Zamyslenie o myslení

Zamyslenie o myslení

Na rôzne tvrdenia o myšlienkach sa dá pozrieť situačne:
1 Myšlienka je prchavá, to ešte nie je skutok. To, že o niečom premýšľam, ešte neznamená, že to už je, alebo, že to bude.
2 Myšlienka má silu. Ako človeče myslíš, to priťahuješ.
Ak bojujeme s myšlienkami, máme strach, v skutočnosti ich živíme a čoskoro sa nechcené stane realitou…
Aký je prínos jednotlivých myšlienok:
1 myšlienka, ktorú by bolo potrebné, ba priam nutné zrealizovať, prináša posun, pohyb, šťastie, radosť
2 myšlienka, ktorú je zakázané živiť, prináša strach, nepohyb, paralyzáciu, nešťastie, smútok
Naše živé reakcie:
1 Nestalo sa to, prepáč, zabudol som, nestíham, ale myslím na to, určite to bude, určite sa na to pozriem, po tom, keď…., je to skvelé, ale…..
2 strach ma ovláda, nedokážem to, celý čas na to myslím, ale ja neviem, nie som si istý,
Priebeh – realizácia „nášho“ „chcenia“ (myslenia):
1 Túžim – živím to – chcem – predstava ako to asi môžem dosiahnuť – myslím – hľadám konkrétne spôsoby a riešenia – konám podľa toho.
2 Myslím – hľadám dôvody prečo nie – vytváram blok – neistota, neviera – neviem či chcem – radšej potlačím až zabijem túžbu – nevykonám – radšej nie.
Vysvetlenie nášho konania:
V prvom prípade nedáme dosť sily a energie, rozhodnosti a ráznosti a viery k tomu, aby sa veci a deje stali skutkom, skutočnosťou uskutočňovaním
V druhom prípade dávame naopak príliš veľa sily i viery do obťažujúcich a negatívnych myšlienok, ktoré len sú – prišli zvonku a nemajú žiadnu silu, len lietajú a snažia sa „prisať“, aby mohli „sať“ a my ich vierou a strachom živíme a oni rastú. Spolu s nimi rastú i negatívne očakávania. Tie nás vo výsledku, dusia, paralyzujú, ničia.
Otázky:
Ako hospodárime so Silou?
Ako vy_užívame nám zverenú Silu ktorú usmerňujeme a dávame ďalej?
Na posun a rast, alebo na deštrukciu a ničenie?
Aká je moja úloha v tomto stvorení?
Tvorca a rozmnožovateľ?
Alebo ničiteľ, sabotér, škodca, či parazit?
Ako sa chovám? Ako konám?
S vierou a presvedčením?
Alebo nekonám pre strach?
Krásny deň nielen v za_myslení, ale i zmyslu_plnom konaní.
S Láskou Tatiana

Efezus (17.časť) 

Efezus (17.časť) 

Na slunné výšině připravovalo se všechno na slavnostní dobu. Veškerá krása přírody blížila se v tomto roce svému vrcholu. Zvířata i lidé byli jako květiny. Zářila z nich mocná radost. Kráčeli v rytmu slunovratu a to se projevovalo na den tak, jako v celém způsobu vývoje ducha a duše. Všude byla vystupňovaná tvořivá činnost, kterou bytostní mocnými pohyby ještě povzbuzovali. V přírodě bylo plno radosti. Rostliny i zvířata jásali s lidmi v blaženém uctívání Boha a jako plně rozkvetlé stromy a květiny otvíralo se všechno v nevědomé snaze proudům Světla.

Posvátný dům světlého Otce, ozdobený zlatými obrazy a značkami třpytil se bíle v záři slunce. Zářil jako bílý kámen, který vyzařuje tisíceronásobné proudy světla, které přijal. Posvátně, tiše a soumračně bylo v jeho vnitřku. Jen otvorem ve stropě, který byl orámován uměleckým obrazem zářícího slunce, v němž se objevovalo hluboce modré nebe, a z malých okének proudilo světlo do místnosti.

Paprsky vlnily se v podivuhodných pohybech na zlatých nápisech a obrazcích, které Hjalfdar přijal od Světla a jenž byly určeny jen pro chrám. Na stěně obrácené k vycházejícímu slunci tvořil jedinou ozdobu veliký a prostotou zářící kříž.

A právě ve své prostotě byl přemocně krásný. Mimo to měl tento kříž ještě vlastnost, která teprve později počala býti lidem nápadnou.

Toto znamení mělo v sobě silnou, živou sílu. Na podlaze, která byla také z bílých ploten, hořel zlatý nápis trojúhelníku, který se čtyřúhelníkem tvořil krásnou hvězdu. Tento obraz spočíval v kruhu, který měl tytéž rozměry jako sluneční kotouč ve stropě.

Uprostřed této hvězdy zářila na bílém, kamenném podstavci nejsvatější nádoba. Byl to pohár světla. Tak poručil to vznešený čistý duch ze sálu Světlého Otce Hjalfdarovi, aby takto vyzdobil dům Páně. Hjalfdar však ještě nevěděl, co má býti uchováno v poháru.

Na vnější straně chrámu postavili starší vysoké harfy, jejichž pevně napjaté struny ve větru krásně zněly. Prosté od základu bylo původní dílo lidské, které tu k poctě Světla zdobilo místnost. Všechno bylo co nejpečlivěji provedeno s výraznými a živými účinky. Všechno vyzařovalo sílu, která byla darována Světlým Otcem a projevovala se ve hmotě.

Tento dům Boží byl v nejlepším slova smyslu shromaždištěm nejčistších sil, které se všechny zachvívaly ve společné službě, uctívání a vytvořené svornosti v zákonech stvoření.

Holda a dvě od ní vyvolené a Světlem označené panny byly jedinými, které směly vstupovat do chrámu již hotového. Holda viděla, jak Světlí vcházejí a vycházejí ve velkých svítících skupinách.

Všichni však byli tak vznešeného čistého druhu, že mimo Holdy a Hjalfdara nemohl jich nikdo vidět. Květinám podobné ženské bytosti, okřídlené jako labutě, které se snášely dolů na stříbrných, světlých obláčcích, lahodily zvlášť Holdinu oku. Její duch hledal a pátral ve vzpomínkách, kdy viděla již cosi tak půvabného, kde dýchala tyto vůně, které z jejich činnosti přišly do chrámu, kde prožila toto oslepující chtění jejich vyzařování, které bylo jako vinutí ohromných labutích perutí a linulo se po jejich něžných postavách jako labutí peří.

Holda nemohla se do sytosti vynadívat na světlé předivo v chrámu, do něhož nevstoupila ještě lidská noha od jeho dokončení. U bran a malých postranních vchodů, které dal Hjalfdar zavírat velikými posunovacími se plotnami, stály vysoké postavy Světla.

Jejich hlavy přesahovaly strop chrámu. Nebyli to však obři, nýbrž čistě duchovní, vznešené postavy rytířů, které ukazovaly své zářící zbraně činů lidské ženě. Tu viděla Holda a také po prvé pochopila smysl meče, který jeden z těchto vznešených jí ukázal.

Holda se téměř nemohla odtrhnout z přitažlivého kruhu těchto rytířů. Obklopila ji moudrost a síla a pronikla ji v posvěcené jejich přítomnosti.

„Ó, kéž by tu byl Hjalfdar, který číhá dole v údolí na bílé zvíře!“

Snažila se, aby pochopila všechno, co tito světlí a posvátní přinášeli s sebou a co tak mocně vnikalo do jejího ducha. Byly to proudy, které cítila, barvy a tóny, jejichž povahy a pohyby skrývaly v sobě hádanku nejsvatější krásy a čistoty. Tito Světlí šířili kolem sebe vůně, jež v sobě spojovaly jasnost vzduchu se sladkou vůni lilií a teplem slunce.

Bylo slyšet hlasy, které zpívaly melodie jako hluboký mořský příboj, do něhož zaznívá toužebné volání fléten na širokých pastvinách, zatím co nade vším vznáší se jásavé, jasné znění zvonů. Byly to chóry, v nichž každý z jednotlivých dokonalých hlasů zpíval jinou melodii a protkal ji navzájem s ostatními v posvátném působení.

Holda nevěděla, odkud všichni přicházejí, neboť zpěváků neviděla. Bylo jí však, jakoby toto posvátné spojení v chrámě působilo na ni jako zasvěcení.

Poslala děvčata domů. Chtěla být úplně sama s těmito Světlými a bylo jí, jakoby ji nutila přemocná touha, aby se oddala této touze po samotě.

Krásně se barvil bílý kámen v temně růžovém lesku. Zlaté znamení Světlého kříže na východní stěně vynořovalo se v růžovém žáru. Hluboce modré stíny vystupovaly již v rozích. Byl večer.

Tiše zněly zvenčí struny harf ve večerním větru a tiše mísily se mezi ně hlasy duchovních shůry. Přemýšlela a modlila se.

„Světlý Otče, v nekonečné dáli Tvého stvoření, kde lidští duchové mají najíti Tvoji říši? Kde je skutečně Tvoje východisko? Světlý Otče, který jsi všude, nade vším a všemi, odkud jsme přišli my a kam vede naše cesta? Světlý Otče, nech ty blažené duchy, kteří Ti zpívají chvály, po všechny časy kolem mne, abych nebyla tak osamělá ve Tvém širém světě!“

Bylo to jako úzkost a bolest opuštěnosti, co Holda cítila. A v této bolesti, kterou nedovedla odůvodnit ani pojmenovat, otevírala se stále více veliké síle Světla.

Holda viděla, jak bílé paprsky přicházely shůry okrouhlým otvorem síně a lámaly své oslepující světlo v bílém poháru. Hukot provázel toto světlo a bílé perutě objevovaly se ve slunečním kotouči střechy.

Jakýsi hlas zněl shůry!

„Já jsem Pán, tvůj Bůh! Já jsem síla a život. Ze mne je všechno. Já jsem věčný zákon, Syn, svatý Duch a Otec. Já jsem počátek a konec a jsem živoucí. Já jsem Vůle a Slovo. Já jsem Pán, tvůj Bůh!“

Opět zahučelo to mocně prostorem a kolem posvátné výšiny zdála se zuřiti bouře.

„Všechno bytostné se raduje a čeká na hodinu, kdy dům Světlého Otce bude naplněn jeho silou. Toto dění tomu duchovně předchází. Pohleď, jak doba tvé přípravy již minula a ty vstupuješ na vlastní úřad jako kněžská žena ve službě Boží!“

Holda sotva věděla a chápala, co jí říká onen Světlý, který stál před jejíma očima. Věděla jen, že nebyl na této zemi.

„Vy, lidští duchové budete nositeli mé vůle,“ pravil,“ posílám vás, tebe a Hjalfdara, abyste šli napřed. Všichni, kdo podrží mé Slovo ve své paměti, budou následovat.“

Holda podívala se na Světlého přesněji. Bylo to, jakoby seděl na vysokém zlatém trůně, obklopen světlem a pohybem. Zářící rytíři mu sloužili a panna nádherné krásy klečela u jeho nohou a podávala mu svítící pohár. Nad zářivým vznášel se však praobraz ženské pramáti, kterou Holda již znala.

„Kdo je tento Světlý, jehož zahaluješ svým pláštěm?“ Tázal se Holdin duch.

„On jest Parsifal, můj syn, čistě duchovní schrána, skrze kterou světlá Vůle Boha Otce stvořila stvoření, když pravila : Budiž Světlo!“

Jméno Parsifal mělo podivuhodnou sílu. Otevřeného ducha Holdina jakoby proud shůry naplnil životem a bohatě ho obdaroval. A však od země byl pro ni cestou, která se táhla s neodchylnou jistotou nahoru a světlou branou, která se zářivě otevírala k vyššímu životu. Jméno znělo tak podivuhodně a v jeho zvuku bylo živoucí naplnění všech zákonů stvoření.

Co prožila Holda v okamžiku, nemohla si ujasnit. Věděla jen, že je obklopena nádherou, která byla rozlita z výšin do domu Světlého Otce a neodvážila se myslet ani tázat ani to pochopit svým vědomím, vnitřně úplně prázdná, volná a otevřená pro všechno, co do ní plynulo z neznámých výšin a co bylo její jedinou touhou.

Nepřipadala si nijak malá a ubohá, neboť byla prosta veškeré domýšlivosti. Byla skutečně pokorná a znala své hranice. Proto slyšela svým cítěním dále: „Hjalfdar je vyslán, aby lidem země zvěstoval Světlo. Ty, ve své čistotě smíš přijímat vědění, které vám lidem bude k užitku a vzpomínka na tvůj domov bude v tobě stále jasnější.

V duchu proputuješ zahrady půvabného ženství a svým duchovním okem budeš čerpat z pramene Života. Jasným poznáním budeš pít z pramene Pravdy, neboť On, zářící, naplní svoje stvoření silou lásky pro všechny své tvory.

Ty budeš přijímající nádobou, která uštědřuje moudrost k občerstvení ducha a dává směr k cíli. Na vašich ramenou leží veliká úloha: Máte býti vůdci skrze údolí, neboť hleď, vy jste již došli na nejhlubší místa svého koloběhu a nyní jdete zpět vzhůru. Nemohu ti tak rychle rozvinout dalekou stezku vašeho dění v zákonech stvoření. Věčná blaženost je určena vyvíjejícím se jiskrám ducha, které dospějí vědomé dokonalosti a jimž jako pomocníci byli jste posláni vy, poněvadž jste s nimi stejného druhu. Co rozvinete zde ve hmotě, poskytne vám hojnost všeho k rychlému rozvoji k dokonalosti. Tato země ve hmotě má se podobat blaženému ostrovu modré otčiny ve světlé výši, do které se budete moci vrátit.

Věčně má proudit skrze ni koloběh svatého Světla a věčně má letět po stejně posvátných cestách Světla, sama jako ostrov Světla v moři prožhaveného přediva stvoření. Ó, ty země, vyvolená k posvátnému dílu naplnění!

Skrze nositele semene ducha budeš věčně spojena s Láskou, Boží Spravedlností a Čistotou. Nad hmotou, na posvátných nivách praduchovního tkaniva stvoření, naplní se veliké živoucí činy vůle Boží a jejich projevy budou proudit od sféry ke sféře, v neodchylné, posvátné čistotě a síle.

Vy však budete se smět nazývat nositeli Svaté Vůle a naplňovat ji ve hmotě. Smíte čerpat z nejvyšších a nejčistších niv.

Všechno, co bytostné dalo jako vzor do hmoty, smíte poznat a ve hmotě dokončit. Věčně čistá a nezkřivená budiž posvátná říše vašeho Boha a Pána!“

Uložená v růžové obláčky seděla Holda a naslouchala, obklopena svatými zlatými plameny slov z úst oné vznešené, andělsky čisté královny nebes, která stála na proudech paprsků a vysílala dolů své síly. Světle zářící, s hvězdou na hlavě byla ovívána dechem nebes a obklopena řadou nejmilostivějších maličkých, světlých bytostí.

„Podrž to jméno pevně v sobě a čekej na jeho pomoc!“

To byla poslední slova zářivých úst. Pak zbledlo světlo růžového závoje, zmizelo vlnění hluboce modrého, hvězdami jiskřícího pláště. Světlo zhasínalo, mizelo samo v sobě, stoupalo do výše a stále výše a spouštělo na jemných, světlých, z lásky upředených opěrných vláken Holdina ducha zpět do její pozemské schrány.

Posvátné šumění harf zvučelo chrámem Božím, ve kterém prvá, Světlem povolaná kněžka Páně, strávila v modlitbách první noc.

Sedm dní strávila Holda v posvátných místech. Sedm dní a sedm nocí. Stalo se jí to potřebou a ona se nemohla odloučit od těchto posvátných míst. Ovšem vycházela většinou po probdělé noci, kdy směla přijímat mnohé posvátné pravdy ze Světla, do místnosti vlastního velikého domu, aby se podívala po práci svých lidí a ohlédla zahrady a zvířata. Děti a s nimi stejně staří druhové byli tak dobře zapracovaní do všeho, že nacházela vždy všechno v pořádku. S radostí viděla, jak prospívají květiny a ovoce pod rukama mladých žen, jak zvířata denně sílí a krásní a jak všechny pozemské práce pokračují. Mladé ženy a mladí muži dělali všechno s největší radostí, že smějí konečně sami dokázat, co dovedou.

Slunné letní dny měly nadejít a tu muselo být všechno slavnostně vyzdobeno.

Na Holdu, svou přítelkyni, která jim byla ve všem matkou a vůdkyní, dívali se všichni s vroucí úctou. Od nedávné doby však také s úctyplnou plachostí, neboť cítili, že zvláštní světlé síly tkají kolem Holdy. Zdála se jim často velmi vzdálená. Ona, která byla vždy připravena k činu a měla jasný pohled pro všechno skutečné, bývala nyní jako u vytržení.

„Což nespřádají se kolem ní světlé závoje, tak jasné a plné síly Světla, jaká jest jen v našem chrámě?“ Vyprávěly si obě průvodkyně, které měla Holda nejraději.

„Co to asi je, co ji přitahuje osamělou do chrámu?“

„Holda se modlí a hovoří tam v duchu se Světlými, kteří jí dávají zprávy o všem co, se lidé mají od ní dovědět.“

„A já věřím, že se doví ještě mnohé a mnohem víc, než co nám smí říci. Je pohřížena stále do sebe a její tvář je tichá, plna jasu a dobroty s odleskem vnitřního štěstí. Dovídá se tajemství světlých sil, pomocí jichž nám pomáhá k moudrosti a k radosti, k práci a úspěchu.

Pohleďte, jak kráčí, jak se obléká a zdobí a jak každý její posuněk má vysoký stupeň krásy, ovládání a duchovního mravu. Je ušlechtilá každým dechem a úplně samozřejmá právě tak, jako jsou světlí pomocníci samozřejmě půvabní v každém pohybu, v každém činu a každém výrazu. Vyrůstá do podivuhodné výše naše milá paní, která je matkou nám všem. Jak jí září z čela moudrost světlého Otce.“

Tak si vyprávěly dívky, mladé i staré ženy, jichž bylo již nyní hodně. Všechny byly stejného mínění. Nic v tom nebylo nepravdivého, nic pochlebovačného nebo vypočítavého. Všechny byly opravdové svobodné lidské ženy. Všechny se připravovaly zbožně a radostně na slavnost, kterou Hjalfdar chtěl uspořádat k Boží poctě v den slunce, kdy chtěl také zasvětit Pánu dům na zemi.

Byl oznámen Hjalfdarův návrat. Chtěl přitáhnout s mnoha muži s velikou loveckou kořistí. Pověst o podivuhodném bílém jednorožci, který chodil za Hjalfdarem jako věrné domácí zvíře a nosíval ho na svém hřbetě, již dávno pronikla na svatou horu. Holda se jen usmála a přikývla k této zprávě. Věděla, že toto zvíře bylo určeno nésti Hjalfdara daleko po širé zemi.

Zamyslenie o myslení

Zabúdame byť prirodzení a detsky radostní 🙂

Včera moji kamaráti leteli balónom a ja som sa, veľmi narýchlo, rozhodla ich sprevádzať. Aj keď som neletela (ale ani ma to neláka, lebo ja si „lietam“ stále – aj keď inak :-)), bol to pre mňa úžasný zážitok. Prežívala som to „možno“ viac ako tí, ktorí leteli.
Pri všetkých mojich „pohnutých“ pozitívnych emóciách zo samotného vzrušujúceho zážitku, že prežívam niečo nové som si začala klásť otázku, či je „normálne“ mať tak veľkú radosť z toho, že vidím ako je balón rozložený na zemi… , aký je obrovský …., ako sa nafukuje (technika i pozorovanie jeho zväčšovania), šok z toho, že sa môžeš v plachte (pokiaľ je balón na boku a na zemi prechádzať ako v tuneli …, aký obrovský oheň šľahá…, ako hučí…. , ako sa dvíha atď.
Uvedomila som si, že moja vnímavosť a emocionálne radostné prežívanie i žitie normálne je …, ale nikto to za normálne nepovažuje, pripustila som, že nevieme žiť prítomný okamih, netešíme sa z maličkostí a nevidíme krásu každého momentu. To, čo by sme mali považovať za normálne, sa javí pre tento svet a všetkých okolo ako „nenormálne“, „uletené“, „strelené“ atď a naopak, to, čo by sa malo považovať reálne za nenormálne, sa stalo každodennou realitou a vôbec sa nad tým nepozastavujeme (len keď nás niekto upozorní – zamyslíme sa).
Mali by sme si uchovať tú detskú radosť (z čohokoľvek) . Nechajte sa dnes „nakaziť“ mzšlienkou, radosťou, smiechom…
Buďme sami sebou, nehanbime sa za svoju spontánnosť a radostnosť, máme svoju vlastnú slobodu a môžeme si robiť všetko čo sa nám žiada (robme ale tak, aby sme druhým neubližovali, nezotročovali, nezneužívali, neobmedyovali atď) . Je len na mne, akú cestu si volím, len si musím byť vedomý následkov, ktoré plynú z mojich rozhodnutí.
Vrátim sa ešte k tomu balónu. . .
Balón pristál na strniskovom poli. Majiteľ nás poprosil o pomoc s jeho balením. No to bola zábava . Vysvetlil nám, že okraje balóna treba nahádzať do stredu a tak postupne vznikol cca 15 metrový pás a mal sa y neho vyfúknuť vzduch. To ste ma mali vidieť . To bolo radosti, koľká som bola, skočila som … a váľala.. a plávala… a „vyháňala vzduch“ ….
Z radosti ma vytrhla až kamarátkina otázka: „To čo robíš?“ a nechápavo som odvetila: „Ako čo? Vyfučiavam vzduch… 🙂 veď to nám kázali…… „ 🙂
Mne všetko pripadalo normálne, neriešila som nič, bolo mi jedno, kto si čo myslí … (ako malé radostné dieťa) ani ma nenapadlo, že to „vyzerá“ „divne“, zarazilo ma až konštatovanie majiteľa…: “ Pozrite na ňu, zlatá kabelka, zlaté topánky leží a váľa sa po strnisku uprostred poľa na balóne a nič nerieši… to je dobré…. :-)„
Až keď to vyslovil, trošku som sa zahanbila, asi to fakt vyzeralo komicky:-) (niekto by možno povedal „to sa nehodí….“), ale v konečnom dôsledku: „NO a ČO???? „možno by to nikto neurobil….., na ale ja som šťastná a pritom nikomu tým neubližujem a som jednoducho sma sebou spontánna a detsky radostná.
Bol to super zážitok.
Takže… „buďme ako deti, aby sme mohli dôjsť do „kráľovstva““ – spontánni, jednoduchí v myslení i konaní, detsky uprimní, s detsky čistými úmyslami (PRIAMOSŤ A JEDNODUCHOSŤ – poviem čo chcem a konám ako chcem – rešpektujúc „vyššie pravidlá“ (duchovné zákony, morálka, hodnoty a pod.)), detsky radostní a prežívajme každú sekundu svojho života – nezabúdajme, že každou sekundou si tvoríme svoju budúcnosť. Čím viac radosti teraz – samá radosť v budúcnosti 🙂.
Majme radostný deň a viac spontánnosti :-))
Tatiana

Efezus (17.časť) 

Efezus (16.časť) 

Posvátné kruhy šuměly dolů ze Světla k zemi a slibovaly návrat do vyššího, světlejšího, původního domova. Podle lidských dohadů snad ještě za velmi dlouhou dobu, ale pro její vidoucí oko tak blízko, jako se věčnost bez času, ve svých neustálých změnách zdá býti duchu stále blízká a stále přítomná.

Holda žila stále napřed, zatím co ve svých pozemských snahách vědomě vykonávala činy okamžiku. V této době rozšiřujících se záchvěvů to bylo, kdy svítící, světlá žena zrcadlila se obrazně v jejím duchu v proudu růžového světla.

„Pramáti!“ zpíval zvuk slov v záchvěvech světlých kruhů, které obklopovaly tento vznešený obraz shůry.

Nekonečně jemné paprsky oslepující běli proudily z něho současně s jemně růžovým leskem, který probouzel v duchu lásku a radost… Oživující proudy sil pronikaly Holdu a oživovaly její vlastní tělo. Napomáhaly však také všude, léčíce a osvěžujíce, jakmile vložila své ruce na někoho jiného.

Zvířata skvěle prospívala na rozlehlých, zelených pastvinách a působila Holdě zvláštní radost. Její léčivé byliny a plody byly pilnými ženami nasázeny na nově založená pole a záhony. V malé, vlastnoručně vyzdobené kuchyni pracovala Holda se dvěma děvčaty. Nikdo jiný nesměl vstoupit do této malé, tajemné komůrky, neboť bytostné protkalo zde svá oživující budující vlákna a Holda netrpěla, aby tyto pilné maličké něco vyrušovalo.

Holdin zrak otvíral se stále více pro všechno světlé, pohyblivé tvoření Boží. Malé bytosti, se kterými ode dávna byla v důvěrném styku, zdály se býti k ní stále více přitahovány. Nad květinami a bylinami, které jinak rádi opouštěli, jakmile byly vytrhány ze svých kořenů a uvadly k smrti, spočívaly jemné prsty těchto Elfů a tiše vadnoucí záře jejich dechu, lesk lásky a chtění k dalšímu rozvoji všech jejich sil.

Holda toto vše silně prožívala, vidouc, jak živé může přinášeti opět živému užitek v podivuhodné vzájemné hře. Proto se těšila z trvalého rozvoje svých bylin, květin a plodů, které již nyní nerostly divoce a zdály se býti zvlášť chráněny požehnáním Světlého Otce.

Byly větší, šťavnatější a plnější při této péči na polích a zahradách, které Hjalfdar na její prosbu dal zvlášť zaříditi na svazích výšiny. Krátké a tvrdé křoviny byly odtud odstraněny a místo nich zasázeny stromy, které již v údolí stříbrného jezera, kde rostly divoce, nesly bohaté plody. Holda určila jim toto místo, neboť světlý Elf „údolí práce“ se k ní přiblížil a poradil jí to. Tyto plody, které se podobaly velikým, šťavnatým broskvím a svou krásnou barvou byly jako nažloutlá jablka, měla Holda obzvláště ráda. Mimo to byla tu veliká červená jablka, jejichž stromy velmi krásně rostly.

„Právě tyto stromy budou se skvěle rozvíjet v nové zemi“, šeptalo dítě Elfů. „Potěší Holdiny oči, až v příštích létech ponesou ovoce.“

Dvakrát do roka podle rytmu tehdejšího oběhu hvězd přinášely tyto stromy své ovoce. Skvoucí zeleň pokrývala trvale tyto zahrady a když jedna travina uschla a zežloutla, vyrůstala vedle ní již nová, smaragdově zelená. Také listnaté stromy setřásaly své listí, které bylo však jiného, velikého druhu než listy dnešních stromů. Z jejich malých pupenů vyrazily však současně opět nové, zatím co staré byly ještě žluté a červené v nádheře barev, jež zdobily údolí a pahorky.

To byla doba zralosti, ve které lidé nemohli téměř zvládnouti hojnost darů. Mnoho přezrávalo a propadlo rozkladu. Byl to čas, kdy se Holda dívala na tuto hojnost téměř smutně s úzkostlivou starostí, zda někdo v dáli netrpí nějakou nouzí, zatím co oni zde mají stále nové, bohaté dary Světlého Otce a stále se množící plody.

Počala živit tyto myšlenky a vysílala vlákna svého myšlení daleko ven za neznámý obzor země. Zda bude její otázka někdy zodpovězena?

V dobách žní muselo všechno pomáhat. Tehdy jednalo se jedině o to, shromáždit moudře a věrně dary přírody a zhodnotiti je. Byly vykonávány jen ty nejdůležitější práce. Všechno pletení, práce na stavbách, všechna jemná, zlatnická práce, ba i mletí zrn, svážení dříví, lovení ryb a zvěře bylo přerušeno.

Společná práce ve žních skýtala hojnost radostí.

Všechny kruhy, které průběhem času růzností své práce vyvíjely se různě v myšlení, způsobech i mravech, byly tak opět vždy spojeny přírodou a měly příležitost navzájem se rozvinout. Všechny rozdíly stáří a práce zmizely. Radostné, díkuplné žně a zhodnocení všeho ke cti Světlého Otce spojovalo lidi.

Na konec žní spalovalo se suché dříví, staré listí a špatné plody. Všude hořely mohutné sloupy ohně provázené písněmi díků a prosebnými zpěvy. Údolí se rozléhalo zpěvem a z výšiny duněly mocné, cvičebné chóry starců, kteří se již dávno připravovali, aby mohli uctívat dům Světlého Otce svými zpěvy.

Denně při západu slunce cvičili své zpěvy čistým, vážným a slavnostním způsobem. Při žňových ohních mísil se jejich zpěv se zpěvem veselých, jasných hlasů mladých mužů a chlapců. Lidem v údolí se často zdálo, jakoby shůry slýchali chóry Věčných.

Při odlévání Hjalfdarova rohu přišli mladíci na to, jak možno z měkkého zlata vytvářet a vykovat nádoby. Jejich světlí přátelé vedli je skvěle a prostě, že brzy s údivem pozorovali nová díla svých rukou.

Podobně jako mladíkům při zpracování zlata vedlo se i starcům při napínání střev, které chtěli zpracovat na tětivy a lana.

Když je jednou právě velmi napjali, zvedl se náhle déšť, který se stupňoval v bouři. S údivem naslouchali, jak vítr v těchto strunách vyluzuje jemné zvuky podobné oněm, které svými hlasy tak rádi napodobovali. Pohyb paprsků a vláken bytostného života. Slyšeli, jak to bytostní mohli provádět až dolů do hmoty a pozorovali, že k tomu mohou využít pevně vytvořené hmoty, kterou dokonce velmi nutně potřebují, jako nástroje pro své myšlenky a ruce. Tak vyrobili si malé nástroje ze dřeva a z velkých tlustostěnných plodů. Napjali střeva a zkoušeli jejich zvuky brnkáním. Tím vyvíjelo se v pozorování stále víc a více čilé působení ve spojení s Bohem chtěnými zákony.

Lidé byli při tom tak šťastni, neboť neznali nic jiného než to, že smí stále žít v lásce světlého Otce a využívati hojnosti rozkvětu. Požehnání šířícího působení žen pojilo se jako podivuhodný doplněk se silným tvořením mužů. Co muž vytvářel činem, to působily ženy pod vedením Světlých, myslíce na to již dopředu, přejíce si toho, povzbuzujíce to. Co muž vytvářel a chránil, to používaly a udržovaly ženy v moudré věrnosti.Směly se naučit od Světlých ze zahrad blažených opatrování a péči, které je činilo šťastnými.

Lidé volali Hjalfdara, aby přišel na lov a těšili se, co řekne tomuto krásnému zvířeti.

A Hjalfdar přišel. Vzal si sebou své syny a několik starších a dal se provázet lesem. Tam se utábořili v hustém křoví, blízko mýtiny. Veliké, rudé kalichy květin byly rozkvetlé a svítily v zapadajícím slunci. Horský potůček na druhé straně údolí šuměl, vytékaje ze stříbrného jezera a vlnil se stále šířeji a pomaleji šťavnatým zeleným údolím.

Na kraji lesa našel Hjalfdar stopy, kterých ještě neznal.

V měkké půdě byl tu otištěn téměř uzavřený kruh, na jehož širší stěně byly patrny otisky prstů.

Hjalfdarovy bystré, jasnovidné oči poznaly ihned v této stopě zvláštní druh.

Druhým znamením byly poraněné stromy, které jevily stopy ostrého rohu. Hjalfdar ukázal mlčky na takový kmen, který vyhlížel, jako by měl hlubokou ránu.

„Pohleďte, jak ten strom tu stojí smutně a jak jeho míza teče na zem jako krev! Takové rány musíte zacelit láskou a činem. Pošlu vám Holdu, aby vás naučila, co máte s tím dělat. Stromy v blízkosti našich obydlí musí cítit, že je duchovní plameny láskyplně střeží. Tak to chtějí Světlí. Naše stromy nesmí strádat jako jejich bratři v divočině, neboť také nám dávají, co mají lepšího.

Což jste to cizí zvíře dráždili, že tak řádilo zde v lese? To přece není potřeba k získání potravy ani k udržení života, co zvíře udělalo zde i tam. Všude vidím stopy krvavého poranění. Jak je to možné?“

Dotčeni pohlíželi mužové jeden na druhého. Udělali něco špatně? Po chvíli vyrazil stísněně jeden z lovců ze svého hrdla:

„Léčka?“

„Zatáhněte léčku a čekejte, zda-li se zvíře ukáže a co bude dělat,“ pravil Hjalfdar.

Plaše pohlíželi na něho. Vráska hluboká a vážná vyryla se mezi jeho očima. Hjalfdar je káral, což oni cítili. Kdyby alespoň řekl něco více! Cítili, že jejich nesprávné jednání ho bolí z nějakého hlubšího důvodu, který nemohli pochopit a jež jim nebyl jasný. Stále ještě doufali, že se mýlil.

„Ach ne, nic si nenamlouvejte,“ pravil Hjalfdar, “ je to tak, jak to cítíte. Bolí mne, že práce, pohodlí, bohatství, blahobyt a vzdělání odcizují vás vědění a chápání přírody.

Já vím, že chcete využíti všech vyšších vítězících předností. Kdysi však činili jste tak jen v sebeobraně nebo v získávání životních potřeb, ale nyní? Lovecká vášeň, touha po štvaní zvěře a žádostivost změny! Chcete tím rušit život? Vyčkávejte ve zbožném obdivu a pozorování na pohyb všeho stvořeného v přírodě a pak budete rozsévat lásku a dík. Pak také budete sklízet jen lásku a dík. Tam, kde obdržíte ránu, tam jste také ránu zasadili, nechť to bylo v myšlenkách nebo přání. Zatáhněte vaši léčku a čekejte, zda zvíře přijde.

Již se blížila noc. Stříbrné světlo měsíce lesklo se na jezeře a široký potok třpytil se mezi stromy jako stříbrná páska. Ještě hlasitěji šuměly jeho vlny nočním tichem a v něm bylo slyšet padání listů a skřípání dřev. Papoušci ve snu vrkali. Velké stříbrné rajky poletovaly neslyšně nad stromy a pohybovaly se v nočním světle jako závoje.

Mírný vánek setřásl bílé květy planých jabloní a omamné vůně vystupovaly z kalíšků květin.

Byla to kouzelná noc. Všichni to cítili. V Hjalfdarově blízkosti bylo jim vždy jako ve službě Boží. Byli šťastni. Bolest z jejich chyby je měkčeji naladila, a proto byli dvojnásob přístupni a vděčni za veškerou krásu, která se jim naskytovala. Tu bylo slyšet kroky a praskot větví, poskakující dupot a podivuhodně řehtavý křik. Znělo to jako smích a přece jako volání k boji.

Tak to klusalo divokými skoky lesem na lučinu. Tam se zdálo, jakoby zvíře začalo tancovat. Vyskakovalo vysoko vzhůru, otáčelo se, poskakovalo na předních nohách a vyhazovalo zadní do vzduchu. Bílá, krátká, bezvadná srst leskla se v měsíčním svitu a mléčně jemná vyzařování obklopovala zvíře.

Hjalfdar čekal napjatě, bez hnutí se zatajeným dechem. Všechno v něm naslouchalo. To, co viděl, ho rozechvělo, neboť toto zvíře svítilo podivuhodným leskem čistoty před jeho očima.

Bylo zřejmě ve spojení s vyššími říšemi a vlákna jeho záření spojovala je s jemnohmotnou a bytostnou sférou. Při tom snesl se z ducha svítící praobr nad zvíře, které znázorňovalo děj podivuhodného vývoje. Jeho silné vyzařování spojovalo se s jemnohmotnou formou, která se opět trochu více podobala vzoru, který bylo vidět vznášet se v ještě světlejší vrstvě. Na tomto pravzoru byl vidět oslepivě bílý muž.

Hjalfdarem to proniklo jako blesk. Mělo to zvíře sloužit k jízdě, co mu to ukazovali Světlí?

„Vypadá to jako ti mlžní ořové, na nichž kdysi Světlí jeli!“ Nyní to věděl. Toto zvíře bylo jakýmsi druhem oře. Dar Světlých. Jak se však k němu přiblížit?

Úplně nechtěně namáhalo se jeho hrdlo vyrazit řehtající smích, který zvíře zprvu vydávalo. A podařilo se mu to.

Zvíře stanulo náhle tiše, ve zvlášť přísném postoji majíc podlouhlou hlavu přitištěnou na štíhlém zahnutém krku. Zvláštní bylo jeho chvění boků.

Teprve nyní Hjalfdar uviděl také jemný, bílý dlouhý ocas, čistý jako čerstvě napadlý sníh. Spadal téměř až na zem. Hjalfdarovi byly nápadné štíhlé dlouhé nohy zvířete s neobvyklými kopyty. Zvíře tiše pozvedlo nohu, aby vzrušením zahrabalo, tiše ji však opět postavilo na měkký trávník.

Krásné, klidné, pozorující a bdělé oči se leskly, jakoby se v nich zrcadlilo světlo měsíce. Tajemně šuměl vítr v korunách stromů. Zvíře pozvedlo hlavu, natáhlo krk, jakoby naslouchalo.

Opět zaznělo Hjalfdarovo zavolání lučinou. Jediným skokem zvíře vyrazilo a vletělo do lesa. Hnalo se jako bouře. Se strašlivou silou a prudkostí již by byl nikdo nehledal ve štíhlosti údů, s napřaženým rohem kupředu, vyhazujíc daleko zadníma nohama, že se zdálo, jako by se mohlo převrhnout.

I těmto odvážným, divokým mužům lesa zachvělo se srdce při těchto skocích, které trvaly jen několik vteřin.

Hjalfdar jim pokynul, aby tiše vyhledali úkryt. On však vstal a držel kopí nyní před sebou. Tak očekával zvíře. Pak viděl, jak se pohnuly listy, odhrnula se stranou spleť lián a zjevila se bílá hlava. Oči zdály se skutečně hořet. Pevně a klidně zaryly se Hjalfdarovy oči do očí zvířete, které je zvolna zavřelo. Pak se zdálo, že celou jeho postavou, která se mezi tím objevila, proniklo jakési chvění.

Hjalfdar vyrazil ze sebe tiché zavolání. Zvuk, ve kterém se chvělo mnoho lásky. Jeho kopí, které mířilo na oči zvířete se zvolna sklánělo, až se jeho hrot dotkl půdy. Oči a hlava zvířete sledovaly jako očarovány jeho jednání. Zvíře sklonilo hlavu a kleslo na kolena. Tu přiblížil se Hjalfdar bez bázně, vložil svou ruku na jeho čelo, zatímco sám poklekl vedle zvířete.

„Byl jsi poslán Světlými! Máš nám sloužit, ale tvůj život má být svobodný, neboť tak zní jejich příkaz! Vstaň a neboj se!“

Jakoby zvíře rozumělo, povstalo, Hjalfdar šel zvolna přes mýtinu po stopě jednorožce a zvíře šlo za ním. Vždy po chvíli zcela tiše zavolal a natáhl svou ruku stranou. Neohlížel se přitom, ale slyšel, že zvíře jde za ním.

Teprve tehdy, když zmizel s jednorožcem na druhé straně lesa, vylezli Hjalfdarovi druhové ze svého úkrytu. Viděli opět podivuhodnou věc, jak Hjalfdar vůlí svého ducha zkrotil v lásce divoké zvíře.

Beze slov uchváceni pohlíželi na sebe v plachém obdivu a úctě před Hjalfdarovou mocí. Pak jednomyslně se rozhodli, že půjdou za ním. Hjalfdarovi záleželo na tom, aby mohl zvíře pozorovat, aby si mezitím na něho zvyklo. Podal mu několik lístků z Holdiny zahrady, které s radostí sežralo. Potom poklepal je tiše na štíhlém krku a hladil jeho hustou hřívu. Růžové chřípí zvířete očichávalo důvěrně jeho ruku a počínalo si úplně krotce. Náhle však skočilo stranou, obrátilo se a pádilo tryskem k potoku. Bylo pryč a v houštinách lesa se ztratilo.

„Jak je dobře, že jsem mu dal Holdiny byliny. Teď přijde zas,“ pravil Hjalfdar.

V pozdní noci nastoupil se svými druhy cestu k domovu.

Hjalfdar zůstal několik dnů v údolí práce, aby se důvěrněji seznámil s novým zvířetem. Nyní vycházel již jen se svým synem Jalfem a jedním lovcem. Tři postačili. Oba druhové zůstávali přitom v pozadí jen kvůli pozorování a případné pomoci.

Hjalfdar přešel měsícem ozářeným paloukem až na pokraj protilehlého lesa. Tam se posadil na strom a čekal na zvíře.

Když dlouho se nic neobjevovalo, vstal a šel po včerejších stopách. V měkké půdě byly zřetelně vidět. Vedly k potoku a dlouhými skoky přes vodu, kde se téměř ztrácely.

Hjalfdar kráčel vodou. Vyšší, hustší a neschůdnější stával se les. Hjalfdar však přilnul již srdcem k lovecké stezce a nemohl se již obrátit. Nějaký ptáček ve větvích lákal ho svým zpěvem, jakého ještě neslyšel. Nepozoroval vůbec obtíže cesty a opět zapomněl na své průvodce.

Viděl cestu zvířete, jak mu ji stále ukazovali jeho pomocníci jako jemné, světlé, mlžné kruhy putovat před sebou. Chvílemi měl před sebou jasný obraz jednorožce. Chvílemi se mu zdálo, jako by zvíře stálo právě před jeho očima, neboť cítil pohled jeho jasných očí a jeho dech. Daleko široko však nebylo slyšet nic než jeho kroky a vábivý zpěv ptáčků.

Tak šel stále na západ a vždy více se vzdaloval od údolí svého lidu. Zdálo se mu, jako by se blížil k jiné pozemské říši. Jinak tu vyhlížely rostliny, které tu nacházel. Některé zvlášť nápadné zastrčil za pás, aby je mohl ukázat Holdě.

Vlhkost táhla se údolím jako hustá mlha. Toto údolí se po jeho pravém boku stále více rozšiřovalo.

Pro mlhu neviděl téměř ani keře, jimiž musel pronikat. Chvílemi roztrhly se však nahoře mlhy a objevil se kousek modré oblohy s bledými hvězdami. Těžká omamující únava tlačila se na Hjalfdara. Že by to byly tyto táhnoucí mlhy?

Nyní to šlo opět dolů. Když se mlhy rozptýlily, spatřil v dáli lesklou plochu velikého jezera. Nyní mísily se jiné rostliny, palmy a kapradiny mezi stromy vyšších vrstev. Znovu se všechno zazelenalo a rozkvetlo a visely tu mnohé plody, kterých Hjalfdar ještě neznal.

Stále ještě bylo vidět stopu jednorožcovu na stromech i zemi.

Zvíře tu však nikde nebylo. Stále dusněji bylo v těchto bažinách a malá zelená světla se chvěla a tančila nad širými lučinami a močály. Staré, omšelé, vyvrácené kmeny, často obrovských rozměrů a groteskního vzhledu, svítily také zelenavým svitem. Byly tu mohutné stromy, sukovité, nepříliš vysoké, zato však rozložité s dlouhými tenkými větvemi, jež trčely vzhůru jako košťata.

Hjalfdarovi bylo nápadné, že byly ožrány a že také kůra jevila stopy mocné ničivé síly, kterou tu někdo zkoušel. Náhle zazněl z dálky dupající, hřmící a praskající dupot, jehož temný zvuk zdál se rozechvívat zemi. Hjalfdar se vrhl na zem a naslouchal. Pak povstal a zavrtěl hlavou. Že by to byli buvoli?

Jednou již je potkal na svých potulkách, ale tyto kroky zdály se mu ještě mocnější. Bylo mu nápadné, že výšky stromů přibývá a že tráva ho převyšuje téměř o hlavu. Stále těžší byla jeho cesta. Pak uviděl před sebou vysoký, zdánlivě opuštěný pahorek, postavený od hmyzu podobného mravencům, který však měl křídla a byl veliký jako kobylky.

Pahorek byl skutečně opuštěn a jeho hluboké chodby byly zborcené. Musely v něm rýt zuby nějakého mohutného zvířete. Tu viděl Hjalfdar další stopy zkázy. Polámané stromy, vysoké, stonásobně ho převyšující kmeny stromů byly vyvráceny a rozšlapány a byly tu vytvořeny široké volné ulice, ba celé pole.

Poněvadž se dusot stále blížil, zůstal Hjalfdar stát. Z dáli slyšel rachot vyvrácených a lámaných stromů, řev a dupot nohou a pak uviděl, jak šedočernohnědá armáda ohromných zvířat se žene na něho jako stěna.

Dlouhé choboty vyletovaly do výše a bylo vidět hustě zarostlé hřbety a prsa, zatím co zadní část těla byla pokryta krátkou srstí a tlustou kůží. Obrovská hlava, ve které byly ukryty dvě malé oči pod mohutnou klenbou čela a na které vyrůstaly ohromné boltce velikých uší, měla výraz lstivé dobromyslnosti spojené s divokou silou a pevnou vytrvalostí. Vážné a mlčenlivé, veliké a neúprosné bylo toto zvíře. Dva veliké kly vyrůstaly po straně z tlamy. Hjalfdar viděl, že tato zvířata cítila se pány země.

Viděl, že síle tohoto stáda nemůže odolat žádný jednotlivec, který by neměl vyšší síly, jež by mu pomohly. Jakmile se Hjalfdar pohroužil do těchto sil, cítil stále zřetelněji jejich přítomnost. Děkoval a modlil se:

„Světlý Otče, nech mi ukázat těmto obrům v lásce Tvou svatou sílu, abych je mohl vésti vůlí ducha. Pošli mi světlé proudy Tvých pomocníků, abych se naučil, jak se má moudře řídit Tvoje svaté stvoření!“

Hjalfdar viděl, jak nad horami z jihu objevila se dlouhá kopí obrů a slyšel hukot jejich kroků ve vzduchu.

„Tu přicházíte, vy věrní, abyste mi opět prokázali přátelství!“

Elfové však poslali mrak vos proti stádu velikých, pravěkých slonů. Vzduch zčernal, když vosy zaútočily na blížící se zeď jako mrak. Zvířata změnila směr. Zahnula k jezeru a hledala před vosami útočiště v jeho chladných, širých vodách. Hjalfdar prohlížel důkladně druh jejich stop. Bylo mu nápadné, že všechna tato zvířata tak náhle táhla ze severozápadu. Množství stád objevilo jeho udivené oko v širých dálavách tohoto světa, který se tu rozkládal na mnoho dnů cesty. Byli tu jeleni, celá stáda krásných mladých zvířat. Jasně červeně a sněhobíle svítily jejich kožešiny. Mocně tyčily se obrovské parohy, které jeleni nemohli téměř ani unést.

Z této strany také přicházela losům podobná, ale mnohem menší zvířata.

Snad byly to přírodní převraty, které donutily zvěř k tomuto stěhování. Všichni byli k sobě úzce připoutáni, přesto však velmi vzrušeni a divocí. Kde asi zůstanou? Jistě ne na této rovině, jejich lesy, jezera a lučiny dávají jim mnoho možností pohybu.

Pojednou vyrazilo stádo jelenů, které však ihned prchlo, zatím co mohutný vůdce zůstal stát a svým velikým tělem snažil se zakrýt úprk svého stáda.

Stál tu se skloněnou hlavou, čekaje na pádící a skákající zvíře, které letělo lehce mohutnými skoky vzduchem jako péro a jako šíp rychle. Také toto zvíře se náhle zastavilo a se vzepřenýma nohama a se skloněnou hlavou zastavilo se proti jelenu. Oba stáli jako zkamenělí.

Hjalfdarovi málem unikl jásot, když viděl skoky tohoto krásného zvířete, které se ukázalo být leskle bílým jednorožcem. A nyní započal boj a Hjalfdar ještě nikdy neviděl krásnějšího a ušlechtilejšího. Bílé zvíře bylo obratnější a rychlejší než jelen, který to však vyrovnával silou své mohutné ozdoby na hlavě, s níž šermoval jako se zbraní.

Již dvakráte uhodil jednorožce tak, že mu z malých ran prýštily malé kapky krve na bílou srst. Avšak ten stále ve hněvu a odvaze napadal mohutného jelena z boku a lstivými skoky zasazoval mu rány do břicha. Jelen se už téměř zhroutil, avšak jeho mocné svaly ho opět mechanicky zase postavily. Daleko slyšitelným řevem, ze kterého se ozýval vztek a bolest, očekával s chvějícími se svaly nový útok divokého jednorožce.

Skloněná mocná hlava vymrštila se pak stranou, jakoby nabírala na lopatu těžkou hromadu hlíny.

Vyskočivší jednorožec neměl již času se před novým nárazem obrátit. Nebezpečí bylo veliké.

Tu zahvízdalo vzduchem dlouhé letící kopí. Zpívající, chvějící a třesoucí se zabodlo do bílé plece jelena, který se zhroutil s hasnoucíma očima, jakoby to byla prázdná, mdlá kůže bez svalů a kostí. Jednorožec zůstal proti způsobům svého druhu upoután stát u mrtvoly nepřítele a tiše olizoval držadlo kopí.

Odfukuje, čichal blížení se člověka, pozvedl hlavu a neklidně zaržál dupaje kopyty. Tu postavil uši, když řehtající smích ozval se z lesních travin, tiše se vlnících. Zvolna, opatrně, jakoby přitahován neznámou silou, přicházel jednorožec s nataženým krkem a rozevřeným chřípím. Hjalfdar povstal a čekal na zvíře, tiše si pohvizduje a hle, zvíře unavené bojem vděčně ulehlo chvějící se na zem.

Plaše pohlíželo zvíře vzhůru k člověku. Hjalfdar položil své chladné ruce na jeho rány, pak položil na ně chladivé listy a přinesl své kopí. Tiše si pohvizduje kráčel Hjalfdar kolem bílého zvířete a nastoupil cestu k domovu. Plouživým krokem a s nasazením veškeré síly následoval ho v dálce jednorožec.

Zamyslenie o myslení

Uvedomujem si svoje schopnosti, nadania a používam ich k obecnému dobru

Pokúsme sa v dnešný deň vyhýbať konfliktom a súpereniu akéhokoľvek druhu. Potlačme v sebe to naše „mocenské JA“, ktoré chce vyhrávať a mať za každých okolností pravdu. Rešpektujme druhých, občas chcú byť jedovatí i zlí, ale to je ich problém, nie náš („nechajme „mŕtvych pochovávať svojich mŕtvych“).
Šírme okolo seba dobrú vôľu, ochotu pomáhať, ochotu spolupracovať, svoju zraniteľnosť i nevedomosť – ochotu prijať pomoc od druhých.
Hľadajme to čo nás spája, nie to, čo nás rozdeľuje 🙂.
Keď spolupracujeme s cieľom najvyššieho dobra podporujeme harmóniu, prosperitu a v každom človeku to najlepšie.
Skúsme dnes všetko robiť tak, aby sme mali dobrý pocit z vykonanej práce a nielen dobrý pocit, ale i radost 🙂.
ZDIEĽAJME 🙂
Pekný deň plný nadšenia, spolupráce, dobrej vôle, ochoty a pomoci 🙂
Tatiana

Úvahy/ výroky Útržky pravdy Pravda o svete