Efezus (14.časť) 

jún 18, 2024 | Ďalšie články

Když Hjalfdarovi mužové opustili své stany, hvízdal mírný zpívající, ranní větřík na výšinách. Tísnívá atmosféra ustoupila čisté ranní svěžesti, která zatlačila všechen zápach a výpary dračího močálu a tak je zhustila, že oko nemohlo jimi ani proniknout. Příboj hučel a zpíval jako před dávnou dobou, jakoby se nic nezměnilo v hlubinách země. Tiché dunění a hřmění bylo však lidem nápadné.

„Poslouchejte“, pravil lovec, „zdá se mi, jako by zvuk v nitru země sílil. Dunění se prodlužuje a já vidím, že tam na druhé straně jsou obři v práci na bílé hoře. Musíme to oznámit Hjalfdarovi.“

Hjalfdar vstoupil mezi ně a pravil :

„Slyším, co vás zaměstnává a cítím, že pozorujete působení bytostných tak jako já. Urda zvěstovala mi Erdinu moudrost, že stojíme před velikou přeměnou země.

Avšak tato vyvolená výšina, na kterou vysílá duch světlého Otce svou sílu k rozkvětu všeho stvořeného, zůstane nedotčena. Uzavřeme spojení s obry, kteří po našem boku pomáhají nám s,láskou a propůjčují nám své mohutné síly. Dnes přišel čas, kdy se odvážím obrátit se se svým přáním a se svým voláním na tyto vzdálené a mně dosud cizí bytostné. Čistá harmonická vlákna chtění napínají se již mezi námi. Spojte všechna svá přání s mým úmyslem v lásce a vděčnosti k těmto silným a nám tak potřebným pomocníkům!“

Na bílé skalnaté půdě se strany jen o maličko prodloužily a již tu byla odpověď z druhé strany, kde obři pracovali. Zdálo se, jakoby jejich těžký krok sestoupil dolů z hory a jediným skokem přeskočil propast u jejich nohou.

Se žádným bytostným nebylo spojení tak těžké, jako s těmito obry. Ne však proto, že by jim Hjalfdar nepřinášel vstříc dosti lásky nebo důvěry, ale proto, že v nich byl jakýsi cizí druh. Nemohl vylíčit, proč tomu tak je.

Když však hlava prvního obra objevila se na pokraji vyvýšeniny a jeho mohutná postava jediným trhnutím povznesla se vzhůru a současně se posadila na trávník, aby byla lidem trochu blíže, tu proběhla Hjalfdarem síla pohybu a chtěl obrům něco dát.

A Hjalfdar povstal a mluvil:

„My všichni jsme tvorové Světlého Otce, jemuž radostně děkujeme. Jsme různí ve svých druzích a ve svém působení a jen jediné může nás sloučit: Láska k Tomu, který nám dává život.

Každý mu slouží svým způsobem. Jedině ve spolupráci vyplníme všechno. Nám přinesla posvátná pomoc shůry veliký úkol od našeho Pána: Máme mu vystavět na zemi jeho světlý hrad.

K tomu je však zapotřebí pomoci všech tvorů, kteří mohou plody této země zužitkovat k jeho okrášlení. Od vás potřebujeme vaši chytrost a sílu. Vy dovedete překonat prostor, čas i rozměry, kterým my v našich hutnějších tělech jsme podrobeni. Proto vás prosíme o pomoc.“

Vzduch se začal chvět, když zazněl obrův mohutný hlas:

„Hjalfdare, synu Njoerdhův, o němž však nic nevíš, slyš naši odpověď. Přicházíš ze světlé země a máš se stát praotcem duchovních zárodků! Máš je vést, řídit a pomáhat jim, vštěpovat jim vzpomínku na zahrady jejich původu a dát jim také vědění o určení jejich vývoje a naději, že se jednou mohou vrátit zpět do světlé říše Boží!

My všichni známe tvůj plamen, který se snesl do hmoty k provedení tohoto naplnění. Máme tě rádi, neboť víme, že mimo tebe na zemi není již žádný stvořený! Jsme brzy tam, brzy onde, kam nás pošle vůle Merkurova.

Njoerdhův příkaz přinesl nám zprávu o velikém povolání praducha. Již ode dávna, kdy zástup vás lidí prodléval ještě u plamenných vod, jsme zde v těchto bílých horách a pracujeme a připravujeme vám věrné přivítání. Zařídili to tak Světlí. Je nás devět. Dostatečný počet a nasadíme-li své síly, můžeme přenášet hory. Nauč se nás znát.

Uru, který je nejstarší, mluví teď k tobě, Jusu, který je moudrý, přichází za ním. Hati, který je silný, nabízí ti pomoc. Mani, který je divoký, poskytuje ti ochranu. Jednotné je naše myšlení a na vyrovnání dáváme lásku za lásku, věrnost za věrnost a důvěru za důvěru! Ničeho není v posvátném díle stvoření Světlého Otce, co by mohlo zvrátit zákon spravedlnosti. Proto je mír ve stvoření mezi vším stvořeným. Proto nebojí se také nikdo síly, neboť moudrost, láska, důvěra a věrnost jsou s ní jedné mysli.

A nyní přikročíme ke společnému tvoření. Bude dobře, uvidíš-li napřed tu hojnost lesknoucího se bílého kamene, který tam připravujeme. Hjalfdare, vyšvihni se na moje rameno. Přenesu tě přes rokli. „

Hjalfdar věděl, že zákon obrů předpisuje dávati důvěru za důvěru. Kdyby se vyhnul mohutnému rameni Urovu, tu by roztrhal vlákna láskyplných svazků. Důsledky toho by pak jistě dopadly těžce na něho a proto se duchovně rozloučil se svými a šel, jsa podpírán bytostnou silou, přes celou rokli ke skalám obrů.

Zdálo se mu, jakoby necítil již žádného těla, když ho nesla mohutná síla Urova. Necítil však také Urovo tělo, nýbrž jen jeho zvedající sílu. Mohl však vidět, jak jeho vysoká postava dosahuje ode dna vysoké rokle až na okraj hory Světla. Několika kroky dostihli vrcholu vysokého, protějšího hřbetu.

Jestliže se Hjalfdar domníval, že zná bytostné, tu byl nyní úplně překvapen, neboť od okamžiku, kdy spočinul na rameni obra a rozhlédl se kolem, objevil se mu celý, okolní svět úplně přeměněný. Mohl pronikati svým zrakem veliké a hutné kameny, které se tu na svahu tyčily. Nebyly již jako hmota, nebyla to však také jemnohmotnost, jak ji dosud znal a která kolem nich tkala. Nebylo to také jejich vyzařování. Cítil sám sebe jako tekoucí vodu, jako vanoucí vítr, lehce a chladivě propustný a sám pronikající. Přitom cítil novou sílu, kterou měli obři snad desateronásobně větší.

Tato síla byla jiná než síla lidská. Toto všechno prožíval silně a živě. Nemohl však o tom přemýšlet, tak přemýšlet, jak byl zvyklý. Naplňovala ho nepopsatelná radost, jas a síla a s těmito schopnostmi, které byly zjemnělé, zesílené a niternější v porovnání s lidským myšlením, vnímal nezměrné bohaté okolí.

„My všichni žijeme v radosti ze života, my všichni tkající a zachvívající se.“

Hjalfdarovi se zdálo, jakoby kráčel sítěmi podivuhodně jemných pavučin nejlesklejších a nejzářivějších barev. A všechny tyto proudy barev byly stále svěžejší, živější a zářivější.

Tryskala z nich síla života jako šumivé víno a tato hojnost paprsků trvale vyživující barevné svěžesti a zářivé síly, byla stále svěží, nová a věčně stejná. S jásotem přijímali zářící formy, které probíhaly vesmírem jako květiny a zvířata, tyto proudy potravy a osvěžení.

Jásavý zvuk jako tóny zvonů chvěl se zpívajíc, svítíc a tiše zvoníc veškerým zářením. Hjalfdar vpíjel tuto krásu do sebe, sám jásaje ve svém bytí. Nyní věděl, co to bylo.

Již chvíli stáli na nejvyšším, běloskvoucím hřbetu hory obklopeni vysokými přáteli Urovými, kteří zdravili Hjalfdara drsným stiskem ruky. On pohlédl vzhůru k nim a přece cítil se v témže okamžiku právě tak vysokým jako věž a mohl jim pohlížeti do očí.

„Ano, tvé bytostné a duchovní jádro je u nás. Pohleď, jak bez obtíží putuješ stvořením. Pohleď na světy, podívej se na shon veškeré hmoty a podívej se dolů, jak tam na výšině tvoji druhové lezou a plazí se velmi zaměstnáni a jak tvé vlastní tělo pozemské mezi tím odpočívá. Oni pracují a staví, my však k tomu uděláme to, co je vám nemožné, aby to bylo dokonalé v krásném pozemském světě našeho Boha. Dokonalé práce a pomoci, aby to lidský duch mohl využít podle zákona. My všichni pomáháme ve zbožném, jásavém díku ke cti Boží.

Ve vesmíru zachvívá se veliký, svatý zákon Jeho Lásky a Spravedlnosti, které jsou jedno. To je to, co my cítíme a co společně v nás všech proudíc, tká : Láska a Spravedlnost, světlá vůle Boží.“

Hjalfdar byl jako opojen. Nevěděl, jak proudy života uvolnily v něm toto slovo bytostného obra, nýbrž cítil jen pohyb, poznání a obdarování, když slyšel poprvé slovo „Bůh“. Věděl hned, že je to jméno světlého Otce. Zdálo se mu, jako by je nemohl nikdy říci, aniž by se zbožně nevrhl v prach.

Obři převyšovali všechnu bytostnost, která zde protkávala horu jako korunu. Jako lesklý kopulovitý palác křišťálového paprsku, klenulo se jejich zářící chtění, jejich služby, píle a láska nad jejich horou.

„Pohleď, Hjalfdare, jak máme již dole připraveno vše, co v několika dnech propukne! Podívej se na nádheru živlů, jak je není možno zadržet v jejich touze po rozžhavení!“

Průhledné jako jasné hvězdy zdály se býti bílé skály, bílé a měkké, jako by to byly mýdlové horniny. Veliké, nepříliš tlusté plotny byly tu vytvořeny úplně, pravidelně a velmi jemně.

„Pohleď, jak zpracováváme hmotu naší bytostnou silou. A tak můžeme ji zvednout, položit a vyklidit z pokladů její stejnorodosti a spojit ji s bytostnou silou, že se nebude moci nikdy rozpadnout a rozpukat, pokud to neučiní opět bytostná vůle, poháněná vůli Boží. Neboť jen vůle Boží dává nám sílu, že můžeme v ní konat, co naplní posvátný zákon.

Podívej se k hoře. Až lidští duchové počnou na východě stavět své stany a založí sídlo pro lidi i dobytek, pak započne naše práce na západním svahu. Pracujme nejraději sami, aspoň na začátku. Až bude vytvořen základ, pak uchopí tebe, Hjalfdare, vznešené vedení. Vidím již blížiti se k tobě proudy Světla.

Pak budeš vědět, kdo je ten, který ti poručil stavbu a budeš vědět, jaká bude. Ty jsi nařizující a my provádějící. Ovšem také s pomocí hmotné lidské síly. Musíme se spojit, neboť spolupráce v radostném chtění pro Světlo Světa je spása nás všech. Pohleď také na druhou stranu, kde draci vydechují svoje výpary, kde je sirnatá půda a kde na kamení se shromažďují lesklé křišťály, měděné, modravé a zelené. To jsou základy krásných kovů, které, vy lidé, budete jednou vykopávat na zbraně a šperky. Až provedeme slavně celý dům a na bělostné stěny vypíšeme zlatem posvátná slova, budete tavit a vyklepávat z tohoto kovového lesku předměty podle vědění bytostných země, které se naučíte znát, až je budete potřebovat.

Poklady leží v útrobách země, jejich rozkvět je však teprve v klíně budoucnosti.“

Zdálo se, jako by při těchto Urových slovech otevřely se hlubiny před Hjalfdarovým zrakem. Klenuté, svítivé propasti zely z útrob země, naplněné vařícím ohněm nejrůznějších barev. Zelené, modré, fialové a měděně červené.

Planoucí, tekuté rudy potažené lesklou a jemnou blanou začaly se tu a tam již zhutňovat.

Láskyplně předoucí působící vlákna zpracovávala zrcadlící se obrazy, které z vůle Světlých plynuly dolů a byly zde přijímány maličkým, lezoucím a hemžícím se nárůdkem země. Zaznívalo zvonění a řinčení jemného kovu a zvonivé údery kladiv.

Pojednou Hjalfdar téměř zapomněl, že stojí na čisté výšině v kruhu obrů, kteří nepracují sami v hlubinách a propastech pod hutným povrchem země v říši bytostných trpaslíků se žhavou mědí, zlatem a kovy. Jak živě působila přece síla dopředu tkajících bytostných představ a výtvorů na duchy.

Horlivý shon pozemských gnómů okouzlil ho svým neúnavným pohybem. Přál si, aby byl všude, a hle, byl se svým vnímáním zde i tam, všechno živě chápaje!

Zatímco Hjalfdar prožíval hojnost krásy, kterou vytvářelo formující přání představ dříve, než se uskutečnily ve hmotě, změnila se mezitím slunná, radostná krajina. Ledová šeď pokryla oblohu jako jemná přikrývka. Nad hlubinou, v níž živlové a bytostní pomocníci připravovali svoje dílny, vřely strašlivé bažiny, zvedaly se malé pahorky, ze sloupů kouře vytryskovaly vařící proudy vody. Tu dala se do pohybu těla draků i tlustá, blahobytná těla ještěrů, tak jako těžká, nemotorná těla bahenních hrochů. Divokými zákruty mocných, smrtonosných ocasů bičovali bažiny a zničili ve chvíli veškeré byliny a křoviska. Výpary a páry stoupaly po příkrém svahu bílé hory a táhly se kolem ní.

Vítr začal hrozivě výt a smečka pádících, skákajících elementárních duchů letěla sem v jeho vzduchových proudech. Tančili vířivě kolem sebe jako listy v podzimní bouři, ale pak se hnali dále a stále divočejší druhové foukali s nadmutými tvářemi přes výšiny. Vítr, který se stupňoval v bouři, byl žhavý a suchý. Jedovaté, žluté byly výpary, které za strašlivého tlaku s hromovým rachotem proudily ze země. Žlutý byl vzduch, žlutá byla bažina, žlutá byla země, žluté bylo nebe s rozervanými mraky. Orkán, který sem hnal větrnou smršť, zuřivě vyl. V dáli lámaly se lesy a bylo slyšet jejich praskot hnaný sem bouří. Chvění zmocnilo se všeho, co bylo pevné.

Bílé, křídové, zrcadlově hladké plochy z vrchních horských vrstev dostaly náhle trhliny a mezery. A zdálo se, jakoby v nitru obrovského masívu to dunělo, ačkoliv navenek se nic nepohnulo.

Hjalfdar se díval, jsa schopen proniknout hmotu výparů dolů na svoje druhy, kteří byli zaměstnání stavbou ležení nablízku jezera. Dívali se jako ztrnulí na tento vítr žlutých mraků, který hrozil, že nasadí na vrchol hory dusivou čepici.

„Bude-li to příliš strašlivé a bude-li se vám zdát, že nemůžete dýchat, pak se spojte se Světlými a ponořte se do vln jezera! Zavolejte Urdu, jezerní pannu, aby vás držela a soustřeďte veškerou sílu vůle. Zavolejte ji z Hjalfdarova příkazu, pak se objeví ihned.“

Rozhlíželi se kolem. Odkud to sem přichází Hjalfdarův hlas, když jeho tělo, k smrti unaveno leželo ve stanu jako spící? Pohlíželi tázavě na sebe. Obr pohnul jím tolik, že Hjalfdar tu zůstal jako prázdný džbán, jako dutý plod ležeti na okraji svahu a oni ho zatáhli do stanu.

„Kdyby tu byla alespoň Holda, ta by si věděla rady! A nyní ta bouře. Nemůžeme přece nechat Hjalfdara zde na pospas dusící síře!“

Opět zazněl Hjalfdarův hlas tak blízko, tak známě a přece tak daleko. Teď viděli dokonce jeho postavu a vedle něho obra Uru a jeho silnou ruku.

„Hora Světlého Otce je posvátná všem Božím tvorům, kteří žijí v jeho věčné vůli. Proto se nebojte!“

Trhavě prochvívala červená světla žlutí výparů. Dole začal proudit oheň z malých pahorků, ze kterých dříve stříkala voda. Nelétal vysoko, neboť byl příliš hustý. Vody, které náhle naplnily níže položené krajiny, byly bahnité a sirné, zapáchající hnilobou.

Tu pronikl mučivý řev a sténání. Mraky pronikly pak až vzhůru na výšinu. Výpary zapáchaly spáleným tukem a kouř byl příliš štiplavým. Mužové však uposlechli Hjalfdarovy rady a hledali své útočiště ve vlnách jezera, které vrhalo vysoké vlny.

Jezerní panna seděla na blízkém útesu obklopená tuleni, kteří poskakovali kolem a hlasitě štěkali. Zpívali píseň, která rytmem i řečí se úplně přimykala k hukotu a šumu vod.

Temné byly vlny a hrůzně žlutá obloha, na které přeletěly blesky provázené duněním hromů. Třásla se země. S rachotem řítily se stěny skal na hoře obrů a utvořily širou, plotnami zasypanou rovinu, lesknoucí se bíle jako rubáš nad žárem a vodou, vodními parami a mastnou bažinou.

Obři obklopující Hjalfdara, úplně se přizpůsobili pohybům katastrofy. Byli uvolňující a podporující, plně se spolu zachvívající v průvodu živlů, které je podporovaly. Nyní nasadili znovu své pracovní síly.

Hrůzná zvířata v údolí našla svůj ohnivý krb a hrob a bílá hora vše přikryla. Jako mohutný balvan rozprostřela se po plošině někdejších bažin a sahala až k moři. Moře vrhalo vysoké vlny, které daleko široko hučíce, zaplavovaly dlouhý a rozlehlý sněhobílý záliv, nad nímž se těžce tísnily těžké, žlutě planoucí mraky.

Na hoře Světlého Otce klenula se však duha a Hjalfdarův roh volal k soudruhům :

„Přicházím domů!“

Při tomto břeskném zvuku, který náhlým, tajemně oddychujícím tichem vyzuřených živlů pronikl jako jasný, světelný paprsek, začalo se to opět všude hýbat…

Zvířata i rostliny se krčily a člověk se schoval do jasného živlu Urdy. Tiše zadržený dech následoval po strašlivých nárazech vody, ohně, bouře a lavin kamení. Ticho, které vydechovalo svatou útěchu Světlého Otce, bylo v přírodě.

„Buďte požehnáni a potěšeni všichni, kteří jste dobré a čisté vůle.!“

Nyní se odvážily všechny hlavičky pozvednout. Husté nízko visící mlhy, které byly ještě naplněny zápachem bažin, byly rychle rozptýleny chladným vánkem od moře. Tu a tam zatlačil je čistý pohyb hořejších proudů dolů a tam zůstaly chvíli ležet.

Nad horou Světla prostupovala již modř nebes z letících mraků a na západě pronikaly ještě poslední sluneční paprsky. Květiny se radovaly, brouci, červi a šnekovití měkkýši objevili se jako vyčarování v masách na pobřeží a na vlhkých lukách.

Těžké proudy deště přehnaly se přes výšinu. Bytostní poslali je na záchranu zvířecího a rostlinného světa na výšině ve chvíli, kdy ohnivé, sirné výpary dosáhly vrcholu a bouře divokou silou hnala síru a oheň na jih. Tam byly síly v plamenech. Mohutní létající draci, rušitelé a postrach zvířecího a rostlinného světa opustili při vzrůstajícím nebezpečí své jeskyně a lesní hnízda a obrátili se k jihu, do lesů a bažin u dalekých, pískovcových hor. Dosavadní svá obydlí zanechali ve svém mlčenlivém, plochém a nevlídném letu za sebou.

Byli zahnáni. Cítili tlak živlů, chvění obrů a jakýsi druh zloby je užíral a připravoval je o jejich žhavou, divokou bojovnost, kterou vždy mívali. Mnozí z nich, ovšem hlavně samičky, nerozloučily se se svými hnízdy k vůli mláďatům. Tito padli za oběť výparům ještě dříve, než plameny zasáhly les. Někteří zvlášť silní a chytří draci uletěli i s rodinami, nesouce mláďata na zádech. Tento odlet draků byl pozorován také Hjalfdarem.Obři se z toho obzvlášť radovali, neboť neměli draků rádi. K tomuto boji v přírodě přivolali ještě řadu jiných obrů a stáli jako zeď, chráníce horu a přivolávajíce déšť.

Hjalfdar byl hluboce rozechvěn. Světlý Otec nechal ho nahlédnout do posvátných dílen svého stvoření, jež pracují v moudrém předvídání samostatně, podle proudů jeho svatého zákona spravedlnosti.

Také lidé vynořili se znovu z jezera, které je chvílemi svými vysokými vlnami obalilo a zachránilo před nejhoršími výpary a nejtěžšími nárazy země. Ve vděčném obdivu velebili péči a věrnost Urdy, která je varovala před každým nebezpečím. Unavení a mokří vylézali z vody.

Jejich prvním činem bylo, že jásavě pozdravili Hjalfdara, který před nimi stanul svěží a posílený, jako probuzený z dlouhého spánku. Vyprávěli mu o svých obavách, které v nich vytvořil spánek jeho těla, vzrušeně vyličovali všechny události těchto hodin, jež trvaly den a noc a ještě celý den.

Hjalfdar se podivil, neboť úplně ztratil pojem o času.

Kolem něho šlo to všechno jako sen, ve velikém prožití v kruhu obrů. Celá tato převratná hrůzná přírodní událost byla mistrovským dílem bytostných. Sám ještě nevěděl, co všechno získal tímto úzkým spojením s obry. Jemu bylo všechno tak samozřejmé, prosté a přirozené. Proto však nebyl méně vděčným, naopak. Zdálo se mu, jakoby znovu byla mu sňata jedna páska z jeho poznávacích očí a on viděl lásku Stvořitelovu ještě v mocnější záři a světle.

Vzpomínal si nyní vědomně na mnohé události. Také na zjev Ahura-Mazda-Amesha. Chápal spojující vliv jeho čisté duchovní síly a prastvořeně bytostnou sílu Merkurovou, jemuž sloužili všichni jeho přátelé. Moudrost prožití všech sil ve službě Světlému Otci byla svatá moudrost velikých služebníků moudrého Pána.

Pln úcty se skláněl, dobře věda, že jeho duchovní plamen jen z nejvyšší milosti směl učiniti skromný doušek z tohoto pramene Pravdy, v nejčistší kněžské službě nejvyššímu Bohu, který je v pravdě Jediný.

Nyní však muselo být také tělu učiněno po právu.

U rychle rozdělaného ohně započala horlivá práce a brzy odpočívali u posilujícího hrubého jídla, které jim Hjalfdar několika slovy požehnal.

Mlčky je požili a v opaku k jiným večerům, kdy si u ohně vyprávěli zážitky dne, usnuli tentokrát pevně a hluboce již v malé chvíli.

Noc zářila svými měkkými světly nad touto horou, která jako běloskvoucí, široký podstavec, tyčila se z nekonečně se táhnoucí roviny, zasypané bažiny draků. Lesy v jižních dálavách žhnuly ještě rudou září, avšak ani hlásek se neozval nad širým polem smrti. Obry nebylo vidět a jedině moře zpívalo svou hlubokou dunící, věrnou píseň jako varhanní akordy v modlitbě, vzhůru ku svaté hoře Světlého Otce.

Efezus (13.časť) 

jún 11, 2024 | Ďalšie články

Když mluvili o tom, jak budou stavět dům Světlému Otci, slyšeli nad sebou dunivé kroky.

Hjalfdar dal ihned v tichosti rozkazy. Jako stíny přikovaly se veliké postavy do rohů a k zemi. V hlubinách chodeb rozeběhli se s obratností a hbitostí panterů. V takovém okamžiku nebezpečí byli úplně přizpůsobeni životu bytostnému. Proto mohlo jim také bytostné dát ochranu všeho druhu, jako ji poskytovala láskyplně všem lesním zvířatům.

Hjalfdar opět cítil a vyzařoval lásku k těmto tichým a horlivě pracujícím pomocníkům, opět cítil spojení s nimi jako štěstí a požehnání nesmírné ceny, které Světlý Otec dal lidem.

Bylo slyšet tápavý šumot, jako by se kroky blížily a Hjalfdar věděl hned, že se může jednat jen o jednoho z uprchlých lesních lidí. Domníval se také, že slyší sestupovat kroky dolů do chodby a vnitřním napětím neodvažoval se téměř ani dýchat.

Bylo slyšet oddychování a mohutná lebka se žhavýma očima vsunula se do chodby. Zazněl bolestný řev a jedno oko zhaslo. Tlustá hlava se sklonila a vtahovala se zpět…. Hjalfdarovo kopí ještě z ní trčelo.

Temný pád pověděl mužům, že nepřítel ve vzteku, úzkostech a bolesti leží na zemi. Vylezli ze všech chodeb a nepřítele obklíčili.

Spoutali ho řemeny a pouty až sténal, chvěje se bolestí a úzkostí před silou. Pak ho vytáhli do šedivého ranního svítání a dobili ho jeho vlastním mlatem.

S hrůzou a údivem prohlíželi si pak tohoto lesního obra, který tu ležel u jejich nohou jako zvadlý list.

S hrůzou uvědomili si ještě okamžik nebezpečí, ve kterém všichni byli. Strašný byl dojem, který na ně udělalo toto obrovské zvíře, když je viděli tak zblízka v celé jeho obludné velikosti.

Zvláštní, téměř duchovní rozechvění zmocnilo se silných mužů, kteří jinak by byli vzdálení každé změkčilosti. Jejich přirozený život nedával jim nikdy popudu k nepřirozeným pocitům a proto také neznali soucitu s přemoženým tvorem.

Hjalfdar pozoroval muže a bylo mu zcela jasné, co jimi pohnulo a co jim bylo nové a cizí.

„Chci vám říci důvod, proč se vás pád pralesního člověka tak divně dotkl.

Ve vůli Světlého Otce provedli jste vlastníma rukama soud na znetvořeném tvoru. Svým působením spojili jste konec se začátkem z vlastního poznání nutnosti a z vlastního rozhodnutí. Uvolnili jste světlou jiskru z nehodné nádoby, dříve než bude pozdě. Splnili jste ve hmotě to, co tkala vůle Světlého Otce. Že jste rozechvění, je zcela přirozené, neboť tentokrát uvolnil duch svoji stejnorodost.

Viděli jste, jak vyletěl nahoru? Jako malé slunce v zániku a blízko zhasnutí , k němuž se ihned přidružil ochranný pláštík, aby odpočinulo a zesílilo pro lepší časy.

Jestliže se vřadí do mohutného pohybu svatých proudů života, pak se ještě uzdraví, neboť ještě je čas.“

Všichni se dívali jako upoutáni na Hjalfdara, který tu mluvil tak podivná slova a přece zněla tak přirozeně. Zdálo se jim, jako by jim rozuměli a přece nemohli opakovat, co jim říkal.

„Skrze nás byla provedena vůle světlého Otce, to je to nejdůležitější. Ostatní pochopíte zvolna teprve později.“

To byla poslední Hjalfdarova slova o tomto činu. Pak začala práce. Veliké zvíře mělo být staženo a kožešina vzata s sebou, tělo mělo být zahrabáno.

Po této těžké, krvavé práci se umyli a putovali dále údolím k vodopádu, který tu úzkou, stinnou roklí padal ze skály na skálu. Namáhavý byl výstup po hladkém kamení. Černě lesklé třpytilo se tu v slunci a perlivě řítila se po něm voda do údolí.

Část Hjalfdarových mužů zůstala opět u zvířat a žen. Budou si muset teprve razit cestu, která by nebyla tak obtížná pro zaopatřování všech věcí potřebných k životu.

Jejich péče platila také skladu zlata, které jako dar Světlého Otce nemohli tu zanechat bez ochrany.

Podivná zvířata jako mohutné, okřídlené bytosti poletovala kolem nich. Podivné formy a útvary blížily se k nim jako jemné obláčky. Byly ptačí postavy s mocnými zobáky a vysokými hřebeny. Nebyla to však žádná zvířata, nýbrž stíny nebo zrcadlení. Mužové znali tyto útvary zloby.

Jestliže veliké obludy chystaly nějaký útok, pak chodívaly tyto jemné útvary jejich těl často napřed a oni je mohli vidět.

Hjalfdar jim dal shora znamení, že také on je spatřil: “ Dávejte pozor!“ zvučel jeho roh. Oni ovšem dávali pozor a počali se v myšlenkách ihned bránit. Posadili se na zem do kruhu a zpívali stále jediný tón. Vždy jen ten jediný zvuk. V kruhu počal se objevovat zelený svit a v tomto světle vznikla veliká, mlhavá tvář a znamení, které se tvořilo a zase rozplývalo, pro něž neměli lidé ani slova, ani pojmu.

Bylo to jako číslo čtyři. Toto znamení napsali na zem a obklopili je kruhem.

Nad bílou horou bylo slyšet šumot a hukot. Veliké stíny padly na sluncem ozářené lesy a blížily se k roklině. Mocným byl tento hukot a všechna zvířata v lese se třásla.

Hjalfdar pohlížel vzhůru. Znal je dobře, neboť to byli létající draci z bažinatého údolí, jejichž žlutošedá obydlí viděl z hory. Poletovali vysoko, tvoříce veliké kruhy. Nechtěli se však snést do údolí, jak bylo jinak jejich zvykem, jakmile zvětřili zvěř. Obrátili se opět domů. Hjalfdar přikývl: „Přátelé je moudře odrazili ve své bdělosti. „

Hjalfdar o tom dobře věděl. Přemýšlel, jak by zahnal draky z blízkosti výšiny Světlého Otce.

Putuje takto v myšlenkách, vystoupil Hjalfdar v čele svého malého, vybraného zástupu na posvátnou výšinu. Jak zde proudila síla jasných paprsků z modrého nebe a jak oslnivě vrhal ji zpět bílý kámen. Širá lučinatá rovina, na které rostly miliardy bílých, hvězdicovitých květů, oblažila oko, které bylo zprvu hojností paprsků jako oslepeno.

Před nimi smálo se ze zeleného rámu temně modré jezero a v bílém písku potočního koryta leskla se zlatá zrnéčka.

„Jak je tu čisto, svěže a jasno!“ Jásali přicházející přátelé, když docházeli na břeh jezera. Hjalfdar jim již vyprávěl o hrozném boji s mořským hadem. Nyní viděli jasnou hlubinu zející před jejich zraky. Viděli, jak kolmé útesy tyčí se v průhledné vodě a pozorovali půvabnou hru krásných ryb, které se tu míhaly ve všech velikostech.

Zářivá a pokojná jevila se hora. Neslyšeli žádného hrozivého skřeku divokých ptáků ani varovného praskotu hlubin. V kruhu blížila se k nim řada obrů, kteří se vsunuli jako ochranná zeď mezi horu a dračí bažiny. Toto posvátné zářivé ticho uchvátilo je tak mocně, že sklonili hlavy jako děti a pozvedli ruce ke zbožnému díku.

Plamenné světlo zdálo se tu prouditi shůry, jak to všichni viděli s pohnutým srdcem. Kolem nich vznikalo podivné zvučící chvění, jako by zvonilo sta chvějících se zvonů. Jako by chór jásajících bytostí naplňoval vzduch. V těchto tónech hromový hlas pronášel slovo, které se hluboce dotýkalo jejich ducha. Avšak nikdo z nich, ani Hjalfdar, nemohl vyslovit toto jméno, které znal a prožil a jemuž chtěl sloužit pro všechnu věčnost. Bylo tu posvátně v tichu tohoto místa, které bylo proniknuto životem Světla.

Všem se zdálo , jakoby v této hodině získali novou sílu a v duchu učinili krok na vyšší úroveň.

„Ano, tak je to,“ zazněl Hjalfdarův hlas, který stál uprostřed nich. „Osvobozením duchovního zárodku učinili jsme krok vzhůru do světlé říše Světlého Otce. Nyní se rozevře i pro vás brána tak, jak se to stalo mně. Pohlédněte, já, který jdu před vámi, smím vám zprostředkovat sílu. Světlý Otec mi to pravil skrze svého posla.“

Hjalfdarova hlava zdála se hořet. Jeho oči byly upřeny vzhůru do modra nebes, na kterém se objevil oslnivě bílý pár křídel jako bílá holubice.

Hjalfdar trval v modlitbě. Byl otevřen a vysoko stoupal jeho duch ve vznešené síle, která se mu tu zjevovala.

„Ty jsi všechno, všechno proudí z Tebe a skrze Tebe. Světlý Otče, děkujeme Ti. Amen.“

Tu je vyslovil, to posvátné slovo, které se tak často v něm chvělo.

Nyní putovali po zeleném trávníku dále na jihozápad, aby se rozhlédli přes moře, propasti a bažiny draků. Jejich zrak prohlížel důkladně složení půdy, aby zvolili místo, kde bude stát chrám Světlého Otce.

„To nám ukáže Pán shora,“ slyšel Hjalfdar svůj vlastní hlas znít shůry jako ve snu. “ Pošle nám své posly, kteří nám vše poručí podle Jeho vůle.“

Jeden ze zástupu rozhlížel se kolem.

„A dřevo ke stavbě a bílé zdi, o kterých jsi mluvil?“

„Neuvažuj o tom, co zraje teprve pro nejbližší hodiny, nýbrž mysli na daný okamžik. Jedno vyrůstá přece z druhého, jak nás učí kopí k boji. To bychom seděli ještě na pobřeží bez potravy, bez teplých kožešin a jistě bychom nikdy neprošli čekající zemí, nikdy neusmrtili draků a nikdy nepřinesli duchovním semenům svobody.

Takové myšlenky nemají nikdy procitnout na výšině světlého Otce, neboť jedině potřeba okamžiku vede nás k vítězství.

Působte vždy napřed v důvěře a proveďte čin okamžiku. Nestarejte se však a nepočítejte, neboť v tom je překážka. Buďte bdělí v okamžiku a pak svým chtěním odeženete všechno dříve, než to může vyklíčit. Vzpomeňte si na boj proti dračím stínům. Vzpomeňte si také na své nasycení ve chvíli nouze, když Holda zpívala zvířeti v kruhu.

Stojíme v lásce Světlého Otce, ve vláknech Jeho posvátných sítí stvoření a chceme k tomu v každý čas přidávat, co je v nás nejčistšího. Ty však oddej se modlitbě, aby vnikl do tebe proud jasu.“

Zahanben sklonil lovec hlavu, neboť toto napomenutí se ho dotklo. Snažil se poctivě dbáti Hjalfdarovy rady.

Hjalfdar viděl však působení jemných proudů zákona, které právě začínalo, Viděl ohromné nahromadění sil, které se blížily k hoře působením obrů a proto ho rušilo, když kdosi pronášel slova, která mohla rozřezat jemná vlákna dění jako ostré nože.

Chtění, proslovení a vyčkání na uzrání byl dar, kterému musel své lidské bratry zvolna a namáhavě učit. Nevědomky jednali správně, ale zralostí pozemského pokroku rostla také jejich chytrost. V chytrosti myšlení dělali chyby, kterých často hořce litovali.

Na západní straně skalních hor našli ohromnou skrýš k nočnímu odpočinku. Tam mohli napnout své kůže, aby je aspoň částečně chránili před nočním větrem.

Postavili malé kamenné ohniště, aby mohli rozdělat večerní oheň. Pak šli cestou dále, až na konec náhorní roviny, aby se rozhlédli po hlubinách a širém moři. Obloha svítila nepopsatelným jasem. Slunce schylovalo se k západu a moře vypadalo jako v plamenech. Na plochém, mírně k moři spadajícím vápenitém pobřeží, jehož útesy tvořily podivuhodné formy hřebene splavovaného mořem, ležela zlatorůžová záře.

V popředí na úpatí hory spadaly rázně do moře štěrkovité lomy, na které vrhalo moře své vlny. Odtud, zdola zazníval chvílemi silný příboj jako zpěv varhan. Hojnost barev a sil zářila v přírodě všude tak, že lidem tlouklo radostí srdce. Pravý opak tohoto nepopsatelného půvabu byl v různosti obrazů, které se poutníkovi jevily z těchto výšin. Vápenitý, k moři mírně se sklánějící horský hřbet, skýtal na druhé straně úplně změněný pohled.

Rozervány padaly tu stěny kolmo dolů a byly jako zakouřeny žlutohnědými výpary. Zde jako v ohromném kotli ležely široké, měkké bažiny, šíříce se na jih a jihozápad až k temně modrým horám, kde je v nesmírné vzdálenosti ohraničovaly.Hnědá chmurnost rozkládala se v tomto spáleném údolí, ve kterém se téměř každých sto metrů tyčil bílý pahorek.

Nízké křoviny a dřeviny plazily se po zemi a jejich temné, šedozelené jehličí bylo většinou spálené. Z části byly tyto křoviny neproniknutelné.

„Tam v dáli, u černomodrých hor bydlí létající draci, nepřátelé lesních lidí. Tam dole jsou však jejich strážci, kteří nepustí žádné zvíře a žádného člověka přes tyto bažiny do jeskyní draků.

Zde je položena hranice naši cestovatelské touze. Není tu však konec upotřebení našich sil. Teprve nyní naučíme se znát sílu a lásku našich přátel, zaujmeme-li správné stanovisko v opravdové důvěře v jejich pomoc.

Dávejte pozor na proudy ve vzduchu! Pohleďte, jak se barvy zesilují a větry tiší, pociťujte napětí v proudech paprsků a hledejte, jak se valí výpary z bažin. Pohleďte na tváře tiše čekajících, věrných obrů, když se chvílemi objeví a pak naslouchejte, zda mimo obrazu mořského příboje neuslyšíte i rachot pod vrcholem bažiny.

Pravím vám, vůle Světlého Otce působí jedno za druhým. Než jeho světlobílý dům pozvedne na hoře své nádherné stěny, odtáhnou také draci, pokud neslouží lidské vůli. Pohleďte, jak síly obrů se zachycují a zakotvují ve skalách, jako by chtěli jimi pohnout z jejich místa.

My jsme to již zkusili a já vám pravím: Na této zemi není nic nezměnitelného, vyjma vůle Světlého Otce!“

Když Hjalfdar pronášel tato slova, tu spojoval je vždy s dalekosáhlým účelem. Vedl své soukmenovce vždy o krok dále v myšlení a provedení, neboť všechno se vyvíjelo ze chtění v myšlení a prostřednictvím slova do jemných sil provedení ve hmotě.

Všechno, co Hjalfdar v záchvěvech zákonitého života usiloval vyplnit, bylo mu přirozeným, ale bdělým pohledem jeho otevřeného oka, které bylo schopno poznávat jemnohmotné, bytostné i duchovní, učil se vědomě prožívat to, co moudré zákony stvoření lidskému duchu poskytovaly. Cítil se opět při tom pln vděčnosti jako nejvíce obdařený tvor Světlého Otce.

Sotva dokončil Hjalfdar svoji řeč, zvedl se na jihozápadě horký vítr a výpary z hlubin močálů vystupovaly stále hustěji a bahnitá země se hýbala. Malé pahorky se nahoře otvíraly a vypouštěly žlutavé sloupky kouře, které se občasnými nárazy zesilovaly. Bylo to, jakoby tam dole ležela ohromná nestvůra, jejíž oddechování způsobovalo chvění země. Zamyšlení a plni udivení stáli lidé před velikostí přírody.

Na jasném ještě nebi probleskovala jedna hvězda za druhou. Chladnější vítr výšiny bojoval se žhavou bouří jihu, která přinášela na obzoru černé mraky. Dávno by se byli již vrátili ke stanu a ohni. Tato zvědavost je však držela pevně na jejich pozorovacích stanovištích. Draci nedali se však vidět. Valící se bouře zatlačila je zpět do jeskyně.

Ještěři a ohromná veliká zvířata sotva pozvedla své hlavy a hřbety z bahna. Byla příliš líná. Jakási moc zdála se vznášet nad údolím a těžší tlak šířil se shůry stupňovanou měrou do nížin. Sirné výpary dusily všechno dýchání. Dusné vedro obtěžovalo zvířata.

Na nějaký boj nebylo již pomyšlení. Nahoře na jiné vyvýšenině objevovali se bdící obři, dole však rozprostírala se již noc a bludičky pobíhaly nad bažinou.

Hjalfdar se snažil dohovořiti se s obry tak, jak si rozuměl s Elfy a vílami, s gnómy a duchy ohně. Ale nijak se mu to nedařilo a zdálo se, že způsob jejich projevu je jiný.

Pozoroval, že se jim blíží hojnost bytostí, ve kterých vycítil podle záchvěvů a barev pohybující se síly. Vypadalo to jako by zasahovaly veškerou hmotnost a překonávaly všechnu hmotu silou a vůlí nějakého mocného praducha. Hjalfdar cítil napětí, barvy a tóny v sobě a kolem sebe tak, jak jich nikdy dosud neprožil. Bylo mu téměř úzko.

Posílal jednoho muže za druhým zpět k ležení a pak sám zvolna a zamyšleně kráčel za nimi. Nastávala hodina, kdy světlý Otec vybuduje svůj chrám před zrakem jeho ducha. To věděl. Jídlo a nápoj požil spolu se svými druhy a po společné modlitbě vyhledal každý své tvrdé lůžko na půdě posvátné výšiny. Svištící vítr zpíval svoji píseň. Jezero šumělo, Urda vystoupila nahoru a klonila se nad vodami, zda nespatří Hjalfdarovu světlou hlavu. Chtěla mu říci zprávu od Erdy z hlubin.

Hjalfdar ležel na zádech ve svém stanu. Jeho oči byly široce rozevřeny a pohlížely otvorem v kůži na kus oblohy, kde se právě třpytila veliká hvězda. Nesmírnou rychlostí letěla hvězda kolem. Hjalfdara to napadlo, ale na nic při tom nemyslel. Jeho tělo odpočívalo, duch však byl naplněn jasnou bdělostí.

Překrásně a posvátně znělo proudění v přírodě v jeho uších a působilo povznášejícím, pudícím a současně uklidňujícím způsobem na Hjalfdarovu duši. Byl pln zbožnosti a díku.

Tak odpočíval po námaze toho dne. Jak bohatý byl každý den v prožití, jakou hojnost v prožití nashromáždil ve společnosti soudruhů a v boji s přírodou. Hjalfdar věděl, že se kolem něho nahromadilo mnoho práce. Mnoho bojů a nebezpečí. Hrozivě šeptaly síly přírody, jimiž byl dnes opředen. V nitru stál pevně a klidně. Čekal na vlnění, které mu jistě přinese vysvětlení, pomoc a sílu. Tu pronikl pozemskými proudy přírody z vyšší úrovně milý a vábivý zpěv. A Hjalfdarův duch povstal. Slyšel hlas Urdin a věděl, že mu přišla zvěstovat moudrost.

„Slyš, Hjalfdare, jak hlubiny země kalí své ohnivé vlny! Bude vám připravena země pro posvátné dílo. Hlubiny naplněné zlatým ohněm se pozvednou a bílý měkký kámen se posune, aby pohřbil vašeho nepřítele. Širá rovina bude se prostírat až k moři a potomstvo později založí na ní svá pevná sídla, až vrstva za vrstvou vyvstane z prahlubin země. Buďte bdělí a klidní. To je to první a jediné, co můžete dělat. To ostatní vám zařídí vaši pomocníci. Hejna draků odletí před ohněm země do vnitrozemí k jihu, kde se tvar země zaokrouhluje. Síla mocných vod bude se šířit mezi vámi a jimi. Není přáním Světlého Otce, aby tato zvířata rušila jeho vyvolené ve výstavbě dle Jeho svaté vůle.

Jeden zlomek času za druhým bude se naplňovat kol mého klínu. Nebudu zdržovat řídící sílu věčnosti kvůli malému houfu, nýbrž musí se naplnit jedno po druhém. Tak budou děti Páně jeden za druhým nacházet pevná místa tu i tam a ta jim dají půdu jejich vývoji. Veliké a tvorstvu nepochopitelné je neosobní řízení Působícího.

Tvor se podřídí a zůstane v záchvěvech svého druhu spravedlivý a věčně čistý. Toto je nejvyšší příkaz, který má dodržovat vůči zákonu stvořených. Není ničeho, co by bylo prostší a je to přece to nejtěžší, býti prostým!“

Urda zpívala dlouhou píseň plnou moudrosti a Hjalfdarovi se zdálo, jakoby její slova, která přinášela z úst Erdy, byla naplněna zvláštní tíží.

Rozuměl této písni, prožíval ji a věděl, že to byly pravdy z prožití bytostných, největší a nejdůležitější zákon všeho bytostného a že toto bytostné bylo tak šťastné proto, že splnilo tento zákon. Proč Erda ho doporučuje tak důtklivě jemu, lidskému duchu?

Poněvadž to byl smysl všeho života a poněvadž on měl velikou zodpovědnost v trvalém růstu a sebevědomí. Mateřsky moudrá ochranitelka byla Erda a Urdě bylo třeba poděkovat, že takto zpívala.

Když Hjalfdarův duch stanul nyní na břehu, spatřil na vlnách krásnou Urdu. Pln radosti díval se na její pohyby a viděl zářící vlákna, která se napínala skrze ni a všechno bytostné.

Náhle se mu zdálo, že stojí v mocných a nezměrných polích síly, úplně volných od prostoru a času. Vnímal síly pohybujícího druhu, jejichž původ a působení však neznal. Proudy z barev tónů obklopovaly tato pole sil a přinášely opět mocné záchvěvy v pohybu. Všechno působilo z ducha do pozemského prostřednictvím pomalého zprostředkování z duchovně bytostného do bytostného a do jemnohmotného. Znal a cítil to. Nenacházel však pro to žádného jména.

Jakýsi duch blížil se k němu shůry. Jeho proud barev, jeho síla a pohyb chvěl se kolem něho a v něm, dával spojení a rozséval semeno:

„Ahura-Mazda-Amesha.“

Hjalfdarův duch putoval na výšině. On, který se domníval tak dobře znát přírodu ve všech jejich měnících se stavech a rozmarech, prožíval toto tkaní v ní a nad ní s úplně novým porozuměním.

Viděl působící proudy sil v ní, jak se přeměňovaly v pohyb a záření a procházely jakýmsi světem, který byl sám pro sebe.

V těchto téměř nepojmenovatelných silách stál oslepující vznešený duch.

Byl zprostředkujícím dárcem. Síla proudila v hojnosti tajemně z povzbuzujících barevných tónů a zvuků kolem něho a plynula z něho samého. Jeho hlava byla bílá, jeho oko měnivé. Bylo modré jako hluboké jezero, pak opět černozelené nebo chvílemi temně šedivé.

Toto oko bylo plné výrazu a ohně. Tento výraz nebylo možno nazvati láskou, neboť byl příliš nutkavý, panovačný a požadující. Přesto byla v něm vše převažující dobrota, která poznávala všechny dary světlého Otce a v radostném dávání dávala jim prouditi dále. V tomto oku byla také tajemně mlčící moc, která moudře rozuměla nejhlubším tajemstvím stvoření a dovedla jich využít.

Na tváři ležela železná mlčenlivost, kněžská vážnost a důstojnost. Hjalfdarův duch byl tak ponořen do pozorování tohoto ducha, že si nebyl vědom mocného pohybu, který tu současně přijímal v jeho blízkosti. Věděl jen, že to nebyly pouze mocné silodárné proudy, které jím pronikaly, nýbrž že byl také naplněn nikdy nepoznanou přitažlivostí.

Prožíval pohyby Vznešeného jako koloběh, který jim proudil, mocně ho povzbuzoval a současně zjasňoval. Z jeho hlavy, která se chvílemi zdála býti lysou, vytryskovalo vyzařování tohoto ducha v překrásně se střídajících barevných plamenech, které působily jako vznešená ozdoba hlavy. Byl mu nepochopitelný, cizí a daleký, jako ještě nikdo ze Světlých, kteří se mu přiblížili. Jakýsi druh úzkosti držel ho nazpět.

„Jak mám tuto cizí, lidského ducha tísnící velikost poznat, prožít a pochopit?“

„Vidím, že jsi blízko přírody, ba že ji pronikáš a prožhavuješ a přece stojíš na hranici lidsky nepochopitelného!“

Hjalfdar musel se tu naučit znát svoje hranice. Jedině to také mu připravovalo nezvyklé boje.

V podivuhodně barevných kruzích zjevila se mu vznešená postava služebníka moudrého Pána, který byl spojen proudy nahoru se zářivým, bílým kamenem, jehož Hjalfdar dosud neznal a v jehož lomech světla a pohybech záření skrývaly se základní zákony.

Byl tu kříž, trigon nahoru i dolů, tak jako hvězdy a stále se uzavírající kruh obklopoval celek jako nejpodivuhodnější křišťál.

Když Hjalfdar spatřil původ ducha a jeho pramen síly, vrhl se na kolena.

„Nyní vím, že musíš býti jedním z nejvyšších z říše světlého Otce,“ pravil pokorně. „Poznávám, jak vysoko a jak daleko jsi nad námi lidskými duchy. „

„Výše nežli já, jsou ještě mnozí duchové, kteří působí kolem trůnu prasvětla. Stojím s nimi v kruhu, kolem posvátné nádoby síly.“

„Jestliže ty se skláníš, ty vznešený a moudrý, pak chceš nám dáti velikou pomoc z nejvyššího příkazu. Proto ti pravím: Jsem nemoudrý, avšak ve chtění věrný! Všichni spojující jsou mi naklonění a já chci se otevřít v pokoře, abych byl hoden vznešené milosti.“

„Chci vám ukázat prazáklady chrámu, který má být postaven podle zákona síly. Zde na zemi, tak jako ve Světle, mají působit tytéž spojující proudy k provádění všech Bohem chtěných zákonů.“

Hjalfdar nerozuměl žádnému z těchto tajemných slov. Avšak požehnání a hojnost pomoci, kterou tento Vznešený vyzařoval, přijímal vděčně stále vědoměji. Pozvedl ruce a děkoval světlému Otci, zatím co mocný zjev Ahurův zmizel.

Zářící slunce tohoto vznešeného ducha hořelo ještě dlouho v Hjalfdarovi, když se vrátil duch do jeho pozemského těla. Šeřil se už den, když upadl do hlubokého, pozemského spánku, po noci duchovně tak bdělé.