Dovoľme si byť odľahčení, tancujme…. 🙂

Dovoľme si byť odľahčení, tancujme…. 🙂

Ja som si dnes plávala bytom tanečným krokom 🙂
Nedalo sa mi nič robiť, lebo len čo som začula akýkoľvek tón, musela som tancovať a vyžívať sa v tom 🙂
Prežívať…. Už som ten pocit tak dávno nemala…. a som šťastná, že je späť….
Nič výnimočné sa v mojom živote neudialo, nie je žiadny konkrétny dôvod, aby som sa roztancovala….
Jednoducho len, tak….
Možno bude moje prežitie pre vás inšpiráciou, dúfam že k samotnému tancu, ale ak nie, priamo ku skutku, tak aspoň k zamysleniu: „Kedy naposledy som…?“ (mal radosť, tancoval len-tak, spieval len-tak, …..z radosti…..).
Krásny deň a pretancujte ho dokonca 🙂
S radosťou Tatiana

Efezus (5.časť)

Efezus (5.časť)

On ovládal sebe. K tomu napomáhal mu život, láska k ženě i k dětem, kterých každý rok přibývalo. Pomáhala mu nevypočitatelná síla živlů, pomáhal mu boj se silnými a vítězství nad slabšími tvory. Pomáhala mu starost, nouze, radost a požehnání.

Nejvíce však mu pomáhali světlí a bytostní. Byli tu vždy, když je hledal a věděli si vždy rady, když se jich tázal. Všechno to šlo před ním ve dnech nuceného odpočinku. Všichni přicházeli také k němu a tázali se ho. Všem při práci chyběl. A pro všechny věděl radu s láskou, která byla v něm.

„Jak je to krásné, Hjalfdare, že jsi zase jednou u domácího krbu,“ pravila žena. „Mám z toho radost. Jako by všechna ta práce šla kolem mnohem rychleji, když se díváš na všechny věci svýma klidnýma očima. Všichni ve tvém okolí, dokonce i děti jsou jako povzbuzeni konat pro tebe to nejlepší.“

Měla pravdu. Chlapci, kteří tu byli v každém stáří až k nastávajícímu mladému muži, zdržovali se všichni po Hjalfdarově boku. Využívali času, kdy se ho mohli ptát a učili se od něho připravovat zbraně, jako to jeho učívali pomocníci.

Dovedl při tom krásně vyprávět, jak ho přiváděli na místa, kde nacházel příležitost k vynálezům. Vyprávěl o boji s obrovským jelenem, kterého zabil mlatem, aby získal kůži s parohy. Mohutné parohy byly základem prvního nářadí.

Vyprávěl, jak namáhavé bylo jejich broušení v měkkém písku, pokud ho nezavolala jedna z mořských panen na útesy a neukázala třpytící mušle. A on během vypravování zaučoval je v používaní nástrojů, zhotovování kožešin, kůže a řemenů. Potom však stanul před jeho duchem Světlý, který pravil ukazuje na chlapce:

„Nauč je také používat zbraní a řekni jim, kdy muž jich má používat, podle slov našeho Pána.“

Rozechvěně naslouchal Hjalfdar, byl to oslňující Světlý, zářivější než Heimdal, v stříbrolesklém brnění a s okřídlenou přilbou. Světlé kadeře padaly zpod přilby na jeho ramena, zářivé byly jeho oči a bílá jeho tvář.

„Veď mládež. Až dorostou, budeš potřebovat muže, abyste se rozšířili přes ostrovy, neboť mnohé kmeny svěřil ti tvůj Bůh, abys o něm svědčil. Uložil ti mnohé povinnosti, avšak za to dal ti práva těch, kdo jsou silní v sobě. V jeho Světle budeš věčně vítězit. Vyzbroj si svoje pomocníky a nauč je uctívat Věčného!“

Hjalfdar se netázal na nic. Řekl si prostě, že každý den přináší nové povinnosti, které radostně vezme na sebe. Co započne ve vůli Věčného, bude tedy jeho Vůli prospívat. A s láskou a radostí pohlížel na řadu svých mladých mužů.

Nyní jednalo se o to, začít vyučovat. Nejdříve je zavolal všechny jménem. Pak postavil je do řady podle velikosti a prohlížel si jejich postavy.

Všichni byli vysocí a štíhlí, vyrostlí jako malé stromy a jejich tváře leskly se zahnědlé sluncem, větrem, pěnou moře i žhavým pískem.

Krátké kožešiny, které měli kolem boků, visely jako kytlice až ke kolenům a byly přivázány střevem. Nohy měli bosé, pokud si hráli v blízkosti chýší, jakmile však odcházeli na útesy, malé kožené podešvice si přivazovali řemínky. Také tyto kůže naučili je bytostní vyklepávat a vytahovat.

Veselý vítr hvízdal sem od moře a načechrával dlouhé vlasy chlapců, které byly vzadu převázány. Svižně jako malí vojáci stáli tak se zářícíma očima a dívali se plni očekávání na velikého Hjalfdara, vůdce kmene, kterého měli všichni rádi jako svého otce.

A on jim pravil, že budou smět nyní každý den cvičit, poněvadž se dosud dobře osvědčili a snažili, že je naučí používat zbraní a nářadí, které se dosud učili vyrábět.

Zavýskli veselým „Ho-ijo“ a skákajíce obklopili velikého přítele.

Když schyloval se večer a temné stíny letěly mezi nebem a zemí, když vzduch byl naplněn hukotem moře, jež sem pronikl tichou přírodou, když umlkly všechny hlasy zvěře a zmlklo i třepetání a skřeky velikých ptačích houfů, pak zaduněl chvílemi řev velikého jelena nebo plačící volání z lesů.

Pak shromažďovali se všichni kolem Hjalfdarovy chýše, mladí i staří a čekali na jeho vypravování. A on jim vyprávěl o dobrodružství s všelikou zvěří a radil se s nimi, kdy a jak měli by konati lov.

Mnohdy vyprávěl jim také o svém pozorování světa rostlin a zvířat a jak používat zkušenosti o proudění vzduchu, deštích a slunci. Vyprávěl, jak v zárodcích přírody nacházel vždy také působící bytostné a co mu tito říkali. Jak viděl při všem proudy sil a nacházel ve všech přirozených konečných projevech vždy znovu moudré zákony, které se daly použít i pro život člověka.

V takových hodinách snášelo se shůry dolů Světlo a zvuk jeho hlasu naplňoval Hjalfdarovu duši.

Bez dechu naslouchali mu velcí i malí, ba i ženy také jako samostatné skupiny sedávaly trochu stranou. A na ukončení této večerní slavnostní hodiny byla pronesena modlitba, dík světlému Otci, který nade vším trůnil.

Stalo se také, že Hjalfdarovo jasné oko mohlo pronikat do duší posluchačů a on viděl, jak to s ním vypadá. Neříkal jim však nic, zvláště ne tehdy, když pochopili. Přece však pomáhal svou radou nebo i slovem, kde jak bylo třeba. Zaséval a sázel, budoval a nikdy nebral odvahu nebo důvěru nelaskavým slovem. Nebyl nikdy bez lásky, nikdy však také nebyl slabý nebo měkký. Tyto vlastnosti lidé vůbec neznali. Byli přirození a otevření pro život a jeho zásahy z vyšších sfér. Proto také neschopni jakékoliv nepřirozenosti.

Jak v tom, tak ve všech otázkách o působení, o řízení světlých pomocníků byl Hjalfdar mužem, který věděl nejvíce a nejjasněji. Zdálo se často, jako by Světlý sám mluvil z něho.

Rychle se ruka zahojila za pomoci listů ohromného stromu. Byla jasná, prostá všech kalných vláken a Hjalfdar mohl s ní opět hbitě pohybovat.

„Nyní jdi opět do dáli a nezapomínej cvičit mladé muže: rozděl je podle stáří, velikosti a síly a vychovej je od počátku svým školením až do konce. Zvolna a trpělivě. Pomysli na své mládí a využij darů svých pomocníků!“

Všichni byli bdělí a čilí, neboť vlohy k tomu byly v nich. Životnost byla v jejich konání od rána do večera.

Holda naučila se mnohému v době, kdy Hjalfdar byl doma. Teprve nyní, kdy trávila opět dny o samotě, pozorovala užitek. Její rozhled se rozšířil a ona vykonávala práci s bdělou vůlí s živým duchem. Měla otevřené oči pro věci i lidi a péče o nemocnou ruku probudila v ní nový smysl.

Kde byla nějaká rána, kde se poranilo dítě, nebo zvíře, tam pečovala a léčila její láskyplná ruka. Ona nebyla si toho ještě vědoma, neboť bytostní položili jí jemný závoj kolem očí, ale Hjalfdar mohl již vidět pohyblivý život působivých vláken. Jaké jemné, zrcadlící se obrazy chvěly se ve světlém obalu jejího ducha, praformy jemných bylin a květin, jichž měla používat k úlevě trpících.

Často naplnila ji silná touha, touha opustit chýši a něco hledat jako mužové. Plaše pronesla to před Hjalfdarem, jehož zrak přátelsky se lesknoucí dodal jí odvahy.

„Jen běž , kam chceš, Holdo“, pravil vesele. “ Kdo hledá, najde.“ Veliká děvčata mohla lehce vykonat Holdinu práci. Vesele zpívajíce a vypravujíce starala se o krb, lože i pletací rámy. Holda šla poprvé po Hjalfdarově boku po pobřeží. „Musíš se nejdříve rozhlédnout a pozorovat krajinu, zvířata, která tu žijí a jejich počínání. Kdo chce opustit chýši, musí znát cestu a najít pěšinu i v temnotách. Musí znát hlasy přírody jako tep vlastního srdce. Pak otevřou se mu prameny jejího tajemství a uvidí Pomocníky a Světlé.“

Holda, vysoká, světlovlasá žena, kráčela po jeho boku lehkými, ale jistými kroky. Její chůze byla pružná a ona vedla pevně svoji nohu na neznámé nivy.

Podivuhodně zněl jí v uších zpěv vln, jako by jí cosi říkaly. Jemné byly zvuky větru šelestícího v trávě. Ptáci pokřikovali a máchali lesknoucími se perutěmi, vznášejíce se do modra dálek na vlnách větru, pak padali do vod a kolébali se bělostní na pěnících se vlnách.

Náhle se Holda zastavila. „Je krásně zde na pobřeží, Hjalfdare, ale já již znám svou cestu. Tuším, že musím do nitra země, ne tam, kde vychází jemné obláčky a výpary z roklí, ale směrem k močálu.“ Nad močály chvěl se pohybující se vzduch, neboť bylo teplé poledne.

Močály staly se zamilovaným místečkem Holdiným. Procházela se tu o samotě a bohatý vzrůst šťavnatých mechovišť uváděl její srdce do podivuhodného tlukotu.

Jako jemné závoje a předivo šířila se za časného jitra jemná rosa na miliardách nejjemnějších travin a rostlin, přes které dosud lidská noha přecházela bez povšimnutí. Třpytíc se v lesku a v barvách slunečních paprsků téměř oslepovaly oči ve své zarosené svěžesti. Zářivé a jiskřící jako jemné lámané paprsky světla v kapkách vlhkého, travnatého koberce byla také stříbrná vlákna, které něžní, mlžně světlí Elfové napínali kolem Holdy.

Často se zdálo, jako by padla lehká jiskřička světla shůry přímo k jejím nohám. Když se shýbla, zasvítila nějaká malá bylinka zvlášť jasnou září tak, že se zdálo, jako by ona jediná byla na tomto místě důležitá. A hle, když se shýbla a jen lehce se jí dotkla rukou, věděla hned přesně, k čemu vyrostla a proč ji dali pomocníci do jejich rukou.

Byly však také jedovaté rostliny mezi nimi, které měli používat jako příkrmy k masu nebo je dávat do sladké vody a stavět v nádobách na oheň. Tyto jedovaté rostliny měly kolem sebe kruh záření, který je na první pohled rozlišoval od vyzařování veškerých čistých rostlin. Holda objevovala denně nový, podivuhodně klíčící a prospívající život na této zemi. V letním teple ohřívala vlhká vrstva vzduchu bahnisko a jako jemný závoj tlačila omamující teplo a drsnou sladkost bahenních rostlin. Hmyz poletoval blízko země a roznášel pyl rostlin od byliny k bylině. Bylo možno pozorovat zvířata, která ještě nikdy se tak blízko nepřibližovala ani k samotnému Hjalfdarovi. Černé ještěrky s červenými skvrnami a malými křídly poletovaly nad bahnitou vodou,která se ztrácela v bahnisku pralesa. Prýštilo to a bublalo to v hlubinách. Tajemně šeptající a klokotající praménky prýštily na povrch a byly obklopeny zvlášť šťavnatými rostlinami.

Když proniklo z hloubi tiché dunění a zespoda vystupovaly teplé mráčky par, pak byli tvorové úzkostliví. Umlklo štěbetání a dusil se náhle pískot vysokonohých bahenních ptáků, jako by bažina naslouchala. Holdino jemně otevřené a zbystřené pozorování vycítilo hned, že se děje cosi zvláštního.

Jednoho dne, zadunělo však ještě hlouběji z dálek, kde ohnivá jezera naplňovala svými žhavými parami a závoji modř obzoru. Lehké chvění zdálo se naplňovat celou přírodu. Houfy ptáků zmizely a jen řady lehkých, obrovitých vodních ptáků slézaly se k moři a se skřehotem se skrývaly za pěnivými útesy. Tiché vlnky líbaly pobřeží a potůček, který se vléval do moře pln pěnivých pruhů, vydával ze sebe kovově skleněné výpary.

Holda nevydržela dlouho na bahnisku. Její nádoby nebyly ještě sice naplněny, ale zanechala vonící byliny a pospíchala rychlými kroky po vlnících se lučinách.

S hukotem, zastiňujíc nebe, blížilo se hejno obrovských draků. Na hlavách měli mohutné výrůstky jako hřebeny nebo koruny, jejich křídla harašila jako kovová. Strašlivé byly pařátovité nohy s mohutnými drápy, které natahovali dolů, aby v letu sebrali nějaké zvíře. Jejich oči byly žhavé, zlatě rudé a peří do modra se lesknoucí jako z ocele. Ustrašeně skláněly se měkké kapraďovité lesy pod tlakem vzduchu, který způsobovala tato zvířata.

V parách tvořících se mraků objevily se tváře bytostných, kteří si dávali tajuplná varovná znamení. Všechno bylo hrozivě zatíženo pokrývkou dusných výparů. Země se zmítala a lámala se a z bažin vystupovaly výpary.

Hjalfdarův roh zněl z veliké dálky a Holda pospíchala rychlými kroky k osadě. Hjalfdar stál na pahorku, kde svištěl žhavý, jihozápadní vítr a čechral jeho bohaté vlasy zářící zlatorudým leskem ve světle slunce. Rozrušení v přírodě přibývalo. Temné mraky prachu objevily se na obzoru, víříce v proudu vichřice a šíříce rozkladné, zapáchající výpary. Také písek, prach a úlomky vápence šířily se po zemi. Všechno hvízdalo, lámalo a drobilo se v pórovitých základech země. Výpary dusily dech.

Hjalfdar stál na pahorku a jeho mužná tvář planula v chvějících se záblescích, které začínaly poletovat po nebi a ozařovaly jeho šat z kožešiny, který se odrážel na světlém, křídovém základě, na němž pevnou nohou stál.

Stále znovu troubil na roh, jehož zvuk rozrážel vítr všemi směry. Ze všech stran proudili lidé k osadě. Dospělí a mladí muži přicházeli v rychlém běhu od moře, ozbrojeni vrhacími zbraněmi. Bylo na nich již pozorovat Hjalfdarovo vedení. Jeho odměřená klidná povaha přenesla se na ně, vzdor napjaté rychlosti a pozornosti bylo pozorovat jednotné ovládání.

Vpředu běžel Hjalfdarův nejstarší syn podobající se otci vzrůstem a obratností. Z jeho tváře zářilo čisté dětství, avšak jeho pěst držela kopí jako obratný lovec. Pružně skákaly štíhlé postavy po zelených pahorcích ke stanovišti Hjalfdarovu.

Hjalfdar měl radost. Viděl, že mladí muži znají nebezpečí, ale neběží domů ke krbu a k matkám, nýbrž že hledají jeho a chtějí sloužit jako stráž a ochrana. Nevýslovně byla v nich ve všech jednomyslná vůle k činu v tomto nebezpečí, které jako dítky přírody znali. A takovými byli všichni muži.

V dáli svítilo Holdino bělošedé roucho, její světlý vlas uvolněn poletoval v bouří a její ruka dávala znamení. Brzy dosáhla osady.

„Budu chránit malé, nemocné a zvířata!“ tak znělo znamení, které dávala rukou. Jedině Hjalfdar mu rozuměl. Chápal povahu této ženy jako povahu svých mužských druhů. Byli ušlechtilí, čistí, prostí a velcí a jejich služba byla vzdání se vlastního já v lásce k řízení světlého Otce. Mnohé plameny lidských duchů poletovaly v těchto hodinách stoupajícího hrozícího nebezpečí jednomyslně jako plamenná hradba vzhůru k pomocníkům. Stáli ve vůli, navenek ke službě a vděčně se otevírajíce v důvěře a úctě pomoci Světlého Otce. Tak připravili se tito duchové na těžké hodiny nouze ve hmotě.

Stále hustší byly masy kalných výparů, které vystupovaly ze země. Všechno živoucí cítilo to ve vzduchu, který se nedal téměř ani dýchat a jako žhavý a drsný písek vysušoval vnitřní orgány, které hrozily vyprahlostí.

Hustá vrstva vzduchu, která zahalovala nebe a samo slunce úplnou černí, byla zespoda tlačena vzhůru černou záplavou.

Trávy se vlnily, z vod valila se pára, zatím co jezera za hustými lesy se bouřlivě valila.

Vzduchem táhli s hukotem nesčetní, okřídlení draci, tlustokoží, směrem k severu. Ptáci letěli všichni k moři a zvířata moře opustila pobřeží a stáhla se daleko do mořských hlubin, kam nemohla dosáhnouti lidská noha. Všechno hledalo jen záchranu.

Kruh mladíků a mužů seřadil se na úpatí pahorku, na němž stál Hjalfdar. Každý zůstal mlčky na svém místě, jako by říkal: „Čekám na tvou vůli a rozkaz!“

Rozhodnost a svornost byla mezi nimi. Vycítili vznešenou sílu, kterou jim posílala dolů láska Světlého Otce a věděli, že jsou v jeho zářivé ochraně v síle Jeho vůle. To byla jejich síla.

Nástroje rozvratu spoločnosti a deti ako budúcnosť národa (manipulácia mysle)

Nástroje rozvratu spoločnosti a deti ako budúcnosť národa (manipulácia mysle)

Nachádzame sa vo vrcholnom bode besnenia temnoty, a preto môžeme zo všetkých strán pozorovať jej vyčíňanie. Deje sa to tak na všetkých poliach a v tomto článku popíšem niektoré masové metódy, cez ktoré je útočené na našu psychiku. Je viac než kedykoľvek dôležité byť na pozore pred týmito skutočnosťami a to najmä kvôli deťom, ktoré sú magorené touto dobou najviac. Tí, čo vyrastali pred touto šialenou dobou majú za sebou pravdepodobne zdravé detstvo bez všetkých impulzov útočiacich na naše hodnoty, lenže čo deti, ktoré vyrastajú práve v týchto prebiehajúcich agendách a teda ich to obklopuje od mladého veku? Kto ich uchráni pred skazenými agendami dnešnej doby?

Zmäkčilosť, strach a lenivosť

Každá agenda má za úlohu udržiavať nás v nízkych vibráciách, zamedziť tomu, aby sme sa vymanili z pút matrixu tohto sveta, alebo nás jednoducho otupievať/nastaviť nám nesprávne hodnoty. Dobrými pomocníkmi v tom sú strach a zmäkčilosť. Strach z vojny, strach z mimozemšťanov, strach z konca sveta, z globálnej krízy, otepľovania a jednoducho neustály strach z niečoho, aby sa vibrácie udržiavali dostatočne nízko a pozornosť sa zamerala na niečo nepotrebné, resp. potrebné pre nich. Navyše sa takto tvorí budúcnosť, pretože sa vypustí informácia do sveta a stádo ľudí to zhmotní v globálnom vedomí. Vyvolajú katastrofický scenár, vypustia ho do sveta, a ľudia ho svojim strachom a očakávaním zhmotnia.

Tie zákernejšie metódy manipulácie útočia na našu slabosť a snažia sa v nás prebudiť zmäkčilú lásku. Táto láska je pokrivená forma lásky, pretože jej chýba spravodlivosť a presne táto je dnes hojne v spoločnosti rozšírená najviac. Nepadajme do pút zmäkčilej lásky, pretože tým škodíme svojmu vzostupu a zároveň vzostupu celého národa. Kde sa totiž vkradne do duší ľudí falošná láska, tam sa vkradnú aj falošné hodnoty. Môžeme to dnes vidieť v nespočetných situáciách.

Ďalším spôsobom, cez ktorý sa do nás zažierajú agendy je lenivosť. Duševná lenivosť je obrovským úskalím dnešného človeka, pretože pohyb je základ všetkého a pokiaľ sa človek duševne nerozvíja, je ľahko náchylný na spadnutie do pascí temnoty. Pokiaľ nemá v sebe ani pohyb a ani svetlé ušľachtilé hodnoty, tak sa z neho stane klasická neprebudená ovečka a podporovateľ temného systému.

Príliv utečencov

Pekný príklad agendy fungujúcej na princípe zmäkčilej lásky je novodobé miešanie rás, teda príliv utečencov. Každý štát má svoje zvyky, svoju osobnosť, duchovnú zrelosť a je nesprávne otvoriť dokorán dvere pre ľudí inej nátury. Neplatí pritom ani argument, že ako by sme sa cítili my, keby sme boli my na ich mieste. Je to príkladný útok na city človeka, aby sa v ňom prebudila jeho zmäkčilosť. Kde sa takto vo veľkom miešajú národnosti, zvlášť odlišné rasy, tam sa stráca potrebná suverenita a harmónia! To vedie jedine k úpadku. Navyše väčšina utečencov nie sú ženy s deťmi, ale bojaschopní mladí muži, ktorí sú tu cielene verbovaní mimovládkami! Nie náhodou každodenne pribúdajú zločiny páchané práve týmito prisťahovalcami. Vozia nám tu samých výtržníkov. Je to agenda elít a ich prisluhovači v Európskej Únii ju verne plnia a pomáhajú pri rozvrate spoločnosti. Každý národ má svoju vlastnú krásu, svoju vlastnú povahu a duchovnú zrelosť a tak to má aj zostať! Všetko je zariadené múdrejšie, ako sa domnievame. Každý patrí tam, kde sa podľa nitiek osudu narodí a tam dokáže najlepšie pôsobiť. Ten, kto je vnútorne čistý neopovrhuje ľuďmi inej nátury, ale zároveň si uvedomuje tú odlišnosť, ktorá tam je a chráni si svoju kultúru! Harmónia celku vzniká práve tou rôznorodosťou, nie núteným krížením. Nestavajme sa proti múdrosti tohto Stvorenia!

LGBT

Najzradnejší príklad zmäkčilej lásky je LGBT hnutie, ktoré sa neúprosne šíri ako mor. Čistému človeku nie je potrebné vysvetľovať, že je to odporné a nezdravé, že je to disharmónia a cesta do záhuby. Je to navyše iba prvý stupienok, ďalší level je pedofília, ktorá si už dnes potichučky tu a tam razí miesto v spoločnosti! Mediálne nás programujú, aby sme sa pomyselne klaňali ľuďom, ktorí sa rozhodnú vybrať si pohlavie, alebo sa spájať s rovnakým pohlavím. Dokonca ak chceme byť pokrokoví, musíme im dovoliť zosobášiť sa a dovoliť im adoptovať si deti, pretože aj oni chcú žiť, „chúďatká“, normálne ako ostatní.

Tu teraz nejde o žiadnu nenávisť, ale o to, že je to zdravému cíteniu nepochopiteľné a nie je to Bohom chcené! Im touto agendou nejde iba o to, aby sme takýchto ľudí tolerovali, ale aby sme ich postavili na piedestál. Aby sme z nich spravili hrdinov, že sa nehanbia byť odlišní. A musí sa to samozrejme vykričať do celého sveta a najmä deťom, aby aj oni mali už od mala pokrivené vnímanie toho, čo je čisté a správne. Takým ľuďom sa nemá uľahčovať ich konanie a podporovať ich v tomto blúznení! Miesto oslavovania sa musia z tohto poblúznenia vyliečiť! To všetko je len výplod prepestovaného rozumu. V čistej duši nikdy nevznikne takéto pokrivenie.

Muž a žena majú každý odlišné vyžarovania a k súzneniu môže dôjsť jedine týmto spojením. Samozrejme za predpokladu, že sú duše čisté a sú si podobné, teda sa navzájom dopĺňajú. Medzi dvoma rovnakými pohlaviami môže vzniknúť jedine pokrivené rozumové priťahovanie, pretože títo sú ďaleko vzdialení čistote. O dobrovoľnej zmene pohlavia snáď nemá ani zmysel písať. Väčšina tých vecí (ak teda nie všetky), ktoré sa dnes označujú ako pokrokové, sú v skutočnosti krok do záhuby a nie k zdravej spoločnosti. Či už ide toleranciu iných ľudí v spoločnosti alebo vymyslenú klimatickú krízu, kde sa upravujú fakty podľa toho, aby to opäť vyhovovalo agende.

Prečo je to dôležité?

Prečo záleží na tom, aby sme to neprijímali, ale naopak rázne odmietali? Nemôžeme ich jednoducho nechať si žiť po svojom? V prvom rade dotyčným takto sťažujeme ich vlastnú cestu, pretože spoločnosť im nahovorila, že je ich blúznenie v poriadku. Nikdy sa neposunú vpred, pretože ani nebudú hľadať chybu v sebe, ale len v druhých, ktorí ich neprijímajú. Miesto toho, aby cítili bolesť z toho, že sú iní a hľadali príčinu a nápravu, tak sú na to hrdí a neboja sa takto prejaviť pred svetom. A toto ich úplne zväzuje pred postupom nahor duchovne. Druhým a závažnejším dôvodom je, že toto hnutie je ako rakovina, ktorá sa pri neliečení ďalej rozširuje a napáda čoraz viac zdravého tkaniva. Keďže ľudia sú dnes zblbnutí novou dobou, kde nevedia čo od dobroty a ich hodnoty sú otočené, falošný princíp si razí cestičky ľahšie ako kedykoľvek predtým. Keď nám tu budú pobehovať samí homosexuáli a ľudia so zmeneným pohlavím, ako sa to asi odzrkadlí na zdravom vývine národa a hlavne na hodnotách budúcej generácie? Starší ľudia ešte nad tým dokážu kývnuť rukou, ale deti, ktoré v tom vyrastajú to ľahko môžu začať pokladať za štandard. A presne o to v týchto agendách aj ide. Ide im o to normalizovať nezdravé hodnoty a zakotviť ich v ďalšej generácii mladých, a takto postupne svet dostať do väčšej nadvlády temnoty. Takže ten druhý dôvod, prečo je dôležité voči tomu vysielať odpor je, že je to na ochranu našich hodnôt, teda tých správnych! Treba predsa vyslať ofenzívu voči tejto liberálnej rakovine!

Liberalizmus

Zlo nie je vždy viditeľné a to obzvlášť v dnešnej dobe. Častokrát sa totižto skrýva za dobro, za pekné slová. Novodobý liberalizmus je toho úkážkovým príkladom. Či už ide o spomínané LGBT, vakcináciu, alebo nenávisť voči Rusku, všetky tieto agendy presadzujú práve liberáli. V každej takejto agende ide na pohľad o ušľachtilý cieľ, za ktorým sa však skrýva niečo zlovestné. A nezabudnime tiež na „zelenú politiku“, ktorá nie je až taká zelená; práve naopak. V prípade napríklad veterných turbín je súčet ich krátkej životnosti a zložitosti výroby a likvidovania ich návratnosť záporná a navyše zabíjajú veľryby. V prípade elektromobilov je to to isté, o ekológií sa tiež nedá hovoriť a navyše produkujú pre ľudí nebezpečné žiarenie. Pokiaľ sa chceme baviť o CO2, ten je súčasťou prírody a je navyše potrebný v určitej miere pre život. Pokiaľ by sme chceli znížiť jeho produkciu, určite k tomu veľmi neprispejeme tým, že si kúpime elektrické auto a prestaneme jesť mäso.

To, čo produkujú ľudia je zanedbateľné množstvo oproti všetkej tej každodennej leteckej a lodnej doprave, ktorej väčšina si myslím, že ani nie je potrebná, ale vo všetkom je predsa zisk. Prečo inak by sa nakrájané mandarínky niekde vypestovali, preleteli pol Zeme, tam sa zabalili a potom sa vrátili naspäť? Presne tak, prepieranie peňazí. Klíma agenda stavia na vyprodukovaných číslach, využíva prirodzené cykly prírody, aby dosiahli svoje ciele. Zmeny klímy, ktoré sa čoraz viac prejavujú v prírode, sú dôsledok prichádzajúcej Božej očisty, teda je to čistenie energetického poľa. Keď sa pozrieme do minulosti, zistíme, že otepľovanie a ochladzovanie planéty prebieha v určitých cykloch dookola, takže súčasné otepľovanie sa nedeje vôbec prvý krát, je to len ďalší cyklus.

Žltým písmom – Začiatok industriálnej revolúcie

Navyše, keď sa pozrieme do minulosti, vždy keď nastala doba ľadová, bolo v atmosfére viac CO2, takže CO2 nemôže riadiť globálne otepľovanie! Klimatická agenda efektívne využíva ľudské emócie. Na jednej strane vyvoláva strach z toho, že keď sa nedosiahnu určité míľniky v boji proti klimatickým zmenám, život na Zemi zanikne a na tej druhej strane je to zmäkčilosť, falošná láska, vďaka ktorej sa šíri vpred. Je to síce pekné, že ľudom záleží na planéte, ale klimatickí aktivisti vedia len málo o skutočnej zmene klímy, prípadne vedia len to, čo im ponúknu médiá alebo mimovládne organizácie, ktoré sú súčasťou toho všetkého. Vykrikujú sa heslá, o ktorých však žiadny z týchto vyznávačov prísne nerozmýšľa! Je to paradox, pretože keď sa tak ochotne chcem za niečo byť do pŕs, musím o tom predsa niečo vedieť! Väčšinou tí čo najviac rozprávajú a vykrikujú, vedia o danej veci najmenej.

Netvrdím, že nemáme dbať o planétu a to zvlášť v oblastiach, kde je to potrebné. Planéta je predsa náš dar, a tak rovnako ako o naše telá, ktoré nám boli zverené, aj o našu planétu by sme sa mali starať. Ale robme to tým správnym spôsobom! Už dávno boli vymyslené iné metódy či už získavania energie alebo pohonu áut, avšak tieto boli potlačené do úzadia alebo tvorcovia týchto vynálezov náhle zomreli... Za týmito zelenými agendami nie je reálny záujem o ochranu planéty, vždy je tam aj bočný úmysel. V prípade elektromobilov to je napríklad ich zlovestné využitie na možné ovládanie v prípade potreby, čo hrá do karát NWO plánu. S tým súvisí tiež snaha vybudovať hodinové mestá, kde nás nasáčkujú na jedno miesto ako stádo oviec, aby sme mohli byť ľahko ovládaní a digitalizácia, vďaka ktorej budeme mať nasadené pomyslené putá aj finančne. Preto sa snažia hotovosť zatlačiť čo najviac do úzadia, priam vymazať. Však digitálne peniaze sú len zhluk čísel niekde v systéme, a preto je jednoduché ich vymazať/zmraziť. Minimálne je teda neporovnateľne jednoduchšie mať pod kontrolou digitálne peniaze človeka, ako tie fyzické. Zároveň sa cez túto zelenú politiku financujú ďalšie nekalé agendy. Mali sme to možnosť vidieť aj u nás pri snahe vymenovať na post ministra životného prostredia R. Huliaka, ktorý sa chcel prísne pozrieť na zúbok práve týmto „zeleným“ mimovládnym organizáciám. Kto predsa skontroluje, že keď išlo napríklad vyše 5 miliómov eur na ochranu sysľa, kde to naozaj skončilo a ako boli peniaze použité?

Liberalizmus je novodobý nacizmus! A to doslova. Však samotná EU a NATO majú nacistické korene. Je to zlo skrývajúce sa za pekné heslá. Je to prefíkanejšia cesta na zmanipulovanie ľudskej rasy.

V prípade týchto liberálnych agend je dnes tiež populárna nenávisť voči Rusku. Samozrejme, že duchom prebudení ľudia hneď vedia odkiaľ vietor fúka, sú však aj takí, ktorí v tomto majú názor ten, ktorý je všeobecne uznávaný, priam pretláčaný médiami, takže ten zlý. Mnoho tých, ktorí majú v sebe potenciál k prebudeniu, sú stále v niečom držaní v putách rozumu a padli do pascí egregorov. Nie všetci sú totižto prebudení na 100%. V niečom pravdu odhalili, ale v inom veria tomu, čo je masovo pretláčané, prípadne sa o to nezaujímajú, pretože sa ich to bytostne nedotýka. Je dôležité o tom písať a informovať, aj keď o tom väčšina čítajúcich vie, pretože sa to môže dostať aj k pár dušiam, ktorým to môže v niečom pootvoriť oči a navyše napísaním toho sa opäť trošku prispeje k tomu, aby tie egregory stratili na sile a zanikli. Kto sa zahĺbi aspoň trošku do ruských dejín (tých pravých) pochopí, že z Ruska vždy išla duchovná obroda a záchrana národov. Neviem ako by bez tohto národa dnes vyzeral svet. Stačí sa pozrieť na to, ako prekvitá dnešné Rusko nie len ekonomicky, ale práve z hľadiska hodnôt a ako chradne západ, pretože celý liberalizmus je predsa prozápadný. Zatiaľ čo na západe chcú deti učiť, aby masturbovali od útleho veku a uznávali to, že sa niekto rozhodne byť nebinárny alebo pes, v Rusku je uzákonený otec ako muž a matka ako žena, a tento rok je vyhlásený za rok rodiny, práve kvôli ochrane týchto správnych hodnôt! Aj keď neviem, či je na mieste slovo hodnoty, lebo pohlavie človeka je tak základná vec, že to, že sa o tom vedú diskusie a ľudia dobrovoľne prechádzajú zmenou pohlavia je niečo, čo doteraz rozumom nepoberám. Keď som spomenul to Rusko, tak o súvisiacej vojne snáď ani nemá zmysel písať, tam je informácií dosť, ale tie správne informácie prídu k človeku až vtedy, pokiaľ sa on „preladí“ a pritiahne si ich. Nenávisť voči Rusku je egregor, ktorý treba poraziť zdravým rozumom a prirodzeným citom!

Egregor

Pri Rusku som spomenul viackrát slovíčko egregor. Čo to vlastne je? Priamejšie označenie tohto pojmu je myšlienková forma, lebo to egregor je. Je to myšlienková forma vytvorená samotnými ľuďmi, teda ich myšlienkami. Všetky agendy fungujú na princípe egregoru. Vštepia ľuďom cez médiá do hláv určitú informáciu a ľudia z tej informácie vytvoria takýto egregor, ktorý nás spätne ovplyvňuje, pretože všetky myšlienky nás predsa ovplyvňujú na úrovni jednotlivca ako aj celých národov. O tomto princípe hovoria všetky tie motivačné citáty o pozitívnom myslení. Preto vždy to, čo sa deje vo svete je zrkadlom ľudí, kolektívneho ducha ľudstva. Je to odrazom toho, čo v sebe nosia a čo vytvárajú. Preto je dôležité napríklad napísať článok ako je tento a tým vyslať protipól k týmto negatívnym myšlienkovým formám, aby stratili na sile, zanikli a nakoniec ich nahradili tie pozitívne. K tomu sa však musíme ešte dopracovať našou duševnou prácou, pozitívnymi myšlienkami, modlitbami…

Okrem toho, že ľudí držia v putách tieto myšlienkové formy, svoju úlohu zohráva aj kognitívna disonancia, čo je vlastne tiež taký blok, ktorý nám nedovolí prijať pravdu, lebo táto pravda obsahuje niečo iné, na čo sme boli doteraz zvyknutí. Svet sme posudzovali podľa určitých hovorených právd, a zrazu je tu informácia, ktorá nám hovorí opak, že svet nie je taký, za aký sme ho pokladali. Tento stret s realitou vecí sa nazýva kognitívna disonancia a človek, pokiaľ nemá dostatočne otvorenú myseľ, túto pravdu nedokáže prijať, pretože mozog to jednoducho nechce prijať. Mozog človeka najradšej zostáva vo svojich ohraničených oblastiach a chce zotrvať v tom, kde to pozná. Vráťme sa však k egregorom.

Egregor je teda myšlienková forma vytvorená za účelom, aby ovplyvňovala masy a ohýbala názor verejnej mienky, kde je to potrebné. Takto vytvorený egregor pôsobí tak silno, že tým čo ho šíria ďalej, zablokuje zdravé triezve uvažovanie. Takíto ľudia len opakujú ako papagáj čo sa hlása, ale kriticky nad tým neuvažujú. Vytvoril sa napríklad egregor strachu okolo vymysleného vírusu a ľudí čo si nevedia spojiť dva a dva „bloklo“ a poslušne plnili, čo sa vyhlásilo. U nás je napríklad veľmi silný egregor okolo osoby R. Fica. Môžeme to spoznať podľa mantry: „Lebo Fico“. Toto sa hlása opäť bez akýchkoľvek podkladov, faktov a vecnosti. Je to prosto mantra, vďaka ktorej sa vysvetlí negatívna situácia v spoločnosti alebo politike a tým to hasne. Dotyčný sa cíti určitým spôsobom nadnesene, že túto mantru vyslovil a tým pádom „odhalil“ ako to v skutočnosti je. Ale tak je to predsa vždy, že hlupák kričí nahlas a bije sa najviac za svoju pravdu. Ten, čo nevie nič, najviac rozpráva!

Ďalej je egregor vytvorený napríklad okolo Ruska a V. Putina, egregor okolo osoby D. Trumpa a podobne… V podstate by sme sa v dnešnej dobe mohli dopátrať k pravde na základe toho, že sa budeme riadiť opakom toho, čo hlásajú masmédiá.

Presuňme sa na ďalšie položky zo zoznamu, ktoré nás vo veľkej miere ovplyvňujú ako jednotlivcov:

Technológia a online svet

Nová doba nám priniesla nové technologické výdobytky. Všetky tie veci, ktoré dnes poznáme ako nové, boli v skutočnosti už dávno vymyslené a zostrojené, ale hromadne nám to začali ponúkať až teraz, aby nám vplyvom premnoženej technológie zamedzili duchovnému vzostupu, o ktorom vedeli, že sa udeje. V dnešných časoch zo všetkou tou technológiou a žiarením, ktoré je na nás neustále vyvíjané a zosilňované je to celé dotiahnuté do obludných rozmerov. Je to obrovská zbraň voči duchovnému prebudeniu človeka. Náš mobilný telefón v nás dokáže až neuveriteľným spôsobom pestovať rozum a pripútavať nás k hmotnému svetu, takzvane nás „robotizovať,“ ak to teda dovolíme. On totiž vysiela elektromagnetické žiarenie určitej frekvencie a mozog predsa tiež vysiela určité frekvencie podľa svojho aktuálneho naladenia. Preto nie je zaťažko si predstaviť, že všetko žiarenie okolo nás nás „teoreticky“ dokáže ovplyvňovať. Veď dokonca jestvujú patenty na počítačové monitory, smartfóny, televízory atď., ktoré uvádzajú, že môžu byť použité na manipuláciu s nervovým systémom ľudí. Toto zahltenie nás odkláňa od prostého života spojeného s prírodou a zdravým rozumom. Najhoršie sú na tom deti, ktorým telefón vymýva mozog a kŕmi ich nezmyselným obsahom. Niekedy si ani neuvedomujeme, ako veľmi majú elity dotiahnuté veci do dokonalosti a ako nám dokážu aj navonok neškodné veci uškodiť. Technológia je ako náš rozum. Je to dobrý sluha, ale zlý pán! Keď technológia predchádza duchovnú zrelosť, je to cesta skazy. Zvlášť náchylné sú deti vo vývine, lebo je to opäť niečo, s čím vyrastajú a detský mozog je predsa ďaleko ľahšie manipulovateľný a tvarovateľný. Okrem toho ako na nás vplývajú tieto všemožné žiarenie, ovplyvňuje to aj naše sústredenie. Deti sú zvyknuté skrolovať prstom na sociálnych sieťach a každých pár sekúnd vidia nový príspevok, nové video. Týmto sa stráca pozornosť a keby ste dali týmto vychovanému dieťaťu knihu, nedokáže sa na ňu sústrediť a zahĺbiť sa. Z tohto neustálo prezerania sociálnych sietí plynú aj ďalšie negatívne účinky. Napríklad si neustále dráždime receptory dopamínu a prílivom informácií už aj tie informácie strácajú u nás význam. Väčšina ľudí dnes nad informáciou, ktorá by v nich mala vyvolať vážnosť situácie, len kývne rukou, pretože sme príliš otupení. Zároveň je tento online svet pre nás útekom pred realitou. Keď sme smutní, nabehneme na internet a nezmyselne brázdime príspevkami miesto toho, aby sme čelili svojim pocitom.

Mali by sme sa v čo najmenšom potrebnom množstve obklopovať všemožnými žiareniami a sprostosťami na nete. O mnohých veciach vieme, že nám škodia, no častokrát tomu nevenujeme dostatočnú pozornosť či už z lenivosti alebo to v nás vyvoláva pocit, že keď je to všade okolo nás, nemôže to byť predsa pre nás až také zlé. Ale je to pasca, je to práve o tej spomínanej normalizácií. Veď aj na vakcináciu išli milióny ľudí napriek tomu, koľko to malo negatívnych efektov a koľko to spôsobilo úmrtí a neposkytlo to absolútne žiadne pozitívum životom ľudí. Bolo to jednoducho číre zlo.

Aj keď niečo robí celý svet, neznamená to, že je to správne a naopak, keď niečo robí len hŕstka ľudí, alebo hoc to aj nerobí nik, neznamená to zákonite, že je to nesprávne. V dnešnej dobe je to skôr naopak. Dôležité je jedine to, čo je správne, nie koľko ľudí to za správne pokladá. Nebojme sa názorov druhých a hrdo choďme za tým, na čom skutočne záleží a čo je správne!

Dištancujme sa teda najviac ako to pôjde od technológie, vypnime si na noc wi-fi a telefón dajme od seba. A verte, že nestačí mať telefón v noci na letovom režime, žiarenie je stále prítomné! Mám to odskúšané na sebe a výsledok je neporovnateľný. Prísne sa pozorujme a skúmajme a zistíme, že niekedy aj navonok celkom nevinné veci nás dokážu výrazne ovplyvňovať.

Sexualizácia národa

Sex a nahota je spôsob, ako postupne zabiť v človeku zmysel pre čistotu a krásu. Vidíme to úplne všade a snažia sa o tom učiť už deti, ako v každej agende. Niektorí dokonca idú tak ďaleko, že vyznávajú byť nahí doma pred svojimi ďeťmi, pretože nahota je predsa prirodzená! Opäť ďalšia pokroková pasca, ktorá nevedie krok dopredu, ale desať krokov späť. Cudnosť človeka je totižto ukazovateľom jeho duchovnej hodnoty. Preto sa pravá čistá žena nebude nikdy pretŕčať polonahá na instagrame! Okrem zabitia čistoty v nás sa táto moderná doba v nás snaží prepestovať pohlavný pud, ktorý následne zatemní zdravé cítenie človeka. Upriamuje sa pozornosť na telesno, nie duchovno. Táto doba neučí pravým hodnotám a nevykresľuje ženu ako stelesnenie čistoty a cudnosti (samozrejme za predpokladu, že ním dotyčná žena aj je).

Pokiaľ sa budú deti od mladého veku učiť o nahote, sexe, o tom, že rovnaké pohlavie alebo výber pohlavia je niečo normálne a prirodzené, nebudú tieto deti vedieť, kde je sever. Budú úplne zmagorené a budú dokonca zapálení pre boj za tieto hodnoty, lebo ich to učí systém. Takto to môžeme už dnes pozorovať u liberalistickým systémom vychovaných mladých ľudí. Nielen, že budú naučení uznávať opačné hodnoty, ale ešte ich budú hrdinsky brániť, pretože to je šľachetné a je potrebné predsa celé ľudstvo priviesť k uvedomeniu, aby sme nežili ako v praveku, ale žili v pokrokovej dobe, kde budú chodiť zmaľovaní chlapi, nahota bude na každom kroku a pedofília bude braná ako bežná sexuálna orientácia. Takých bojovníkov chce táto skazená doba vychovať!

Ako vždy, opäť sú tým postihnutí najviac mladí, v ktorých sa v čase dospievania prebúdza pohlavná sila, ktorá je však smerovaná na nesprávne účely a všemožnými impulzami zvonku je to podporované. Chcú dosiahnuť, aby už od mladého veku deti vedeli o masturbácií a praktikovali ju! Tým by sa dielo dokonalo, pretože tak sa človek stane závislý na takomto ukájaní a bude takto dobrovoľne odovzdávať svoju životnú silu a vyživovať temné myšlienkové formy, ktoré sa touto energiou kŕmia a narastajú na sile.

Nedostatok času

V modlitbe Otčenáš sa modlíme okrem iného za to, aby nám Boh dal chlieb náš každodenný. Je to myslené ako duchovný chlieb, teda potravu pre našu dušu. To znamená, že máme prosiť za to, aby sme si popri každodennom zhone života našli čas na napojenie na Boha, čas na svoju dušu. Práca a zhon dnešnej doby nás však vedú k tomu, aby sme mali len málo, prípadne žiadny čas na seba a svoje potreby. Väčšinou to ide ruka v ruke s agendou peňazí, o peniazoch však nabudúce, pretože článok je už sám o sebe dosť obsiahly.

Nemáme na nič čas, pretože pracujeme, aby sme zarobili peniaze, ktorých však máme stále málo. Nedostatkom času najviac trpia kariéristi, ktorí trávia väčšinu času v práci. Keď človek zameriava svoju pozornosť príliš na jedno miesto, nakoniec ho to zákonite pohltí. Začne sa prevažne zaoberať len tou vecou a jednoducho stratí potrebnú harmóniu. To, čo človek posiluje, to rastie a preto veľmi záleží kam a v akej miere zameriavame svoju pozornosť. Tak ako by mala byť harmónia medzi prácou a odpočinkom, tak by mala byť harmónia medzi prácou hmotnou a prácou duševnou. Keď už hovorím o tých kariéristoch, tak treba podotknúť, že nikto ich nenúti s bičom v ruke, aby toľko pracovali. Všetko je to o prioritách a v drvivej väčšine, keď sa človek zamyslí nad niečím, o čom tvrdí, že na to nemá čas, tak zistí, že vlastne ten čas má, len si ten čas nevie/nechce vyčleniť!

Stupidita a neschopnosť národa

Národ, teda ľudia v ňom, je zámerne kŕmený sprostosťami, pretože ľudský mozog sa predsa každú sekundu niečím potrebuje zamestnávať, a preto sa starajú o to, aby to boli bezvýznamné a nepotrebné veci. Stačí sa započúvať do stupidity v konverzáciách, vtipoch, hudbe, televíznych programoch… Zamestnávajú nás pozemskými malichernosťami, aby sme sa nebúrili a boli spokojní a poslušní. Impulzy novodobého života v nás vyvolávajú lenivosť. Strácame tak schopnosť samostatne myslieť a vlastne aj konať.

Mladí ľudia sú vedení k tomu, aby boli závislí od novej technológie a nie sú vedení k základným zručnostiam, ktoré boli kedysi bežné, a tak sa stávajú čoraz viac závislí na systéme. Kiežby každý poznal tú krásu týchto bežných činností a prostých vecí v živote! Napríklad také záhradkárčenie je úžasná činnosť, pri ktorej si človek oddýchne a vypestuje niečo, na čo môže byť nielen hrdý, ale čo neobsahuje žiadne jedy a navyše daná plodina/bylina obsahuje lásku, ktorú do toho svojou starostlivosťou dávame. Samostatnosť človeka či už v myslení, konaní alebo pestovaní potravín je strašiakom tých na vrchole, pretože aby nás mohli manipulovať, potrebujú, aby sme boli na niečom závislí. Potom jednoducho spôsobia pod nejakou zámienkou nedostatok. Preto je ich cieľom tiež to, aby sme nič nepestovali, nechovali a najlepšie ani nevlastnili žiadne polia a lesy. To je tiež dôvod, prečo sa trh nesústreďuje lokálne, ale všetko sa globalizuje. Všetko sa kupuje vo veľkých reťazcoch, ktoré vytláčajú z trhu všetky malé podniky, ktoré práve konkurujú globálnym reťazcom. Takýmto tempom sa postupne vychová generácia, ktorá bude tupá, lenivá, nebude vedieť vlastne nič podstatné a bude plne závislá na systéme. Snažia sa udržiavať našu energiu dostatočne nízko, či už cez správy, hudbu, a jednoducho všetko okolo nás je prispôsobené tomu, aby v nás vzbudzovalo nízkosť, krátkozrakosť, materializmus..

Obrátené hodnoty a pokrivené vnímanie reality

V dnešnej dobe je čierna biela a biela je čierna. To, čím by sa malo opovrhovať sa vyzdvihuje ako pokrokové a to, čo by sa skutočne malo uctievať, tak to je zapadnuté prachom, alebo je potom šliapané. Zámerne sa v nás posilňuje to nesprávne, aby sme stratili kontakt s pravými hodnotami, a tak nadobudli pokrivené vnímanie reality. Snažia sa preprogramovať naše hodnoty a názory podľa ich predstáv, aby sme vyhovovali ich štandardom. Ten, kto je totižto zajedno s ich názorom, sa prispôsobí a nebude sa predsa búriť. K tomuto im okrem médií pomáhajú aj rôzne osobnosti a influenceri, ku ktorým ľudia vzhliadajú. Drvivá väčšina významných osobností je v područí tých, ktorí to celé riadia z úzadia. Keďže okolo seba nemáme tie správne vzory, ale naopak všetko čo nás obklopuje je postavené na nesprávnych základoch, tak mnohí tieto nesprávne základy príjmu, pretože keď človeka obklopujú nesprávne hodnoty a sám v sebe neživí tie správne, tak zákonite bude pohltený práve tými nesprávnymi. Ľudia sú totiž slabí a ľahko manipulovateľní a zvlášť vtedy, keď sami v sebe neživia správne hodnoty, ktoré by slúžili ako protipól k tým dnešným obráteným. Človek, ktorý má v sebe zakotvené tie správne hodnoty a vyžaruje tým do sveta, sa totižto nedá zmanipulovať.

Prepestovanosť rozumu

Každá manipulácia je iná, útočí na inú slabinu v nás a má za cieľ niečo iné, no jedno majú spoločné a to je to, že vznikli z prepestovanosti rozumu. Každá prepestovanosť škodí a inak to nie je ani pri nadmernom používaní rozumu. My sme v prvom rade duchovné bytosti a čím viac sme sa začali odkláňať od citového prežívania, od života naplneného svetlom a začali sme všetko podriaďovať mozgu, tým viac sme začali duchovne upadať a tým väčší priestor sme začali vytvárať na to, aby sa v našom svete mohli vznikať manipulácie všetkého druhu. Všetko temné v našom svete totiž muselo najskôr dostať priestor na to, aby mu bolo umožnené konať škody. Vo svetle nič temné neprežije. To, čo sa deje vo svete je vždy odrazom kolektívneho jadra ľudstva, teda jeho duševného vývinu. Kde sa v národe začne vytrácať pravá láska, tam sa vkradne tá falošná a kde klesá múdrosť národa, tam sa vytvára priestor na to, aby mu vládli hlúpi. Rozum mal odjakživa byť pomocníkom duše, nie jej vládcom. Keby v ľuďoch vládol ich duch, žiadna manipulácia a žiadne zlo by sa nemali o čo zachytiť a neuspeli by.

Zabitie intuície

Chcel by som napísať, že ich konečným cieľom je zabitie intuície v nás, no to sa im vlastne už podarilo. Presýtenosť tejto doby impulzmi zvonku a rozumová vláda zabezpečila, že sme stratili kontakt s našou intuíciou. Len málokto vie skutočne správne vycítiť v sebe, čo je správne a Bohom chcené. Tento vnútorný hlas má každý z nás v sebe, len väčšina ho nepočúva, lebo ho počúvať ani nevie. Intuíciu sa popravde nedá zabiť, no dá sa prehlušiť rozumom a to je najväčšie nešťastie dnešnej doby. Stratili sme kontakt s prirodzenosťou, jednoduchosťou, prírodou, životom a Bohom.

Bod obratu

Tento text nemá za cieľ vykresľovať temnú budúcnosť, len pomenúva fakty a ktorým smerom by sa veci vyvíjali, keby to takto pokračovalo ďalej. Mnohí bojovníci za pravdu nepíšu o pozitívnej budúcnosti, ale len pomenúvajú, ako všetko speje do NWO. Títo si neuvedomujú, že týmto vlastne podporujú temný systém a vyživujú ho. Pravda je, že tento starý svet čoskoro skončí. Nachádzame sa dnes vo vrcholnom bode súboja dobra so zlom, je to stret dvoch svetov, resp. postupné upadanie sveta starého a jeho nahradenie svetom novým. Tieto dva svety sú ako dva protipóly. Jeden je totiž založený výhradne na ľudskom rozume, ziskuchtivosti, falošných hodnotách, povrchnosti, luciferovskom princípe… O tomto svete je tento článok a tento svet sme si tu vybudovali. Ten druhý je svet postavený na Božom princípe, svet, kde vládne intuícia, správne hodnoty a kde vládne harmónia. V tomto svete nie je chamtivosti, povrchnosti, ale všetko je postavené na duševnom základe. Tento svet postupne nahrádza ten starý a pomáhame ho zhmotniť my prebudení ľudia, pretože si ho nosíme vo vnútri. Vďaka nám sa kúsok po kúsku posúvame k životu v tomto novom svete, aj keď sa to tak hmotne nemusí javiť. V hmotnom bytí totižto ešte musia doznieť výplody rozumových rozhodnutí zmanipulovanej populácie. Sme to však my, vďaka ktorým po temnej noci vychádzajú prvé ranné lúče! My, ktorí si v sebe nosíme svetlo aj napriek tomu, že nás obklopuje temnota. Každý z nás je dôležitý a prispieva k preklopeniu misiek váh na tú pozitívnu stranu. Každý svojim kúskom prispievame k tomu, ako sa bude vyvíjať dianie vo svete. Prispievame k tomu svojimi rozhodnutiami svojim cítením, myslením a konaním. Pokiaľ padáme do pascí zákerných agend, tak pochopiteľne tvoríme to, čo chcú oni, no pokiaľ sa nad to dokážeme pozdvihnúť, budeme tvoriť to čo chceme my.

Deti ako budúcnosť národa

Pravdepodobne drvivá väčšina čitateľov tohto článku je pozdvihnutá nad tieto hromadné egregory, je však dôležité pri čítaní pamätať hlavne na deti, pretože na tie je vyvíjaný všetkými možnými smermi najväčší tlak. K tomu aj smeroval celý článok. Nevedomé dieťa sa dá totiž ďaleko ľahšie zmanipulovať, keď sú mu od detstva servírované lži. Deti sú budúcnosť každého národa a celého sveta, a preto by každý mal venovať veľkú pozornosť tomu, čím sa jeho dieťa obklopuje. Dieťa ešte nie je v plnej duchovnej sile, a preto oveľa viac nasáva z okolia. Najmä v prvých rokoch je dieťa doslova programované svojim okolím. Čo sa v mládí naučíš… Samozrejme už je na každého osobnej zodpovednosti, keď dospeje do zrelého veku ako ďalej naloží so svojím životom a aké názory si osvojí. Nedá sa však poprieť, ako si temnota tieto duše snaží už od útleho detstva získať na svoju stranu. Najľahšie je to predsa práve vtedy, keď duša ešte nespoznala nič hodnotné v živote, ale bola obklopovaná od začiatku iba nízkymi formami. Preto sú deti magorené tik-tokom, alebo je im tlačené do hláv, že je normálne spolužitie dvoch pohlaví. Zo všetkých strán je útočené na to, aby sa národ oslabil duševne, psychicky aj fyzicky a každá generácia o to výraznejšie. Deti v tomto všetkom oveľa zraniteľnejšie, a preto ich predtým chráňme a ukazujme im správnu cestu. Časť viny totižto padne aj na nás, pokiaľ nesprávne nasmerujeme svojim pričinením rastúcu dušu!

Je dôležité venovať sa svojim deťom a dať im hodnotné rady a duchovný základ do života, čo je kontrastom k tomu, čo sa naučia v škole. Školský systém predsa tiež vychováva deti len do takej miery, aby boli dostatočne múdre, ale stále dostatočne nevedomé práve v tých dôležitých veciach. Školstvo učí poväčšine prázdne vedomosti. To sú také, ktoré neprinášajú skutočnú hodnotu do života. Nevedú deti k tomu, aby boli plnohodnotní členovia spoločnosti, ale aby boli plní vedomosti, z ktorých len málo uplatnia v živote, pokiaľ nejde o vedomosti úzko súvisiace s ich povolaním. To hodnotné, tie pravé zručnosti a hodnoty sa v škole neučia. Nedbá sa na kvality jednotlivcov a ich rozvíjanie, ale vychovávajú sa poslušné ovečky, ktoré vyhovujú nastavenému systému.

Keď už sme pri tých deťoch, ďalšou agendou útočiacou cez zmäkčilosť je novodobé čičíkanie a klaňanie sa svojim deťom. Správame sa niekedy tak, ako keby bol náš jediný účel bytia láskanie a milovanie svojich detí. Pozor však na to, lebo vo všetkom musí byť harmónia a zdravá rovnováha. Dokonca aj sladké zahŕňanie bozkami svoje dieťa je nezdravé, aj keď to je pre mnohých len veľmi zaťažko prijať. To, že sa dieťa, keď je ešte malé týmto prejavom vyhýba jasne dokazuje, že mu to pripadá nečisté a nezdravé. Časom sa to však zlomí a dieťa si na to zvykne, prispôsobí sa a v dospelosti to môže dokonca samo praktizovať na svojich deťoch. To je sila dedičnej manipulácie. Stačí naučiť nesprávnemu počínaniu jednu generáciu a tá to predá tým nasledujúcim. Je správne milovať svojich blížnych, ako učil Ježiš, ale táto veta má iný význam, ako si ju mnohí vykladajú. Nežijeme predsa len pre druhých ľudí, ale v prvom rade pre seba. Aj dieťa je cudzia duša, ktorej sme umožnili vteliť sa na Zem a tým odčiniť jeho karmu, postúpiť vpred. Môže tam byť samozrejme spojenie z minulých životov, kedy sa podobná duša opäť zrodí do okolia tej, s ktorou má určité väzby. Nikto a nič by však nemalo stáť na prvom mieste v našom rebríčku hodnôt. Je to presne to isté ako keď sme príliš omámení peniazmi alebo čímkoľvek iným. Každý miluje svoju rodinu a deti, no nič by sme nemali stavať nad Boha a svoj vlastný duchovný posun. Vo všetkom má vládnuť harmónia. To, že milujeme svoje deti neznamená, že by sme sa k nim mali správať zmäkčilo, pretože tým možno robíme dobre sebe, ale im tým uškodíme. Pravá láska je totiž prísna! To znamená, že za každých okolností dáva druhému to, čo mu prospieva, nie to, čo si dotyčný želá.


V dnešnej dobe nad nami krúži obrovské množstvo démonov, teda negatívnych myšlienkových foriem vytvorených ľuďmi, a chcú sa udržať pri živote tým, že budú hľadať možnosti, kde sa môžu u niekoho nasýtiť. Či je to niečo zo spomenutých agend alebo sú to akékoľvek iné negatívne emócie a myšlienky, je dôležité mať sa predtým na pozore. Nie všetky myšlienky, ktoré nám napadajú, sú totižto naše! Všetky temné vplyvy operujú na hmotnej rovine, kde patrí aj náš rozum a v súčasnej dobe, kde je okolo nás samý elektrosmog, umelá inteligencia a v podstate celý svet je podriadený rozumovej vláde je jednoduchšie ako kedykoľvek predtým pre tieto temné vplyvy, aby sa do nás zavŕtali a navodzovali nám negatívne myšlienky alebo nesprávne postoje. Preto je potrebné sa voči tomu obrniť a mať sa na pozore pred svojimi slabými miestami, cez ktoré na nás útočia.

Všetko temné sa dá poraziť prebudením na duchu a oživením svojej intuície, pretože to je jediné, vďaka čomu dokážeme plávať v zradných vodách dnešnej doby. Útočia na nás cez rozumové pasce, takže pokiaľ chcem zistiť, kde je pravda, musím prestať dbať na verejnú mienku, nenechať sa ovplyvňovať žiadnymi impulzmi zvonku, ale snažiť sa pravdu vycítiť v sebe. Ale pozor na tenkú hranicu medzi emóciou a skutočným cítením! Chráňme sa pred zákernými útokmi temnoty a buďme prostí v cítení ako deti. Nerobme akrobatické rozumové kúsky, aby sme obišli to, čo jasne v prvom momente v sebe cítime, len je to zapadnuté prachom. Každý dokáže vycítiť pravdu tak ako pes dokáže vycítiť kosť hoc aj v hlbokom snehu. Ako to dokáže? Robí to práve čuchom a zrak mu slúži len na orientovanie a spracovanie informácií z okolia. Presne tak aj my máme používať rozum a oči k tomu, aby sme fungovali v živote a cítenie duše na to, aby sme vedeli odlíšiť prospešnú a zhnitú potravu pre našu dušu.


Všetky spomenuté manipulácie sú prevažne psychologického charakteru. Okrem týchto manipulácií mysle sú tu aj také, ktoré sú určené hŕstke prebudeným dušiam a ide o oblasť duchovna, teda manipuláciu duše a cítenia človeka. Tieto sú zo všetkých najzákernejšie, pretože tieto sú ďaleko náročnejšie na odhalenie a sú určené práve tým ľuďom, ktorí sú určitým spôsobom prebudení a zaoberajú sa oblasťou duchovna. Kto nečítal, bol o tom samostatný článok tu:

https://vitazstvosvetla.org/falosne-duchovno

A v triu mysle, duše i tela nám zostáva kategória tela a fyzického zdravia. O manipulácií v tejto oblasti a ako to vplýva na naše fungovanie a celkové vyžarovanie, bude článok nabudúce.

Daniel

Dovoľme si byť odľahčení, tancujme…. 🙂

Čo je na „druhej strane“?

Mám trošku náročnejšie obdobie – ocinkov život visí na vlásku a možno zajtra tu už nebude. Je mi smutno a preto sa mi i ťažšie píše. Ale využívam tú príležitosť, podeliť sa o svoje myšlienky. Premýšľam nad tým, že smrť je súčasťou života a my o nej takmer nič nevieme. Možno lepšie vyjadrenie by bolo, nechceme vedieť. Utekáme pred touto témou, i pred realitou. Za posledné dni som mala možnosť vidieť, aké „je to tabu“ – nerozprávať , utekať pred tým, nepozerať sa na takého človeka, nebyť pri ňom – to je jednoduchšie.
Áno je veľmi náročné, ak nám odchádza človek, ktorého sme milovali a my musíme (mali by sme) byť tí silní – neplakať, povzbudzovať s vierou a láskou a byť tou oporou (bez hystérie, bez „sťahovania“ a zdržiavania tej duše, ale súčasne vyžarujúci pokoj, harmóniu, odovzdanosť a vyrovnanosť , aby to nebol neosobný chlad, strnulosť až bezcitnosť).
Určite šok prežíva i samotná duša človeka, zvlášť, ak sa okolnosti udejú tak, že to nečaká, či už je to nehoda, náhla a rýchla choroba, alebo…. . I duša človeka potrebuje čas na to, aby „koniec“ tohto života prijala.
A čo ak ten čas nebude (me) mať, alebo ho má (me) málo, alebo….
Nie všetci veríme na posmrtný život, ale verte, alebo nie duša nepripravená, zostáva akoby uväznená – zacyklená v okolnostiach, ktoré v posledné dni prežívala až kým….
Jednoducho, ak odchádzame „nepripravení“ nemáme to jednoduché. Preto buďme múdri a bdelí – „majme olej v lampách, lebo nikdy nevieme dňa, ani hodiny“ .
Týka sa nás to všetkých, či sme starí a či mladí, čaká to každého jedného z nás, ale odchádzajú i naši blízky – naše deti, naši rodičia, naši súrodenci.
Vedeli by sme správne spracovať a prijať ich odchod?
Dokázali (ak by to bolo dieťa) sa nehnevať smerom hore?
Vedeli by sme, čo máme pri posteli „odchádzajúcim ľuďom“ vravieť?
Ako ich povzbudiť a neklamať?
Pochopili a vedeli by sme si predstaviť čo prežívajú a čo potrebujú počuť?
Nech ten príspevok je malou výzvou, aby sme aspoň trošku pátrali a pýtali sa, čo sa deje s tou dušou pri odchode, kde to ide, čo asi bude… a pod.
Mnohí si poviete: „to nikto nevie“ …
Ale odpovede sú ……. , len treba hľadať…..
Krásny večer i zajtrajší deň.
Tatiana

Efezus (5.časť)

Efezus (4.časť)

Tu zaduněla půda pod kopyty stáda skákajících rohatých zvířat, která vyběhla rychlými, pérovými skoky ze stínu stromů. Chvatně uchopil světlý muž kopí, jehož hrot tvořila hvězdice umělecky vybroušených mušlí.

Mocné vrhnutí a již se svalilo první zvíře stáda, zasaženo do světlých prsou pod krkem a chvějíc se, zhroutilo se. Rychlými skoky přiběhl světlý muž, přeskakuje při tom jako zvíře četné, vlnité pahorky, které ho dělily od jeho kořisti. Jeho obratná a pevná ruka nejdříve zkoumala, zda zvíře je mrtvé, aby zbytečně netrpělo.

Hasnoucí oko a ztichlé srdce přesvědčily znalce dostatečně, i když údy se ještě lehce chvěly. Svázal běhy štíhlé gazely pevným zvířecím střevem a mocným rozmachem si je přehodil na silná ramena. Pak šel dlouhými, pružnými kroky po měkkém, vlhkém, stříbrně modře se lesknoucím mechu do nitra země.

Byla to mírná výšina, na kterou za lesem vystupoval. Nikde nebylo cesty, ba ani úzkého chodníku, avšak znalecké oko poznávalo každou stopu a praskot krátké, drsné trávy mu prozrazoval, že jde správným směrem.

V dáli táhla veliká stáda vysokých, černých rohatých zvířat do hustých lesů. Jejich bučení zaléhalo chvílemi až k uchu tichého, zamyšleného poutníka. Zdála se to býti obrovitá zvířata, která tu se svými kravami a telaty táhla do nitra země. Přicházela od napajedla.

Když poutník dosáhl nejvyššího místa podlouhlého pahorku, pohlédl do širokého, hlubokého údolí. Vyhlíželo to jako kotel zasypaného a vyhaslého, úplně nízkého kráteru, co se tu před ním otevřelo. Jasně letělo nebeské světlo nad těmito místy, které světlí pomocníci dali jako domov malé skupině lidí.

Světlé, bíle se lesknoucí pahorky pozdravily ho z hloubi a v jednom z těch maličkých hnízd plápolal oheň posvátného krbu a otvorem ve stropě kroužil vzhůru tenký sloup kouře. To byl jeho domov. Holda ještě bděla a čekala na svého druha, jemuž chtěla připraviti večeři.

Poprvé, když pomyslel na Holdu, zjevil se světlejší lesk, který bylo těžko nazvati úsměvem, avšak šťastný výraz nejčistšího pocitu štěstí přelétl přes jeho drsný, krásný obličej.Byl odvážný a jeho hlava se nesla hrdě vysoko. Byl svobodný a volný, nejsa si vědom žádné tísně, prostý a jasný byl pohled jeho modrých očí.

Toto oko bylo tiché a hluboké a jako vlny jezera, bylo často jasné a plné lesku a opět temné a bezedné.

Zrcadlil se v něm čistý duch, který ničím neobtížen učil se přijímat dary Boží. Vděčně, prostě a pln bdělosti, stále čtoucí v čistém tkanivu velikého daru stvoření a vnímající vše tak, jak to bylo Světlým Otcem dáno : čisté, veliké, nepřemožitelné a prosté.

Posvátný dík proudil z jeho ducha, když myslel na chatrč ženy, kterou nazýval svou a na dary z rukou Světlého Otce, které zářivě opatroval otec Slunce a které byly obklopeny tkajícím a pomáhajícím bytostným. Viděl je všechny a miloval je všechny a mluvíval k nim, ne sice řečí svých úst, ale štěstím a bolestí, díkem a starostí svého srdce a oni mu rozuměli, naslouchali a odpovídali svým způsobem..

Listoval tak ve světlem prozářené knize, která nebyla napsána a svázána rukou člověka. Četl v listech knihy života, kterou mu bytostní živě ukazovali a jejichž hlasu rozuměl. Prožíval v darech přírody Slovo Boží.

“ Není ničeho mimo Něho a všechno co jest, jest z Něho, který tu pravil: „Budiž Světlo!“

A ten, který toto věděl svým duchem, který poprvé vstoupil do hmotnosti země, byl Jan, pozemským jménem „Hjalfdar“.

Hjalfdar stál dlouho zamyšleně na pahorku. Široce se táhla hluboká modř večerního soumraku na jasném obzoru. Obrovská hvězda stála vysoko v dáli, která se mu zdála nepochopitelná. Pohlížel-li příliš dlouho ke hvězdě vzhůru, tu se mu zdálo, jakoby celý nebeský prostor se všemi ostatními hvězdami i rovina, na které stál, točily se kolem tohoto jediného světlého bodu, který se zdál nekonečně daleko, již úplně mimo svět. Věřil, že krajina, ve které žil, plave jako plochá deska na nekonečném moři, neboť věděl ze svých loveckých výprav, že tato krásná země je obklopena ze tří stran vodou.

Na čtvrté straně, tam, kde se země šířila do dáli, nemohl dosáhnouti k moři a proto se domníval, že tato země musí býti velmi rozlehlá.

Ve vnitrozemí se jim stavěly mnohé překážky do cesty. Především byl to pruh země, na kterém se odehrávalo mnoho ohnivých výbuchů s deštěm popele. S duněním chvěla se pak celá země, moře vrhalo mohutné, vysoké vlny a žhavý vítr hučel a svištěl až zvíře i člověk polekáni utekli.

Plamenní duchové ohně tančili pak kolem a červené výpary se valily a šířily se pod sluncem, měsícem a hvězdami. Jen zářivý oblouk Asů vrhal plameny svého světla, pohybující se a střídající se skrze tento žár. Působilo to pak velmi strašidelně a lidé si šeptali o velikém boji Věčných, Světlých a Pozemských, kteří řídili zemi i moře svou mocí a silou, podle vůle Světlého Otce.

Zdálo se jim pak, jakoby hořel svět. Stále cítili se spojení se vším bytostným velikou moc těchto sil přírody. Vždy byli bdělí a zvlášť Hjalfdar dovedl podle znamení, která mu dávali bytostní, pomocníci mnohých zvířat, světlem i stínem, vůní travin, množstvím vlhkosti, pískem i větrem, odhadnouti často na dny i na dlouhé měsíce, kdy takové výbuchy nastanou. Věděl pak, jak se mají zásobit potravinami a hovoříval o tom s těmi, kteří byli lovci a rybáři jako on.

Vedením bytostných dospěli také ke svým stavbám, které je chránily při hrozné nepohodě. Dříve by byli nejraději při bouřném počasí zalezli do země, avšak půda zdála se jim cizí a nejistou a poněvadž byla z části vlhká nebo zase drobivá a sypká, nehodila se k vyhrabávaní úkrytů.

Tak dřepěli, chráníce ženy před výbuchy bouře pod svými kožešinami, jako plachá zvířata a prosili své světlé pomocníky o radu a útěchu. Bystrýma očima a s napjatými nervy dívali se ven do vířícího zuření živlů a neviděli nic než prach, který ozářen červenou záplavou vířil kolem nich.

Hjalfdar a jeden z jeho bratří vylezli ven z kožešinových úkrytů, neboť se již nemohli dívati na pláč dětí a rozechvění žen.

Bojovali s bouří, aby nalezli nějaké přístřeší, nějaký strom, rokli nebo chránící pahorek. Tu spatřili prostředně veliké, šedivé ptáky, kteří tu úzkostlivě, ale velmi obratně lítali blízko u země. Sbírali různá jemná vlákna, kousky pórovitého popele a bahna, které tu leželo kolem. A slyšeli hlas: “ Udělejte to jako ti ptáci. Jděte za nimi a podívejte se!“

Kráčeli směrem, kterým odlétali ptáci. V malé vzdálenosti pod hřebenem táhlého pahorku spatřili na zemi bělošedé zvláštní útvary.

Jako koule nahoře zašpičatělé seděly tu bez pohnutí na stejném místě. Bylo jich tu bezpočtu. Rychle a s křikem poletovali sovám podobní ptáci kolem malých, bílých pahorků, které z dálky opatrně pozorovali. Mohly v nich býti skryty různé druhy zvířat, kterých tu bylo všude velké množství. Hadi, ptáci, veliké ještěrky a svišťové.

Když se však již nic nehýbalo a také shůry nepřicházela žádná výstraha, přiblížili se a viděli, že to byli ptáci sami, kteří se zaměstnávali stavbou maličkých pahorků. Prohlédli důkladně jednu takovou stavbu, která se zdála býti právě opuštěná, ale chránili se ji rozbíti, poněvadž znali velmi dobře důsledky, které by byly pro ně vznikly z tohoto hříchu proti přírodě, neboť oni viděli děje, které se při tom připínají jemnohmotně na ně a kolem nich. Cítili každé falešné jednání jako břímě velikého kamene, který na ně tlačil a prožili tak v krátké době zpětný úder ze světa bytostných, jemuž nebylo možno se vyhnouti, poněvadž oni sami vyráběli toto vyzařování.

„Chcete-li se vyvarovati bolestí a zla, tak buďte bdělí v každé době“ učil je Hjalfdarův otec. A tak to věděl i Hjalfdar sám a měl to také vyzkoušeno.

“ Žádnému tvoru Všemohoucího nesmíš přivoditi bolest, aby jsi z toho měl nějaký zisk“. Pravil mu jednou zářící, který se mu často zjevoval.

Nebylo to vždy snadné v boji s přírodou a jeho dumavé oko dovedlo ho k tomu, že se začal zabývati hlouběji myšlenkami o boji s přírodou. V oné době neodvážil se již chytati žádná zvířata, poněvadž v léčkách velice trpěla. A přece směl, ba měl zabíjet, neboť světlí mu pravili:

„Máš se živiti zvířenou lesa, vod a pastvin, neboť jsou to zvířata čistá. Právě tak ptáky, kteří nepožívají mršin. Své tělo máš vyživovati dobře, avšak ne v přemíře. Smíš porážet slabší, ale nesmíš je trápiti. Čistým buď tvoje myšlení a pak zůstaneš čistým i v činu!“

A tato slova světlého, která k němu mluvil přes Heimdalův most, zvěstoval svému kmeni, neboť byl to pro ně první a nejnutnější zákon života.

Ve všem pomáhali světlí přátelé. Zaváděli je s nechybující jistotou na ta místa, kde se nacházelo správné bahno, větve i stébla, aby si mohli vybudovat nové ochranné hnízdo ve velkém měřítku. Maličcí a pilní stavební umělci ukázali jim přesně, jak je nutno provésti od základu celou stavbu a mužové museli jen s velikou opatrností všechno jejich konání napodobiti.

Jak skvěle byl vřazen tehdy lidský duch do zákonů přírody! V radostném tvoření byla tu nejkrásnější hnízda v krátké době hotova. Kulatý otvor sloužil za vchod a druhým otvorem odcházel kouř plamene. Uprostřed bylo vyhrabáno malé ohniště, které bylo vymazáno hustým bahnem z moře. Tak bylo připraveno místo pro zlatý plamen, který přinesli z vybuchujících ohnivých jezer a který pečlivě opatrovali.

Na dlouhé tyči dusívali pak nad ohněm maso a bohaté plody pekli ve žhavém popelu.

Tak se živili v temnějších, chladnějších dobách, které se pravidelně navracely po nejvyšším stavu jasu. Kožešiny zdobily kulatý vnitřek obydlí a sloužily také za měkká lůžka. Mušle tvořily první nářadí, tak jako ostré, na mušlích vybroušené vápencové kameny, kterých používali také jako střel a mlatů.

Do velikých, obrovských plodů, které se podobaly dnešním dýním a rostly na vysokých, hustých, keřovitých skupinách, podobných dnešní kosodřevině, byla čerpána voda ze svěžích pramenů. tyto džbány a mísy byly tu jedinými ozdobami vedle kopí ozdobených mušlemi, která byla zbraněmi mužů.

Zbraně pozůstávaly vedle kopí také z kyjů, seker a nožů. Ženy sedávaly většinou před svými hnízdy, které nazývali boudami. Byly tiché , drsné a přímé, avšak nechybělo jim krásy. Byly zahaleny světlými vlasy, jež byly mnohem delší než vlasy mužů a bývaly v týle svázány páskou z rostlin.

Před sebou mívaly často hrubě zhotovené rámy, upevněné na kolenech. Na těchto rámech pletly pak sítě, jichž používali mužové k lovení hojných ryb. V potocích chytali ryby rukama. Na moři museli však napínati sítě a čekat na hodinu, až Njoerdhal přižene své mořské oře na pobřeží. S hromovým hukotem pak příliv přišel a zaplavil drsné, vápenité pobřeží až hluboko do vlhkých lučin.

Tak vedením bytostných vytvořili si lidé sami svůj pracovní prostor. Zůstali tu a budovali své chatrče. V nejkratší době vzniklo pak maličké sídlo. Jeho plocha a poloha byla pro lidi velmi příznivá. Na severní straně nebylo daleko od moře, které vysílalo svůj svěží chlad a zadržovalo výpary a zápachy, které z jihovýchodu od ohnivých jezer často sem táhly v dlouhých mracích.

Od východu rozprostíraly se zelené nivy, mírné pahrbky a vyhaslá údolí kráterů, porostlá krátkými, šťavnatými travinami a mechy. Tam pramenily jasné a sladké vody a bublaly v úzkém korytu potoka, který pospíchal do moře. Na břehu prospívaly zvlášť šťavnaté rostliny s bujnými listy.

Putujíce dále na východ, dosáhli lidé nízkého lesa, v němž rostly hlavně mohutné druhy kapradin a svérázné přesličkovité stromy. Ve vysokých stromech přesličkovitých lesů byl živý shon a ruch od zvířat všeho druhu, která se nikdy nevzdalovala ze svých lesů. Zvěř byla úzce spojena se svým okolím, jehož potřebovala ke své výživě a kde nacházela všechny ostatní životní podmínky.

Aby získali měkké a huňaté kožešiny, museli lovci projít těmito lesy, což nebylo tak snadné.

Tak vytáhl také Hjalfdar jednoho dne ještě se dvěma lovci. Zdánlivě pevná, zelená půda vábila poutníky, kteří se úzkostlivě snažili nedotknouti se stébel nebo hustých lián, které visely shora z větví, neboť nejmenší šumot vyrušil plachá zvířata, která tak ležela v hlubokém úkrytu. Zelená, vábivá půda byla však často jen tenkou pokrývkou z jemného mechu, která zahalovala tiché nehybné vody.

Z nich vynořovaly se chvílemi zcela neočekávaně veliké šedozelené hlavy, které samy vypadaly jako listí nebo mechoviště.

S kulatýma, ztrnulýma očima dívala se plachá obrovská hlava s velikou, strašlivě zející tlamou na poutníka, který často neočekávaně před ní stanul. Pak vyrazilo zvíře ze sebe divoký zvuk a zmizelo chrochtajíc pod pokrývkou svého močálu. Nebylo zlé, nýbrž plaché.

Jestliže měli lovci štěstí, tu vylezlo v krátké vzdálenosti z vody a proniklo do husté hradby rostlinstva. Tak ukazovalo a razilo lovcům jistou cestu.

Zvíře vyhlíželo ošklivě ve své obrovité velikosti s nemotornou postavou, na čtyřech krátkých, sloupům podobných nohách, se širokými prackami, velmi dlouhými, trochu ohnutým krkem, zakončeným podlouhlou, vzdor tomu však velmi širokou hlavou, ošklivě beztvarou s malýma očima.

Zvíře vzalo při chůzi s sebou větve z divoce se vlnících stromů a zdupalo vše, co mu přišlo do cesty. Vrcholy stromů převyšovaly hlavu ohyzdného zvířete.

Téměř omamující dusno a výpary jednotlivých rostlin, které vyrůstaly z močálů na vysokých, vodnatých lodyhách, dusily dech lovců. Byl to veliký protiklad při srovnávání těchto lesů a svěžího řetězu pahrbků, kde Hjalfdarův kmen vystavěl své chatrče.

Dosud nikdy nepronikli do lesů na severovýchodě, které přiléhaly k této močálovité krajině. Tam to vypadalo, jako když nějaký pohyb země vytvořil vrásky a schodiště, které byly porostlé hustými kosodřevinami. Na přechodu bylo tu několik druhů stromů, malých a zakrnělých, které dnes nejsou již známy.

Šedivé, podivné závoje mlh táhly se na severovýchodě nad těmito vyvýšeninami, které vyhlížely jako náhorní planina. Podivně tuhé, hlinité vrstvy sbalovaly se do balvanů a valily se s praskotem dolů, jakmile sem vstoupila noha.

Půda byla pokrytá suchým jehličím a v hlubinách pahorků objevovaly se chvílemi hlinité, rozpukané jeskyně. Dále na sever vedla cesta do mlhy a chmur.

Drsné, vlhce studené větry počaly svištět a lesy stávaly se stále hustší a chmurnější. Světlé postavy tří lovců kráčely však tiše a odvážně, číhavě očekávajíce kořist s neobyčejnou a neochvějnou vůlí kupředu.

Bručení jako temné dunění ozvalo se pod zemí a nohy lovců se zastavily. Jejich uši vnímajíce nejtišší tóny napjatě poslouchaly. Pak se tiše posadili v malé vzdálenosti od sebe. Seděli tiše a čekali, neviděli však nic a jen občas ozvalo se tiché bručení v zemi. Hjalfdar povstal a jako by veden neviditelnou rukou obešel čtvercový kus cesty. Pak psal svou chůzí kruh, ve kterém tušil pelech zvířete. Konečně označil hrotem svého kopí místo, na kterém nutno kopat. Těžkými lopatami byla vyhrabána veliká jáma. Lopaty přibroušené a zhotovené z velikých parohů jelena byly velmi dobrými nástroji.

Mlčky pracovali lidé, neboť se báli, aby nevyplašili plaché zvíře pod zemí. Pomocné ruce činily to snadným. Z hlíny smály se na ně malé tvářičky. Mužíčkové, jimž patřily tyto tváře, poskakovali horlivě kolem a byli hned na lopatě a hned zase na vysypaných hromadách, na nichž dělali kotrmelce. Malýma ručkama vedli špice rýčů a ukazovali místa, kde nutno rýt. Vesele zableskla se jim očka, když rýč narazil na odpor. „To je kořen stromu. Jen dál, on drží klenbu jeskyně, kterou brzy již objevíte.“

Hjalfdar rozuměl slovo za slovem, co maličcí říkají. Měl radost, že se tu ukazují. Druzí byli ve veliké horlivosti úplně zaměstnání prací a sami sebou a proto z toho mnoho neviděli.

„Je to černý jeskynní medvěd, „pravil jeden z mužíčků. „Je téměř tak veliký jako ty, lidský muži. Jeho hustá kožešina je nádherná. Je ještě mlád, má teprve dvě léta a již je tak veliký. Půjde-li to tak dále, tak nám přerostou tito divocí obři ještě i les!“

Jako by zpozoroval, že tu byla o něm řeč, zaznělo temné brumlání ze země. Malý, zemní mužíček přihopkal k Hjalfdarovi a ukazoval na jeho ruku, která vzdor práci byla veliká, štíhlá a krásně formovaná.

„Nevím, zdali jsem pochopil“ pravil sám k sobě. „Často víme to teprve tehdy, až nás uhodí zpětný náraz. Nedávno zasáhlo mé kopí na bílých útesech velikého ptáka. Domníval jsem se, že je mrtev, avšak on vyletěl vzhůru a zmizel v útesech.“

„Ano a tam zemřel, poněvadž jsi nebyl opatrný.“ Varovně a vyčítavě zašeptal nějaký hlásek vedle něho. „Bílá vlna tě proto pohaněla.“

„Bílá vlna!“

Tak se jmenovala jedna z tančících dcer Njoerdhrových, tedy mořská panna, která obetkala jeho ruku vlákny.

„Jak mohu odpykat, co jsem zavinil?“

„Odpykáš to ještě dříve, než jsi myslel,“ pravil zemní mužíček jasným hlasem. „Vezmi proto list bahenního stromu a až budeš poraněn, přivaž si ho na ránu.“

Opět poučili bytostní lidského ducha. Pro Hjalfdara bylo novinkou, že listy mohou býti dobré na chorá místa. Učinil, co mu mužíček radil a list si uschoval. Mezitím již byl hotov příkop, který jedním koncem dosahoval do medvědí jeskyně. Pak vstrčili do jeskyně velikou větev natřenou medem a zakryli příkop větvemi. Nahoře udělali nad jeskyni otvor a všichni tři lehli si na zem a naslouchali.

Netrvalo to dlouho a slyšeli, jak medvěd čenichaje, prohledává jeskyni.

„Čichá med,“ šeptal mužíček, který seděl na zemi před Hjalfdarem a napjatě se díval dovnitř.

Pak ozvalo se v jeskyni dole divoké kňučení a vrčení a bylo slyšet, jak se zvíře drápe do příkopu.

„Musíme vystihnout pravý okamžik, až bude mít hlavu v léčce a bude lízat med. Pak skočíte vy shora do jeskyně a spoutáte ho. Já však skočím do jámy skrze větve a uhodím ho do hlavy.“

Často již zdařila se Hjalfdarovi tato zdlouhavá a namáhavá práce. Neměl žádné starosti.

„Musíš býti stále odvážným a stále důvěřovat ve světlého Otce,“ učíval ho otec a Světlý, který často k němu mluvíval, mu pravil: „Nevysílej žádný strach do světa a pak nebude tě také moci žádný strach postihnouti.“

Proto se chránil před bázní. Opět podíval se na svoji ruku, kde stále ještě visela šedavá vlákna.

Nastal okamžik nejvyššího napětí. Slyšeli, jak medvěd líže, mlaskaje, sladký med. Oba sourozenci prorazili svými sekerami strop jeskyně, která nebyla hluboko pod zemí a stanuli za medvědovými zády. Před jeho nosem, uprostřed zelené spleti větví, objevila se náhle obrovitá postava, seskočivšího Hjalfdara s napřaženým mlatem, který sviště dopadl mohutným úderem na velikou lebku medvědovu.

Se zlomeným pohledem podíval se medvěd ještě na Hjalfdara a jeho oči byly rudé jako oheň. Pak zvedl ještě mohutnou pracku jako na ochranu a ostrými drápy zasáhl Hjalfdarovu pravou ruku. Krev proudila z ruky a krev tekla z nosu medvěda.

„Bílá vlno, měla jsi ráda svého ptáka!“ usmál se Hjalfdar a ovázal veliký list kolem své ruky. „Děkuji ti, malý zemní duchu, za tvou dobrou radu“, pravil tiše.

Potom pomohl svým druhům uvolnit medvěda. Dlouhým rostlinným lanem byl přivázán a pověšen na tyč, kterou namáhavě vyrobili z větví borovic.

Byla už hluboká noc. Skrze stíny strašidelných stromů dopadalo sem červenavé světlo měsíce a bledá Severka chvěla se ve vysokých dálkách.

Hjalfdar proslovil svou modlitbu Světla.

„Světlý Otče, který jsi vždy nad námi, jsi s námi a tvoje síla je v nás.“

Zatím, co se Hjalfdarova ruka hojila, měl on sám čas na přemýšlení. Byl velmi činný. Ve volném prostranství před svoji chýši vykonával menší a lehčí práce. Holda, jeho žena, se horlivě snažila, aby mu připravila všechno k ruce, neboť ruka zasažená medvědem mnohdy ještě velmi bolela.

Hjalfdar nebyl zvyklý tak tiše sedávat doma, neboť měl toulání v krvi. Nebyl žádný pecivál. Jeden vzdech za druhým dral se mu tiše z prsou. Bylo konečně také dobře, že se jednou podíval, jak to vypadá doma. Jeho hybný, nikdy neunavený duch chtěl věčně kráčet kupředu a nestrpěl zastavení. Jeho bdělé, bystré oči, viděly všude až na dno a kam neviděl on, tam mu vše ukázali malí bytostní.

Přišel čas, kdy kmen mužů, s kterým dřív pracoval společně a rovnoprávně, počal v něm viděti svůj vzor.

„Tak, jak pracuje Hjalfdar, to je nejlepší, tak jak on loví, plní nejčistěji zákon. Tak, jak on používá zbraní, rozděluje svou kořist a uctívá světlé, tak je to krásné.

On to nevěděl a nesnažil se vystupovat do popředí, nýbrž zdržoval se mezi nimi, poněvadž společně s nimi mohl také nejlépe sloužiti. Ano, to bylo ono: Chtěl sloužiti! Proto však byl také na cestě státi se vládcem!

Úvahy/ výroky Útržky pravdy Pravda o svete