Efezus (12.časť)

jún 4, 2024 | Ďalšie články

K Holdě blížilo se však zářící světlo a v jeho zpívajícím okruhu objevila se postava zářícího rytíře. Šupiny jeho pancíře se třpytily a leskly jako tekoucí vlna stříbra. Vyzařování hlavy podobalo se vysoké helmě, z níž jakoby vlály mocné perutě. Chvějíce se v tekutém lesku, oslepovaly Holdiny oči. Světlá modř proudila z postavy a šířila kolem sebe a po celém okolí mírnou zář jako svit měsíce.

„Přináším ti zprávu ze světlého domova, kde tvůj muž nyní dlí. Na svaté hoře, kde má vystavět dům Otci, odpočívá jeho tělo. On však pije proudy posvátné vody, které mu dává Duch svatý.

Tak jako na této slunné výšině na zemi, stojí na Patmu svatá hora Slova. Modré vlny proudí kolem Svatého místa. Proudy světla a svět blažených duchů plynou nad ostrovem jako věčná modlitba díků. Zářící Otcové chrání svaté Slovo, znají a uctívají jeho jméno, které i vy máte v sobě každým dechem. Každá buňka tohoto stvoření, každý paprsek a každý tichý pohyb je z něho stvořen. Tak blíží se váš duch vědění i východisku vašeho původu. Bytost za bytostí z nezměrných věčností budou se blížiti k vám, kteří jste se otevřeli Světlu Božímu v Pravdě.“

Byla to podivuhodná událost pro tyto lidi, kteří se nacházeli v blízkosti Holdy. Původní úcta před silou Světla donutila je klesnout na kolena. Jejich dětské tváře pohlížely vzhůru a viděli Holdu, Hjalfdarovu ženu státi v jasné záři Světla. Její široce otevřené oči zdály se pohlížeti směrem, odkud na ni padal oslepující jas.

Lidé však viděli jen odlesk tohoto jasu na tváři Holdy. Pramen sám neviděli. Žena zdála se jim v tomto okamžiku býti jakousi světlou bytostí a je uchvátila posvátná bázeň.

Tu pozvedla Holda svůj hlas:

„Nebojte se, dostala jsem zprávu, kde Hjalfdar prodlévá. Je ve světlé zemi a sbírá pro nás největší hodnoty. Jeden ze Světlých přinesl mi zprávu z posvátných výšin. Hjalfdar přinese nám sílu a moudrost, vítězství na zemi všem, kteří započnou v lásce Světla. Zářící, který se mi zjevil se štítem a zbraní jako bojovník, to slíbil. Jeho poselství nás připravuje na Hjalfdarův příchod. Připravte v celém kmeni všechno tak, aby Hjalfdarovo oko bylo potěšeno pořádkem a pokrokem.

My ženy dáme do pořádku domy a vy se postarejte, aby byly připraveny vory k přeplutí jezera. Jak se Hjalfdar zaraduje, bude-li moci přejít jezero suchou nohou. A nyní půjdeme každý do svého domu, neboť musí se uvážit mnoho věcí a dát do pořádku do zítřejšího dne.“

Tak Hjalfdarovi soukmenovci užitečně strávili dobu jeho nepřítomnosti. Pod vedením Holdy a starců připravili vše ke Hjalfdarovu přijetí. Zvěst ze světlé říše naplnila je novou silou.

Holda měla tolik přemýšlení a práce, že jí čas přeletěl. Mnoho se její myšlenky zaměstnávaly světlým zjevem, jehož jméno, druh a původ byly jí naprosto nepochopitelné. Cítila, že ještě nikdy neviděla nic tak vznešeného.

Mírná a vlahá byla v těchto dnech a nocích příroda. Holda dopřávala si jen několik hodin odpočinku. Ráno vstávala časně z lůžka, večer šla poslední na odpočinek. Uchvátila ji nezlomná, hybná síla pohybu, takže byla v trvalé činnosti kolem sebe i se svými věrnými. Chodila po dlouhé hodiny lesem a přinášela stále nové byliny, jahody a plody, z nichž připravovala skvělé šťávy, nápoje a masti.

Mnoho ze starých, ze severu přivedených zvířat chřadlo. Holda pečovala o ně s trpělivostí a láskou a její malé dcery Thora a Leavy pomáhaly. Byly obratné a chytré a horlivě napodobovaly matčinu práci. Jejich malé, pilné ruce měly dar péče a pomoci a všude zasahovaly. Bytostní přátelé prováděli Holdu lesem, vodou a nivami.

Také při tom jí pomáhalo několik dívek, ona však kráčela vždy daleko před nimi. Na těchto cestách to také bylo, kdy Holda spatřila obry, jak s usměvavou tváří drží své veliké ruce nad blízkým kopcem jako ochranu a tušila, že se tam zdržuje Hjalfdar.

Holda měla z toho velikou radost, neboť věděla, že se také obři stali Hjalfdarovými přáteli.

Když Hjalfdarův roh vesele zatroubil, tu vyskočili všichni velcí i malí a běželi ke břehu. Mladí muži byli první, kteří s jásotem skočili do stříbrné vody a odvázali veliký vor, který tu byl zakotven těžkými kameny. Rostlinné provazy byly odvázány, mladší muži vždy po dvou chopili se mohutných vesel a stojíce na zadní straně voru veslovali s velikou silou a obratností do středu jezera.

Jen zvolna pohyboval se prám na tiché vodní hladině. Holda, stojící na druhém břehu, viděla, jak se blíží a povzbuzovala je veselým voláním. Její hlas rozléhal se jasně nad jezerem a zazníval do výše vstříc Hjalfdarovi. Tento s radostí viděl, jak ho všichni očekávají a jak se na druhém břehu tísní lidé. Mohutnými skoky, opíraje se o své kopí, slézal po svahu. S podivem si ho prohlíželi, jak se blížil. Což nebyl světlejší a veselejší, nezářil více mládím a silou, než když odešel?

Co je zdržovalo vzdor jeho přátelské dobrotě v takové úctě a vzdálenosti?

Jen Holda pozdravila ho se starou přirozenou srdečností, ve které nebylo žádné změkčilosti. Hjalfdar pohlédl na ni šťastným úsměvem.

„Ty jsi se nebála o svého muže, miláčku světlých. Jistě ti podali zprávu, kde Hjalfdar prodlévá.“

Tiché přikývnutí a výrazné mlčení bylo mu odpovědí. Když vstoupil na vor a tiše pluli po hladině, vmísil se do šumění vody překrásný zpěv. Byl to hlas jezerní panny, která seděla na kameni daleko vzadu v krytém zálivu a zpívala.

„Slyšíš, jak zpívá?“ tázala se naslouchající Holda a tichými slovy opakovala zpěv jezerní panny.:

„Sláva Hjalfdarovi, reku, který přemohl hada svým kopím. Sláva Hjalfdarovi, odvážnému, který poznal doutnající jiskřičky a osvobodí je. Sláva Hjalfdarovi, miláčku Světlých, kteří mu dávají všechnu svou pomoc. On stojí v záchvěvech posvátné vůle věrně a spravedlivě. „

S šumotem zvedly se vlny jezera, bouřlivý vítr zahučel z hor a zatřásl vlnícími se stromy. Hejna bílých ptáků vyletěla z rákosí a kolébala se v bouří i ve slunečním světle.

Celá příroda začala se hýbat. Ptáci zpívali a přeletovali ze stromu ke břehu. Nad vzdálenými hřbety lesů a nad roklí s vodopádem klenula se duha. Pomocníci svým způsobem zdobili celé údolí.

Když se Hjalfdar nasytil a odpočinul u svého krbu, začalo nové vyptávání a chození. První Hjalfdarova cesta vedla do stáje. S pochvalou prohlížel si dobře ošetřovaná zvířata. Některá však, jež onemocněla, dal vyřadit stranou. Sám chtěl dohlédnout, zdali se ještě hodí k dalšímu chovu.

Byla to zvířata, jež pocházela ze starého domova, pohrdala potravou a bylinami a málo se radovala z teplého vzduchu a vlhkých luk. Byla zvyklá drsným bouřím a pošmournému počasí bez slunce, měla radost jen z krátkých drsných travin, avšak neprospívala v teplé zemi. Byly tu kozy s hustou srstí, turovitá zvířata tažná a šedivé malé kravky, které chtěly zemřít touhou po starém domově.

Když Hjalfdar k nim přišel, pozvedly své schýlené, unavené hlavy. Jejich matné oči prosebně na něho pohlížely. On položil své veliké ruce na jejich hlavy a pravil:

„Vím o jednom místě, které vás uzdraví a rozveselí. Zavedu vás na posvátnou výšinu Světlého Otce.“

Pod vedením starců bylo již započato se stavbou sálu světlému Otci. Plni radosti a hrdosti vedli Hjalfdara k místu, kde položili základy.

„Poslyšte,“ pravil Hjalfdar, „tento dům, který stavíme Světlému Otci, hodí se pro nás, neboť máme mít místnost, kde by naše myšlenky patřily jen jemu. Ale chrám jeho síly, ve kterém on bude přebývat, ten postavíme na hoře, kterou on sám určil. Ukázal mi ji, zavedu vás tam a ukáži vám posvátná místa.

Nejdříve však musíme proniknout nízkým údolím a bojovat s divokými pralesními lidmi. Musíme je porazit, rozprášit, zničit jejich hnízdo, neboť v něm jest smrt a zánik. Celá země ožije, zvířata sem přitáhnou a lesy zkrásní, až tato divoká znetvořená smečka tu již nebude. A v základu jejich města najdeme půdu pro náš nový chrám. Více nesmíte ještě vědět, neboť jedině prožitím dojdete se mnou k cíli. Naučím vás znát všechny síly života, které spočívají a působí v kroužení Světla.“

Vážně a zamyšleně naslouchali podivné řeči Hjalfdarově, nemohli ji však ještě rozumět.

Příští dny připravili si pečlivě a s horlivostí všechno nářadí a zbraně a pak vytáhli na výpravu. Četa mladíků a skupina osvědčených mužů měla chránit kmen, neboť ženy a děti zůstaly doma.

Hjalfdar jim vyprávěl o lesních lidech a o způsobu jejich života a jak je na svém lovu objevil. Podal jim zprávu o místě jejich pobytu a o jejich divoké, hnusné povaze.

Na konec vyprávěl jim také, že tato zvířata mají v sobě tutéž jiskru Světla, kterou oni obdrželi od Světlých.

Po této řeči zavládlo ztrnulé mlčení. Jak se mohlo něco takového stát. Proč byla tato zvířata tak strašlivá?

Jeden z nejstarších vyrazil na konec ze sebe stísněným hlasem otázku:

„Hjalfdare, viděl jsi správně? Tytéž světlé jiskry, které hoří v nás, jasné světlo a které šlehají jako plamen v radostném činu? Tytéž jiskry, na kterých ty poznáš naše chtění? „

„Žhavě červené a téměř již uhaslé třpytí se v nich. Klesnou a zajdou, budou na věky vymazány z velkého života stvoření a přece jsou našeho druhu.“

Prostota jeho slov mocně rozechvěla tyto muže. Hjalfdar věděl, jak síla jeho myšlení působí zprvu nevysloveně, potom však ve zhutnění jeho slov, probouzí teprve pevné duchovní rozhodnutí, které vyrazí ze všech těchto živých lidských duchů jako vlna síly. Viděl prouditi z nich tento děj. K tomu navazovala se a připínala nesčetná vlákna vedoucích sil světlých pomocníků. Mohutný pohyb byl v těchto jemných úrovních. Hjalfdar viděl to působit až do hmoty. Tak táhli obetkáni již prvními účinky svého vítězství tímto hlubokým lesem, který před nedávnými dny skrýval v sobě tak veliká nebezpečí. Hjalfdar zařídil to tak, aby jím neprocházeli v noci. V maličkém houfu, u něhož nechyběly ani dojné krávy, táhla nemocná zvířata, která chtěl Hjalfdar přivésti na horu. Několik žen dávalo pozor na oheň, který nesly s sebou ve veliké hliněné nádobě jako jednu z nejdůležitějších zbraní.

V dlouhém průvodu, muž za mužem, plížili se opatrně vysokou, šustící travou. Nikde se nesměl ozvati ani hlásek. V mlčení vážné snahy k cíli byla působivá síla, která zjasňovala jejich myšlenky. Žádný roh nesměl se rozezvučet a proto museli být dvojnásobně na stráži, aby se jeden druhému neztratil z očí.

Podivné dusno a tíha ležely toho dne nad údolím. Ze země po vydatném dešti vystupovaly páry.

Všechny rostliny vydechovaly v teplém vzduchu kořeněné, téměř omamující vůně. Bylo viděti hady, kteří se jindy opatrně vyhýbali vysoušejícím paprskům vystupujícího slunce. Hjalfdar neznal hadů, želv, plžů a červů, kteří se tu často v ohromných tvarech objevovali.

Z toho viděl, že i jemu, tak zkušenému a bdělému muži, příroda může ještě připravit hojnost překvapení. V této míře, jak se stupňoval život zvířecího světa, bylo to možno pozorovat i jemnohmotně.

Zdálo se, jako by veškerá příroda pracovala ve svém kvasu k jakémusi převratu. Nebylo jediné rostliny, ani jediného kamene, úlomku země nebo živé bytosti, která by nevydechovala a opět do sebe nevsávala nějakou barvu, paprsek pohybu, nějaký dech svého života ve střídavém proudění dávání a přijímání.

V jemné hmotnosti, bytostným prožhavené, které působilo čistě nezkřiveně, nastávalo jakési soustřeďování sil. Jemné ruce, průhledné mléčné postavy, dědové stromů s drsnými vlasy a zvětralé kamenné tvářičky vynořovaly se tu i tam. Všude odrážel se výraz očekávání, napětí horlivosti a energie.

A všechny tyto bytosti vyzařovaly opět sílu svého druhu. Spojovaly se v jemné paprsky, které rostly z jemnohmotnosti jako trubičky.

„Otevřte oči pro zprávu o řízení světlého Otce a pletivu posvátného naplnění zákonů,“ pravil hlas v duchu Hjalfdarově.

„Pak se naučíte využít, co vám, lidem, bude ke spáse.“

A Hjalfdar ihned vyslovil, co shůry přijal. Slovo za slovem s věděním svatého přesvědčení. Poprvé promluvil po dlouhých hodinách. A stalo se, že jim všem byly otevřeny oči. Se zbožnou vděčností poznávali působení zákonů ve hmotě a věděli, že to byla příprava k boji.

Ve svém chtění, aby se jejich úmysl podařil, kráčeli krok za krokem opatrně a věrně. Proudy vůle jejich čistých myšlenek přitahovaly sem stále více harmonie a síly se všech úrovní stvoření.

Tu došli na pokraj lesa a viděli z úkrytu větví kalně se vlnící, zapáchající masu líné jemnohmotnosti přilepenou v údolí.

Nevypadalo to, jakoby se táhly rozptýlené pruhy kouře zpět z lesa do svého krbu? Zdálo se, jakoby tu lidé kráčeli ve velikém, jasném zvonu, který zatlačoval v dalekém okruhu před sebou vše, co neodpovídalo stejnorodosti jejich vůle.

Mocná síla jednoty naplnila tuto četu, která stále pevněji a jistěji se přimykala k sobě. Hjalfdar cítil to s radostí. On sám šel rychleji vpředu, jako by měl okřídlený krok na této jisté půdě, kterou vytvořili věrní druhové. A opět, jako kdysi na hranici hledající země, vycházely z každých jednotlivých prsou lesknoucí se meče jako zářivé proudy.

Na druhé straně ve chmurném zapáchajícím sídlišti pralesních lidí se to hýbalo. Zprvu bylo slyšet jakoby kňučení ustrašeného psa, po chvíli však zařval drsný skřek vzteku z ustrašených, nebezpečí tušících prsou. Tak hnusné zvuky, před kterými se chvěla i zvířata lesa, Hjalfdarovi muži ještě nikdy neslyšeli.

Pozorovali, jak tento křik utvářel v útočišti opic strašlivý svět. Jemnohmotná látka počala tvořiti výpary. Stahovala se, počala vřít a červené výpary z ní vystupovaly a chvějíce se, ležely nad nimi, připoutány stejnorodostí.

Vrčení a varovné výkřiky změnily se v ohavné řvaní. Tu a tam objevil se někdo za zdí, zavolal a obdržel z lesa odpověď. Čilý pohyb, šustot a praskot byl pozorován na protějších stráních. Lesní mužové volali své bojovníky.

Hjalfdar se utábořil na pokraji lesa, právě tak jako když byl na výzkumné výpravě.

Zdali opustí opět k večeru své stavby, aby šli otevřeným údolím k napajedlu?

Podle toho zařídil svůj plán. Dlouhou dobu čekání vyplnili tím, že sbírali dříví, hořlavé větve a svazovali je. Také při tom se pohybovali mlčky a nanejvýš opatrně. Plížili se jako na lovu. Pak ulehli a skryli se za hustými travinami. Pozorovali údolí ve sklánějícím se večeru.

Hjalfdar díval se napjatě dolů do ležení zvířat, které tu leželo jako starý, chmurný hrad ve stínu hor. Číhající, ochromující zadržována bázeň a krvežíznivost byla tam na stráži. Cítili nebezpečí a větřili krev a maso.

„Nesmíme se odvážit výpadu, pokud nevylezou ze svých úkrytů. Až se vydají k řece do širého údolí, pak jim odřízneme návrat.“

To byl jeho plán a on ho sdělil svým druhům. Zdálo se, jakoby zvířata váhala dnes odejít. Tu vyrazilo z lesa stádo červených gazel, velikých a rychlonohých a běželo přes mýtinu k vodě. Na druhé straně zaznělo volání k lovu, jako vytí a smečka lesních lidí nedala se již zadržet ve své krvežíznivosti a touze po lovu. Neovladatelné zvíře otevřelo se svým pudům.

Jako proud špinavého neřádu valilo se to ze zdí, vrčíc a skřípajíc zuby. Země se chvěla dupotem těžkých, velikých skoků. Tato divoká horda, staří i mladí, muži i ženy, hnala se za rychle utíkajícím stádem, které museli dohonit ještě na břehu dalekého potoka.

Tiché zavolání Hjalfdarovo proletělo jásavě jako šíp řadami jeho věrných.

„Světlý Otec pomáhá! Jedná se o jiskry síly!“

A jako bouře seběhli rychlí bojovníci po stráni do zdí opičího města.

Všude narovnali svazky dřeva na hromadu, až utvořili jakousi zeď, která byla doplněná křovisky a stromy, jež obklopovaly hnízdo. Pak odvázali nádobu posvátného ohně, jejíž zářící obsah počal se tiše šířiti.

Krvežíznivostí zmámená zvířata oddávala se žrádlu a zvětřila kouř, který je štípal do nosů. Kašlajíce, kýchajíce větřila, až s divokým výkřikem objevila rudý živel. Strašlivý vztek zachvátil zvířata, která chtěla napadnout oheň a hnala se k němu. Jako přitahována nepochopitelnou mocí, běžela rychle zpět k hořícímu valu.

Když byla již na blízku svých hořících hnízd, ucítila z boků útok svištících, hořících kopí.

Divoce a bezhlavě hnala se zvířata do ohně, který se zdál zuřit všude kolem nich. Chlupaté kožešiny hořely a řvoucí zvířata válela se po zemi.

Tu zatroubil Hjalfdar poprvé na svůj roh. Jeho muži vyskočili za kamennými zdmi a křovím. Zahnali celou smečku zvířat do jednoho kruhu, ve kterém hořela, řvala a navzájem se vztekle ubíjela. Nyní mohli udělat konec bolestem svými zbraněmi. Strašlivé zabíjení, házení kamenů, píchání a bití bylo vrcholem této bitvy. S chroptěním končilo celé toto pařeniště, z něhož jen někteří utekli. S rachotem řítily se žhavé vysušené zdi jejich hnízd a pohřbily je většinou pod sebou.

Malé, téměř udušené duchovní jiskřičky tu a tam se z kouřící hmoty uvolnily a přešly do jemnohmotných úrovní a byly tam obaleny jemně šedou vrstvou. Bytostné spojovalo se v malé skupiny, jež jako zářící zvířata hledala svůj stejnorodý druh. Hmota však odpočívala pod sutinami a popelem a čekala na svůj rozklad.

Po celou noc zůstal ještě červený žár kolem vykouřeného hnízda znetvořených pralesních lidí. Nositelé duchovního semene se však zmocnili a opatrovali oheň, který sami roznítili, aby se nerozšířil a nenadělal škody v lese. Hjalfdar pracoval se svými muži, aby zříceninami zdí a nakupením štěrku udusili požár. Voda proudila v potoce příliš líně, než aby s ní bylo možno počítat k rychlému uhašení ohně. Starostlivě díval se Hjalfdar na oblohu, kde mnoho malých, roztrhaných mráčků z jihozápadu bylo sem hnáno jako stádo takovou rychlostí, že bylo nutno obávati se bouře.

„Dnes je noc, kdy Světlí pomocníci vyslali živly, aby vyzkoušeli vaši sílu a bdělost. Zvedá se jižní vítr a běda lesu, až zafouká do tohoto údolí a najde oheň. Dělejte proto svou práci se zdvojenou silou!“

„Nechceme způsobit žádné moře plamenů, ty ohnivý Elfe, který tak horlivě zde ukazuješ svou povahu. My duchové nechceme“!

Tato slova pronesl Hjalfdar jen polohlasně, více sám pro sebe, ale vyzařování jeho vůle se rychle přeneslo na jeho ducha. Nad hlavním požářištěm objevil se krásný, žhavě planoucí obličej, třepetavý a žhavě rudý.

Světlé vlny proudily od Hjalfdara na plamenného, když v lásce a vděčnosti a pln úcty za jeho sílu a pomoc pravil tato slova. Avšak pevně, nezlomně a jist si svou silou.

Trvalo to ještě chvilku a pak se oheň tiše schýlil, byl klidnější a bledší a stáhl se sám do sebe. Hjalfdar ho již neviděl. Asi za hodinu požár uhasl.

„Děkujeme Ti a děkujeme Světlému Otci, který tobě i nám dává sílu, abychom v jeho vůli mohli působit.“

Harmonicky proudící výměna podle zákonů dokončila se v Hjalfdarovi a spojila ho s proudy ve vesmíru. Zvuky se blížily chvějivě k němu, tóny, do jejichž čistých, světlých vln samočinně vřadily svůj hlas a záření svého chtění.

Tak, jak Hjalfdar vyslovoval, mohli se všichni, kteří mu pomáhali, vřadit důvěřivě v myšlenkách a chtění do téhož rytmu s ním, zcela samozřejmě, neboť je vedl zákon stvoření.

Když konečně uklidnili oheň a poslední jeho zbytky, jak bylo jejich zvykem, předali ho opět posvátné nádobě, do níž přidali nové potravy, které nesmělo nikdy chybět, chtěli se odebrat k odpočinku.

Tu ozval se kolem nich varovný šepot a slyšeli tiché, vzdálené vytí.

Byla to asi šakalovitá zvířata, kterou zápach spáleného masa v dáli rozrušil. Šumot větru změnil se v hukot a zavířil v koutech a rozích polozřícených zdí a hnal před sebou popel a písek. Vítr dul stále zuřivěji, až konečně se snesl jemný, mlhavý déšť, který se zdál zadusiti vzrůstající bouři. Unavení lidé hledali ochranu před mokrem a Hjalfdar je zavedl do podzemních chodeb. Dusno a tíživě bylo pod zemí. Vodní páry ztěžovaly dýchání a činily tmu tak hustou, že nebylo možno rozeznati ruku před očima.

Všude bylo cítit štiplavý zápach mrtvých zvířat a ohně, neboť studený kouř byl stlačen vlhkem dolů. Oči pálily a slzely, jazyk se lepil na patro. Ta trocha ovoce, co měli, nedovedla uhasit žízeň. Chytali proto déšť do kulaté nádoby, která patrně sloužila k uchování zlatých zrn.

Pomalu zvykali si lidé na temnoty. Jejich oči naučily se pomalu pronikati kouřem a oni viděli ve všech koutech nahromaděná zlatá zrnéčka, která vyzařovala teplo.

„Kapky slunce,“ pojmenoval je jeden z mužů, když se v něm probíral svými prsty.

Hjalfdar jim vyprávěl, jak sem byl přiveden a jak mu malí mužíčkové ukázali zlato a vyprávěli mu, jak jej mají použít pro svatý dům Světlého Otce. To nejkrásnější a nejzářivější, co zrodily síly země z přeměn ohně a z různých látek všeho druhu, mělo nyní sloužit ku cti Otci Nejvyššímu.

Efezus (11.časť)

máj 28, 2024 | Ďalšie články

Opět to byl hlas hučícího proudu z nejvyšších výšin Světla, který toto pravil Hjalfdarovi a jakési jméno zvonilo stále od jednoho proudu světla ke druhému, od vůle k vůli. Kolem něho zvučelo a chvělo se toto jméno, které bylo pro něho životem a vzpomínkou. Znělo jako zvuk jeho rohu od stromu ke stromu, od skály ke skále, vracejíce se s tisíceronásobnou ozvěnou. Znění tohoto jména naplňovalo ho pocitem zvláštního štěstí, pro které nenacházel výrazu.

On znal toto jméno, nemohl si jej však vzpomenout a tím méně přenésti je na rty. Všechno znělo, zvonilo a zachvívalo se bytím tohoto jména.

A tak nastala noc, kdy syn země prasvětla, poutník hmotností, Hjalfdar, duchovní člověk, usnul v lásce Světla na širé výšině obklopen obry, jsa přiveden samotným Světlým Otcem. Byl to hluboký osvěžující spánek.

Když Hjalfdar otevřel oči, byl opět jasný den. Ležel ještě bez hnutí na tomtéž kameni a pohlížel s obdivem vzhůru, kde se klenulo hluboké, modré nebe a zdálo se dosahovati do nekonečných dálek.

Hejna ptáků letěla nad ním a všichni měli stříbrolesklé tělo s černými perutěmi a dlouhými, nataženými krky. Kroužíce mizeli v dáli v údolí.

Hjalfdar nemohl ještě pohnout hlavou. Co se s ním stalo, kde to byl minulé noci? Na této hoře nebo daleko odtud na jiné hvězdě? V jiném světlejším světě? Jeho myšlenky začaly zvolna pracovat. Nemohly však vzbudit žádnou vzpomínku.

Hjalfdar nebyl přítelem snění. Rychle povstal, narovnal svoji vysokou postavu a běžel rychle k jezeru a ponořil se do jasných, chladných vln. Všechny ryby se blížily v dlouhých proudech k místu, kde veliký světlý člověk zdál se býti přizpůsoben vodě jako ony.

S podivem, důvěřivě a mlčky stanuly v jasné vodě a on je mohl lehce chytat. Jen veliká zvířata nebylo možno nikde spatřit, neboť neopouštěla hlubin jezera a nebo se již slunila v písku na druhém vzdáleném břehu jezera. Tam byly také zcela jiné druhy zvěře, jak Hjalfdar z dálky pozoroval a proto se rozhodl, že navštíví i tento břeh. Příroda byla však podivně mlčenlivá.

Kde byly ty mnohé živoucí bytosti, které jinak cítil v jejich činnosti? Jezero bylo tak tiché, jako by k němu nikdy nešeptalo slovo moudrosti. Jezerní panny tu nebylo. Zdálo se, jakoby vždy bylo tu tak ticho. Také žádného z obrů nebylo vidět. Všude bylo jakoby prázdno, ani člověka, ani proud světla, ani žádný bytostný přítel. Tu upřel Hjalfdar svou mysl na půdu hory a prohlížel si přilehlou výšinu.

Zdálo se mu, že má před sebou malé vzdálenosti, avšak když kráčel, šířila se planina stále více a byla jen místy přerušena kusy skal. Širá rovina rozkládala se na všechny strany a na mnoho hodin cesty. Cítil, že tam má vésti jeho cesta. Jakmile to poznal, bylo mu hned v mysli lehčeji.

Co mu to vyprávěli pomocníci o dracích? Tam v tom směru musí se nacházet místa, kde mají své skrýše. Jemné mlhy vystupovaly nad onou krajinou, což bylo pro Hjalfdara znamením , že tam vystupuje vlhká teplota na povrh. Zde nahoře vanul jen svěží, prosluněný vzduch, který působil osvěživě a oživoval.

Co to bylo? Jaký to dušený hlas zněl tam z těch hlubin?

Byl to zvuk, který vzbudil v Hjalfdarovi hrůzu. Takový zvuk neslyšel ještě nikdy. Opět započal navazovat v myšlenkách spojení se silami Světlého Otce, kterých dovedl tak dobře využít.

Ani jedna bázlivá myšlenka neměla vzniknout. Tentokrát bylo to mnohem snazší setkati se z draky, neboť byl sám. Na pouti čekající zemi musel říditi myšlenky druhých.

Tentokrát neviděl však kolem sebe žádnou pomoc. Bude to muset asi provést sám.

Tak uplynulo víc než čtyři hodiny, když se přiblížil na konec náhorní planiny a mohl zaletět pohledem dolů. Ležel tu před ním celý širý svět. Nepřehledný, zlatožlutý, protkaný hlubokými, temnými vodami, v nichž byl věčný pohyb.

Nad těmito širými bažinami vznášely se žluté výpary a křídová hora, která se zdála ke stanovisku Hjalfdarově uzavírat bažiny před ostatním světem, skláněla se západním směrem svým bílým hřbetem stále níž, až se ponořila do modrého moře.

Byly to dýmající žluté bažiny, které obklopovaly strašlivé jeskyně draků. Místy vystupovaly podivné, hnědošedé a žlutavé pahorky, které se zdály býti vyvřeny čerstvě z bahna.

Podivný život hýbal se v těchto bažinách. Mraky vlhkých, teplých výparů visely pod svahem bílých, křídových skal, na kterých stál Hjalfdar. Chladnější, pohyblivější vzduch tlačil je stále zpět dolů k místu, kde vznikaly.

Dole v dračích doupatech to zapáchalo ostře a štípavě, jak Hjalfdar ihned zjistil. Přemýšlel ještě, jak by to zařídil, aby mohl vyklidit tato strašlivá pařeniště, když jedna z oblud se v bahně pozvedla.

Zprvu byl slyšet jakýsi pleskavý šumot, který přešel v chřestění šupin. Po chvíli klidu pozvedla se náhle hlava z vody, pokryta ošklivým, hnědým bahnem. Na dlouhém krku byl dosti nízký, malý, dlouhý a bezvýrazný obličej, zašpičatělý dlouhý nos, hladká plochá lebka a malé uši.

Dlouhý, špičatý nos, ocas jako meč bičoval prudce v širokém okruhu celou bažinu a pak se vztyčil. Zvíře hledalo pevnou oporu.

Tápalo ocasem po okraji bažiny, zabořilo se však ihned do měkké hmoty, neboť jeho váha byla ohromná.

Toto zvíře nemohlo tedy být z těch nebezpečných draků, před kterými ho bytostní varovali, neboť se nemohlo dostatečně pohybovat. Hjalfdar myslel opět na strašlivý požár, který založili v čekající zemi. Také zde by celé pařeniště bylo jeho pomocí nejjistěji vyhlazeno.

Tu zahučelo to zdáli a Hjalfdar spatřil temné zvíře mohutných křídel vznášeti se vzduchem přímo nad bahniskem. Bylo veliké, lesknoucí se jako ocel. Jeho hlava byla ozbrojena silným zobákem. Z pařátů čněly veliké drápy a zubatý ocas bičoval divoce vzduch. Na kulatém těle, jež mělo tvar ptáka, seděl dlouhý, lysý krk. Bylo to ošklivé zvíře.

Letělo dlouho k Hjalfdarovi, téměř v téže výši, avšak stále ještě v oblasti výparů. Stále poletovalo, ale nemohlo se dostati blíže.

Světlý kruh obklíčil Hjalfdara. Ten slyšel zašumění ve vzduchu a pevné, jisté vystoupení a dupot. Spatřil kruh obrů, který se těsně uzavřel a jako řetěz se vsunul mezi něho a obludu, kterou zatlačoval pryč. Hjalfdar poprvé zjistil, jak mocně a silně mohou obři působit.

Hjalfdara dráždil boj proti tomuto zvířeti. Věděl však, že by k tomu potřeboval moc ohně a mnoha obratných rukou. Proto se rozhodl, že nyní, když našel tuto nádhernou horu, se již vrátí, aby svým lidem podal zprávu o své výzkumné cestě. Mohli by míti už starost, kde zůstal tak dlouho.

Hjalfdar získal mnoho poznatků a ještě více prožití. Byl veselý a klidný, věděl, že přijal světlo a sílu Otce. Noční prožití nahoře bylo však ještě zahaleno závojem.

Těžce loučil se Hjalfdar se světlou výšinou. Kráčel podél druhého severního břehu jezera, aby spatřil život a druhy zvěře, jež se tu bez bázně a zájmu vyhřívaly na slunci.

Byla to tuleňovitá zvířata podobná těm, jež vídal v zálivech severního moře u svého dřívějšího domova. Zde však byla tato zvířata menší, štíhlejší a pohyblivější. Krátká a mastná kožešina byla sněhobílá. Důvěřivě se kolébaly na svých širokých ploutvovitých nohách. Vyrazil ze sebe zařvání tuleně a získal si tím jejich plnou důvěru.

Obklopili ho kruhem a lísali se k němu tak, že nevěděl, jak by se jich zbavil. Tu se rychle rozhodl přeskočit jejich hlavy a ponořit se do hlubokého, modrého jezera.

Mocnými pohyby rozrážel vodu a urazil již kus cesty, než překvapená, štěkající zvířata se pustila za ním. Tu vyrostla náhle před ním bílá, vysoká postava jezerní panny. Její zrak se leskl hněvem.

„Lidské dítě, nebuď tak příliš odvážné a netrop si žerty ze sil, které příroda z vyšší vůle ovíjí kolem tebe. Jsi sice chytrý, ale všechno ještě nevíš. Podívej se přece tam dolů do hlubin, o kterých obři světa vědí, že jejich vody jsou spojeny s vodami světlého moře. Tam bydlí zvířata, jejichž rybí druh má v sobě lstivost hada. Opusť rychle jezero, neboť až slunce bude státi na nejvyšším místě, vynoří se had z nekonečných hlubin a vystrčí svou hlavu nad hladinu jezera. Běda pak teplokrevnému, kterého spatří ve svém okolí.“

Hjalfdar se smál. Děkoval však moudré Urdě, neboť věděl, že je nutno poslechnout, když některý z bytostných pomocníků dává tak přísnou výstrahu.

„Urdo, bylo to ode mne nemoudré, byl bych musel pozorovat, že v jezeře hrozí nebezpečí.“

„Nevěděl jsi o jeho hlubinách a ještě nikdy jsi neslyšel o hadu. Jeho obrovité tělo třpytí se zlatou zelení a když se hadími pohyby svého těla plíží temnotou, tu svítí jako zelené světlo. Nikdy ho nebudeš moci zabít. Vyžeň z hlavy podobné myšlenky, neboť had pozná nejmenší naznačení nebezpečí a uhodne hned tvoje plány. Je jemný jako květina, tišší než dech větrů, je horší a silnější než lesní lidé a obratnější než draci.“

„Rád bych ho viděl. Nech mne, ať se aspoň na tu obludu podívám, Urdo.“

„To nemůže být, bude příliš zlý. Hjalfdare, schovej se, varuji tě. Pospěš, abys našel ještě úkryt za skalisky.“

Jezero již začalo vrhat z hlubin mohutné vlny. Voda se barvila šedivě temnou zelení.

Všechna zvěř s křikem prchla. Hjalfdar se rozhodl, že podle rady vyhledá skálu. Během Urdiny řeči dávno doplaval ku břehu, když před tím vyslal pátravý pohled do hlubin. Bylo tam vidět nádherný svět. Mušle a jezerní zvířata visela na bílých skaliskách, které jako vysoké hroty tyčily se vzhůru. Bubliny vířily z hloubky a bílí úhoři míhali se ve vodě.

„Jestliže Světlý Otec postaví na této výšině svůj svatý dům, nebude tu místa pro velikého mořského hada. Pak bude zkrocen nebo zmizí v hlubinách a nevynoří se nikdy. „

Toto byla poslední Hjalfdarova slova k Urdě, která zamyšleně se dívala za ním. „Lidský muž chce všechno zlomit mocí,“ šeptal zamyšleně její hlas. „Lidský muž hoří silou, ale jeho rozum musí mu býti podřízen. Jestliže si uvědomí svoji moc, budeme my bytostní ještě mnoho trpět. Bude-li se však chtít sklonit před našim věděním, pak bude provždy jist svou spásou.“

A s těmi slovy se ponořila.

Hjalfdar klečel za kamenem. Opět se v něm probudil lovec. Nemohl se hnout z tohoto místa. Nechtěl pohnout ani údem a jeho tělo bylo jako z kamene. Klidné a přesto uvolněné. Slunce vystupovalo stále výše. Slyšel, jak vlny jezera hřímají stále hlasitěji, čím mocněji narážejí na břeh. Viděl dokonce jejich prudké pohyby a viděl, jak se lámou jejich bílé hřebeny a tiše, zvolna a mírně se rozlévaly po širém, pískovém břehu.

Vlny vyplavovaly mnohé krásné mušle a mnoho malých, jako krajky svítících zvířat krásných forem a barev. Zůstaly ležet na břehu. V tomto mohutném příboji, jehož se zdálo býti původem, pozvedlo se zvíře z jezera.

Na vysokém vztyčeném, štíhlém krku, který svítil jako zlatozelený sloup, seděla poměrně maličká hlava se světležlutou korunkou. Hlava byla plochá jako hlava hadí a jen vzadu se zešikma zvedala.

Žlutá korunka byla jakýmsi druhem kohoutího hřebene. Oči tohoto zvířete však byly strašlivé a jejich pohled podivně přitahující a omamující zdál se býti ztrnulou, ledovou ukrutností.

Z tlamy, která rozevírala zeširoka chřtán, vyrážel rohovitý roztřepený jazyk, z něhož vystřikovala tekutina, která syčíc, proletovala vzduchem.

Něco tak hrozného Hjalfdar dosud nikdy neviděl. Zvíře pozvedlo hlavu po způsobu hadím a začalo se kolébavě pohybovati, jakoby chtělo tančit.

Hjalfdar napínal nyní veškerou sílu, aby nevyskočil a nepostavil se do boje proti hadu. Myslel na Urdinu výstrahu. Tiše chvěla se v něm nelibost. Zdálo se mu, že cosi promešká, nechá-li toto zvíře opět ponořit do jeho strašlivého světa.

Opět zazněl v něm hlas :

“ Tam, kde má státi chrám Světlého Otce, nebude místa pro takovou havěť.“ Hjalfdar uchopil pevněji své kopí, jediným skokem vyrazil kupředu a mrštil jím do hadího chřtánu.

Strašlivý výkřik zazněl na jezeře. Chrochtající hadí hlava chrlila krev, zatím co svým tělem bičovala vodu. Zvolna opět narovnala krk a vrhla se obtížená obrovským vrhacím kopím po písčitém pobřeží na nepřítele.

Rychlost tohoto obrovského těla byla strašlivá. Chřtán byl rozevřen, proudící krev a sliny z jazyka stříkaly na všechny strany.

Oči byly jako ze skla, neživě ukrutné. Pomalu potáhl se jejich třpytný lesk, který tak hrůzně působil, jakýmsi zákalem. Přesto však zdál se býti ještě život v tomto obrovském těle. Vzpínajíc se mrskalo sebou před Hjalfdarem sem a tam, až se odvážil vytáhnout kopí z tlamy zvířete.

Tu otočilo se obrovité tělo v rychlosti kolem Hjalfdarových nohou a strhlo ho k zemi. Hrůzně vleklo zvíře svoji kořist na břeh tím, že stahovalo silné svaly svého hadího těla zpět. Mohutný muž bránil se s veškerou silou a obratností. Ale nebylo mu možno osvobodit se z přesily hadího těla. Byl vláčen jako kus masa ku břehu, zatím co divoký hněv sršel z jeho očí.

Něco takového se mu přece ještě nikdy nestalo.

„Světlý Otče, můj lid mne potřebuje a my Ti přece chceme ku tvé poctě vystavět veliký, zlatý chrám. Co by se stalo, kdybych já tu zůstal? Světlý Otče, já vím, že mne tu ještě necháš, mám tu ještě mnoho dělat!“

Nebyla to žádná prosba úzkosti. Byla to důvěra v sílu, kterou dává Světlý Otec a jež vedla Hjalfdara k těmto slovům.

Nové trhnutí stáhlo ho do jezera. Bylo však také poslední. Obrovské hadí tělo klesalo dolů. Přitom však uvolňovalo se těsné objetí. S nasazením všech sil pracoval Hjalfdar v mokrém živlu o svůj život.

Okamžiku uvolnění hadího těla musí být využito, neboť pak nastoupí strnulost a on by byl ztracen. To věděl. Tento okamžik nadešel. Hjalfdar jediným trhnutím vyrazil nahoru, zatím co zvíře, jakoby na svém druhém konci zasaženo vírem, zmizelo strašlivou rychlostí v hlubinách.

Hjalfdar po několika mocných rozmáchnutích dostal se na břeh a lehl si, kašlaje, na pokraji vody na výsluní. Příroda byla tichá a zářící jako dříve, zdálo se, jako by se nic hrůzného nestalo.

Bylo však nutno si pospíšit. Hjalfdar zhluboka vydechl, vyskočil, sebral kopí na břehu, kam ho vlny zanesly a šel pružným, pevným krokem slunnou cestou k severu po úbočí. Nechtěl vstoupit do lesního údolí, poněvadž chtěl pralesní obry přemoci přesilou lidského duchovního boje, uprostřed svých věrných.

Podivně a vábivě šuměly krásné lesy, zvaly ho do svého stínu v tajemně zeleném chladu. On však dal přednost osvěžujícímu a hřejivému světlu jasného slunce, které by spolu se svěžím horským větrem osušilo jeho kožešinu.

Světlé vzdušné postavy kolébaly se kolem něho. V dáli zněla píseň Urdy, která se opět vynořila. Nepodíval se již zpět. Kupředu, stále kupředu, hnalo ho to náhle nezadržitelným pudem. Po dlouhé době spatřil opět nad sebou hořeti zářivý, plamenný sloup, který před ním chodil na všech neznámých cestách. Domů, domů ho to hnalo s nepopsatelnou silnou mocí.

Čím déle Hjalfdar přecházel výšinu, myslel na ženu, přátele a rodný krb, tím větší byla jeho radost a jistota, že je toužebně a netrpělivě očekáván. Byl vzdálen jen několik dnů a přesto zdálo se mu, že uběhl dlouhý čas, neboť tak bohaté a silné bylo jeho prožití.

Zjistil, že zde může přejít lesní údolí nejkratší cestou a ku své radosti našel malý, mezi kameny vyvěrající pramen, který byl pramenem jeho domácí říčky a jeho milého, lesklého jezera. Pln důvěry připojil se k cestě tohoto stříbrojasného, perlícího se potůčku, z jehož pramene se předtím zhluboka napil.

Brzy stávala se řídká tráva měkčí a hojnější. Šťavnaté listoví objevilo se mezi horskými bylinami na vlhkém břehu potoka. Tvořily se malé písčité terasy. které byly stále širší a hlubší.

Z půdy prýštily malé praménky a vlévaly se do starého potoka, který byl stále hlubší, jasnější a šumivější.

Z terasy na terasu vyskakovaly stříbrné ryby ve slunečním svitu a větve nízkých, jehličnatých křovin rostly tu na svahu a pnuly se až k náhorní rovině. Nebe zářilo hlubokou modří a vlny slunečního světla zněly jako zvuky zvonů. Mnohohlasý ptačí zpěv cvrlikavě zazníval zezdola a radost z návratu stále mocněji uchvacovala Hjalfdara.

Vzal svůj roh a zatroubil na něj – první volání nad lesem a jezerem. Vodopád zdál se pohltit jeho zvuk a on sám ho téměř neslyšel. Na vlnách světla, vody a vzduchu nesli jeho bytostní přátelé pozdrav přes les a jezero až do nížin. Tam krčily se temné chatrče a zdály se býti přizpůsobeny hnědé zemi.

Nebylo téměř ještě viděti pahorku, na němž stála Hjalfdarova osada. Avšak hlas rohu tam pronikl a čilý život, výskot, běhání a rozruch následoval.

„Ó, Hjalfdare, jak jsme se o tebe báli,“ jeden roh za druhým opětoval pozdrav. Při každém takovém zvuku zaleskly se vesele Hjalfdarovy oči. “ To je volání mladých mužů.“

Aniž se pohnula dole dobře seřazená četa, vyrazila za velení svého nejstaršího vzhůru k jezeru. Zjistili směr podle zvuku a poznali, že hlas Hjalfdarova rohu vypráví o radosti a vítězství.

Na břehu jezera pozvedla se ze země světlá vysoká postava a pohlížela vzhůru, chráníc si oči rukama.

„Děkuji Ti, Světlý Otče. Věděla jsem, že rozprostíráš nad ním své svaté ruce. Nyní se vrací.“

A v Holdiných myšlenkách zrcadlily se události posledních dnů. Když tehdy večer vrátili se muži domů s otázkou, zda se již vrátil, poněvadž marně zněly jejich volací rohy lesem, z něhož nepřicházela odpověď, zachvělo se v ní tehdy srdce.

Ona však ho přece znala. Znala jeho myšlenky, jeho plány a radovala se z každého jeho vítězství a objevu. A brzy byla jista, že stopuje nějakou vzdálenou zvěř.

Že by se Hjalfdar nedovedl vrátit, kdyby opravdu chtěl, to se jí zdálo naprosto nemožné.

Brzy bylo tolik práce s loveckou kořistí, že všechny starostlivé myšlenky byly zatlačeny. Zatímco muži zvířata stahovali, napínali kůže a odřezávali maso, připravovaly ženy společné jídlo, přinášely kořenné byliny a šťávu nádherných plodů, které Holda s nimi vařila.

Když hořely ohně, shromáždili se všichni kolem Hjalfdarova domu a vyprávěli si o událostech dne. Mnohé krásné, silné zvíře bylo složeno a nová neznámá zvířata byla předváděna, aby o nich Holda pronesla svůj úsudek. Mužové vyprávěli o nových stromech a jiných nerostech, o uzavřeném údolí, jehož bahnisko se neodvážili proniknout. Zvolna docházel proud řečí.

„Musíme se zeptat na Hjalfdarovo mínění.“

To byl konec každého rozhovoru.

„Kdy přijde? „

„Jistě, že zítra!“

Tu zazněl Holdin hlas určitě a jasně.

„Zítra ještě ne, nýbrž až za tři dny, až ho vznešené bytosti pustí z hory, až vychutná svatá naplnění síly Světla a ponoří pohled do zahrad svého domova, až Světlý Otec ho pozdraví světlým paprskem a on vnoří kopí do krku hada, pak teprve se Hjalfdar vrátí.

Pak otevřete oči a uši. Bude vám říkati mnohé, čeho jeho duch dosud neznal, abyste se mohli na tom poučit. Tak jako povede váš kmen v tiché věrnosti ke cti světlého Otce, tak vybuduje na zemi chrám i ve vašich duších pro slova Světlého Otce.“

Hlas Holdin zněl důtklivě, když takto mluvila. Hluboce rozechvěni všichni poslouchali. A Holda cítila, že tu nebylo nikoho, kdo by tomu rozuměl jinak než ona. Všichni v dětské důvěře v Hjalfdarův návrat. Po jejích slovech nebylo již slyšeti žádných úvah a žádných pochyb. Nikdo se však také neopovážil chovat pochybovačnou myšlenku. Co Holda řekla, to platilo.

Holda viděla, jak slova vědění, která v důvěře v lásku Světlého Otce vnikla do jejich ducha, mají v sobě sílu přesvědčení a šíří se dále. Jak je přijímali tito lidé? Stáli ve světlých vláknech a v otevřených duších vyvíjelo se podivuhodné zachvívání.

„V tomto smyslu prosíme nyní Světlého Otce, aby přivedl Hjalfdara zpět k naplnění jeho příkazu. Slyšte, jakýsi hlas mi praví, že nyní počíná duchovní splnění jeho úkolu. Neboť vězte, že Hjalfdar obdržel od Světlého Otce úkol, aby zvěstoval jeho vůli světu. Má na této pozemské pouti povzbuzovat pozemské duchy, má shromažďovat a posilovat světlé plameny, avšak mdlé osvobozovat pomocí svého kopí.“

Holdiny oči byly jasnější, zářivější, světlejší a moudřejší. Při těchto slovech viděla letět zářící holubici od východu přes výšiny k severu a věděla:

„To jest holubice Světlého Otce, která přináší zprávu Hjalfdarovi.“

A zatím, co Hjalfdar přejímal ducha Světlého Otce a naslouchal v blažených zahradách svého domova zpěvu starých praotců a byl naplněn šumotem živoucí vody, za Holdina vedení se řada jeho věrných modlila.

Efezus (10.časť)

máj 21, 2024 | Ďalšie články

„Podívej se jen vzhůru, Hjalfdare, to jsou obydlí lesních lidí. Nedaleko odtud jsou jejich nepřátelé, draci a obrovští ptáci „.

„Kdo jsou ony světlé, vysoké a průhledné postavy, které se tu dívají svými maličkými hlavami z mraků nad horami ?“

„To jsou obři, kteří střeží údolí. Jejich hněv platí již dlouho lesním lidem, kteří tu vedou hnusně krvežíznivý život.

Zničili nivy, zahnali ptáky a jsou vymírajícím druhem v tomto stvoření, které se snaží vzhůru ke cti Světlého Otce. Všechno mrtvé a slabé spěje ke svému zániku tak, jak tento znetvořený druh !“

Hjalfdar již nepotřeboval viděti svých vůdců, neboť je znal a všechno, co mu říkali, znělo v jeho nitru jako pevné vědění, na které nepotřeboval dalších otázek.

Posvátnými byly tyto okamžiky, kdy Světlý Otec mluvil k němu tak živě skrze své stvoření.

„Vidíš, že i tu je připravena mocná pomoc, jakmile ji zavoláš. Uzavřeš spojení s obry, kteří ti jednou budou ještě velmi užiteční, neboť jsou čistí a věrní.“

Proudy světla pronikaly Hjalfdarem. Cítil a viděl již také obrazy pomoci, které ve svém vývoji přicházely k němu. Pozoroval to jako silný protitlak k neklidu, který prožíval v údolí, v němž všechno živoucí se zdálo vyprchat s výjimkou obrovských lesních lidí.

Větřili již patrně cizince, neboť jejich chundelaté vlasy se ježily a tu a tam objevila se za zdí hlava. Hjalfdar hledal úkryt. Jeho světlý vlas svítil na slunci příliš zrádně a musel se skrýt do stínu, do výše se kupících balvanů.

Pak se plížil vzhůru po svahu údolí a doufal, že z dálky bude míti lepší rozhled na říši lesních lidí. Divil se její rozlehlosti. Tím více byl překvapen, když zpozoroval, že i zdi jsou stavěny do čtyřhranu, jako vysoké domy bez střechy a že se zdají zasahovat hluboko do země. Od jednoho obydlí ke druhému vedly chodby. Vypadalo to jako by tato zvířata stavěla zcela plánovitě a umělecky. Střední stavba, kolem které bylo nejživěji, byla obrovská.

Byl tam zvláštní trůn, na němž seděl starý lesní člověk. Všichni ostatní poslouchali jeho rady a vedení, které jim oznamoval divokými, podivuhodnými posunky. Divoký křik, podobný řevu, byl znamením souhlasu nebo radosti. Tito chlupatí lesní obři dorozumívali se živými posunky právě tak jako lidé, avšak způsob jejich výrazu, zjevu a pohybu byl hnusný, divoký a ošklivý, téměř strašlivý.

Hjalfdar chápal zcela lehce, co zvířata mluví. Tyto projevy vzrušení znázorňovaly však spíše směsici polorozumu a pocitu, neboť pojmové spojení s čistým cítěním nedalo se již vytvořit.

Kalné stíny táhly se po nádvoří opičích lidí sem i tam jako závoje. Něco podobného Hjalfdar ještě nikdy neviděl. Vystupovaly z hlav zvířat a zůstávaly nad jejich schýlenými hlavami. Byla-li řeč o lovu a žrádlu, pak otvírali své ošklivé chřtány, řvali a ječeli, zatím co jejich uši žhnuly do ruda.

Houf lesních lidí přicházel z nitra údolí s kořistí. Nesli na ramenou své mrtvé a řvouce žalovali ukazujíce hrozivě k lesu.

Pak přicházela divým úprkem ženská zvířata, která byla sice menší, ale nebyla krásnější než mužská. Měla delší světlejší vlas i světlejší oči. Vypadala tišší, ne však mírnější. Naopak z těchto očí šlehala ukrutnost, jestliže vyslídily zvíře, které mohlo ukojit jejich krvežíznivost a jejich touhu po pestrém peří.

Ověšovaly se vším, co jim jejich chmurná příroda dávala barevně krásného. Zdobení spočívalo v jakémsi přehnaném způsobu již v jejich krvi. Vařící a pařící se zápach krve a červené, plápolající vyzařování bylo v kruhu nově příchozích. Křik se stupňoval a kolem mrtvých byl pozorován jakýsi tanec.

Ženská zvířata obklopovala s řevem tuto scénu.

Hjalfdar neměl nikdy takový pocit hnusu jako při spatření této zvířecí masy. Rozhodl se, že takový druh nesmí se rozhodovat, nemají-li být zkaleny jemnohmotné úrovně výplody jejich nejnižších pudů.

Cosi nového probudilo se v Hjalfdarovi při setkání s tímto kdysi mnohem výše stojícím národem lesních lidí, který byl tak divoký, že ho nebylo možno již ovládnout vysíláním myšlenek a lásky jako nejdivočejší zvířata. Hrůza, do níž se mísil hnus, v něm neustále vzrůstala.

„Nezměrná jest hojnost svítících zrnéček, která ukryla tato zvířata ve svých stavbách. Budou vám sloužit ve zlatém sále Světlého Otce“, šeptalo to Hjalfdarem. „Až se slunce schýlí a všichni odejdou na západ k napajedlům, můžeš tam lehce vejít. Jsou vzdáleni dlouhou dobu a my tě povedeme“.

Hjalfdar viděl s radostí, jak se to vše kolem něho pohybuje. Gnómové země přidružili se nyní k lehkým bytostem vzduchu, které šeptajíce, slibovali mu pomoc vedení.

Jakmile slunko zapadlo za vrchol pahorků, dali se dlouhým řetězem na cestu. Nepřehledný, dlouhý průvod obrovských lidských opic hnal se těžkým klusem za řevu a křiku, šíře strašlivou mlhu výparů, údolím dolů. Nikdo nezůstal doma, neboť všichni chtěli uhasit žízeň v čiré teplejší vodě rozšířeného potoka.

Hjalfdar opustil své pozorovací místo a plížil se, jsa následován a chráněn svými bytostnými přáteli dolů do nepřátelského hnízda.

Čím blíže přicházel Hjalfdar k těmto drsným divokým zdem, tím vyšší a vzdorovitější se jevily, porostlé zelenými travinami a mechy. Vyzařování zvířecího kladlo se při tom na něho stále tísnivěji a on to cítil jako dusivý tlak. Tito úplně jiní tvorové, kteří také měli v sobě jiskru jako lidé, byli mu odporní.

Projevovalo se to již tělesnou nevolností. Tiše se plížil, až pronikl ve stínu zdi vysokým temným otvorem. Přišel na jakýsi druh cesty v bráně, která měla jen postraní zdi, neboť nahoře bylo vidět kus nebe. Zapáchalo to tu po zapáchajícím hnijícím mase a jeho noha narážela na spoustu kostí a žeber, které tu ležely kolem. Hjalfdar vstoupil na prostranství, které se podobalo nádvoří. Bylo tu plno kamenů nejrůznější velikosti. Všude kolem byly zdi a na nejzazším konci bylo vidět vchod do domu velikého, lesního člověka.

V tomto domě to vyhlíželo jako na jatkách. Přece však tu byly stopy, které svědčily, že v těchto zdech vládl kdysi lepší vzduch. Byly tu nesporné stopy řezaných ozdob na stěnách a sloupech. Silné kusy dřeva z hrubých, obrovitých kmenů visely tu i tam a na nich podivné, maskám podobné tváře. Péra připevněná na tyči visela ze stěn a sloupů. Avšak tento lehký náběh k okrášlení místnosti byl zničen nepořádkem, který tu panoval. Obrovské mlaty ležely a visely přeházeny v rozích stěn. Byly to patrně zbraně zvířete, s nimž chodívalo na lov.

Z této veliké místnosti, která byla shromažďovací místností lesního lidu, vedly dveře na všechny strany do pobočních místností. Tyto místností sloužily jako ložnice nebo obytné místnosti. Staré zvětralé místo svědčilo o jakémsi druhu kultury. Sloupy z kostí a veliké, krví pomalované kameny zdobily malý pahorek. To byla komora mrtvých, v níž odpočívali velicí předkové lesních lidí. Bylo to jediné místo v této osadě, které vydechovalo trochu míru.

Hjalfdar díval se vážně a zamyšleně, bledý a rozechvěný. Zdálo se mu, jako by poprvé viděl cosi hnusného na nádherné zemi. Hrůza chvěla celým tělem.

Tu pronikli blíže malí, zemští mužíčkové až k jeho noze. Dívali se a vylézali ven ze všech trhlin, rohů a koutů.

Mnozí drželi si své malé nosíky, jako by jim zápach byl velmi nepříjemný. Hjalfdar byl upozorněn jejich počínáním a pohlížel na ně s klidným očekáváním. Nyní nesměl přemýšlet. Musel držet daleko od sebe dojem hrůzné místnosti a býti jen v dobromyslném vyčkávání beze všeho přání, úmyslu a směru vůči těmto malým bytostným.

Tu vznikl mezi ním a jimi proud, který rychle cítil. Měl z toho tichou radost. A hle, už také zpozoroval, co chtěli. Poklekl a odsunul veliký kámen trochu stranou. Uviděl hluboký, dlouhý příkop, který vedl dále pod domy. Hned slezl dolů a postaral se o to, aby dal kámen opět na jeho místo.

Dole byly jeskyňovité chodby, které se šířily do dálky. Každá vedla k jakémusi kotli, v němž bylo bezpočetně maličkých, zlatožlutých, svítících, velmi čistých, šupinovitých plotniček, které byly tak jemné, že se z části rozletovaly tichým pohybem větru jako prach nebo vločky.

Proč shromažďovala tato zvířata tyto hromady a proč v nich nalézala takovou zálibu? Jistěže z touhy po lesku. Hjalfdar sáhl rukama do jednoho z kotlů a cítil, jak jsou měkké a chladné a jak přes to z nich září sluneční teplo a světlo. Objevily se malé bytostné postavy.

„Hjalfdare, budeš mít radost z krásy zlatého zrna, až je uvidíš zářit ve svitu slunce. Bylo vyplaveno z pískovišť velikou vodou a usadilo se v hlubších vrstvách. Tam je kdysi nalézali lesní lidé, když je ještě naplňovala radost z krásy, po níž se měli horlivě snažit, aby se vyvíjeli.

Bylo to před dávnou dobou, kdy jejich kmen byl ještě mnohem větší a početnější a kdy zasahoval daleko z tohoto údolí a měl možnost se vyvíjet. Tito lidé stali se lehkomyslnými v požitcích a promeškali svůj čas.

Tento kmen posiloval pudové sklony více než snaživou touhou po vědomém bytí. Proto vznikl stav klidu a pak jednostrannosti. Plameny hořely matněji ve zhutnělých tělech.

Pak přišla otupělost na tato zvířata. Všechno, co vytvořila v prvním činorodém popudu, podržela pevně a bránila to proti mnohému nebezpečí a posadila se s hrdostí majetníků poživačně na poklady, jichž hodnoty poznávala po mnoha generacích jen v lesku, v hojnosti a vzácnosti. A na tomto pokladu usnula.“

Hjalfdar díval se velmi vážně, zamyšleně a téměř smutně na objevená lesklá zrnéčka.

„Nejraději bych je tu nechal ležet, jestliže vyvíjejí tak neblahou sílu“, byla jeho první myšlenka.

A tu pravil opět jasný hlas vypravěče :

„Ono není nepřítelem silného, kterému ochotně slouží. Člověk však musí v námaze a činnosti použít ho v kráse a pak je hoden jeho půvabu. Jeho těžká váha tlačí k zemi jen líného. Ono je čisté, zrozeno z působení živelných sil a je hodno zdobiti váš domov světlých Asů. Proto ti ho světlí také ukázali. Jen působ, Hjalfdare, ve vůli Světlého Otce tak, jako dosud!“

Pak přicházeli jiní a za chvíli všechny postavičky zemních duchů poskakovaly divoce kolem něho. Táhly ho za jeho kožešiny k nejbližšímu východu, který se ztrácel v lese na konci temné chodby. Byl také již nejvyšší čas, neboť od napajedel přicházela smečka pralesních lidí a již z dáli projevovali nepokoj.

Čich zvířat byl velmi jemný a ona zpozorovala blízkost cizince. Viděla také světlou zář, jež se táhla v kruhu kolem jejich obydlí. Kruh utvořili Světlí na ochranu Hjalfdarovu. Zvířata se zastavila a radila se. Porada měnila se v pokřik.

Část malých mužíčků rozptýlila se po lese, většina vrátila se do svého místa. Mezitím zmizel již také světlý, kruhový opar kolem města a zvířata mohla beze strachu se vrátit. Hluboká podrážděnost utkvěla jim však v krvi.

Hjalfdar vystupoval klidně na vrchol pahorkatiny. Chtěl se podívati do údolí shora a chtěl se rozhlédnouti na druhou stranu hor. Také ho to přitahovalo k vodopádu, o němž mu mužíčkové vyprávěli tak podivuhodné věci. Chtěl vidět půdu, odkud přicházelo zlato. Světlé vedení hnalo ho, aby stoupal do výše a obešel tím lesy v kruhu pralesních lidí, mezi nimiž bylo možno pozorovat veliký neklid a bojovnost. Zvířata na sebe divoce pokřikovala. Volala na sebe různé povely a stavěla se na svá místa jako vojáci. Cítila tlak a stavěla se na obranu.

Shůry proudila záplava paprsků žhoucího, poledního slunce. Hjalfdar hledal proto stíny mezi skalními balvany, které se tyčily po obou stranách vodopádu jako věžovité stupně a ponechaly jen zcela uzoučkou stezku. Stoupal zvolna a jistě vzhůru.

Nad vodopádem setkaly se však hlasy lesa, hor a divočiny. Mezi hluboko znějící písní hučící vody mísil se něžný zpěv jasných, ptačích hlasů.

Paprsky zlatých, světlých vláken, které slunce napínalo dolů, zazněly podivuhodně ve zpěvu četného hmyzu, který se slunil v těchto paprscích.

Avšak mnohem tísnivější vlákna viděl Hjalfdar vycházet z jemných prstů vznášejících se a plynoucích elfů a vil, kteří se mile kolébali nad veškerou nádherou přírody.

„Říkáme ti moudrost a dáváme ti pomoc, neboť tvá cesta jde do říše obrů.“

Ze všech stran šeptalo to k němu o lásce a pomoci. Slyšel to rád a kráčel posílen vědomím, že je zajedno se záchvěvy všech těchto čistých sil. Prostě a tiše šel svou cestou. Hluboce modré nebe klenulo se nad korunami stromů a vlnícími se skupinami kapradin. Mnohá obrovitá tvář, vlnící se jako jemné mráčky, skláněla se dolů a pohlížela vstříc maličkému muži. On to však dosud nepozoroval.

Veliká, nezměřitelná, rozsáhlá zdála se být Hjalfdarovi příroda. Když dospěl na hřeben hory, naskytl se mu překvapující obraz. Širá rozsáhlá výšina rozprostírala se tam nahoře. Planina byla porostlá na mnoho hodin chůze krátkou drsnou trávou. Celá tato krajina lemovala menší, zato však hluboké jezero temně zelené barvy. Druh půdy byl tu jiný a Hjalfdar měl dojem, že je to bílý, vápenitý základ. Jemný stříbrobílý písek kolem odtoku jezera třpytil se lesklými zrnéčky, jemnými jako prášek. Z modré zeleně hlubokého jezera, které tu zářilo jako ohromný drahokam, vynořila se jezerní panna.

Pozdravila Hjalfdara zpěvem a podávala mu mušli plnou vody pramenící v hlubinách. Hjalfdar přijal mušli na pokraji jezera a napil se. Jezero počalo tiše šeptat:

„Obři nazývají mne vodou prasvětla. Kdo pronikne divokým lesním národem, kdo překoná hladké kameny, kdo vstoupí na širé pole před zemí draků, ten nezná strachu a proto je chráněn. Sláva Hjalfdarovi, hrdinovi, který dospěl na pole světlých Asů, jež chrání a obdělávají obři a poletující draci, aby nikdo z lidí pralesa nevstoupil na tato čistá místa. Stojíš na svaté hoře, na hoře, kde vás bude učit Světlo světa. Odtud rozejde se tvé pokolení do čtyř úhlů země až za světová moře.“

Hjalfdar pohlédl vzhůru. Nad jezerem zářilo jasné bílé světlo. Tento mocný hlas nezdál se již pronikati z jezera, nýbrž shůry ze Světla, jakoby mluven světlými Asy.

„Můj hrad nebude státi v hlubokém údolí země setrvání, nýbrž na tomto bílém kameni a přetrvá dobu velkých zátop.“

Hjalfdarovi se zdálo, jakoby se musel hluboko, přehluboko vnořit do tohoto mocného hlasu, který se zdál býti vzpomínkou na jakousi zemi, ve které mu často tento hlas zněl. Vystoupení na širou prosvětlenou výšinu bylo pro něho jako naplněním jakéhosi určení, jako vystoupení do světlejšího světa tak, že se tázal sám sebe :

„Jsem opravdu na téže zemi?“

Všechno, co prožil zde, od okamžiku, kdy jeho noha spočinula na náhorní rovině, zdálo se míti zvláštní smysl, velikou důležitost a ohromnou závažnost. Ohmatával se rukama, zdali má ještě své tělo, či zda je již odložil. Přece však bylo to ještě jeho pozemské tělo.

Navenek se nic nezměnilo. Také bytostní, které viděl, byli mu přece již dávno známí. Něco však muselo se přece změnit tím, že stanul svou nohou na této náhorní rovině, že viděl jezero a od Urdy, mořské panny, přijal čistou vodu. Teprve pak mohl slyšet moudrost. Náhle to věděl. Nyní slyšel hlas moudrosti a pravdy ze samého Světla, které do něho vnikalo jako bílý, ledový a žhnoucí paprsek.

„Urdin pramen otevřel mi bránu k návratu do mého domova.“

Nyní viděl také vyšší duchovní bytosti. Bytosti, jež dosud vídal a s nimiž žil, byly jako spojky a on poznával opět mnohé, které mu duch jen ukazoval.

Řada zářivých rytířů na bílých koních jela uprostřed nebe nad rovinou svaté hory a pod nimi utvořila se světlá forma velikého, zářivého hradu. Zářila jasně nad modrozeleným jezerem, na podstavci křišťálově jasné, skalnaté hory.

Jen krátký okamžik měl Hjalfdar toto světlé zjevení, avšak již nikdy nevymizelo z jeho paměti. Prožil je hluboce a každá myšlenka, každé slovo pomocníků, každý dojem, který tu přijal, byl jako důležité zjevení jeho ducha.

Po čistě pozemských strastech a námahách, jimiž prošel, byl nyní povznesen vzhůru, na půdu poznání. Všechno, co dosud poznal, prožil a vykonal, zdálo se mu jako nepatrné ve srovnání s tímto nevyslovitelným cítěním a věděním, které nyní uchvátilo jeho ducha. Byl velmi vděčen za to, co bylo určeno jedině pro něho.

Jako obklopen čistými strážci přírody viděl se on, duch ve hmotě, v kruhu vysokých, bílých obrů. Pohlíželi na něho přátelsky a ač vzdáleni, přesto se spojovali s ním. Byli obrovití, ochotni pomáhat a jejich mocné síly proudily kolem nich. Vypadali jako moudří, staří muži, prostí, drsní a plni síly. Jejich působení bylo úzce spojeno se živly a silami bytostných vůdců.

Jejich bílé hlavy odrážely se modří nebes jako věnec vzdušných, sněžných hor a pohlíželi dolů na Hjalfdara člověka. Radost bylo viděti z jejich očí.

Toto byl duchovní plamen tak čistý a jasný, tak vysoko šlehající, jaký dosud na zemi nespatřili.

„Takto se může rozvinouti duchovní jiskra ve hmotě. Hle, takovému člověku budou obrové rádi pomáhat.“

Tak šeptají si navzájem v kruhu a Hjalfdarovi se zdálo, jakoby kolem jeho uší proudila mocná melodie prasvětla naplněná šumotem bouře, hukotem moře a mohutného proudu ohně.

„Ano, všechny živly poslouchají volání Světla. Spoj se s nimi a buď zajedno s námi, mocnými proudy země.“

Tak hvízdalo to a zpívalo kolem a Hjalfdar prožil utváření se živlů.

Jako tryskem ujíždějící oři, jako divoká zvířata a jako bičující, štvoucí jezdci hvízdali a hnali se po širé rovině způsobujíce mraky a déšť, blesk a hrom, kroupy a sníh. Vesele smálo se mezi tím slunce a tančily půvabné, lehkonohé děti květin na svěže omytých nivách. Bouře hučela a jásala vzduchem. Jezero šumělo a potůčky prýštily a bublaly do údolí.

Stále ještě stál Hjalfdar na slunné vyvýšenině, která mu dala tolik čisté síly a spojení se Světlem. Nemohl se odtrhnout a kráčet ke skalisku, aby si vyhledal skrýš na noc, neboť mu bylo jasno, že před rozedněním nemůže počítat s návratem.

Podivuhodné záření světla rozlévalo se ze západu po celé obloze, když slunce zapadalo. V hluboké modři objevovaly se již jednotlivé jasné hvězdy a Hjalfdarovi se zdálo, že jich nikdy neviděl. Pohlížely dolů k němu větší a jasnější a jejich paprsky se chvěly. V díku za krásu země cítil Hjalfdar opět ono veliké oblažující prožití, které ho znovu zachvátilo.

„Putování hlubinami je pro tentokrát u konce. Nyní nastane vzestup.“