Efezus (10.časť)

„Podívej se jen vzhůru, Hjalfdare, to jsou obydlí lesních lidí. Nedaleko odtud jsou jejich nepřátelé, draci a obrovští ptáci „.

„Kdo jsou ony světlé, vysoké a průhledné postavy, které se tu dívají svými maličkými hlavami z mraků nad horami ?“

„To jsou obři, kteří střeží údolí. Jejich hněv platí již dlouho lesním lidem, kteří tu vedou hnusně krvežíznivý život.

Zničili nivy, zahnali ptáky a jsou vymírajícím druhem v tomto stvoření, které se snaží vzhůru ke cti Světlého Otce. Všechno mrtvé a slabé spěje ke svému zániku tak, jak tento znetvořený druh !“

Hjalfdar již nepotřeboval viděti svých vůdců, neboť je znal a všechno, co mu říkali, znělo v jeho nitru jako pevné vědění, na které nepotřeboval dalších otázek.

Posvátnými byly tyto okamžiky, kdy Světlý Otec mluvil k němu tak živě skrze své stvoření.

„Vidíš, že i tu je připravena mocná pomoc, jakmile ji zavoláš. Uzavřeš spojení s obry, kteří ti jednou budou ještě velmi užiteční, neboť jsou čistí a věrní.“

Proudy světla pronikaly Hjalfdarem. Cítil a viděl již také obrazy pomoci, které ve svém vývoji přicházely k němu. Pozoroval to jako silný protitlak k neklidu, který prožíval v údolí, v němž všechno živoucí se zdálo vyprchat s výjimkou obrovských lesních lidí.

Větřili již patrně cizince, neboť jejich chundelaté vlasy se ježily a tu a tam objevila se za zdí hlava. Hjalfdar hledal úkryt. Jeho světlý vlas svítil na slunci příliš zrádně a musel se skrýt do stínu, do výše se kupících balvanů.

Pak se plížil vzhůru po svahu údolí a doufal, že z dálky bude míti lepší rozhled na říši lesních lidí. Divil se její rozlehlosti. Tím více byl překvapen, když zpozoroval, že i zdi jsou stavěny do čtyřhranu, jako vysoké domy bez střechy a že se zdají zasahovat hluboko do země. Od jednoho obydlí ke druhému vedly chodby. Vypadalo to jako by tato zvířata stavěla zcela plánovitě a umělecky. Střední stavba, kolem které bylo nejživěji, byla obrovská.

Byl tam zvláštní trůn, na němž seděl starý lesní člověk. Všichni ostatní poslouchali jeho rady a vedení, které jim oznamoval divokými, podivuhodnými posunky. Divoký křik, podobný řevu, byl znamením souhlasu nebo radosti. Tito chlupatí lesní obři dorozumívali se živými posunky právě tak jako lidé, avšak způsob jejich výrazu, zjevu a pohybu byl hnusný, divoký a ošklivý, téměř strašlivý.

Hjalfdar chápal zcela lehce, co zvířata mluví. Tyto projevy vzrušení znázorňovaly však spíše směsici polorozumu a pocitu, neboť pojmové spojení s čistým cítěním nedalo se již vytvořit.

Kalné stíny táhly se po nádvoří opičích lidí sem i tam jako závoje. Něco podobného Hjalfdar ještě nikdy neviděl. Vystupovaly z hlav zvířat a zůstávaly nad jejich schýlenými hlavami. Byla-li řeč o lovu a žrádlu, pak otvírali své ošklivé chřtány, řvali a ječeli, zatím co jejich uši žhnuly do ruda.

Houf lesních lidí přicházel z nitra údolí s kořistí. Nesli na ramenou své mrtvé a řvouce žalovali ukazujíce hrozivě k lesu.

Pak přicházela divým úprkem ženská zvířata, která byla sice menší, ale nebyla krásnější než mužská. Měla delší světlejší vlas i světlejší oči. Vypadala tišší, ne však mírnější. Naopak z těchto očí šlehala ukrutnost, jestliže vyslídily zvíře, které mohlo ukojit jejich krvežíznivost a jejich touhu po pestrém peří.

Ověšovaly se vším, co jim jejich chmurná příroda dávala barevně krásného. Zdobení spočívalo v jakémsi přehnaném způsobu již v jejich krvi. Vařící a pařící se zápach krve a červené, plápolající vyzařování bylo v kruhu nově příchozích. Křik se stupňoval a kolem mrtvých byl pozorován jakýsi tanec.

Ženská zvířata obklopovala s řevem tuto scénu.

Hjalfdar neměl nikdy takový pocit hnusu jako při spatření této zvířecí masy. Rozhodl se, že takový druh nesmí se rozhodovat, nemají-li být zkaleny jemnohmotné úrovně výplody jejich nejnižších pudů.

Cosi nového probudilo se v Hjalfdarovi při setkání s tímto kdysi mnohem výše stojícím národem lesních lidí, který byl tak divoký, že ho nebylo možno již ovládnout vysíláním myšlenek a lásky jako nejdivočejší zvířata. Hrůza, do níž se mísil hnus, v něm neustále vzrůstala.

„Nezměrná jest hojnost svítících zrnéček, která ukryla tato zvířata ve svých stavbách. Budou vám sloužit ve zlatém sále Světlého Otce“, šeptalo to Hjalfdarem. „Až se slunce schýlí a všichni odejdou na západ k napajedlům, můžeš tam lehce vejít. Jsou vzdáleni dlouhou dobu a my tě povedeme“.

Hjalfdar viděl s radostí, jak se to vše kolem něho pohybuje. Gnómové země přidružili se nyní k lehkým bytostem vzduchu, které šeptajíce, slibovali mu pomoc vedení.

Jakmile slunko zapadlo za vrchol pahorků, dali se dlouhým řetězem na cestu. Nepřehledný, dlouhý průvod obrovských lidských opic hnal se těžkým klusem za řevu a křiku, šíře strašlivou mlhu výparů, údolím dolů. Nikdo nezůstal doma, neboť všichni chtěli uhasit žízeň v čiré teplejší vodě rozšířeného potoka.

Hjalfdar opustil své pozorovací místo a plížil se, jsa následován a chráněn svými bytostnými přáteli dolů do nepřátelského hnízda.

Čím blíže přicházel Hjalfdar k těmto drsným divokým zdem, tím vyšší a vzdorovitější se jevily, porostlé zelenými travinami a mechy. Vyzařování zvířecího kladlo se při tom na něho stále tísnivěji a on to cítil jako dusivý tlak. Tito úplně jiní tvorové, kteří také měli v sobě jiskru jako lidé, byli mu odporní.

Projevovalo se to již tělesnou nevolností. Tiše se plížil, až pronikl ve stínu zdi vysokým temným otvorem. Přišel na jakýsi druh cesty v bráně, která měla jen postraní zdi, neboť nahoře bylo vidět kus nebe. Zapáchalo to tu po zapáchajícím hnijícím mase a jeho noha narážela na spoustu kostí a žeber, které tu ležely kolem. Hjalfdar vstoupil na prostranství, které se podobalo nádvoří. Bylo tu plno kamenů nejrůznější velikosti. Všude kolem byly zdi a na nejzazším konci bylo vidět vchod do domu velikého, lesního člověka.

V tomto domě to vyhlíželo jako na jatkách. Přece však tu byly stopy, které svědčily, že v těchto zdech vládl kdysi lepší vzduch. Byly tu nesporné stopy řezaných ozdob na stěnách a sloupech. Silné kusy dřeva z hrubých, obrovitých kmenů visely tu i tam a na nich podivné, maskám podobné tváře. Péra připevněná na tyči visela ze stěn a sloupů. Avšak tento lehký náběh k okrášlení místnosti byl zničen nepořádkem, který tu panoval. Obrovské mlaty ležely a visely přeházeny v rozích stěn. Byly to patrně zbraně zvířete, s nimž chodívalo na lov.

Z této veliké místnosti, která byla shromažďovací místností lesního lidu, vedly dveře na všechny strany do pobočních místností. Tyto místností sloužily jako ložnice nebo obytné místnosti. Staré zvětralé místo svědčilo o jakémsi druhu kultury. Sloupy z kostí a veliké, krví pomalované kameny zdobily malý pahorek. To byla komora mrtvých, v níž odpočívali velicí předkové lesních lidí. Bylo to jediné místo v této osadě, které vydechovalo trochu míru.

Hjalfdar díval se vážně a zamyšleně, bledý a rozechvěný. Zdálo se mu, jako by poprvé viděl cosi hnusného na nádherné zemi. Hrůza chvěla celým tělem.

Tu pronikli blíže malí, zemští mužíčkové až k jeho noze. Dívali se a vylézali ven ze všech trhlin, rohů a koutů.

Mnozí drželi si své malé nosíky, jako by jim zápach byl velmi nepříjemný. Hjalfdar byl upozorněn jejich počínáním a pohlížel na ně s klidným očekáváním. Nyní nesměl přemýšlet. Musel držet daleko od sebe dojem hrůzné místnosti a býti jen v dobromyslném vyčkávání beze všeho přání, úmyslu a směru vůči těmto malým bytostným.

Tu vznikl mezi ním a jimi proud, který rychle cítil. Měl z toho tichou radost. A hle, už také zpozoroval, co chtěli. Poklekl a odsunul veliký kámen trochu stranou. Uviděl hluboký, dlouhý příkop, který vedl dále pod domy. Hned slezl dolů a postaral se o to, aby dal kámen opět na jeho místo.

Dole byly jeskyňovité chodby, které se šířily do dálky. Každá vedla k jakémusi kotli, v němž bylo bezpočetně maličkých, zlatožlutých, svítících, velmi čistých, šupinovitých plotniček, které byly tak jemné, že se z části rozletovaly tichým pohybem větru jako prach nebo vločky.

Proč shromažďovala tato zvířata tyto hromady a proč v nich nalézala takovou zálibu? Jistěže z touhy po lesku. Hjalfdar sáhl rukama do jednoho z kotlů a cítil, jak jsou měkké a chladné a jak přes to z nich září sluneční teplo a světlo. Objevily se malé bytostné postavy.

„Hjalfdare, budeš mít radost z krásy zlatého zrna, až je uvidíš zářit ve svitu slunce. Bylo vyplaveno z pískovišť velikou vodou a usadilo se v hlubších vrstvách. Tam je kdysi nalézali lesní lidé, když je ještě naplňovala radost z krásy, po níž se měli horlivě snažit, aby se vyvíjeli.

Bylo to před dávnou dobou, kdy jejich kmen byl ještě mnohem větší a početnější a kdy zasahoval daleko z tohoto údolí a měl možnost se vyvíjet. Tito lidé stali se lehkomyslnými v požitcích a promeškali svůj čas.

Tento kmen posiloval pudové sklony více než snaživou touhou po vědomém bytí. Proto vznikl stav klidu a pak jednostrannosti. Plameny hořely matněji ve zhutnělých tělech.

Pak přišla otupělost na tato zvířata. Všechno, co vytvořila v prvním činorodém popudu, podržela pevně a bránila to proti mnohému nebezpečí a posadila se s hrdostí majetníků poživačně na poklady, jichž hodnoty poznávala po mnoha generacích jen v lesku, v hojnosti a vzácnosti. A na tomto pokladu usnula.“

Hjalfdar díval se velmi vážně, zamyšleně a téměř smutně na objevená lesklá zrnéčka.

„Nejraději bych je tu nechal ležet, jestliže vyvíjejí tak neblahou sílu“, byla jeho první myšlenka.

A tu pravil opět jasný hlas vypravěče :

„Ono není nepřítelem silného, kterému ochotně slouží. Člověk však musí v námaze a činnosti použít ho v kráse a pak je hoden jeho půvabu. Jeho těžká váha tlačí k zemi jen líného. Ono je čisté, zrozeno z působení živelných sil a je hodno zdobiti váš domov světlých Asů. Proto ti ho světlí také ukázali. Jen působ, Hjalfdare, ve vůli Světlého Otce tak, jako dosud!“

Pak přicházeli jiní a za chvíli všechny postavičky zemních duchů poskakovaly divoce kolem něho. Táhly ho za jeho kožešiny k nejbližšímu východu, který se ztrácel v lese na konci temné chodby. Byl také již nejvyšší čas, neboť od napajedel přicházela smečka pralesních lidí a již z dáli projevovali nepokoj.

Čich zvířat byl velmi jemný a ona zpozorovala blízkost cizince. Viděla také světlou zář, jež se táhla v kruhu kolem jejich obydlí. Kruh utvořili Světlí na ochranu Hjalfdarovu. Zvířata se zastavila a radila se. Porada měnila se v pokřik.

Část malých mužíčků rozptýlila se po lese, většina vrátila se do svého místa. Mezitím zmizel již také světlý, kruhový opar kolem města a zvířata mohla beze strachu se vrátit. Hluboká podrážděnost utkvěla jim však v krvi.

Hjalfdar vystupoval klidně na vrchol pahorkatiny. Chtěl se podívati do údolí shora a chtěl se rozhlédnouti na druhou stranu hor. Také ho to přitahovalo k vodopádu, o němž mu mužíčkové vyprávěli tak podivuhodné věci. Chtěl vidět půdu, odkud přicházelo zlato. Světlé vedení hnalo ho, aby stoupal do výše a obešel tím lesy v kruhu pralesních lidí, mezi nimiž bylo možno pozorovat veliký neklid a bojovnost. Zvířata na sebe divoce pokřikovala. Volala na sebe různé povely a stavěla se na svá místa jako vojáci. Cítila tlak a stavěla se na obranu.

Shůry proudila záplava paprsků žhoucího, poledního slunce. Hjalfdar hledal proto stíny mezi skalními balvany, které se tyčily po obou stranách vodopádu jako věžovité stupně a ponechaly jen zcela uzoučkou stezku. Stoupal zvolna a jistě vzhůru.

Nad vodopádem setkaly se však hlasy lesa, hor a divočiny. Mezi hluboko znějící písní hučící vody mísil se něžný zpěv jasných, ptačích hlasů.

Paprsky zlatých, světlých vláken, které slunce napínalo dolů, zazněly podivuhodně ve zpěvu četného hmyzu, který se slunil v těchto paprscích.

Avšak mnohem tísnivější vlákna viděl Hjalfdar vycházet z jemných prstů vznášejících se a plynoucích elfů a vil, kteří se mile kolébali nad veškerou nádherou přírody.

„Říkáme ti moudrost a dáváme ti pomoc, neboť tvá cesta jde do říše obrů.“

Ze všech stran šeptalo to k němu o lásce a pomoci. Slyšel to rád a kráčel posílen vědomím, že je zajedno se záchvěvy všech těchto čistých sil. Prostě a tiše šel svou cestou. Hluboce modré nebe klenulo se nad korunami stromů a vlnícími se skupinami kapradin. Mnohá obrovitá tvář, vlnící se jako jemné mráčky, skláněla se dolů a pohlížela vstříc maličkému muži. On to však dosud nepozoroval.

Veliká, nezměřitelná, rozsáhlá zdála se být Hjalfdarovi příroda. Když dospěl na hřeben hory, naskytl se mu překvapující obraz. Širá rozsáhlá výšina rozprostírala se tam nahoře. Planina byla porostlá na mnoho hodin chůze krátkou drsnou trávou. Celá tato krajina lemovala menší, zato však hluboké jezero temně zelené barvy. Druh půdy byl tu jiný a Hjalfdar měl dojem, že je to bílý, vápenitý základ. Jemný stříbrobílý písek kolem odtoku jezera třpytil se lesklými zrnéčky, jemnými jako prášek. Z modré zeleně hlubokého jezera, které tu zářilo jako ohromný drahokam, vynořila se jezerní panna.

Pozdravila Hjalfdara zpěvem a podávala mu mušli plnou vody pramenící v hlubinách. Hjalfdar přijal mušli na pokraji jezera a napil se. Jezero počalo tiše šeptat:

„Obři nazývají mne vodou prasvětla. Kdo pronikne divokým lesním národem, kdo překoná hladké kameny, kdo vstoupí na širé pole před zemí draků, ten nezná strachu a proto je chráněn. Sláva Hjalfdarovi, hrdinovi, který dospěl na pole světlých Asů, jež chrání a obdělávají obři a poletující draci, aby nikdo z lidí pralesa nevstoupil na tato čistá místa. Stojíš na svaté hoře, na hoře, kde vás bude učit Světlo světa. Odtud rozejde se tvé pokolení do čtyř úhlů země až za světová moře.“

Hjalfdar pohlédl vzhůru. Nad jezerem zářilo jasné bílé světlo. Tento mocný hlas nezdál se již pronikati z jezera, nýbrž shůry ze Světla, jakoby mluven světlými Asy.

„Můj hrad nebude státi v hlubokém údolí země setrvání, nýbrž na tomto bílém kameni a přetrvá dobu velkých zátop.“

Hjalfdarovi se zdálo, jakoby se musel hluboko, přehluboko vnořit do tohoto mocného hlasu, který se zdál býti vzpomínkou na jakousi zemi, ve které mu často tento hlas zněl. Vystoupení na širou prosvětlenou výšinu bylo pro něho jako naplněním jakéhosi určení, jako vystoupení do světlejšího světa tak, že se tázal sám sebe :

„Jsem opravdu na téže zemi?“

Všechno, co prožil zde, od okamžiku, kdy jeho noha spočinula na náhorní rovině, zdálo se míti zvláštní smysl, velikou důležitost a ohromnou závažnost. Ohmatával se rukama, zdali má ještě své tělo, či zda je již odložil. Přece však bylo to ještě jeho pozemské tělo.

Navenek se nic nezměnilo. Také bytostní, které viděl, byli mu přece již dávno známí. Něco však muselo se přece změnit tím, že stanul svou nohou na této náhorní rovině, že viděl jezero a od Urdy, mořské panny, přijal čistou vodu. Teprve pak mohl slyšet moudrost. Náhle to věděl. Nyní slyšel hlas moudrosti a pravdy ze samého Světla, které do něho vnikalo jako bílý, ledový a žhnoucí paprsek.

„Urdin pramen otevřel mi bránu k návratu do mého domova.“

Nyní viděl také vyšší duchovní bytosti. Bytosti, jež dosud vídal a s nimiž žil, byly jako spojky a on poznával opět mnohé, které mu duch jen ukazoval.

Řada zářivých rytířů na bílých koních jela uprostřed nebe nad rovinou svaté hory a pod nimi utvořila se světlá forma velikého, zářivého hradu. Zářila jasně nad modrozeleným jezerem, na podstavci křišťálově jasné, skalnaté hory.

Jen krátký okamžik měl Hjalfdar toto světlé zjevení, avšak již nikdy nevymizelo z jeho paměti. Prožil je hluboce a každá myšlenka, každé slovo pomocníků, každý dojem, který tu přijal, byl jako důležité zjevení jeho ducha.

Po čistě pozemských strastech a námahách, jimiž prošel, byl nyní povznesen vzhůru, na půdu poznání. Všechno, co dosud poznal, prožil a vykonal, zdálo se mu jako nepatrné ve srovnání s tímto nevyslovitelným cítěním a věděním, které nyní uchvátilo jeho ducha. Byl velmi vděčen za to, co bylo určeno jedině pro něho.

Jako obklopen čistými strážci přírody viděl se on, duch ve hmotě, v kruhu vysokých, bílých obrů. Pohlíželi na něho přátelsky a ač vzdáleni, přesto se spojovali s ním. Byli obrovití, ochotni pomáhat a jejich mocné síly proudily kolem nich. Vypadali jako moudří, staří muži, prostí, drsní a plni síly. Jejich působení bylo úzce spojeno se živly a silami bytostných vůdců.

Jejich bílé hlavy odrážely se modří nebes jako věnec vzdušných, sněžných hor a pohlíželi dolů na Hjalfdara člověka. Radost bylo viděti z jejich očí.

Toto byl duchovní plamen tak čistý a jasný, tak vysoko šlehající, jaký dosud na zemi nespatřili.

„Takto se může rozvinouti duchovní jiskra ve hmotě. Hle, takovému člověku budou obrové rádi pomáhat.“

Tak šeptají si navzájem v kruhu a Hjalfdarovi se zdálo, jakoby kolem jeho uší proudila mocná melodie prasvětla naplněná šumotem bouře, hukotem moře a mohutného proudu ohně.

„Ano, všechny živly poslouchají volání Světla. Spoj se s nimi a buď zajedno s námi, mocnými proudy země.“

Tak hvízdalo to a zpívalo kolem a Hjalfdar prožil utváření se živlů.

Jako tryskem ujíždějící oři, jako divoká zvířata a jako bičující, štvoucí jezdci hvízdali a hnali se po širé rovině způsobujíce mraky a déšť, blesk a hrom, kroupy a sníh. Vesele smálo se mezi tím slunce a tančily půvabné, lehkonohé děti květin na svěže omytých nivách. Bouře hučela a jásala vzduchem. Jezero šumělo a potůčky prýštily a bublaly do údolí.

Stále ještě stál Hjalfdar na slunné vyvýšenině, která mu dala tolik čisté síly a spojení se Světlem. Nemohl se odtrhnout a kráčet ke skalisku, aby si vyhledal skrýš na noc, neboť mu bylo jasno, že před rozedněním nemůže počítat s návratem.

Podivuhodné záření světla rozlévalo se ze západu po celé obloze, když slunce zapadalo. V hluboké modři objevovaly se již jednotlivé jasné hvězdy a Hjalfdarovi se zdálo, že jich nikdy neviděl. Pohlížely dolů k němu větší a jasnější a jejich paprsky se chvěly. V díku za krásu země cítil Hjalfdar opět ono veliké oblažující prožití, které ho znovu zachvátilo.

„Putování hlubinami je pro tentokrát u konce. Nyní nastane vzestup.“

0 komentárov

Odoslať komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *