Efezus (4.časť)

Efezus (4.časť)

Tu zaduněla půda pod kopyty stáda skákajících rohatých zvířat, která vyběhla rychlými, pérovými skoky ze stínu stromů. Chvatně uchopil světlý muž kopí, jehož hrot tvořila hvězdice umělecky vybroušených mušlí.

Mocné vrhnutí a již se svalilo první zvíře stáda, zasaženo do světlých prsou pod krkem a chvějíc se, zhroutilo se. Rychlými skoky přiběhl světlý muž, přeskakuje při tom jako zvíře četné, vlnité pahorky, které ho dělily od jeho kořisti. Jeho obratná a pevná ruka nejdříve zkoumala, zda zvíře je mrtvé, aby zbytečně netrpělo.

Hasnoucí oko a ztichlé srdce přesvědčily znalce dostatečně, i když údy se ještě lehce chvěly. Svázal běhy štíhlé gazely pevným zvířecím střevem a mocným rozmachem si je přehodil na silná ramena. Pak šel dlouhými, pružnými kroky po měkkém, vlhkém, stříbrně modře se lesknoucím mechu do nitra země.

Byla to mírná výšina, na kterou za lesem vystupoval. Nikde nebylo cesty, ba ani úzkého chodníku, avšak znalecké oko poznávalo každou stopu a praskot krátké, drsné trávy mu prozrazoval, že jde správným směrem.

V dáli táhla veliká stáda vysokých, černých rohatých zvířat do hustých lesů. Jejich bučení zaléhalo chvílemi až k uchu tichého, zamyšleného poutníka. Zdála se to býti obrovitá zvířata, která tu se svými kravami a telaty táhla do nitra země. Přicházela od napajedla.

Když poutník dosáhl nejvyššího místa podlouhlého pahorku, pohlédl do širokého, hlubokého údolí. Vyhlíželo to jako kotel zasypaného a vyhaslého, úplně nízkého kráteru, co se tu před ním otevřelo. Jasně letělo nebeské světlo nad těmito místy, které světlí pomocníci dali jako domov malé skupině lidí.

Světlé, bíle se lesknoucí pahorky pozdravily ho z hloubi a v jednom z těch maličkých hnízd plápolal oheň posvátného krbu a otvorem ve stropě kroužil vzhůru tenký sloup kouře. To byl jeho domov. Holda ještě bděla a čekala na svého druha, jemuž chtěla připraviti večeři.

Poprvé, když pomyslel na Holdu, zjevil se světlejší lesk, který bylo těžko nazvati úsměvem, avšak šťastný výraz nejčistšího pocitu štěstí přelétl přes jeho drsný, krásný obličej.Byl odvážný a jeho hlava se nesla hrdě vysoko. Byl svobodný a volný, nejsa si vědom žádné tísně, prostý a jasný byl pohled jeho modrých očí.

Toto oko bylo tiché a hluboké a jako vlny jezera, bylo často jasné a plné lesku a opět temné a bezedné.

Zrcadlil se v něm čistý duch, který ničím neobtížen učil se přijímat dary Boží. Vděčně, prostě a pln bdělosti, stále čtoucí v čistém tkanivu velikého daru stvoření a vnímající vše tak, jak to bylo Světlým Otcem dáno : čisté, veliké, nepřemožitelné a prosté.

Posvátný dík proudil z jeho ducha, když myslel na chatrč ženy, kterou nazýval svou a na dary z rukou Světlého Otce, které zářivě opatroval otec Slunce a které byly obklopeny tkajícím a pomáhajícím bytostným. Viděl je všechny a miloval je všechny a mluvíval k nim, ne sice řečí svých úst, ale štěstím a bolestí, díkem a starostí svého srdce a oni mu rozuměli, naslouchali a odpovídali svým způsobem..

Listoval tak ve světlem prozářené knize, která nebyla napsána a svázána rukou člověka. Četl v listech knihy života, kterou mu bytostní živě ukazovali a jejichž hlasu rozuměl. Prožíval v darech přírody Slovo Boží.

“ Není ničeho mimo Něho a všechno co jest, jest z Něho, který tu pravil: „Budiž Světlo!“

A ten, který toto věděl svým duchem, který poprvé vstoupil do hmotnosti země, byl Jan, pozemským jménem „Hjalfdar“.

Hjalfdar stál dlouho zamyšleně na pahorku. Široce se táhla hluboká modř večerního soumraku na jasném obzoru. Obrovská hvězda stála vysoko v dáli, která se mu zdála nepochopitelná. Pohlížel-li příliš dlouho ke hvězdě vzhůru, tu se mu zdálo, jakoby celý nebeský prostor se všemi ostatními hvězdami i rovina, na které stál, točily se kolem tohoto jediného světlého bodu, který se zdál nekonečně daleko, již úplně mimo svět. Věřil, že krajina, ve které žil, plave jako plochá deska na nekonečném moři, neboť věděl ze svých loveckých výprav, že tato krásná země je obklopena ze tří stran vodou.

Na čtvrté straně, tam, kde se země šířila do dáli, nemohl dosáhnouti k moři a proto se domníval, že tato země musí býti velmi rozlehlá.

Ve vnitrozemí se jim stavěly mnohé překážky do cesty. Především byl to pruh země, na kterém se odehrávalo mnoho ohnivých výbuchů s deštěm popele. S duněním chvěla se pak celá země, moře vrhalo mohutné, vysoké vlny a žhavý vítr hučel a svištěl až zvíře i člověk polekáni utekli.

Plamenní duchové ohně tančili pak kolem a červené výpary se valily a šířily se pod sluncem, měsícem a hvězdami. Jen zářivý oblouk Asů vrhal plameny svého světla, pohybující se a střídající se skrze tento žár. Působilo to pak velmi strašidelně a lidé si šeptali o velikém boji Věčných, Světlých a Pozemských, kteří řídili zemi i moře svou mocí a silou, podle vůle Světlého Otce.

Zdálo se jim pak, jakoby hořel svět. Stále cítili se spojení se vším bytostným velikou moc těchto sil přírody. Vždy byli bdělí a zvlášť Hjalfdar dovedl podle znamení, která mu dávali bytostní, pomocníci mnohých zvířat, světlem i stínem, vůní travin, množstvím vlhkosti, pískem i větrem, odhadnouti často na dny i na dlouhé měsíce, kdy takové výbuchy nastanou. Věděl pak, jak se mají zásobit potravinami a hovoříval o tom s těmi, kteří byli lovci a rybáři jako on.

Vedením bytostných dospěli také ke svým stavbám, které je chránily při hrozné nepohodě. Dříve by byli nejraději při bouřném počasí zalezli do země, avšak půda zdála se jim cizí a nejistou a poněvadž byla z části vlhká nebo zase drobivá a sypká, nehodila se k vyhrabávaní úkrytů.

Tak dřepěli, chráníce ženy před výbuchy bouře pod svými kožešinami, jako plachá zvířata a prosili své světlé pomocníky o radu a útěchu. Bystrýma očima a s napjatými nervy dívali se ven do vířícího zuření živlů a neviděli nic než prach, který ozářen červenou záplavou vířil kolem nich.

Hjalfdar a jeden z jeho bratří vylezli ven z kožešinových úkrytů, neboť se již nemohli dívati na pláč dětí a rozechvění žen.

Bojovali s bouří, aby nalezli nějaké přístřeší, nějaký strom, rokli nebo chránící pahorek. Tu spatřili prostředně veliké, šedivé ptáky, kteří tu úzkostlivě, ale velmi obratně lítali blízko u země. Sbírali různá jemná vlákna, kousky pórovitého popele a bahna, které tu leželo kolem. A slyšeli hlas: “ Udělejte to jako ti ptáci. Jděte za nimi a podívejte se!“

Kráčeli směrem, kterým odlétali ptáci. V malé vzdálenosti pod hřebenem táhlého pahorku spatřili na zemi bělošedé zvláštní útvary.

Jako koule nahoře zašpičatělé seděly tu bez pohnutí na stejném místě. Bylo jich tu bezpočtu. Rychle a s křikem poletovali sovám podobní ptáci kolem malých, bílých pahorků, které z dálky opatrně pozorovali. Mohly v nich býti skryty různé druhy zvířat, kterých tu bylo všude velké množství. Hadi, ptáci, veliké ještěrky a svišťové.

Když se však již nic nehýbalo a také shůry nepřicházela žádná výstraha, přiblížili se a viděli, že to byli ptáci sami, kteří se zaměstnávali stavbou maličkých pahorků. Prohlédli důkladně jednu takovou stavbu, která se zdála býti právě opuštěná, ale chránili se ji rozbíti, poněvadž znali velmi dobře důsledky, které by byly pro ně vznikly z tohoto hříchu proti přírodě, neboť oni viděli děje, které se při tom připínají jemnohmotně na ně a kolem nich. Cítili každé falešné jednání jako břímě velikého kamene, který na ně tlačil a prožili tak v krátké době zpětný úder ze světa bytostných, jemuž nebylo možno se vyhnouti, poněvadž oni sami vyráběli toto vyzařování.

„Chcete-li se vyvarovati bolestí a zla, tak buďte bdělí v každé době“ učil je Hjalfdarův otec. A tak to věděl i Hjalfdar sám a měl to také vyzkoušeno.

“ Žádnému tvoru Všemohoucího nesmíš přivoditi bolest, aby jsi z toho měl nějaký zisk“. Pravil mu jednou zářící, který se mu často zjevoval.

Nebylo to vždy snadné v boji s přírodou a jeho dumavé oko dovedlo ho k tomu, že se začal zabývati hlouběji myšlenkami o boji s přírodou. V oné době neodvážil se již chytati žádná zvířata, poněvadž v léčkách velice trpěla. A přece směl, ba měl zabíjet, neboť světlí mu pravili:

„Máš se živiti zvířenou lesa, vod a pastvin, neboť jsou to zvířata čistá. Právě tak ptáky, kteří nepožívají mršin. Své tělo máš vyživovati dobře, avšak ne v přemíře. Smíš porážet slabší, ale nesmíš je trápiti. Čistým buď tvoje myšlení a pak zůstaneš čistým i v činu!“

A tato slova světlého, která k němu mluvil přes Heimdalův most, zvěstoval svému kmeni, neboť byl to pro ně první a nejnutnější zákon života.

Ve všem pomáhali světlí přátelé. Zaváděli je s nechybující jistotou na ta místa, kde se nacházelo správné bahno, větve i stébla, aby si mohli vybudovat nové ochranné hnízdo ve velkém měřítku. Maličcí a pilní stavební umělci ukázali jim přesně, jak je nutno provésti od základu celou stavbu a mužové museli jen s velikou opatrností všechno jejich konání napodobiti.

Jak skvěle byl vřazen tehdy lidský duch do zákonů přírody! V radostném tvoření byla tu nejkrásnější hnízda v krátké době hotova. Kulatý otvor sloužil za vchod a druhým otvorem odcházel kouř plamene. Uprostřed bylo vyhrabáno malé ohniště, které bylo vymazáno hustým bahnem z moře. Tak bylo připraveno místo pro zlatý plamen, který přinesli z vybuchujících ohnivých jezer a který pečlivě opatrovali.

Na dlouhé tyči dusívali pak nad ohněm maso a bohaté plody pekli ve žhavém popelu.

Tak se živili v temnějších, chladnějších dobách, které se pravidelně navracely po nejvyšším stavu jasu. Kožešiny zdobily kulatý vnitřek obydlí a sloužily také za měkká lůžka. Mušle tvořily první nářadí, tak jako ostré, na mušlích vybroušené vápencové kameny, kterých používali také jako střel a mlatů.

Do velikých, obrovských plodů, které se podobaly dnešním dýním a rostly na vysokých, hustých, keřovitých skupinách, podobných dnešní kosodřevině, byla čerpána voda ze svěžích pramenů. tyto džbány a mísy byly tu jedinými ozdobami vedle kopí ozdobených mušlemi, která byla zbraněmi mužů.

Zbraně pozůstávaly vedle kopí také z kyjů, seker a nožů. Ženy sedávaly většinou před svými hnízdy, které nazývali boudami. Byly tiché , drsné a přímé, avšak nechybělo jim krásy. Byly zahaleny světlými vlasy, jež byly mnohem delší než vlasy mužů a bývaly v týle svázány páskou z rostlin.

Před sebou mívaly často hrubě zhotovené rámy, upevněné na kolenech. Na těchto rámech pletly pak sítě, jichž používali mužové k lovení hojných ryb. V potocích chytali ryby rukama. Na moři museli však napínati sítě a čekat na hodinu, až Njoerdhal přižene své mořské oře na pobřeží. S hromovým hukotem pak příliv přišel a zaplavil drsné, vápenité pobřeží až hluboko do vlhkých lučin.

Tak vedením bytostných vytvořili si lidé sami svůj pracovní prostor. Zůstali tu a budovali své chatrče. V nejkratší době vzniklo pak maličké sídlo. Jeho plocha a poloha byla pro lidi velmi příznivá. Na severní straně nebylo daleko od moře, které vysílalo svůj svěží chlad a zadržovalo výpary a zápachy, které z jihovýchodu od ohnivých jezer často sem táhly v dlouhých mracích.

Od východu rozprostíraly se zelené nivy, mírné pahrbky a vyhaslá údolí kráterů, porostlá krátkými, šťavnatými travinami a mechy. Tam pramenily jasné a sladké vody a bublaly v úzkém korytu potoka, který pospíchal do moře. Na břehu prospívaly zvlášť šťavnaté rostliny s bujnými listy.

Putujíce dále na východ, dosáhli lidé nízkého lesa, v němž rostly hlavně mohutné druhy kapradin a svérázné přesličkovité stromy. Ve vysokých stromech přesličkovitých lesů byl živý shon a ruch od zvířat všeho druhu, která se nikdy nevzdalovala ze svých lesů. Zvěř byla úzce spojena se svým okolím, jehož potřebovala ke své výživě a kde nacházela všechny ostatní životní podmínky.

Aby získali měkké a huňaté kožešiny, museli lovci projít těmito lesy, což nebylo tak snadné.

Tak vytáhl také Hjalfdar jednoho dne ještě se dvěma lovci. Zdánlivě pevná, zelená půda vábila poutníky, kteří se úzkostlivě snažili nedotknouti se stébel nebo hustých lián, které visely shora z větví, neboť nejmenší šumot vyrušil plachá zvířata, která tak ležela v hlubokém úkrytu. Zelená, vábivá půda byla však často jen tenkou pokrývkou z jemného mechu, která zahalovala tiché nehybné vody.

Z nich vynořovaly se chvílemi zcela neočekávaně veliké šedozelené hlavy, které samy vypadaly jako listí nebo mechoviště.

S kulatýma, ztrnulýma očima dívala se plachá obrovská hlava s velikou, strašlivě zející tlamou na poutníka, který často neočekávaně před ní stanul. Pak vyrazilo zvíře ze sebe divoký zvuk a zmizelo chrochtajíc pod pokrývkou svého močálu. Nebylo zlé, nýbrž plaché.

Jestliže měli lovci štěstí, tu vylezlo v krátké vzdálenosti z vody a proniklo do husté hradby rostlinstva. Tak ukazovalo a razilo lovcům jistou cestu.

Zvíře vyhlíželo ošklivě ve své obrovité velikosti s nemotornou postavou, na čtyřech krátkých, sloupům podobných nohách, se širokými prackami, velmi dlouhými, trochu ohnutým krkem, zakončeným podlouhlou, vzdor tomu však velmi širokou hlavou, ošklivě beztvarou s malýma očima.

Zvíře vzalo při chůzi s sebou větve z divoce se vlnících stromů a zdupalo vše, co mu přišlo do cesty. Vrcholy stromů převyšovaly hlavu ohyzdného zvířete.

Téměř omamující dusno a výpary jednotlivých rostlin, které vyrůstaly z močálů na vysokých, vodnatých lodyhách, dusily dech lovců. Byl to veliký protiklad při srovnávání těchto lesů a svěžího řetězu pahrbků, kde Hjalfdarův kmen vystavěl své chatrče.

Dosud nikdy nepronikli do lesů na severovýchodě, které přiléhaly k této močálovité krajině. Tam to vypadalo, jako když nějaký pohyb země vytvořil vrásky a schodiště, které byly porostlé hustými kosodřevinami. Na přechodu bylo tu několik druhů stromů, malých a zakrnělých, které dnes nejsou již známy.

Šedivé, podivné závoje mlh táhly se na severovýchodě nad těmito vyvýšeninami, které vyhlížely jako náhorní planina. Podivně tuhé, hlinité vrstvy sbalovaly se do balvanů a valily se s praskotem dolů, jakmile sem vstoupila noha.

Půda byla pokrytá suchým jehličím a v hlubinách pahorků objevovaly se chvílemi hlinité, rozpukané jeskyně. Dále na sever vedla cesta do mlhy a chmur.

Drsné, vlhce studené větry počaly svištět a lesy stávaly se stále hustší a chmurnější. Světlé postavy tří lovců kráčely však tiše a odvážně, číhavě očekávajíce kořist s neobyčejnou a neochvějnou vůlí kupředu.

Bručení jako temné dunění ozvalo se pod zemí a nohy lovců se zastavily. Jejich uši vnímajíce nejtišší tóny napjatě poslouchaly. Pak se tiše posadili v malé vzdálenosti od sebe. Seděli tiše a čekali, neviděli však nic a jen občas ozvalo se tiché bručení v zemi. Hjalfdar povstal a jako by veden neviditelnou rukou obešel čtvercový kus cesty. Pak psal svou chůzí kruh, ve kterém tušil pelech zvířete. Konečně označil hrotem svého kopí místo, na kterém nutno kopat. Těžkými lopatami byla vyhrabána veliká jáma. Lopaty přibroušené a zhotovené z velikých parohů jelena byly velmi dobrými nástroji.

Mlčky pracovali lidé, neboť se báli, aby nevyplašili plaché zvíře pod zemí. Pomocné ruce činily to snadným. Z hlíny smály se na ně malé tvářičky. Mužíčkové, jimž patřily tyto tváře, poskakovali horlivě kolem a byli hned na lopatě a hned zase na vysypaných hromadách, na nichž dělali kotrmelce. Malýma ručkama vedli špice rýčů a ukazovali místa, kde nutno rýt. Vesele zableskla se jim očka, když rýč narazil na odpor. „To je kořen stromu. Jen dál, on drží klenbu jeskyně, kterou brzy již objevíte.“

Hjalfdar rozuměl slovo za slovem, co maličcí říkají. Měl radost, že se tu ukazují. Druzí byli ve veliké horlivosti úplně zaměstnání prací a sami sebou a proto z toho mnoho neviděli.

„Je to černý jeskynní medvěd, „pravil jeden z mužíčků. „Je téměř tak veliký jako ty, lidský muži. Jeho hustá kožešina je nádherná. Je ještě mlád, má teprve dvě léta a již je tak veliký. Půjde-li to tak dále, tak nám přerostou tito divocí obři ještě i les!“

Jako by zpozoroval, že tu byla o něm řeč, zaznělo temné brumlání ze země. Malý, zemní mužíček přihopkal k Hjalfdarovi a ukazoval na jeho ruku, která vzdor práci byla veliká, štíhlá a krásně formovaná.

„Nevím, zdali jsem pochopil“ pravil sám k sobě. „Často víme to teprve tehdy, až nás uhodí zpětný náraz. Nedávno zasáhlo mé kopí na bílých útesech velikého ptáka. Domníval jsem se, že je mrtev, avšak on vyletěl vzhůru a zmizel v útesech.“

„Ano a tam zemřel, poněvadž jsi nebyl opatrný.“ Varovně a vyčítavě zašeptal nějaký hlásek vedle něho. „Bílá vlna tě proto pohaněla.“

„Bílá vlna!“

Tak se jmenovala jedna z tančících dcer Njoerdhrových, tedy mořská panna, která obetkala jeho ruku vlákny.

„Jak mohu odpykat, co jsem zavinil?“

„Odpykáš to ještě dříve, než jsi myslel,“ pravil zemní mužíček jasným hlasem. „Vezmi proto list bahenního stromu a až budeš poraněn, přivaž si ho na ránu.“

Opět poučili bytostní lidského ducha. Pro Hjalfdara bylo novinkou, že listy mohou býti dobré na chorá místa. Učinil, co mu mužíček radil a list si uschoval. Mezitím již byl hotov příkop, který jedním koncem dosahoval do medvědí jeskyně. Pak vstrčili do jeskyně velikou větev natřenou medem a zakryli příkop větvemi. Nahoře udělali nad jeskyni otvor a všichni tři lehli si na zem a naslouchali.

Netrvalo to dlouho a slyšeli, jak medvěd čenichaje, prohledává jeskyni.

„Čichá med,“ šeptal mužíček, který seděl na zemi před Hjalfdarem a napjatě se díval dovnitř.

Pak ozvalo se v jeskyni dole divoké kňučení a vrčení a bylo slyšet, jak se zvíře drápe do příkopu.

„Musíme vystihnout pravý okamžik, až bude mít hlavu v léčce a bude lízat med. Pak skočíte vy shora do jeskyně a spoutáte ho. Já však skočím do jámy skrze větve a uhodím ho do hlavy.“

Často již zdařila se Hjalfdarovi tato zdlouhavá a namáhavá práce. Neměl žádné starosti.

„Musíš býti stále odvážným a stále důvěřovat ve světlého Otce,“ učíval ho otec a Světlý, který často k němu mluvíval, mu pravil: „Nevysílej žádný strach do světa a pak nebude tě také moci žádný strach postihnouti.“

Proto se chránil před bázní. Opět podíval se na svoji ruku, kde stále ještě visela šedavá vlákna.

Nastal okamžik nejvyššího napětí. Slyšeli, jak medvěd líže, mlaskaje, sladký med. Oba sourozenci prorazili svými sekerami strop jeskyně, která nebyla hluboko pod zemí a stanuli za medvědovými zády. Před jeho nosem, uprostřed zelené spleti větví, objevila se náhle obrovitá postava, seskočivšího Hjalfdara s napřaženým mlatem, který sviště dopadl mohutným úderem na velikou lebku medvědovu.

Se zlomeným pohledem podíval se medvěd ještě na Hjalfdara a jeho oči byly rudé jako oheň. Pak zvedl ještě mohutnou pracku jako na ochranu a ostrými drápy zasáhl Hjalfdarovu pravou ruku. Krev proudila z ruky a krev tekla z nosu medvěda.

„Bílá vlno, měla jsi ráda svého ptáka!“ usmál se Hjalfdar a ovázal veliký list kolem své ruky. „Děkuji ti, malý zemní duchu, za tvou dobrou radu“, pravil tiše.

Potom pomohl svým druhům uvolnit medvěda. Dlouhým rostlinným lanem byl přivázán a pověšen na tyč, kterou namáhavě vyrobili z větví borovic.

Byla už hluboká noc. Skrze stíny strašidelných stromů dopadalo sem červenavé světlo měsíce a bledá Severka chvěla se ve vysokých dálkách.

Hjalfdar proslovil svou modlitbu Světla.

„Světlý Otče, který jsi vždy nad námi, jsi s námi a tvoje síla je v nás.“

Zatím, co se Hjalfdarova ruka hojila, měl on sám čas na přemýšlení. Byl velmi činný. Ve volném prostranství před svoji chýši vykonával menší a lehčí práce. Holda, jeho žena, se horlivě snažila, aby mu připravila všechno k ruce, neboť ruka zasažená medvědem mnohdy ještě velmi bolela.

Hjalfdar nebyl zvyklý tak tiše sedávat doma, neboť měl toulání v krvi. Nebyl žádný pecivál. Jeden vzdech za druhým dral se mu tiše z prsou. Bylo konečně také dobře, že se jednou podíval, jak to vypadá doma. Jeho hybný, nikdy neunavený duch chtěl věčně kráčet kupředu a nestrpěl zastavení. Jeho bdělé, bystré oči, viděly všude až na dno a kam neviděl on, tam mu vše ukázali malí bytostní.

Přišel čas, kdy kmen mužů, s kterým dřív pracoval společně a rovnoprávně, počal v něm viděti svůj vzor.

„Tak, jak pracuje Hjalfdar, to je nejlepší, tak jak on loví, plní nejčistěji zákon. Tak, jak on používá zbraní, rozděluje svou kořist a uctívá světlé, tak je to krásné.

On to nevěděl a nesnažil se vystupovat do popředí, nýbrž zdržoval se mezi nimi, poněvadž společně s nimi mohl také nejlépe sloužiti. Ano, to bylo ono: Chtěl sloužiti! Proto však byl také na cestě státi se vládcem!

Buďme otvorení – komunikujme

Buďme otvorení – komunikujme

V dnešný deň si uvedomujme, koľko problémov a nedorozumení, či konfliktov vzniká z nekomunikácie. Máme tendenciu skrývať všetko, čo nás trápi. Často nechceme hovoriť, lebo v tom nevidíme zmysel, no napriek všetkému, náš vlastý nepokoj nás dusí. A tak „púšťame ventil“ a hovoríme o vlastnom probléme neustále dokola, všade okolo, len nie tam, kde treba – tomu,koho sa to týka. Pritom to je jediná cesta ako „z kola von“ – jediná cesta riešenia.
Prečo nehovoríme tam kde treba?
Často je to kvôli tomu, že sme hrdí? Pyšní? Rezignovaní? Neveriaci v zmenu? Máme strach z vlastnej precitlivelosti? Máme strach zo zlyhania? Nechávame to na druhého (ktorý má možno ešte väčší strach) ? Máme strach že ak sa to teraz rozhovorom nezmení stratíme akúkoľvek „utajenú“ „samými pred sebou nepripustenú“ nádej? Máme strach že sa to nikam neposunie? Máme strach z vlatného zlyhania? Máme strach zo straty ideálov? Stach z toho, že ma druhá strana „obmäkčí“? Strach, že budem tam, kde som bol/a?
Nájdeme veľa dôvodov prečo nekomunikovať, prečo sa nepostaviť čelom problému.
Mohli by sme takto pokračovať vo vymenúvaní dôvodov, ktorým jediným spoločným menovateľom je STRACH – NE VIERA.
Sme schopní nájsť v sebe jeden jediný dôvod prečo je potrebné komunikovať? Uvedomujeme si, že čakaním, na „lepšiu prležitosť“, na „iné obdobie“, na „zmenu okolností“, na „SAMA“ 🙂 na „dobrý dátum“, na „keď urobí toto, tak „…. , na keď „príde papier, že….“, na „keď stratí, tak….“, keď „sa nájde, tak… “ atď. sa NIĆ NERIEŠI?
Je to stagnácia – porušený zákon – ne pohyb. Raz aj tak tomu budeme vystavení tvárou v tvár, tak načo to odkladať a niesť si na svojich pleciach batôžtek trápenia?
Rozbaľ ho pozri doň a vyhádž všetko, čo nepotrebuješ. Vráť, čo si si vzal/a a nepatrí Ti to, ak po niečom túžiš – popros nahlas, či si to môžeš ponechať, lebo to bolo krásne a nechceš sa s tým rozlúčiť, čo je ťažké a nepotrebné pomenuj a nahlas vylož z batoha a spýtaj sa, či si to ten druhý človek nechce nechať. Popíš, čo s Tebou ten náklad robil, čo si cítil/a pri jeho nosení.
Len konečne buďme sami sebou! Bez pretvárky, bez masiek a hier. Pred kým sa skrývame? Pred kým chceme byť väčší ako sme? Pred SEBOU aj tak neutečieme. V konečnom dôsledku nekomunikáciou, uzatváraním, hraním a pretvárkou ubližujeme najviac sami sebe.
Riešenie? Môžem hovoriť jedine za seba. Ja chcem byť chodiaca Pravda, Láska, Čistota, Úprimnosť… Ja chcem byť sám/sama sebou. Nič nechcem skrývať, nevidím v tom zmysel. Či to môj partner v dialógu prijíme, alebo neprijíme, nijako neovplyvním. Jediné čo mám v rukách som ja (moja duša) a môj lásky plný, úprimný a pravdivý spôsob vyjadrovania a podávania informácií, snažiaci sa o nestrannosť, nadhľad a nezaujatosť.
Či budem prijatý/á, to už nie je moja vec. Každý máme slobodnú voľbu a druhý má právo ma ne pochopiť, ne prijať, od mietnuť, ne chcieť. Je to jeho rozhodnutie. Ale my nikdy neľutujme, že sme sami sebou, že ukazujeme i slabé a citlivé miesta (len zlý človek to zneužije a takých pri sebe nepotebujeme,alebo nezrelý a s takým sa učíme trpezlivosti a tolerancie) a buďme hrdí na to, že to dokážeme. Nemajme strach byť sami sebou a prejaviť sa – nemám na mysli naše EGO, ale našu DUŠU (to je rozdiel). Konajme tak, aby sme raz neľutovali, alebo si nevyčítali „Mohol/Mohla som…“,“Možno by to bolo dopadlo inak, keby….“.
Môžeme byť prijatí, nemusíme byť prijatí, len nič neočakávajme a nikdy si nevyčítajme, že sme sami sebou – veď vtedy sme čistou pravdou, tak nie je čo ľutovať.
Buď s partnerom v dialógu „súzvučíme“ a chceme sa chápať, cítiť (počúvať dušu, ktorá má stáť vyššie ako rozum), po rozum ieť si, alebo „ne súzvučíme“ nechceme vynakladať energiu na chápanie a na to čo je po rozume – teda po vytesnení rozumu – cit.
Nesúzvučíme? Nechceme? Necítime? Je to v poriadku. My to neovplyvníme. Ale je nám dobre, lebo sme sami za seba. Urobili sme niečo pre seba – pre nás. Druhá strana ma vypočula a ako s tým naloží, je jej vec. Nie je čo ľutovať.
Nikdy nič neľutujme, aj zlé rozhodnutia sú rozhodnutia a ak sa v pravý čas vrátime „z kratšej cesty“ vedúcej nie do výšin, ale do pekelných hĺbok, hýbali sme sa a z rodnutí vzíde poučenie a stávame sa múdrejšími a skúsenejšími.
Nechcime meniť druhých, nebojujme s nimi, prijímajme ich takých, akí sú a je na nás, či chceme s nimi tráviť čas, alebo nie. Preto nikdy na nikoho nenadávajme, je to naša voľba, že…. . Nič nemusíme. Uvedomme si, že sme tam, kde chceme. Ak nechceme, máme všetko v rukách pre zmenu. Len stále buďme sami sebou (svojou dušou, nie egom).
My na druhom človeku nič nezmeníme. Každý sme tu sám za seba a my nikdy nikomu nemáme právo obmedzovať slobodnú voľbu, ani nikdy nikoho do ničoho nútiť, ani presviedčať.
Ale máme právo – ba až povinosť 🙂 hovoriť láskavo a s láskou to, čo cítim, čo ma bolí, zraňuje, čo mi chýba, čo ma teší, čo obdivujem a čo ma robí šťastným/nou.
A tak komunikujme, buďme sami sebou, nemáme čo stratiť, len získať ! 🙂
Pekný deň, aj keď upršaný, ale nech je plný príležitostí k rozjímaniu a rozvíjaniu komunikácie. A aby sme tie príležitosti i využili! 🙂.
S Láskou Tatiana

Choďte voliť vlastenci!

Choďte voliť vlastenci!

Šiesteho apríla nás čaká druhé kolo prezidentských volieb a opäť máme možnosť upevniť si svoju pozíciu dobra okrem parlamentu aj v prezidentskom paláci. Avšak na to, aby sa to podarilo, musíme ísť voliť!

Reči typu, „voľbami aj tak nič nezmeníme“ už hádam aj stratili na sile po tom, čo sme mohli vidieť pri parlamentných voľbách a to, že to zmysel má! Rok 2024 je rokom volieb a druhá strana sa snaží všade dosadiť svoje bábky na pripravovanú svetovú nadvládu, ktorú by tak veľmi chceli. Na Slovensku samozrejme máme tiež takú bábku pod menom Ivan Korčok. To, čo je zač netreba objasňovať. Kto dnes nevie rozlíšiť, kto hrá za dobro a kto za tu druhú stranu, takým sa nemá zmysel zapodievať. Týmto článkom chcem skôr apelovať na niečo iné. 

Harabinovci poďte voliť !

V týchto voľbách ide najmä o účasť tých, ktorí volili Harabina, pretože ich hlasy nám pomôžu zvíťaziť. Je pekné, že všetci títo ľudia volili srdcom, no teraz je potrebné voliť aj rozumom. Navyše pán Harabin doteraz nevyjadril jasné stanovisko k tomu, aby ľudia išli voliť Pellegriniho, aby tak podporil to, aby zvíťazil pre národ správny kandidát a uviedol tak na pravú mieru lži, ktoré šíria média, aby odradili voličov Harabina. Položme si preto otázku nakoľko pánovi Harabinovi záleží na národe a na koľko na svojom egu! 

Aj keď mnoho ľudí má voči Pellegrinimu svoje výhrady, pravdou je, že touto voľbou si máme možnosť zvoliť správne! Máme si možnosť zvoliť niekoho, kto nie je kúpený (aj keď v minulosti pravdepodobne bol). Vzhľadom k tomu akým človekom je dnes, je to pre Slovensko myslím si dokonca najlepšia voľba, pretože ktorý iný kandidát by dokázal poraziť Korčoka, teda získať si podporu širokej verejnosti? Buďme preto radi, že máme koho voliť! Navyše tento človek stojí za tým, že máme dnes proslovenskú vládu, teda jej koaličnú časť…

V našej politike sú zakorenené naozaj silné mantry, zhmotnené myšlienkové formy, ktoré majú za cieľ napádať uvažovanie človeka a teda jeho rozhodnutie. Osloboďme sa od týchto mantier a vykonštruovaných správ a vyciťujme, čo je správne a kde je pravda. Dnes sa všetko rýchlo mení a svet je plný poloprávd, preto ak sa chceme vedieť orientovať v dnešnom svete, musíme zapojiť vlastné vyciťovanie. Verím, že keď sme dokázali napriek mantre “Lebo Fico” zvíťaziť v parlamentných voľbách, dokážeme to aj v tých prezidentských. Je na to však potrebná naša vynaložená energia a náš hlas!


Keďže rok 2024 je rokom volieb, to ako to dopadne u nás s voľbami bude mať pozitívny vplyv na celý svet. Všetko je totiž energia a od nás ako od duchovne vyvoleného národa ma vzísť osveta, od nás sa má to svetlo rozšíriť do sveta. Preto, keď naše víťazstvo v parlamentných voľbách potvrdíme aj tými prezidentskými, bude to mať pozitívny dopad na ďalšie udalosti. Preto choďme voliť, lebo žiadny hlas nie je na zahodenie a žiadna vynaložená energia týmto smerom nie je zbytočná!

Daniel

Efezus (4.časť)

Efezus (3.časť)

Svítící proudy ohně zdály se chvílemi hořeti na nebi jako pochodně. Pak řítilo se planoucí těleso dolů, uchváceno zářivým pohybem nějaké větší hvězdy a bylo strženo s nesčetnými úlomky sluncí do spirálovité dráhy.

Mnohdy přeneslo se tímto způsobem semeno jiného druhu od hvězdy k hvězdě a zazářilo podivuhodně fosforeskující světlo v měkkých bažinách, které jednou obdaří lidstvo drahocennými kovy a drahokamy. Tak bylo položeno prasémě k pokladům země.

Tichý šepot letěl nad prosluněnými luhy, když zářící tváře něžných víl se vznášely nad nimi. Různá zvířena pozvedla ohromné hlavy z měkkých mechovitě zelených vod, které shůry vypadaly jako husté, šťavnaté pastviny. Veliké, široce rozevřené bílé kalichy květin se tu kolébaly a místy vyrůstaly na vysokých stoncích z hlíz, které vznikaly v bažinách. Bohaté, svěže zelené, popínavé rostliny bujely ve vodách a tvořily v nich samostatné zahrady.

Různá třpytivá vodní zvířata oživovala tyto močály a veliký zářivý hmyz pohádkových barev a tvarů lezl na vysokých nohách na povrchu bažiny.

Na březích visely měkké, dlouhými listy porostlé větve a kolébaly se v horkém větru. Lezoucí zvířata, která ještě uměla plavat a současně měla i křídla k letu, seděla jako veliké ještěrky na stromech. Také tato zvířata byla třpytivých barev.

Často se zdálo, jakoby širá, světlá země ztemněla stínem, který zakrýval slunce. To ohromná hejna takových zvířat letěla vzduchem, přicházejíce z nitra velikých lesů, jejichž půda byla močálovitá. Zvířata přeletovala na pobřeží velikých vod.

Stávalo se tak za určitého postavení slunce, většinou dvakrát během velikého koloběhu slunce, který trval úplně jinou dobu než nynější rok obyvatelů země.

Bytostní zahalovali toto světové těleso, uzrávající ve vývoji bohatstvím krásy a radostí sloužícího tvoření v zákonech Božích. Vytvořili světlé, radostné nebe pro probouzející se zárodky duchů, aby je vedlo, poučovalo a bylo jim vzorem.

Úzce spojeny byly duchovní zárodky s pomocníky oné sféry, byly však také otevřeny vyšším, světle zářícím duchům, kteří touto sférou k nim přicházeli. Znali je a milovali je, neboť byli jim milými a k nim patřícími přáteli.

Průběhem času vytvořily se překrásné postavy, jejichž duchové zdáli se úplně pochopit bytost své hvězdy. Jejich hmotné obaly, zrozené z ušlechtilého rytmu tohoto světa, měly také již onu původní jemnou formu, která se pozdějším zhutněním stala krásnou.

Původně byli ve svém bytostném cítění více druhem nejvyšších zvířat, podobných lidem, brzy však rozvily se probuzením jejich duchů v čistě zvířecím těle prožíváním vyšších vlivů, které tyto lidské duchy hnaly k bytostným, jež působily nad nimi. Nejdříve však oddávali se radosti ze života v kráse a hojnosti světa, který brzy s hrdostí majetníků nazývali svým.

Rychle naučili se používat výzbroje svých bystrých smyslů, které vedl převládající duch. Velikýma, dětsky veselýma očima dívali se do světa a s radostí pozorovali své pomáhající přátelé z vyšších říší.

Mohli viděti bytostným a z části ještě i duchovním zrakem alespoň vůdce, kteří jim byli posíláni. Tito dovedli s nimi hovořiti zvláštním způsobem, který nelze vyjádřiti slovy. V živých pojmech ukazovali jim smysl a děje okamžitého stavu. Vedli je na místa vhodná k osídlení, ukazovali jim vznikání a růst stromů a plodů a dávali jim také tušení o řízení svatého Světla, ba mluvili s nimi dokonce i o Bohu.

Astarté i jiné světlé ženy často se jim zjevovaly u posvátných vod, které zasvětili Světlu. Uctívali a milovali Stvořitele a velebili Ho ve věčném přijímání Jeho darů. Dlouho žili jako vyšší zvířata na stromech v mohutně vyrůstajících lesích a stavěli si stále krásnější hnízda. Mírné vánky a jasné, měsíčním světlem ozářené noci přispívaly k tomu, že se mohli zachvívat ve stvoření jako bytosti.

Často shromažďovaly se nesčetné lidské dvojice na okrouhlé mýtině pod velikým, palmě podobným stromem, kde z chvějících se listů zářila Astarté jako světlo měsíce a ony slyšely šepot jejího stříbrojasného hlasu. Tak šeptala jim matka země ústy jejich bytostné matky tajemství přírody, budoucnost a pro ně důležité první pokyny v zákoně života.

Brzy proudily posvátné dary zvonivých paprsků kolem Astarté, která v koruně pralesního stromu vedla rozhovory se svými lidskými dětmi. Brzy obdařila je spojovacími vlákny, které v nich probudily smysl pro tóny a barvy tak, že mladí ještě duchové naslouchali a tázali se: „Kde jsme toto již slyšeli?“

Stále více krásy proudilo k lidským duchům, kteří udělali první krok ve hmotnosti, aby shromáždili zkušenosti.

V oné době rozdělila se již zvířata v plovoucí a létající, alespoň na hvězdě Astarté. Létající zvířata se opeřila krásným měkkým peřím, žila na stromech a táhla se stále víc do nitra země, zatím co menší část zůstala u močálu a širých moří. Všechna měnila svůj zevnějšek průběhem doby a způsobem svého života. Tak vznikaly stále rozmanitější druhy, kterých tu z počátku zdánlivě nebylo.

V dalekých zářících kruzích pohybovalo se světové těleso Astarté ve zpívajícím rytmu posvátných zákonů a kolem ní žhnuly blízko i v dáli mnohé jiné světy a všechny byly obklopeny tak jako ona láskou bytostných služebníků Božích.

Velmi daleko a přece krásně viditelná na klenbě oblohy, putovala mezi mnohými jinými hvězdami za noci na hvězdě Astarté, veliká ohnivě červená planeta. Ona bytost, která její žhoucí hmotnosti dávala zhutňování a odpovídala jejímu svérázu, byla podivuhodným způsobem nakloněna Astarté.

Nad věčně planoucím mořem rudé, vroucí hmoty, vznášela se světlá hlava s vlajícím rudým vlasem. Zdálo se, jakoby moc všech živlů soustředil tento bojovně ohnivý bytostný na tomto světovém tělese.

Dále než oba sourozenci veliké sluneční koule, valil své ohnivé tělo hlubinami kosmu. Přesto však se jeho žár vůbec ještě nezmírnil, ačkoliv ve větší vzdálenosti od slunce měl již býti více ochlazen.

Měl sílu slunce samočinnou ještě v sobě a vysílal trvale plamenné vlny a pracoval jako drak. Jiskry tryskaly v jeho okolí ven po mnohá světlá léta a on sám byl jako ohnivé moře. Neměl nic společného s chladivým, modře se třpytícím leskem své sesterské hvězdy. Úplně rozdílný byl jeho druh. V okruhu výparů, které z něho unikaly, objevovaly se plameny silných výbuchů. Temné dunění vycházelo z jeho tekutých hlubin a mraky, které vysílal, byly plny napjaté síly.

Tu a tam, stále v pohybu, zahořela hlava obrovského bytostného nad tímto chvějícím se červeným světem.

„Thorův plamen“, nazývali duchovní tuto hvězdu, které hromy a zbraně ovládající Thór dal výraz a formu.

Úplně tenká, stravující blízkost, kterou nebylo možno nazvat atmosférou, obklopovala toto těleso. Ohnivé a silné elektrické síly proudily z něj. Nic vodního nebylo tu možno spatřit. V pravěku stvořen byl bez živých bytostí a jen obalující živelné bytosti Marsova ohně, měly tu místo.

Rozhořčující, povzbuzující a vzrušující horečné žáry, radostnou bojovnost vytvářející, tak působily ty nejvzdálenější paprsky z této hvězdy na ostatní bytosti na okolních světech.

V zářivých sítích jemné hrubohmotnosti mohlo oko ducha poznávat působení této planety.

V široce rozvětvených setkáních křížily se tyto síly, které mohly ozařovat duchovní, bytostné a hmotné podle podstaty tvora a podle toho, jak se přiměřeně otevřel.Tak jako mocné slunce podporuje růst všech druhů svou silou, tak působí také každá planeta povzbuzením pro sobě stejnorodé, jestliže opačným směrem působící síly tyto účinky neodchýlí nebo nezruší.

Každý druh měl jinou stejnorodost, od které byl povzbuzován. Tak vznikly zářícími silami Marsu zvláštní kovy, rostliny a kameny v dalším zhutnění se zvláštní silou a účinkem.

Mnohé měsíce cítily se přitahovány nepopsatelně sající silou, která v určitém okruhu obklopovala tuto hvězdu. Nemohly již uniknout ven a byly stále vtahovány zpět do jeho okruhu.Také tyto měsíce jsou ještě úplně jeho druhu, tedy ohnivé, nemají však již vlastní energie.

Nemají žádné vody a proto také postrádají překrásného třpytu, který mají hvězdy, jejíchž atmosféra je naplněna vodou.

Bytostní, kteří působí na těchto měsících, jsou hlavně zaměstnáni vedením záření, poněvadž na živé bytosti nemohou míti žádného vlivu. Bytosti, které se tam tvoří, dosahují také jen stavu jemné hrubohmotnosti a jsou přechodným stadiem tvorů. Jsou jako červení duchové, nemají žádných nohou, nýbrž perutě a jejich hlavy, které hlavně naznačují podstatu jejich bytí, jsou vysloveně duchovně inteligentní. Navenek nejsou krásní.

Svým výrazem se podobají ptákům, jsou velmi pohybliví, mají svůj zákon a svou řeč, nepotřebují však žádné hmoty, nýbrž používají jemnějších sil, které jsou tvorům jako jsou lidé ještě cizí. Překrásné jsou jejich hlasy, které však hmotné ucho neslyší.

Ohromné rozlohy, vzdálenosti celých světů naplněné mocnými proudy, vzduchoprázdné prostory a hučící propasti jemné hmoty rozkládaly se mezi nesčetnými nebeskými tělesy. Pro ducha, který se postavil do této hmotnosti se to jevilo, jakoby se nacházel, jsa ozbrojen vaší představivostí, v ohromné, nesmírně rozlehlé kouli, ve které celý tento sluneční systém spolu s mnoha jinými běží svým zákonitým koloběhem.

Všechno to není ani na vteřinu bez pohybu a ženoucí, proudící síla, která všechno proniká, vybavuje opět mnohé jiné jemné síly.

Hvězdy mají své ochraňující a pomáhající bytostné, kteří pracují v radostném tvoření, pomáhání a spojování, věčné ve službě Boží. Oni jsou nejzvláštnější a nejkrásnější zjevy mezi nimi a jsou nejblíže druhu takzvaných vzdušných duchů.

Ve věnci menších planet pohybovala se také hvězda, která svým leskem podobala se velmi modrému světlu Astarté a která třpytíc se svítivou čistotou, otáčela se ve své předepsané dráze. Podobná světlu hvězdy Astarté byla také hutnost, která se rozkládala kolem ní, chvějící se vodními látkami a zrcadlící se plynoucími obrazy nejlíbeznějších barev. Byl tu mírný lehký chlad a bezpočtu vzdušných duchů prohánělo se v této atmosféře.

Zdálo se, jakoby plavali nedotčeni a nepromíšeni s touto hmotou ve věčně proudící, modře se lesknoucí záplavě.

Nikdy lidské dílo nebude moci produkty svých rozumových staveb proraziti tuto vrstvu silně výbušných sil, které tam téměř neviditelně proudí v lesklé jemnosti. Zde je položena hranice lidskému dílu.

Jako zrcadlem nebo nesmírně jasným mořem pronikají paprsky hvězd těmito vrstvami dolů k zemi. A tak, jako se lámou paprsky a pak na povrchu moře ukazují předměty plovoucí v hlubinách na jiném místě, tak také nestojí hvězdy na tom místě, na kterém vzduch zrcadlí jejich paprsky.

Kdybyste se v nekonečně se jevícím nebeském prostoru vzduchové vrstvy kolem země mohli prohánět jako bytostní, kteří tam tkají, tak byste obdrželi úplně jiný obraz o nekonečných rozlohách všeho stvořeného a maličké roli, kterou v tom hraje země.

Přesto však je ona vyvolena k tak vznešenému splnění v dějinách stvoření a jeho Božských vykupitelů!

Současně uvnitř této nekonečně se zdající konečnosti, současně se sluncem, svou mateřskou hvězdou, současně se šesti dalšími takovými slunečními systémy a se šesti částmi světů podobného druhu, byl stvořen tento díl pozdějšího stvoření. Akt Boží vůle rozvinul se tím ve věčnosti a čase.

Pravěčnou moudrostí jako všechny tyto ve stvoření působící síly, byla také Herta, správkyně a strážkyně země.

Takovou jako Astarté, zářící světlem a krásou, Herta nebyla. Vážná, moudrá, přikloněná více hmotnosti, jakoby chtěla svědčit o tíži hmoty, poznávající ve svém chtění její praformu, oživujíc ji a vyzařujíc – takovou byla její povaha. Pramateřská, radící, pečující, snášející a napomáhající. Tichý, hluboký žal byl v záchvěvech jejího bytí, který tušil budoucnost, kterou země prožije.

Tkala a předla kolem země ve svém jemném vyzařování a byla také v jejich útrobách, kde bděla nad rozkvětem a vzrůstem. Byla veliká a stříbřivě světle šedivá, obalena pozemskými závoji mlh a hluboce modrý svit zářil z jejího bytostného obalu.

Tam, kde byla, tam shromažďovalo se všechno pevné, oddělovaly se vody, vystupovaly páry a výpary táhly do zamlžených dálav. Vody bublaly a splývaly dohromady a moře vzdouvalo svoje vlny při rozkazujícím hlasu Njoerdhově. Jeho působnosti byly podřízeny všechny vlhké vlivy a živly a on sloužil stejným způsobem Thorovi, Herthě, samému otci slunce, tak jako železné vůli Merkurově, který všechny tyto bytostné vůdce živlů řídil živým paprskem svého chtění. Jeho chvějivé nazelenalé, třpytící se stříbrné světlo proudilo Njoerdhovou, daleko zářící, vzdušně tekutou postavou.

Bílá, splývavá brada obklopovala ho jako mořská pěna, vypadal staře a moudře a přesto zůstal mladistvě divoký ve svém působení.

Nádherné bylo, když duchové vzduchu poletovali kolem něho jako bělošedé prapory a hvízdali na jemné flétny větru. Proudy bojujících vodních par, teplých a studených vrstev, přijímaly tyto záchvěvy a hučely a vyly pak dlouho nad rozvlněnými vodami země.

Často byli spolu v živém rozhovoru, strážkyně země a pán vod, často však byli spolu v divokém boji proti Asům, nositelům světla, proti nimž vysílali své divoké větry a mlhy do boje. Pak zuřily živly ve výšinách a na vodě a oheň řádil v hlubinách země. Všechny bytostné houfy se shromažďovaly k divokému světovému boji a právě tím způsobovaly vzrůst a vývoj na zemi.

Svaté jest Slovo! Slovo, které pravilo: „Budiž Světlo!“

Ono jest život. Nic není mimo ně a všechno, co jest, jest z něho.

Tak nezměřitelným jest tento pojem, že lidský duch v pozemském ho nemůže pochopiti.

Neboť svým bytím v pozemském byl postaven do jedné části stvoření, která je konečná, vyžaduje prostoru a času a proto může býti pochopena jen ke zcela určité hranici.

Poněvadž člověk měl však hranici, žil také proto vždy jen tuto, jeho dočasné zralosti odpovídající hranici a cítil se v ní býti středem. Slovo však dalo mu více, dalo mu všechno, postavilo ho do stvoření, nejen do hmotnosti.

Slovo naplnilo ho duchem, živoucím duchem, z něhož je všechno stvořeno. Všechno, co působí bytostně, stálo a stojí ještě dosud v duchu Slova již od počátku. Proto je živoucí a ne mrtvé. Kdo prožije pojem, který vám říkám, ten může se postavit do života, do zákona a nezemře.

Bytostní se rozprostírali nad zemí, působili v ní. Napínali stříbrolesklé sítě, jimiž všechno spojovali a svazovali, skrze ně proudilo jejich čisté pomáhání shora dolů a nazpět. Projevovali se v tom sami stále mocněji a světy hýřily nádherou pod jejich požehnanýma rukama. Hmotnost se ozdobila z jejich tvoření, neboť proudy živoucí síly pronikaly zářivě všechno stvořené.

Hýřící a prýštící hojností životní svěžestí byl svět krásný a naplněný dechem rajských niv. Příroda byla nedotčená, čistá, posvátná a veliká, jako vše, co vzešlo ze slov Páně.

A takovými byli také první pozemští lidé, kteří z ideální praformy zvířete měli v sobě neosobnost, bdělost, kteří byli ještě naplněni čistě bytostným a přesto již rozvíjeli své lidsky duchovní schopnosti až ke zralosti, ve které převyšovali vysoko zvířata, neboť začali ochotně používat svého rozumu. Chodili zpříma a jejich tváře měly již výraz duchovního života. Stávali se vždy více obrazy světlých.

Tito světlí byli pro ně prostě zde, neboť tu byli vždy od počátku, od chvíle, kdy si člověk uvědomil sám sebe.

Stáli v nedosažitelných výšinách na bělozlatém, třpytícím se oblaku světla, které pršelo k zemi jako zářící proud křišťálu po stupních, které vedly ke trůnu otce Slunce. Jeho však nemohli vidět pro ohromnost jeho lesku.

V rytmickém, stále se vracejícím putování slunce vyrovnávaly se také dny i noci. V zářivém oblouku povstal na nejvyšším místě země také most otce Slunce do posvátných říší věčných.

Tento třpytící se oblouk byl vybudován samotným otcem Slunce s pomocí vzdušných pomocníků. Střídající se v duhových barvách svítil v různých dobách, jasný jako den a modře zářící, rozlévající trvale živé, překrásné světlo na zemi. Vysílal positivní síly otce Slunce, které v nejvyšších vrstvách atmosféry nesly malé krystaly jemné hmoty. Tyto lomy záření jemné hrubohmotnosti vytvářely podle domněnky lidí, světlé spojení pro obyvatele nebe.

Zářící bytostný, vyhlížející jako světlý rek, pln lesku, se zlatým rohem střežil most, po kterém putovali světlí.

Překrásné propasti se šířily na úpatí onoho zářícího pásu světla, který se dotýkal země na nejvyšším místě.

Moře i pobřeží se prožhavily v překrásných proudech této nebeské záře. Modré hluboké vlny lesknoucího se moře hučely a zpínaly se pod svými bílými hřebeny. Mile se připínaly svěže zelené trávníky k okrajům písečného pobřeží, které zaplavovalo moře svou bílou pěnou, která usychala a měnila se v malé, krajkám podobné útvary.

Mírné skupiny pahorků se rozkládaly v dáli jako jasné vlny, které kdysi byly vyvrženy pracujícími hlubinami země. Malá, dýmající ohnivá jezera vařila v údolí a kolem nich rozprostíraly se měkké, popelem přikryté krajiny, které dávaly výživu šťavnatým hukám, když vítr přenesl jejich prachové zárodky nad zemí.

Překrásně zaznívaly z dáli, kde hučel příboj modrého moře, posvátné zvuky a mírné hvízdání větru letělo nad malými pahorky. Bohaté lesy se rozkládaly do nitra země, kde zdála se býti půda vlhčí. Množství ptáků oživovalo pobřeží moře. Jejich skřek a třepetání křídel bylo slyšeti daleko a když létali svými oslepujícími perutěmi nad vodou, zrcadlilo se světlo severní záře na jejich vlhkých tělech.

Byla to veliká, krásná zvířata s plovacími blanami na nohou. Jejich krky byly silné a sněhobílé a držely jejich hlavy nahoru ke světlu.

Na malých skaliskách a pahorcích odpočívali v hejnech po dalekých letech. Dole se povalovali rybám podobni tuleni, jejichž křídla zakrněla a přeměnila se v ploutve. Večer, který se rychle snášel, poněvadž dlouhý soumrak byl tu zvláštností nebo zase trvalým stavem, přicházela mnohá zvířata z nitra širé, tiché a v mlhy se halící země. Stříbřitě modrý, chvílemi ozařovaný záchvěvy severní záře, leskl se tento svět jako pohádka.

Postavy mořských žen se vynořovaly z vody a jejich bílé ruce a lesknoucí se rybí postavy zvedaly se v pohyblivém světle stříbrného, zářícího mostu světlých Asů a jásavá píseň velebila Njoerdhra, kterému sloužily.

Ryby přicházely při zvuku jejich hlasů, jakoby přivábeny a veselé ptačí hlasy odpovídaly ze vzdálených šumících lesů, nad kterými se chvěly odlesky severní záře.

Vysoká, vztyčená, světlá postava stála na jednom z pahorků blízko šumících lesů. Byl to Heimdall, světlem zářící strážce mostu, který tu pátravým zrakem pohlížel do dáli?

Tiše šuměl malý, svěží pramének u jeho nohou, které byly ovinuty měkkou koží. Světle bílá se zdála býti jeho téměř nahá postava, která měla přehozenou světlou, huňatou kožešinu jen přes rameno a kolem boků. Ruce byly štíhlé a plny přirozené síly svalů, byly však právě tak bílé jako krk, který se pozvedal krásně z chlupaté kožešiny. Světlé zvlněné vlasy padaly až na ramena. Byly svázány bílým kusem kůže a ozdobeny krásně zbarvenými péry.

Kolem boků visel veliký roh na pásu z mušlí. To byla jediná jeho ozdoba. Pohyby světla přinášely stálé změny do krajiny a chvílemi osvítily také jasný odvážný obličej muže, který tu bez hnutí naslouchal.

Byl to bytostný nebo to byl člověk ?

Úvahy/ výroky Útržky pravdy Pravda o svete