Efezus (11.časť)

Opět to byl hlas hučícího proudu z nejvyšších výšin Světla, který toto pravil Hjalfdarovi a jakési jméno zvonilo stále od jednoho proudu světla ke druhému, od vůle k vůli. Kolem něho zvučelo a chvělo se toto jméno, které bylo pro něho životem a vzpomínkou. Znělo jako zvuk jeho rohu od stromu ke stromu, od skály ke skále, vracejíce se s tisíceronásobnou ozvěnou. Znění tohoto jména naplňovalo ho pocitem zvláštního štěstí, pro které nenacházel výrazu.

On znal toto jméno, nemohl si jej však vzpomenout a tím méně přenésti je na rty. Všechno znělo, zvonilo a zachvívalo se bytím tohoto jména.

A tak nastala noc, kdy syn země prasvětla, poutník hmotností, Hjalfdar, duchovní člověk, usnul v lásce Světla na širé výšině obklopen obry, jsa přiveden samotným Světlým Otcem. Byl to hluboký osvěžující spánek.

Když Hjalfdar otevřel oči, byl opět jasný den. Ležel ještě bez hnutí na tomtéž kameni a pohlížel s obdivem vzhůru, kde se klenulo hluboké, modré nebe a zdálo se dosahovati do nekonečných dálek.

Hejna ptáků letěla nad ním a všichni měli stříbrolesklé tělo s černými perutěmi a dlouhými, nataženými krky. Kroužíce mizeli v dáli v údolí.

Hjalfdar nemohl ještě pohnout hlavou. Co se s ním stalo, kde to byl minulé noci? Na této hoře nebo daleko odtud na jiné hvězdě? V jiném světlejším světě? Jeho myšlenky začaly zvolna pracovat. Nemohly však vzbudit žádnou vzpomínku.

Hjalfdar nebyl přítelem snění. Rychle povstal, narovnal svoji vysokou postavu a běžel rychle k jezeru a ponořil se do jasných, chladných vln. Všechny ryby se blížily v dlouhých proudech k místu, kde veliký světlý člověk zdál se býti přizpůsoben vodě jako ony.

S podivem, důvěřivě a mlčky stanuly v jasné vodě a on je mohl lehce chytat. Jen veliká zvířata nebylo možno nikde spatřit, neboť neopouštěla hlubin jezera a nebo se již slunila v písku na druhém vzdáleném břehu jezera. Tam byly také zcela jiné druhy zvěře, jak Hjalfdar z dálky pozoroval a proto se rozhodl, že navštíví i tento břeh. Příroda byla však podivně mlčenlivá.

Kde byly ty mnohé živoucí bytosti, které jinak cítil v jejich činnosti? Jezero bylo tak tiché, jako by k němu nikdy nešeptalo slovo moudrosti. Jezerní panny tu nebylo. Zdálo se, jakoby vždy bylo tu tak ticho. Také žádného z obrů nebylo vidět. Všude bylo jakoby prázdno, ani člověka, ani proud světla, ani žádný bytostný přítel. Tu upřel Hjalfdar svou mysl na půdu hory a prohlížel si přilehlou výšinu.

Zdálo se mu, že má před sebou malé vzdálenosti, avšak když kráčel, šířila se planina stále více a byla jen místy přerušena kusy skal. Širá rovina rozkládala se na všechny strany a na mnoho hodin cesty. Cítil, že tam má vésti jeho cesta. Jakmile to poznal, bylo mu hned v mysli lehčeji.

Co mu to vyprávěli pomocníci o dracích? Tam v tom směru musí se nacházet místa, kde mají své skrýše. Jemné mlhy vystupovaly nad onou krajinou, což bylo pro Hjalfdara znamením , že tam vystupuje vlhká teplota na povrh. Zde nahoře vanul jen svěží, prosluněný vzduch, který působil osvěživě a oživoval.

Co to bylo? Jaký to dušený hlas zněl tam z těch hlubin?

Byl to zvuk, který vzbudil v Hjalfdarovi hrůzu. Takový zvuk neslyšel ještě nikdy. Opět započal navazovat v myšlenkách spojení se silami Světlého Otce, kterých dovedl tak dobře využít.

Ani jedna bázlivá myšlenka neměla vzniknout. Tentokrát bylo to mnohem snazší setkati se z draky, neboť byl sám. Na pouti čekající zemi musel říditi myšlenky druhých.

Tentokrát neviděl však kolem sebe žádnou pomoc. Bude to muset asi provést sám.

Tak uplynulo víc než čtyři hodiny, když se přiblížil na konec náhorní planiny a mohl zaletět pohledem dolů. Ležel tu před ním celý širý svět. Nepřehledný, zlatožlutý, protkaný hlubokými, temnými vodami, v nichž byl věčný pohyb.

Nad těmito širými bažinami vznášely se žluté výpary a křídová hora, která se zdála ke stanovisku Hjalfdarově uzavírat bažiny před ostatním světem, skláněla se západním směrem svým bílým hřbetem stále níž, až se ponořila do modrého moře.

Byly to dýmající žluté bažiny, které obklopovaly strašlivé jeskyně draků. Místy vystupovaly podivné, hnědošedé a žlutavé pahorky, které se zdály býti vyvřeny čerstvě z bahna.

Podivný život hýbal se v těchto bažinách. Mraky vlhkých, teplých výparů visely pod svahem bílých, křídových skal, na kterých stál Hjalfdar. Chladnější, pohyblivější vzduch tlačil je stále zpět dolů k místu, kde vznikaly.

Dole v dračích doupatech to zapáchalo ostře a štípavě, jak Hjalfdar ihned zjistil. Přemýšlel ještě, jak by to zařídil, aby mohl vyklidit tato strašlivá pařeniště, když jedna z oblud se v bahně pozvedla.

Zprvu byl slyšet jakýsi pleskavý šumot, který přešel v chřestění šupin. Po chvíli klidu pozvedla se náhle hlava z vody, pokryta ošklivým, hnědým bahnem. Na dlouhém krku byl dosti nízký, malý, dlouhý a bezvýrazný obličej, zašpičatělý dlouhý nos, hladká plochá lebka a malé uši.

Dlouhý, špičatý nos, ocas jako meč bičoval prudce v širokém okruhu celou bažinu a pak se vztyčil. Zvíře hledalo pevnou oporu.

Tápalo ocasem po okraji bažiny, zabořilo se však ihned do měkké hmoty, neboť jeho váha byla ohromná.

Toto zvíře nemohlo tedy být z těch nebezpečných draků, před kterými ho bytostní varovali, neboť se nemohlo dostatečně pohybovat. Hjalfdar myslel opět na strašlivý požár, který založili v čekající zemi. Také zde by celé pařeniště bylo jeho pomocí nejjistěji vyhlazeno.

Tu zahučelo to zdáli a Hjalfdar spatřil temné zvíře mohutných křídel vznášeti se vzduchem přímo nad bahniskem. Bylo veliké, lesknoucí se jako ocel. Jeho hlava byla ozbrojena silným zobákem. Z pařátů čněly veliké drápy a zubatý ocas bičoval divoce vzduch. Na kulatém těle, jež mělo tvar ptáka, seděl dlouhý, lysý krk. Bylo to ošklivé zvíře.

Letělo dlouho k Hjalfdarovi, téměř v téže výši, avšak stále ještě v oblasti výparů. Stále poletovalo, ale nemohlo se dostati blíže.

Světlý kruh obklíčil Hjalfdara. Ten slyšel zašumění ve vzduchu a pevné, jisté vystoupení a dupot. Spatřil kruh obrů, který se těsně uzavřel a jako řetěz se vsunul mezi něho a obludu, kterou zatlačoval pryč. Hjalfdar poprvé zjistil, jak mocně a silně mohou obři působit.

Hjalfdara dráždil boj proti tomuto zvířeti. Věděl však, že by k tomu potřeboval moc ohně a mnoha obratných rukou. Proto se rozhodl, že nyní, když našel tuto nádhernou horu, se již vrátí, aby svým lidem podal zprávu o své výzkumné cestě. Mohli by míti už starost, kde zůstal tak dlouho.

Hjalfdar získal mnoho poznatků a ještě více prožití. Byl veselý a klidný, věděl, že přijal světlo a sílu Otce. Noční prožití nahoře bylo však ještě zahaleno závojem.

Těžce loučil se Hjalfdar se světlou výšinou. Kráčel podél druhého severního břehu jezera, aby spatřil život a druhy zvěře, jež se tu bez bázně a zájmu vyhřívaly na slunci.

Byla to tuleňovitá zvířata podobná těm, jež vídal v zálivech severního moře u svého dřívějšího domova. Zde však byla tato zvířata menší, štíhlejší a pohyblivější. Krátká a mastná kožešina byla sněhobílá. Důvěřivě se kolébaly na svých širokých ploutvovitých nohách. Vyrazil ze sebe zařvání tuleně a získal si tím jejich plnou důvěru.

Obklopili ho kruhem a lísali se k němu tak, že nevěděl, jak by se jich zbavil. Tu se rychle rozhodl přeskočit jejich hlavy a ponořit se do hlubokého, modrého jezera.

Mocnými pohyby rozrážel vodu a urazil již kus cesty, než překvapená, štěkající zvířata se pustila za ním. Tu vyrostla náhle před ním bílá, vysoká postava jezerní panny. Její zrak se leskl hněvem.

„Lidské dítě, nebuď tak příliš odvážné a netrop si žerty ze sil, které příroda z vyšší vůle ovíjí kolem tebe. Jsi sice chytrý, ale všechno ještě nevíš. Podívej se přece tam dolů do hlubin, o kterých obři světa vědí, že jejich vody jsou spojeny s vodami světlého moře. Tam bydlí zvířata, jejichž rybí druh má v sobě lstivost hada. Opusť rychle jezero, neboť až slunce bude státi na nejvyšším místě, vynoří se had z nekonečných hlubin a vystrčí svou hlavu nad hladinu jezera. Běda pak teplokrevnému, kterého spatří ve svém okolí.“

Hjalfdar se smál. Děkoval však moudré Urdě, neboť věděl, že je nutno poslechnout, když některý z bytostných pomocníků dává tak přísnou výstrahu.

„Urdo, bylo to ode mne nemoudré, byl bych musel pozorovat, že v jezeře hrozí nebezpečí.“

„Nevěděl jsi o jeho hlubinách a ještě nikdy jsi neslyšel o hadu. Jeho obrovité tělo třpytí se zlatou zelení a když se hadími pohyby svého těla plíží temnotou, tu svítí jako zelené světlo. Nikdy ho nebudeš moci zabít. Vyžeň z hlavy podobné myšlenky, neboť had pozná nejmenší naznačení nebezpečí a uhodne hned tvoje plány. Je jemný jako květina, tišší než dech větrů, je horší a silnější než lesní lidé a obratnější než draci.“

„Rád bych ho viděl. Nech mne, ať se aspoň na tu obludu podívám, Urdo.“

„To nemůže být, bude příliš zlý. Hjalfdare, schovej se, varuji tě. Pospěš, abys našel ještě úkryt za skalisky.“

Jezero již začalo vrhat z hlubin mohutné vlny. Voda se barvila šedivě temnou zelení.

Všechna zvěř s křikem prchla. Hjalfdar se rozhodl, že podle rady vyhledá skálu. Během Urdiny řeči dávno doplaval ku břehu, když před tím vyslal pátravý pohled do hlubin. Bylo tam vidět nádherný svět. Mušle a jezerní zvířata visela na bílých skaliskách, které jako vysoké hroty tyčily se vzhůru. Bubliny vířily z hloubky a bílí úhoři míhali se ve vodě.

„Jestliže Světlý Otec postaví na této výšině svůj svatý dům, nebude tu místa pro velikého mořského hada. Pak bude zkrocen nebo zmizí v hlubinách a nevynoří se nikdy. „

Toto byla poslední Hjalfdarova slova k Urdě, která zamyšleně se dívala za ním. „Lidský muž chce všechno zlomit mocí,“ šeptal zamyšleně její hlas. „Lidský muž hoří silou, ale jeho rozum musí mu býti podřízen. Jestliže si uvědomí svoji moc, budeme my bytostní ještě mnoho trpět. Bude-li se však chtít sklonit před našim věděním, pak bude provždy jist svou spásou.“

A s těmi slovy se ponořila.

Hjalfdar klečel za kamenem. Opět se v něm probudil lovec. Nemohl se hnout z tohoto místa. Nechtěl pohnout ani údem a jeho tělo bylo jako z kamene. Klidné a přesto uvolněné. Slunce vystupovalo stále výše. Slyšel, jak vlny jezera hřímají stále hlasitěji, čím mocněji narážejí na břeh. Viděl dokonce jejich prudké pohyby a viděl, jak se lámou jejich bílé hřebeny a tiše, zvolna a mírně se rozlévaly po širém, pískovém břehu.

Vlny vyplavovaly mnohé krásné mušle a mnoho malých, jako krajky svítících zvířat krásných forem a barev. Zůstaly ležet na břehu. V tomto mohutném příboji, jehož se zdálo býti původem, pozvedlo se zvíře z jezera.

Na vysokém vztyčeném, štíhlém krku, který svítil jako zlatozelený sloup, seděla poměrně maličká hlava se světležlutou korunkou. Hlava byla plochá jako hlava hadí a jen vzadu se zešikma zvedala.

Žlutá korunka byla jakýmsi druhem kohoutího hřebene. Oči tohoto zvířete však byly strašlivé a jejich pohled podivně přitahující a omamující zdál se býti ztrnulou, ledovou ukrutností.

Z tlamy, která rozevírala zeširoka chřtán, vyrážel rohovitý roztřepený jazyk, z něhož vystřikovala tekutina, která syčíc, proletovala vzduchem.

Něco tak hrozného Hjalfdar dosud nikdy neviděl. Zvíře pozvedlo hlavu po způsobu hadím a začalo se kolébavě pohybovati, jakoby chtělo tančit.

Hjalfdar napínal nyní veškerou sílu, aby nevyskočil a nepostavil se do boje proti hadu. Myslel na Urdinu výstrahu. Tiše chvěla se v něm nelibost. Zdálo se mu, že cosi promešká, nechá-li toto zvíře opět ponořit do jeho strašlivého světa.

Opět zazněl v něm hlas :

“ Tam, kde má státi chrám Světlého Otce, nebude místa pro takovou havěť.“ Hjalfdar uchopil pevněji své kopí, jediným skokem vyrazil kupředu a mrštil jím do hadího chřtánu.

Strašlivý výkřik zazněl na jezeře. Chrochtající hadí hlava chrlila krev, zatím co svým tělem bičovala vodu. Zvolna opět narovnala krk a vrhla se obtížená obrovským vrhacím kopím po písčitém pobřeží na nepřítele.

Rychlost tohoto obrovského těla byla strašlivá. Chřtán byl rozevřen, proudící krev a sliny z jazyka stříkaly na všechny strany.

Oči byly jako ze skla, neživě ukrutné. Pomalu potáhl se jejich třpytný lesk, který tak hrůzně působil, jakýmsi zákalem. Přesto však zdál se býti ještě život v tomto obrovském těle. Vzpínajíc se mrskalo sebou před Hjalfdarem sem a tam, až se odvážil vytáhnout kopí z tlamy zvířete.

Tu otočilo se obrovité tělo v rychlosti kolem Hjalfdarových nohou a strhlo ho k zemi. Hrůzně vleklo zvíře svoji kořist na břeh tím, že stahovalo silné svaly svého hadího těla zpět. Mohutný muž bránil se s veškerou silou a obratností. Ale nebylo mu možno osvobodit se z přesily hadího těla. Byl vláčen jako kus masa ku břehu, zatím co divoký hněv sršel z jeho očí.

Něco takového se mu přece ještě nikdy nestalo.

„Světlý Otče, můj lid mne potřebuje a my Ti přece chceme ku tvé poctě vystavět veliký, zlatý chrám. Co by se stalo, kdybych já tu zůstal? Světlý Otče, já vím, že mne tu ještě necháš, mám tu ještě mnoho dělat!“

Nebyla to žádná prosba úzkosti. Byla to důvěra v sílu, kterou dává Světlý Otec a jež vedla Hjalfdara k těmto slovům.

Nové trhnutí stáhlo ho do jezera. Bylo však také poslední. Obrovské hadí tělo klesalo dolů. Přitom však uvolňovalo se těsné objetí. S nasazením všech sil pracoval Hjalfdar v mokrém živlu o svůj život.

Okamžiku uvolnění hadího těla musí být využito, neboť pak nastoupí strnulost a on by byl ztracen. To věděl. Tento okamžik nadešel. Hjalfdar jediným trhnutím vyrazil nahoru, zatím co zvíře, jakoby na svém druhém konci zasaženo vírem, zmizelo strašlivou rychlostí v hlubinách.

Hjalfdar po několika mocných rozmáchnutích dostal se na břeh a lehl si, kašlaje, na pokraji vody na výsluní. Příroda byla tichá a zářící jako dříve, zdálo se, jako by se nic hrůzného nestalo.

Bylo však nutno si pospíšit. Hjalfdar zhluboka vydechl, vyskočil, sebral kopí na břehu, kam ho vlny zanesly a šel pružným, pevným krokem slunnou cestou k severu po úbočí. Nechtěl vstoupit do lesního údolí, poněvadž chtěl pralesní obry přemoci přesilou lidského duchovního boje, uprostřed svých věrných.

Podivně a vábivě šuměly krásné lesy, zvaly ho do svého stínu v tajemně zeleném chladu. On však dal přednost osvěžujícímu a hřejivému světlu jasného slunce, které by spolu se svěžím horským větrem osušilo jeho kožešinu.

Světlé vzdušné postavy kolébaly se kolem něho. V dáli zněla píseň Urdy, která se opět vynořila. Nepodíval se již zpět. Kupředu, stále kupředu, hnalo ho to náhle nezadržitelným pudem. Po dlouhé době spatřil opět nad sebou hořeti zářivý, plamenný sloup, který před ním chodil na všech neznámých cestách. Domů, domů ho to hnalo s nepopsatelnou silnou mocí.

Čím déle Hjalfdar přecházel výšinu, myslel na ženu, přátele a rodný krb, tím větší byla jeho radost a jistota, že je toužebně a netrpělivě očekáván. Byl vzdálen jen několik dnů a přesto zdálo se mu, že uběhl dlouhý čas, neboť tak bohaté a silné bylo jeho prožití.

Zjistil, že zde může přejít lesní údolí nejkratší cestou a ku své radosti našel malý, mezi kameny vyvěrající pramen, který byl pramenem jeho domácí říčky a jeho milého, lesklého jezera. Pln důvěry připojil se k cestě tohoto stříbrojasného, perlícího se potůčku, z jehož pramene se předtím zhluboka napil.

Brzy stávala se řídká tráva měkčí a hojnější. Šťavnaté listoví objevilo se mezi horskými bylinami na vlhkém břehu potoka. Tvořily se malé písčité terasy. které byly stále širší a hlubší.

Z půdy prýštily malé praménky a vlévaly se do starého potoka, který byl stále hlubší, jasnější a šumivější.

Z terasy na terasu vyskakovaly stříbrné ryby ve slunečním svitu a větve nízkých, jehličnatých křovin rostly tu na svahu a pnuly se až k náhorní rovině. Nebe zářilo hlubokou modří a vlny slunečního světla zněly jako zvuky zvonů. Mnohohlasý ptačí zpěv cvrlikavě zazníval zezdola a radost z návratu stále mocněji uchvacovala Hjalfdara.

Vzal svůj roh a zatroubil na něj – první volání nad lesem a jezerem. Vodopád zdál se pohltit jeho zvuk a on sám ho téměř neslyšel. Na vlnách světla, vody a vzduchu nesli jeho bytostní přátelé pozdrav přes les a jezero až do nížin. Tam krčily se temné chatrče a zdály se býti přizpůsobeny hnědé zemi.

Nebylo téměř ještě viděti pahorku, na němž stála Hjalfdarova osada. Avšak hlas rohu tam pronikl a čilý život, výskot, běhání a rozruch následoval.

„Ó, Hjalfdare, jak jsme se o tebe báli,“ jeden roh za druhým opětoval pozdrav. Při každém takovém zvuku zaleskly se vesele Hjalfdarovy oči. “ To je volání mladých mužů.“

Aniž se pohnula dole dobře seřazená četa, vyrazila za velení svého nejstaršího vzhůru k jezeru. Zjistili směr podle zvuku a poznali, že hlas Hjalfdarova rohu vypráví o radosti a vítězství.

Na břehu jezera pozvedla se ze země světlá vysoká postava a pohlížela vzhůru, chráníc si oči rukama.

„Děkuji Ti, Světlý Otče. Věděla jsem, že rozprostíráš nad ním své svaté ruce. Nyní se vrací.“

A v Holdiných myšlenkách zrcadlily se události posledních dnů. Když tehdy večer vrátili se muži domů s otázkou, zda se již vrátil, poněvadž marně zněly jejich volací rohy lesem, z něhož nepřicházela odpověď, zachvělo se v ní tehdy srdce.

Ona však ho přece znala. Znala jeho myšlenky, jeho plány a radovala se z každého jeho vítězství a objevu. A brzy byla jista, že stopuje nějakou vzdálenou zvěř.

Že by se Hjalfdar nedovedl vrátit, kdyby opravdu chtěl, to se jí zdálo naprosto nemožné.

Brzy bylo tolik práce s loveckou kořistí, že všechny starostlivé myšlenky byly zatlačeny. Zatímco muži zvířata stahovali, napínali kůže a odřezávali maso, připravovaly ženy společné jídlo, přinášely kořenné byliny a šťávu nádherných plodů, které Holda s nimi vařila.

Když hořely ohně, shromáždili se všichni kolem Hjalfdarova domu a vyprávěli si o událostech dne. Mnohé krásné, silné zvíře bylo složeno a nová neznámá zvířata byla předváděna, aby o nich Holda pronesla svůj úsudek. Mužové vyprávěli o nových stromech a jiných nerostech, o uzavřeném údolí, jehož bahnisko se neodvážili proniknout. Zvolna docházel proud řečí.

„Musíme se zeptat na Hjalfdarovo mínění.“

To byl konec každého rozhovoru.

„Kdy přijde? „

„Jistě, že zítra!“

Tu zazněl Holdin hlas určitě a jasně.

„Zítra ještě ne, nýbrž až za tři dny, až ho vznešené bytosti pustí z hory, až vychutná svatá naplnění síly Světla a ponoří pohled do zahrad svého domova, až Světlý Otec ho pozdraví světlým paprskem a on vnoří kopí do krku hada, pak teprve se Hjalfdar vrátí.

Pak otevřete oči a uši. Bude vám říkati mnohé, čeho jeho duch dosud neznal, abyste se mohli na tom poučit. Tak jako povede váš kmen v tiché věrnosti ke cti světlého Otce, tak vybuduje na zemi chrám i ve vašich duších pro slova Světlého Otce.“

Hlas Holdin zněl důtklivě, když takto mluvila. Hluboce rozechvěni všichni poslouchali. A Holda cítila, že tu nebylo nikoho, kdo by tomu rozuměl jinak než ona. Všichni v dětské důvěře v Hjalfdarův návrat. Po jejích slovech nebylo již slyšeti žádných úvah a žádných pochyb. Nikdo se však také neopovážil chovat pochybovačnou myšlenku. Co Holda řekla, to platilo.

Holda viděla, jak slova vědění, která v důvěře v lásku Světlého Otce vnikla do jejich ducha, mají v sobě sílu přesvědčení a šíří se dále. Jak je přijímali tito lidé? Stáli ve světlých vláknech a v otevřených duších vyvíjelo se podivuhodné zachvívání.

„V tomto smyslu prosíme nyní Světlého Otce, aby přivedl Hjalfdara zpět k naplnění jeho příkazu. Slyšte, jakýsi hlas mi praví, že nyní počíná duchovní splnění jeho úkolu. Neboť vězte, že Hjalfdar obdržel od Světlého Otce úkol, aby zvěstoval jeho vůli světu. Má na této pozemské pouti povzbuzovat pozemské duchy, má shromažďovat a posilovat světlé plameny, avšak mdlé osvobozovat pomocí svého kopí.“

Holdiny oči byly jasnější, zářivější, světlejší a moudřejší. Při těchto slovech viděla letět zářící holubici od východu přes výšiny k severu a věděla:

„To jest holubice Světlého Otce, která přináší zprávu Hjalfdarovi.“

A zatím, co Hjalfdar přejímal ducha Světlého Otce a naslouchal v blažených zahradách svého domova zpěvu starých praotců a byl naplněn šumotem živoucí vody, za Holdina vedení se řada jeho věrných modlila.

0 komentárov

Odoslať komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *