júl 18, 2024 | Posolstvá pre dušu
Dnes ráno som sa zamýšľala nad témou záislostí.
Neprišla som na nič nové, ale predsalen si možno pri týchto slovách niečo uvedomíme.
Ak sa niekedy rozhodneme zbaviť, akejkoľvek závislosti, zo skúseností viem, že to nie je jednoduchý proces.
Ak chceme chudnúť, musíme sa dostatočne monivovať, aby sme zvládli heslo. „Cica, nežer!“ 🙂, možu nám rozprávať kde kto o pohybe 🙂 – samozrejme je to pravda, ale základ je v hore uvdenom hesle 🙂 aj keď nie dolsovne 🙂 🙂 🙂.
Patria tu i iné závislosti ako napr.: na cigarete, sladkostiach ale na internete, hazard – automaty a pod., na vzťahoch a nepomenovaných neznámych činnostiach, ale zahrňme tu i nezdravú závislosť na človeku.
Základný krok pri zbavovaní sa závislosti akéhokoľvek druhu je odpovedať si na otázku : „Prečo to chcem zmeniť?“
A odpoveď bude u každého iná. Od čoho sa bude odvíjať? Od individuálnych hodnôt každého jedného človeka.
Niekto chce zmenu (schválne rozkladám to slovo 🙂 K_VôLI – lebo v tom je krásne ukryté čiju vôľu to v závislosti plníme a koho vôľu to vlastne plniť chceme….
Takže znovu, niektorí chcú zmenu k_vôli sebe, iní k_vôli partnerovi, ďalej k_vôli ľuďom, k_vôli tomu aby sme sa cítili lepšie…, krajšie…., slobodnejšie…., niekto k_vôli tomu aby sa sa stal lepším človekom, niekto preto, aby bol na seba hrdý, že niečo náročné zvládol atekrajný prípad je, že chceme zmenu, zo zúfalstva, lebo nás závislosť „ničí“, barie nám pokoj.
Čo nás to ničí? Veď je to (bolo to?) príjemné. Tak ako minca i táto sféra má dva strany. Je to príjemné – efekt SUPERKRÁTKODOBÝ.
Zlý pocit?- efekt dlhodobý a s dôsledkami ďalekosiahlymi, ktoré možno v súčasnosti nie sme schopný domyslieť – len vycítiť, ak máme záujem.
Môže to ničiť naše zdravie, „berie nám silu“, „strácame rozum“, „strácame seba“ (v tom dobrom prípade závislosti – svoje horšie JA, v zlom prípade závislosti . lepšie JA ).
No a ako sa teda vymaniť z toho začarovaného kruhu „chcem“ a „nedá sa“ ?
Veľa krát mi príde na um citát – aj keď neviem kto ho povedal, že „nedá sa len to, čo nechceš.“
Z uvedeného vyplýva, že ak niečo nezvládame, znamená , že sa toho ani skutočne zbaviť nechceme 🙂. Možeme sa vyhovárať na okolnosti, možeme odkladať, možeme čakať na „lepšie časy“ – ktoré prídu? neprídu? Aj tak to vždy bude závisieť len a len od môjho rozhodnutia.
SAMO sa neudeje. SAMKO spinká a nemá dôvod sa prebudiť, pokiaľ SAMA dostatočne nevyburcujem a nezmotivujem 🙂.
A SAMKO bude makať jedna radosť, ale je napojený na zdroj a to je naša túžba ducha, naše chcenie duše a naše rozhodnutie rozumu, konané naším telom 🙂.
Ak je prebudený duch, prebudí sa i SAMO 🙂 🙂 🙂.
Duch je čistý, ale závsislosti – nutkania – tie ktoré nás zdržujú, ob_ťa_žujú, ubližujú sa zapisujú do obalu ducha – do duše a tá mnohé závislosti postupným užívaním, prežívaním a zžívaním, prijala za svoje.
Podľa dlžky a intenzity pôsobenia a žitia vznikla i priama úmera sily, ako sa tam závislosť drží, ako je s nami „zrastená“ i keď niekedy to bolo mimo nás. Len dobrovoľným neustálym žitím sme si to „vžili“. Spočiatku to možno bolo možno zo zvedavosti a ak efekt bol príjemný, tak nie je dôvod si opakovane tú istú „neresť“ nevoliť. Veď pôsobí potešujúco.
Až neskôr zistíme – ak sme si to vôbec schopní pripustiť, ako zhubne a hlavne skryto to na nás pôsobí (mnohé závislosti a neresti sú neskôr i príčinou nemocí – bezmocí 🙂 )
A tak sa vrˇaťme k príkladu chudnutia a dajme tomu odriekania si sladkostí. Čo urobí človek ak sa rozhodne chudnúť a sladkosti sú „kameňom úrazu“. Asi ťažko si naplní chladničku všelijakými dobrôtkami. Asi ťažko si naplní kuchynské šuflíky a nádstavce Horalkami, Fidorkami, či inými obľúbenými sladosťami. Asi ťažko bude tieto sladkosti všade so sebou nosiť a asi ťažko si bude líhať a na nočný stolík si postaví dezert, či šľahačkovú tortu a usmievajúc sa naň si povie, „ako krásne sa chude, ako krásne vyzeráš, ale nedám si Ťa, prejem si dobrú noc. Ráno sa budeš na mňa usmievať, ale ja odolám a poviem si nie.“
Tak takto asi len veĺmi ťažko odoláme 🙂. Rovnako to je s cigaretami, rovnako to je s akoukoľvek neresťou i s ľuďmi.
Muži majú tendenciu dokazovať často sami sebe, že zvládnu všetko , bez nejakých zábran a obmedzení. Majú pocit že musia byť vystavení trvalému tlaku a musia to zvládnuť, pretože ako by to potom zvládni inokedy keď budú vystavení tlaku neskôr. Ako zvíťazia pod tlakom potom, keď nezvíťazia pod tlakom teraz?
čo myslíte? Dobre uvažujú?
Áno, máte na to právo, analyzujte sa, skúšajte sa, ael až po nejakom čase, keď zvládnete prvé základné kroky byť nezávislým až potm, keď si vyskúšate samotu bez závislosti, až potom sa preverujte 🙂.
Sme pri tom, že opäť je to taká krásna návnada temného princípu , ktorý nepotrebuje, aby sme sa niečoho zbavovali, jemu vyhovuje, ak sme ovládaní, jemu podriadení, či ide o pudy, nutkania, zúfalstva, neslobodu, podráždenosť atď. Preto podsúva tie myšlienky prezlečené za dobro že bojuješ – rastieš na sile- dokazuj – že zvládaš (ale to vám nepodsunie ž váš stav sa mnohonásobne zhorší ak nezvládneš…či nezvládaš….)
Takto to to funguje – jeho úloha je v závislostiach nás drržať čo najdlhšie mu to umožníme, i celý život.
Rovnako i strach je závislosť 🙂 my sa bojíme nebáť, lebo to sa „nedá“. „My predsa nemôžeme od života očakávať šťastie a bezproblémovosť!“ „To neide!“ 🙂 🙂 🙂
Ak sa vrátim k tej našej „odvykačke“ dajme tomu sladkostí. No v prvom kroku pomenujeme, prečo s tým chceme skoncovať. Ak je motív dostatočne silný a vysoký (čím vyšší cieľ, tým vyššia sila), mali by sme si to v každom momente rohodovania a váhania pripomínať. „Ak to urobíš tak….., tak potom výsledok bude to a ono, prinesie to radosť a požitok, ale na koľko……., čo získam? Čo starím? Stojí mi to za to?“ Rozhodnutie je stále na nás (nia na SAMOVI) 🙂
Je na nás, či si poviem áno – pokračujem, nie – zabrzdím a zastavím sa a neprijímem.
Domýšľajme, aký to bude mať dopad na naše cítenie a sebavnímanie dajme tomu za hodnu, keď už uspokojíme svoje „chúťky“.
Ak pri tejto domienke budeme so sebou spokojní, len naďalej pokračujme v činnosti, ale ak zistíme že spokojnosť nenastala, ba čo horšie, pridávajú sa výčitky – niečo nie je v poriadku, je čas na zmenu.
Takže zase sa vraciam – na začiatok – odvykáme od sladkostí, sme dostatočne motivovaní, vypraceme všetky sladkosti z domu, aby sme si to uľahčili, nelíhame, ani nevstávame s nimi ani s myšlienkami na ne, lebo sama o sebe odvykačka je náročná.
Je náročné odolať „nezájsť do obchodu“ a nieže odolať keď sa ti to „váľa pod nosom“ 🙂.
No a ak zvládneme nejaký čas a cítime sa dostatočne silní, potom, áno potom, až potom sa môžeme vystaviť pokušeniu (som si istý/á sebou, že…. ) a spokojne sa v potravinách môžeme ísť poprechádzať medzi regály so sladkosťami a pri tom sa usmievať, bez nejakých zbytočných bojov a vynakladaného obrovského úsilia.
Prechádzam sa s pocitom, že viem, že je to „fajn“, dal/a by som si, ale načo? Musím? Nemusím? Skutočne to tak potebujem? Neviem bez toho žiť?
A podľa odpovedí sa zariadem – opäť mám možnosť sa rozhodnúť beriem, neberiem? Čo mi to dá? Čo mi to vezme? Ale už z nadhľadu – nie ovládaný/á „závislosťou“.
A takéto konanie dáva priestor čistejším konaniam,z ducha – bez zaťažení nutkavých pocitov závislosti prijatej rozumom a občas i zžitých s našou dušou.
Ale nezbúdajme, duša je len obal – rúcho nášho čistého ducha a rúcho môžeme,prať, zašívať, ak sne ho roztrhli, i vyšívať ak chceme zvyšovať jeho (svoju ) hodnotu 🙂
Ručná práca (na sebe) je ručná práca, ta je na nezaplatenie. A nikto to neurobí tak dobre, ani lepšie, ako my sami 🙂.
Tak nám prajem dostatočne vysoké a silné motívy k zmenám,
rýchle a bezbolestné zbavenie sa všetkých závislostí, ktorých sa chceme zbaviť.Hlavne, aby sme chceli 🙂.
Prajem nám, nech sme vytrvalí, nech nás nič neodradí a nech sme svetlom podporovaní na našej ceste k zmenám k dobrému, lepšieu i najlepšiemu 🙂.
Nech sme čistí nezávislí hneď teraz 🙂.
Dobrú noc a ostatným (ale i vám ponocovačom 🙂 )krásne nedeľné ráno i deň.
S Láskou NIE_ZÁVISLÁ 🙂 🙂 🙂 Tatiana
júl 16, 2024 | Ďalšie články
Na zemi to šeptalo a šumělo a zvláštní šumot a šepot byl kolem posvátné výšiny, neboť všichni pomocníci, všichni Světlí a všichni bytostní čekali na posvátnou hodinu, kdy síla Boží přijde až k zemi.
Nezměrná hojnost a různost bytostných objevovala se všude a očekávání slavnosti v přírodě stupňovalo se od hodiny k hodině. Také zvířata cosi tušila i rostliny, veliké houfy ptáků táhly sem v takové hojnosti, jak dosud na těchto výšinách nebylo vidět.
Jásot a zpěv, pestré a veselé švitoření naplňovalo svahy zahrad a pastvin.
Večer, když zvířata hrubohmotného stvoření usínala únavou a od západu vystupovala tichá noc, počínalo šeptání a zpívání bytostných ve všech vrstvách v okruhu jejich určení.
Pak otvírala se lidskému duchu brána za branou a stupeň za stupněm. Ke stále bohatšímu prožívání a chápání podle jeho druhu určení a stejnorodost přicházela ke stejnorodosti. Všichni bytostní vůdcové živlů připravovali stejným způsobem jako lidští duchové svůj posvátný, vzorně vytvořený sál k přijetí Boží síly, která se rozlévá z nejvyšších výšin do stvoření, právě tak zlaté zahrady milostných, z nichž nejkrásnější a nejčistší byla spanilá Reia, ochránkyně a pomocnice jarně rozkvétajících niv. Stříbrným leskem měsíčního světla zalévaly noci a zpívaly své jásavé písně květin ku cti Boží.
A do prvního posvátného Božího chrámu na zemi snesl se zářivý bílý kámen, který byl ze světla. Přicházel z nejvyšších výšin a v bílém prostoru šířil oslepující jas. Z něho zazníval mohutný hlas a vycházela mocná síla, která způsobovala, že se toho dne chvěla zem i nebe. Bylo to uprostřed sedmi posvátných dnů, ve kterých se Holda připravovala ke své službě a ke svému zasvěcení v chrámě. Směla vykonat cestu ze zdola vzhůru, úrovněmi stvoření, které musela poznat, aby mohla pomáhat lidstvu.
Hlas však pravil :
“Já jsem, který vyšel z Otce! Já jsem život a síla a Světlo stvoření. Já jsem počátek všeho stvořeného a prastvořeného. Já jsem východisko a vchod pro vás, lidské duchy, neboť nikdo nepřijde k Otci než skrze bránu, která ho vypustila a opět pustí, jestliže jde správnou cestou, cestou zákona! Otevřu tvé oči, abys mne poznala i na velikou dálku, neboť tvůj duch dlí nyní na zemi.
Dám tobě a tvému druhu na putování hlubokým údolím svá přikázání, která jsou zákony mého Otce!”
“Co se ve stvoření naplní, to je předepsáno ve veliké knize a co se vyvine skrze Jeho neochvějné zákony, to tam bude napsáno písmem nesmazatelným. To, co nyní přijmete, to podržte. Podržte to, pokud se nenaplní posvátné kruhy přeměn vašeho bytí. Věčně bude toto stvoření ve Světle, z něhož vzniklo, jako křišťálový jasný kámen ve svatých, zářících vlnách Božského prasvětla se zachvívat jako drahokam v koruně mého Otce.”
Holdiny oči se široce rozevřely a ona viděla jak kámen, který byl plně ze světla a měl formu nádherného krystalu, snesl se do bílého chrámového poháru a pohyboval se.
Podivuhodné formy se tvořily a opět mizely a Holda viděla posvátné obrazy, které Hjalfdar vyryl zlatým rydlem do chrámových stěn a ploten.
Tu byl jako první zářící kříž. Jeho živá síla ukazovala jí na světlých paprscích obraz za obrazem z ohromného působení ve stvoření. Holda nebyla schopna vnímat trvale se pohybující podrobnosti.
Potom však objevil se kříž se světlým obalem nadlidské ideální postavy.
“Toto je Parsifal, můj syn,” pravil hlas pramáti. Pohleď, jak řídí stvoření svou zlatou holí, z jeho hlavy září síla Spravedlnosti a z jeho úst proudí světlý meč Pravdy. To je Slovo a v něm spočívá nezměnitelný zákon. On nese v sobě také všechnu sílu splnění až do nejhlubších konečných projevů nejhutnější hmotnosti.”
A opět slyšela Holda mohutný hlas :
“Vám, lidským duchům byla dána možnost toto vše poznat, vědět, spravovat a uchovat ve své paměti. Podržte co máte, neboť já přijdu pak opět a potáhnu světlými říšemi svého stvoření v lásce! Hjalfdar bude lidem zvěstovat, co ti v těchto třech dnech bude ještě dáno jako přikázání mého Otce!”
Mohutný hlas umlkl. Také růžově zlaté světlo zmizelo a bílý pozemský podstavec třpytil se ještě v posledních paprscích mizícího Božského světla. Vysoké bílé rytířské postavy, které byly silou Páně zatlačeny do většího okruhu, vystoupily opět a silněji ze světla.
Holda, která toto všechno vnímala, neovládala však značkovací umění v takové míře jako Hjalfdar, měla starost, že by mohla cosi nesprávně pochopit nebo zapomenout z toho, co zářící bílý Pán pravil. Stále znovu a znovu hýbalo se to všechno v její paměti. Přála si, aby síla Světlých přivolala Hjalfdara a aby společně mohli přijmouti přikázání Páně. A tak se také stalo.
Jásavé volání zachvělo se posvátnou halou. Zaznívalo z dáli a mezi ně mísil se zpěv mladých mužů a zvuky nástrojů radosti. Stále blíže přicházel k posvátné výšině. Potom však umlkl hluk a průvod se zastavil uprostřed ležení, na širém prostranství. Mnoho mužů přišlo vzhůru z údolí.
Radost, lesk a slavnost byla ve všech jejich posuncích a pohybech. Přinesli s sebou bohatou žeň a silná zvířata táhla nízké ploché vozy na kulatinách, jež byly zatíženy těžkým břemenem. Ovoce, nádherně lesklá dřeva, kopí a překrásné rohy i zářivé předměty z kovů a nádoby nejjemnější práce pro chrám. Byly tu také pestré koberce z rostlinných vláken a leskle zbarvené vlněné látky. Bílý a našedivělý skot byl ozdoben květinami a pestrými přikrývkami na hřbetech.
Tak kráčel mlčky dlouhý průvod před Hjalfdarem.Pak přišlo to nejkrásnější. Bíle odění mladí muži, mávajíce zelenými květinami obklopovali Hjalfdara, jedoucího na jednorožci. Klidně a vzpřímeně seděla jeho veliká postava na překrásném, bílém zvířeti, které hrdě a něžně neslo svého pána. Mnoho mužů s loveckou kořistí, ženami a dětmi uzavíralo průvod. Když došli před Hjalfdarův dům, zastavil svého koně, pozdravil je a poděkoval jim.
“Nyní se rozejděte moji milí lidé a postarejte se o nejnutnější. Chci jet sám k domu svého Pána, jak mi bylo nařízeno. Zdravím vás!”
Se vztyčenou rukou projel jejich řadami, které se jemu na pozdrav ukláněly.
Tiché stíny Božího domu přijaly Hjalfdara a mezi dveřmi pozdravila ho zářícíma očima Holda, jeho žena. Ruku v ruce kráčeli spolu do chrámu, neboť jediný pohled stačil, aby si rozuměli. Nepromluvili ani slova.
Hjalfdar propustil svého koně bez jakéhokoli příkazu. Pásl se zprvu klidně kolem svatého domu. Pak ulehl jako ochočená srna a jeho pohled díval se stále na bránu chrámu. Tiše chvěly se světlé vlny kolem Božího domu, který tu zářil v překrásném lesku a uvnitř šířil se mír a stoupal jako světlý most vzhůru do vyšších úrovní a nesl lidské duchy, kteří tu čekali na svůj úřad.
Přešla asi hodina tichého soustředění. Stíny večera staly se hrubšími, když se rozezvučelo tiché zvonění, slyšitelné jen duchovním uším. Růžové zbarvení přicházelo současně dolů s tímto zvoněním.
Bylo to jako by růžové červánky zapadajícího slunce ponořily se do něžné záře. Jeden kruh světla za druhým přicházel shůry a proudil opět nahoru. Jakýsi hlas pravil :
“Pohleď, člověče, jak máš putovati stvořením!”
Bílý, oslepivě jemný paprsek přicházel okrouhlým slunečním otvorem do bílého poháru. Také on byl viditelný jen duchovním okem a jeho setkání s bílým kamenem ve hmotě vzbudilo vyzařování, pohyb, tření, které způsobovalo světlo, zvuk a teplo. Vyvinula se mocná síla. Kdyby oba lidští duchové nebyli tam čistí a otevření, tu by tento příliv síly pociťovali jako téměř nesnesitelné napětí. Takto však nesla je síla ještě vzhůru, prožhavila a povznesla je, aby mohli úplně pochopit.
Jako bílý obláček valilo se přemocné světlo z poháru a stále jasněji viděli duchové světlý, křišťálově bílý kámen, v němž se veškerý zákon objevoval, naplňoval a vyvíjel. Při tom poznali toho, který trůnil nad zákonem a jehož měli zvěstovat tvorům.
“Hle, toto jsou posvátné zákony Boží,” pravil Pán.
Byl jako zářící oslepující slunce. Jeho roucho bylo bílé jako sníh. Jeho oči byly jako zlaté plameny a jeho hlas jako hukot proudící, řvoucí řeky.
Byl něžný a plný lásky jako tiché šumění větru, avšak dunící a ohromující jako zvuk hromu.
Všechno bytostné seskupilo se v této hodině kolem posvátné výšiny a naslouchalo zbožně Božskému hlasu. Horu Páně zahalil mrak, odděluje ji tak od ostatní hmoty stvoření a pozvedl ji vzhůru.
“Hjalfdare, ty první výhonku, ty prasémě všech stvořených, tebe jsem vyslal na tvou prosbu ke službě v koloběhu stvoření. Slyš nyní mé slovo!”
Hlas zmlkl a přešla chvíle, než se opět pozvedl veliký šum a zvonění.
“Pohleď na moji vůli, která se tu rozzářila před tvým zrakem, jako jsi ji poznal kdysi na Patmu, v místě tvého východiska. Slyš moji vůli, která je tu přikázáním, doplněním mých zákonů a zákonem samým!”
Opět umlkl hlas na dlouhou chvíli. Pak se ozval potřetí : “Vezmi svou tabulku a rydlo a piš věrně slovo za slovem, co ti moje vůle zvěstuje!”
Holda již dávno připravila bílý kámen a ostré zlaté rydlo a podala je nyní Hjalfdarovi.
“Pohleď, dávám ti základní zákon mého stvoření, Hjalfdare, aby lidský duch věděl z mého Slova, jak má putovati tímto stvořením, aby vlákna nezahalila jeho cestu. Piš :
1./ Já jsem Pán, tvůj Bůh! Nepovznášej žádná jiná hnutí svého citu na výši své lásky ke mně! V tom spočívá pro tebe pevné zakotvení, které tě neodchylně přivede opět do světlých výšin tvého původu.
2./ Udržuj lásku ke všemu stvořenému jako můj dar a jako nejvyšší bohatství. Uctívej je v přikázání, tak jako v dávání, jako mé vlastnictví.
3./ Udržuj prostotu v myšlení, řeči i konání, abys neklesl ve zmatek a plochost. Tím dodržíš zákon pohybu, krásy a harmonie.
4./ Nepřivoď žádnému mému tvoru bolest pro to, abys ukojil svou žádostivost jakéhokoliv druhu, neboť jedině láska může vám pomoci vzhůru.
5./ Přijímej pomoc bytostných ve vděčném poznání mé lásky a pak vás bude stále spojovat vzájemná harmonie a vy se budete moci státi pány v mém stvoření.
Budete-li dodržovat tyto základní zákony mé lásky, pak vás bude posilovat spravedlnost, láska a čistota pro všechnu věčnost.”
Chrám Páně byl od této hodiny naplněn nejvyšší silou Světla. Tóny harf šuměly v nočním větru po celé výšině a oslnivě zářící hvězda svítila nad okrouhlým slunečním kotoučem haly. Vrhala své modravé světlo na bílý kámen. Hjalfdar i Holda ji znali. Znali síly jejího vyzařování a těšili se, že právě nyní, ve dnech nejvyššího duchovního napětí, ovládá tak mocně oblohu.
Znali čistou bytost této hvězdy. Byla to Astarté, zvonivá, zářivě čistá, která lidem uvolňovala cestou tohoto stvoření duši a povzbuzovala ji pro chápání všeho krásného, ušlechtilého a čistého.
Povzbuzovala krásu, tvoření tónu ve hmotě, nabádala k vytváření všeho krásného ve hmotě, které duch čerpal pro tělo nevědomky z vyšších, světlejších a čistších úrovní a předávala mu to. Povzbuzovala pohyb v kráse a čistotě tak, jak to pochopila ve světlejších výších a rozvíjela dolů.
A nyní věděla Astarté, že půda k rozvoji všech posvátných Božích darů byla zde v chrámu. Cítila přijímací otevření Holdino a spojila se s ní se zvláštní laskavostí. Posílila tím nejen působení ve všem hmotném, nýbrž pomáhala tím také stále více rozžhavovat a upevňovat jemná vlákna do duchovního. Při tom připoutávala lidskou ženu duchem na posvátná vlákna zákonů čistoty a krásy. Holda, lidská žena, to sice nevěděla, cítila však brzy v bohatém prožití všechny důsledky, jež z toho vyplývaly.
Hjalfdar vyryl zákony Páně zlatým rydlem do bílého kamene a vyložil je zlatem. Tato tabule byla postavena u bílého kamene na oltáři, na němž stál otevřený pohár, očekávající paprsky Boží síly.
“Nyní je všechno připraveno! Pohleď, Holdo, jak Světlí a duchovní spojili svá záření jako vlákny s chrámem. Nevidím žádné mezery. Všechno je pevně setkáno s chrámem jako ve zlatém hnízdě. Pevně a čistě, plné životního druhu. Máme na zemi místo, do něhož opravdu sestoupila Boží síla a zůstává s ním ve spojení. Pohleď, jak se zlaté proudy od sféry ke sféře stále více zhutňují. Nahoře jsou jako bílé stupně, vysoké a mohutné, vedou dolů a stávají se stále hutnější. Ze všech sfér sklání se k nim pomocníci. Všechno je vloženo do nás a Pán nás prožhavuje svou silou!”
“Dnes je poslední den naší přípravy. Uslyšíme z Jeho úst, kdy smíme lidu otevřít posvátný dům!”
Holda cítila vysoké napětí a věděla, že ono potrvá, dokud nebude ukončena slavnost zasvěcení. Stále se jí zdálo, jakoby nad ní duněl ještě hlas Božího Ducha. Stále slyšela slova Božího přikázání způsobem a formou, že v ní vznikaly stále jasnější ohromné obrazy, jež bylo možno přenášet do pozemského života.
Tím byla v ní probuzena schopnost zachvívat se plně v zákonech a učinit je živě pochopitelnými ostatním ve všedních dnech života. Byla to tak silná práce a pohyb ducha v Holdě, že v několika málo hodinách nabyla velikého rozhledu.
Shůry blížila se k ní krásná, plamenná světlá postava. „Miriam“ bylo jméno tohoto ducha. Byla bílá a čistá. Měkký splývavý šat zahaloval a obklopoval jemné, světlé tělo, které bylo jako plamen.
„Přicházím ze zahrad čistoty v ráji Božím, který smím proputovati z lásky Páně, abych sloužila koruně čistoty. Musíš ještě vědět o ctnosti čistoty, která rozkvétá v Božském jako bílý květ. V posvátné říši Parsifala, krále Grálu, je zakotvena v nádobě nejvyšší milosti „Irmingard“.
Ukážu ti její světlé zahrady a ty budeš tam smět spatřit opravdovou Čistotu v nejvyšším smyslu.
Nedomnívej se, že byste tím byli u konce vznešených poznání, která milost Boží vám připravuje, poněvadž to, co jste prožívali, vás tak mocně naplnilo. Vy, lidští duchové stojíte teprve na počátku. Nyní započne pro vás cesta, abyste zprostředkovali jiným, co jste začali.
Brzy promluví Pán své Slovo a část z vašeho středu odejde s Hjalfdarem, aby hlásala lidským duchům Slovo našeho Pána.
Bude z něho proudit jako tryskající pramen, který napájí žíznivé. Široce zjevuje se zeměkoule a ve svém kroužení ukazuje vám místa, kde bydlí lidé.
Hjalfdar vytáhne jako vítěz a zvěstovatel, světlá síla Páně ho povede.“
A opět naplnila mocná síla posvátný prostor s takovou silou a hukotem, že oba lidé padli na kolena. Rozechvěně sklonili se před mocnou záplavou síly, která přicházela dolů.
Jas byl v celé místnosti. Oslepující světlo se třpytilo na zlatých obrazech a značkách na stěnách a pohár na oltáři zářil v podivuhodné čistotě a lesku.
Jméno „Imanuel“ chvělo se v chrámě. Zvukem znělo jako hukot mocné bouře, v barvách proudilo ze světla poháru v mnoha pestrých, lomených paprscích a lesklo se jako hvězda na bílé, zlatem ozdobené, kamenné podlaze.
Paprsky vracely se vzhůru jako snopy, které vždy opět ve svém nejhlubším středu přijímaly posvátný paprsek Boží. V kruhu snášeli se dolů Věční a Holda i Hjalfdar směli je opět vidět. Pak objevil se Parsifal, vytvořivší se ze svého Světla.
„Slyš, Hjalfdare, ty, který jsi mostem k duchovnímu semeni pozdějšího stvoření. Dal jsem ti své jméno. Dal jsem ti také základní přikázání mého Otce, abys mohl vésti lid na jeho cestě, aby nezbloudil.
Ve třech dnech bude posvátná hodina, kdy celému stvoření bude darována obnovující síla. Přijdu brzy! Zaveď svůj lid do mého domu, aby měl podíl na vylití síly Ducha Svatého v plném vědění velikosti a lásky tohoto Božího daru. Vy však, ty Hjalfdare a tvoje žena, připravte se doma tak, jako jste připravovali můj dům, abyste mne mohli přijmout. A veškerý lid, i ten, co je v údolí, nechť učiní totéž. Nyní uzavřete brány! Ani noha nemá vstoupiti do těchto míst po této hodině než vaše a také ta teprve tehdy, až ty, Hjalfdare, otevřeš lidu brány.
Dbejte na má slova a dodržte je. Dávejte také pozor na můj příchod při slavnosti v nejvyšší hodině. Neboť pak mne již více neuvidíte. Ten však, kdo mne v duchu hledá celou svou touhou, ten mne nalezne vždy!“
Světlo bylo stále větší, zářivější a silnější. Pronikalo shůry jako sloup. Potom však dozněl posvátný hlas a rozplynula se svatá záře se zářícíma očima, světlo pomalu v místnosti bledlo a vystupovalo tiše stále výše, až zmizelo docela.
Hjalfdar i Holda se třásli, neboť byli hluboce pohnuti. Veliká slabost naplňovala jejich údy a veliká tíže byla v jejich hořících hlavách.Museli se teprve učit snášet tuto velikou sílu a přizpůsobit se jí. Střízlivý, kalný a prázdný zdál se jim svět, když opustili brány a pečlivě je zapečetili.
V dáli spatřil jednorožec svého pána a rychle přiklusal.
Holda hladila jeho hřívu a on s lehkým řehtáním otíral hlavu o její ruce. Hjalfdar však na něj nevsedl, nýbrž kráčel s Holdou do chatrčí a jejich světlé vlasy a bílá, dlouhá roucha vlála ve větru a zářila ve světle slunce.
„Obrové jsou tu. Pohleď, jak přišli přesně, aby nezmeškali den slavnosti. Čekají nablízku a přivádějí sem mnoho jiných bytostí.“
„Ano, nyní budou světlé noci, až se rozžhaví všichni ti, kteří se tu nyní blíží ve službě Páně,“ pravila Holda. „Pohleď na květiny. Zvedají své hlavičky a dívají se zářícím pohledem k nebi. Každá má korunku světla kolem své hlavy.“
Když Hjalfdar s Holdou vkročili na veliké prostranství, přicházelo jim vstříc celé ležení se všemi hosty. Bylo slyšeti hru mnohých harf a bylo viděti děvčata, jak se učí tančit svoje reje k poctě Páně. Zpívaly mnohé chóry, každý pro sebe, ale stejným způsobem. Byly to posvátné písně o kráse niv a dálkách oblohy a o hojnosti hvězd. Byly to také prosby.
Prosby a rčení, aby bylo dosaženo spojení s bytostným. Znělo v nich mnoho díků, úcty a lásky. Holda se radovala. Byla to moudrost, kterou směla přijímat ona s Hjalfdarem. Mnohé z těchto písní pocházely přímo od Urdy. Tyto Urdiny písně měla Holda zvlášť ráda.
Těšila se z jejich původní čisté svěžesti. Hlasy mladíků zněly jasně, téměř chladně. Hlasy starců byly však plné, měkké a hluboké. Ani ženy neměly příliš vysoké hlasy, nýbrž jasné, letící jako paprsky vzhůru.
„Tak zpívají Věční nahoře v zahradách, o kterých mi vyprávěla Miriam. Zpěv je tam ovšem vzdálenější, vznešenější a posvátnější, avšak jeho čistota je již zde!“
Přikročili k ženám a hovořili s nimi láskyplnými slovy. Pak je svolal Hjalfdar všechny dohromady. Na veliké louce blízko jezera se rozložili a Hjalfdar stál uprostřed nich. Pak vystoupil na kámen. Převyšoval všechny, když se rozhlédl svým zrakem po velikém kruhu a pozvedl své ruce.
„Pozdravuji vás! Já, Hjalfdar, služebník Světlého Otce, který nám dal jméno. Svými ústy smím vám oznámit: hodina nadešla! Ve třech dnech, až slunce dosáhne svého nejvyššího místa, nadejde posvátný okamžik, kdy se Láska Páně schýlí v milosti ke všem tvorům.
Z pramene svatého Grálu bude proudit síla Boží dolů do stvoření. Otevřete se v touze a čistotě, vyzdobte své domy a své duše, aby po čisté cestě vašeho chtění čistá síla Nejvyššího mohla bez překážky proudit do vás ve svatém chrámu Páně! Amen.“
Se skloněnou hlavou, plni radostné pokory se tiše všichni rozcházeli.
Následující dny byly naplněny světlem a pohybem. Mlčící zářivá síla spočívala nad nivami a přinášela sílu a blaženost. Jedině Holda mohla vědomě chápat pomáhající a ozdobující ruce vznešených světlých bytostí. Ostatní to cítili tak, jakoby celý vesmír zadržel dech ve šťastném očekávání, aby cítil blížící se hojnost Světla. Průvod za průvodem přicházel z údolí nahoru. Nikdo nechtěl zůstati doma. Širé lučiny byly zastaveny koženými stany. Přes všechen pozemský shon panoval tu všude posvátný klid slavnostního dne. Mír zavládl na celé hoře.
Nadešla veliká hodina, když se slunce třetího dne počalo blížit k poslednímu bodu. Hjalfdar otevřel lidským duchům brány Božího domu. Mlčky se před nimi brána otevřela, mlčky vstoupili dovnitř. Pak zazněly zpěvy. Potom stanul Hjalfdar u bílého kamene a mluvil k lidem. Oznámil jim přikázání přijatá z výšin a mluvil k nim o působnosti vší živé síly při jejich naplnění. Pak jim vyprávěl o prameni Světla, z něhož vyplynula přikázání, o vznešených bytostech a prastvořených ve svatém Grálu. Potom poklekli všichni, kteří stáli v kruhu kolem kamene. A v tomto okamžiku stalo se to poprvé: zářící slunce stanulo přímo nad bílým kamenem chrámu. Hojnost slunečních paprsků rozlévala se s veškerou silou kulatým otvorem ve stropě. Zdálo se, jakoby mnoho hlasů zpívalo v dalekých výšinách.
Hjalfdar stál obklopen slunečním světlem a pozvedl své ruce vzhůru :
„Pane, dej mi sílu, abych povždy plnil Tvou svatou vůli!“, pravil jeho hlas a pak se ozval mohutný hukot. Objevila se bílá, Světlá holubice a snesla se hluboko dolů nad bíle zářící pohár. V tomto okamžiku požehnal Hjalfdar lidem. Proudy světlých paprsků pronikaly skrze něho.
Viděl Parsifala a milostně zářící ženy a přijal sílu Páně. Stále ještě se vznášela holubice před jeho zrakem. Neslyšel vlastního slova, které tu pronášel k lidu, proniknut silou shůry. Mluvil k nim o šíření jejich vědění ku pomoci duchovních plamenů na zemi.
Tak se dověděli, že Hjalfdar je chce brzy opustit, aby vyprávěl jiným lidem o všemohoucím Bohu. Pak povolal ze zástupu malý houfec, který chtěl připravit, aby ho doprovázel. Když se tak stalo, proslovil Hjalfdar znovu modlitbu. Potom vycházeli za zvuků harf z chrámu a jako poslední kráčel Hjalfdar a Holda.
Po této slavnosti bylo, jak Holda oznámila. Neviděli již vznešených Světlých. Jejich síla a pomoc působily však prostřednictvím lidí ještě živěji než před tím a stále více šířila se krása, blahobyt a mrav v národě Světla.
Lidé tkali na svém osudu jako na zářivém koberci a moudře vnímali vedoucí zářivá vlákna, která jim bytostní a duchovní láskyplně navazovali. Protkaná zlatem, pestrá a ozdobená květinami ležela před nimi pozemská cesta a oni kráčeli po ní ve věčném poznání ke stále krásnějšímu a světlejšímu stvoření.
Hjalfdar se radoval. Nebylo žádného zdržování a stále více se stupňoval pohyb světlého záření a pomáhání. Ve spojení s bytostnými dařila se jim překrásná díla v každém oboru. Rostliny byly stále krásnější, nádherné zahrady zdobily svahy výšiny. Zvířata zdárně prospívala, nabývala stále větší síly a byla plná lásky. Draci již dávno odletěli a za to rozmnožili se ptáci. Hluboko v údolí neobjevovali se v bahně žádní ještěři, neboť půda tam byla zaměněna a částečně oseta semenem, které dávalo zrní a skvěle chutnající chléb.
Potrava lidí se stále více měnila podle slunného, teplého podnebí. Čistěji a jasněji se z toho rozvíjela organická výstavba jejich těl. Ruku v ruce šlo však také zušlechťování a vývoj duchů a pozemského rozumového působení.
Se zpěvem chvěla se rovnováha dokonalosti v posvátném stvoření Boha a Pána.
Koniec prvej časti
júl 9, 2024 | Ďalšie články
Na slunné výšině připravovalo se všechno na slavnostní dobu. Veškerá krása přírody blížila se v tomto roce svému vrcholu. Zvířata i lidé byli jako květiny. Zářila z nich mocná radost. Kráčeli v rytmu slunovratu a to se projevovalo na den tak, jako v celém způsobu vývoje ducha a duše. Všude byla vystupňovaná tvořivá činnost, kterou bytostní mocnými pohyby ještě povzbuzovali. V přírodě bylo plno radosti. Rostliny i zvířata jásali s lidmi v blaženém uctívání Boha a jako plně rozkvetlé stromy a květiny otvíralo se všechno v nevědomé snaze proudům Světla.
Posvátný dům světlého Otce, ozdobený zlatými obrazy a značkami třpytil se bíle v záři slunce. Zářil jako bílý kámen, který vyzařuje tisíceronásobné proudy světla, které přijal. Posvátně, tiše a soumračně bylo v jeho vnitřku. Jen otvorem ve stropě, který byl orámován uměleckým obrazem zářícího slunce, v němž se objevovalo hluboce modré nebe, a z malých okének proudilo světlo do místnosti.
Paprsky vlnily se v podivuhodných pohybech na zlatých nápisech a obrazcích, které Hjalfdar přijal od Světla a jenž byly určeny jen pro chrám. Na stěně obrácené k vycházejícímu slunci tvořil jedinou ozdobu veliký a prostotou zářící kříž.
A právě ve své prostotě byl přemocně krásný. Mimo to měl tento kříž ještě vlastnost, která teprve později počala býti lidem nápadnou.
Toto znamení mělo v sobě silnou, živou sílu. Na podlaze, která byla také z bílých ploten, hořel zlatý nápis trojúhelníku, který se čtyřúhelníkem tvořil krásnou hvězdu. Tento obraz spočíval v kruhu, který měl tytéž rozměry jako sluneční kotouč ve stropě.
Uprostřed této hvězdy zářila na bílém, kamenném podstavci nejsvatější nádoba. Byl to pohár světla. Tak poručil to vznešený čistý duch ze sálu Světlého Otce Hjalfdarovi, aby takto vyzdobil dům Páně. Hjalfdar však ještě nevěděl, co má býti uchováno v poháru.
Na vnější straně chrámu postavili starší vysoké harfy, jejichž pevně napjaté struny ve větru krásně zněly. Prosté od základu bylo původní dílo lidské, které tu k poctě Světla zdobilo místnost. Všechno bylo co nejpečlivěji provedeno s výraznými a živými účinky. Všechno vyzařovalo sílu, která byla darována Světlým Otcem a projevovala se ve hmotě.
Tento dům Boží byl v nejlepším slova smyslu shromaždištěm nejčistších sil, které se všechny zachvívaly ve společné službě, uctívání a vytvořené svornosti v zákonech stvoření.
Holda a dvě od ní vyvolené a Světlem označené panny byly jedinými, které směly vstupovat do chrámu již hotového. Holda viděla, jak Světlí vcházejí a vycházejí ve velkých svítících skupinách.
Všichni však byli tak vznešeného čistého druhu, že mimo Holdy a Hjalfdara nemohl jich nikdo vidět. Květinám podobné ženské bytosti, okřídlené jako labutě, které se snášely dolů na stříbrných, světlých obláčcích, lahodily zvlášť Holdinu oku. Její duch hledal a pátral ve vzpomínkách, kdy viděla již cosi tak půvabného, kde dýchala tyto vůně, které z jejich činnosti přišly do chrámu, kde prožila toto oslepující chtění jejich vyzařování, které bylo jako vinutí ohromných labutích perutí a linulo se po jejich něžných postavách jako labutí peří.
Holda nemohla se do sytosti vynadívat na světlé předivo v chrámu, do něhož nevstoupila ještě lidská noha od jeho dokončení. U bran a malých postranních vchodů, které dal Hjalfdar zavírat velikými posunovacími se plotnami, stály vysoké postavy Světla.
Jejich hlavy přesahovaly strop chrámu. Nebyli to však obři, nýbrž čistě duchovní, vznešené postavy rytířů, které ukazovaly své zářící zbraně činů lidské ženě. Tu viděla Holda a také po prvé pochopila smysl meče, který jeden z těchto vznešených jí ukázal.
Holda se téměř nemohla odtrhnout z přitažlivého kruhu těchto rytířů. Obklopila ji moudrost a síla a pronikla ji v posvěcené jejich přítomnosti.
„Ó, kéž by tu byl Hjalfdar, který číhá dole v údolí na bílé zvíře!“
Snažila se, aby pochopila všechno, co tito světlí a posvátní přinášeli s sebou a co tak mocně vnikalo do jejího ducha. Byly to proudy, které cítila, barvy a tóny, jejichž povahy a pohyby skrývaly v sobě hádanku nejsvatější krásy a čistoty. Tito Světlí šířili kolem sebe vůně, jež v sobě spojovaly jasnost vzduchu se sladkou vůni lilií a teplem slunce.
Bylo slyšet hlasy, které zpívaly melodie jako hluboký mořský příboj, do něhož zaznívá toužebné volání fléten na širokých pastvinách, zatím co nade vším vznáší se jásavé, jasné znění zvonů. Byly to chóry, v nichž každý z jednotlivých dokonalých hlasů zpíval jinou melodii a protkal ji navzájem s ostatními v posvátném působení.
Holda nevěděla, odkud všichni přicházejí, neboť zpěváků neviděla. Bylo jí však, jakoby toto posvátné spojení v chrámě působilo na ni jako zasvěcení.
Poslala děvčata domů. Chtěla být úplně sama s těmito Světlými a bylo jí, jakoby ji nutila přemocná touha, aby se oddala této touze po samotě.
Krásně se barvil bílý kámen v temně růžovém lesku. Zlaté znamení Světlého kříže na východní stěně vynořovalo se v růžovém žáru. Hluboce modré stíny vystupovaly již v rozích. Byl večer.
Tiše zněly zvenčí struny harf ve večerním větru a tiše mísily se mezi ně hlasy duchovních shůry. Přemýšlela a modlila se.
„Světlý Otče, v nekonečné dáli Tvého stvoření, kde lidští duchové mají najíti Tvoji říši? Kde je skutečně Tvoje východisko? Světlý Otče, který jsi všude, nade vším a všemi, odkud jsme přišli my a kam vede naše cesta? Světlý Otče, nech ty blažené duchy, kteří Ti zpívají chvály, po všechny časy kolem mne, abych nebyla tak osamělá ve Tvém širém světě!“
Bylo to jako úzkost a bolest opuštěnosti, co Holda cítila. A v této bolesti, kterou nedovedla odůvodnit ani pojmenovat, otevírala se stále více veliké síle Světla.
Holda viděla, jak bílé paprsky přicházely shůry okrouhlým otvorem síně a lámaly své oslepující světlo v bílém poháru. Hukot provázel toto světlo a bílé perutě objevovaly se ve slunečním kotouči střechy.
Jakýsi hlas zněl shůry!
„Já jsem Pán, tvůj Bůh! Já jsem síla a život. Ze mne je všechno. Já jsem věčný zákon, Syn, svatý Duch a Otec. Já jsem počátek a konec a jsem živoucí. Já jsem Vůle a Slovo. Já jsem Pán, tvůj Bůh!“
Opět zahučelo to mocně prostorem a kolem posvátné výšiny zdála se zuřiti bouře.
„Všechno bytostné se raduje a čeká na hodinu, kdy dům Světlého Otce bude naplněn jeho silou. Toto dění tomu duchovně předchází. Pohleď, jak doba tvé přípravy již minula a ty vstupuješ na vlastní úřad jako kněžská žena ve službě Boží!“
Holda sotva věděla a chápala, co jí říká onen Světlý, který stál před jejíma očima. Věděla jen, že nebyl na této zemi.
„Vy, lidští duchové budete nositeli mé vůle,“ pravil,“ posílám vás, tebe a Hjalfdara, abyste šli napřed. Všichni, kdo podrží mé Slovo ve své paměti, budou následovat.“
Holda podívala se na Světlého přesněji. Bylo to, jakoby seděl na vysokém zlatém trůně, obklopen světlem a pohybem. Zářící rytíři mu sloužili a panna nádherné krásy klečela u jeho nohou a podávala mu svítící pohár. Nad zářivým vznášel se však praobraz ženské pramáti, kterou Holda již znala.
„Kdo je tento Světlý, jehož zahaluješ svým pláštěm?“ Tázal se Holdin duch.
„On jest Parsifal, můj syn, čistě duchovní schrána, skrze kterou světlá Vůle Boha Otce stvořila stvoření, když pravila : Budiž Světlo!“
Jméno Parsifal mělo podivuhodnou sílu. Otevřeného ducha Holdina jakoby proud shůry naplnil životem a bohatě ho obdaroval. A však od země byl pro ni cestou, která se táhla s neodchylnou jistotou nahoru a světlou branou, která se zářivě otevírala k vyššímu životu. Jméno znělo tak podivuhodně a v jeho zvuku bylo živoucí naplnění všech zákonů stvoření.
Co prožila Holda v okamžiku, nemohla si ujasnit. Věděla jen, že je obklopena nádherou, která byla rozlita z výšin do domu Světlého Otce a neodvážila se myslet ani tázat ani to pochopit svým vědomím, vnitřně úplně prázdná, volná a otevřená pro všechno, co do ní plynulo z neznámých výšin a co bylo její jedinou touhou.
Nepřipadala si nijak malá a ubohá, neboť byla prosta veškeré domýšlivosti. Byla skutečně pokorná a znala své hranice. Proto slyšela svým cítěním dále: „Hjalfdar je vyslán, aby lidem země zvěstoval Světlo. Ty, ve své čistotě smíš přijímat vědění, které vám lidem bude k užitku a vzpomínka na tvůj domov bude v tobě stále jasnější.
V duchu proputuješ zahrady půvabného ženství a svým duchovním okem budeš čerpat z pramene Života. Jasným poznáním budeš pít z pramene Pravdy, neboť On, zářící, naplní svoje stvoření silou lásky pro všechny své tvory.
Ty budeš přijímající nádobou, která uštědřuje moudrost k občerstvení ducha a dává směr k cíli. Na vašich ramenou leží veliká úloha: Máte býti vůdci skrze údolí, neboť hleď, vy jste již došli na nejhlubší místa svého koloběhu a nyní jdete zpět vzhůru. Nemohu ti tak rychle rozvinout dalekou stezku vašeho dění v zákonech stvoření. Věčná blaženost je určena vyvíjejícím se jiskrám ducha, které dospějí vědomé dokonalosti a jimž jako pomocníci byli jste posláni vy, poněvadž jste s nimi stejného druhu. Co rozvinete zde ve hmotě, poskytne vám hojnost všeho k rychlému rozvoji k dokonalosti. Tato země ve hmotě má se podobat blaženému ostrovu modré otčiny ve světlé výši, do které se budete moci vrátit.
Věčně má proudit skrze ni koloběh svatého Světla a věčně má letět po stejně posvátných cestách Světla, sama jako ostrov Světla v moři prožhaveného přediva stvoření. Ó, ty země, vyvolená k posvátnému dílu naplnění!
Skrze nositele semene ducha budeš věčně spojena s Láskou, Boží Spravedlností a Čistotou. Nad hmotou, na posvátných nivách praduchovního tkaniva stvoření, naplní se veliké živoucí činy vůle Boží a jejich projevy budou proudit od sféry ke sféře, v neodchylné, posvátné čistotě a síle.
Vy však budete se smět nazývat nositeli Svaté Vůle a naplňovat ji ve hmotě. Smíte čerpat z nejvyšších a nejčistších niv.
Všechno, co bytostné dalo jako vzor do hmoty, smíte poznat a ve hmotě dokončit. Věčně čistá a nezkřivená budiž posvátná říše vašeho Boha a Pána!“
Uložená v růžové obláčky seděla Holda a naslouchala, obklopena svatými zlatými plameny slov z úst oné vznešené, andělsky čisté královny nebes, která stála na proudech paprsků a vysílala dolů své síly. Světle zářící, s hvězdou na hlavě byla ovívána dechem nebes a obklopena řadou nejmilostivějších maličkých, světlých bytostí.
„Podrž to jméno pevně v sobě a čekej na jeho pomoc!“
To byla poslední slova zářivých úst. Pak zbledlo světlo růžového závoje, zmizelo vlnění hluboce modrého, hvězdami jiskřícího pláště. Světlo zhasínalo, mizelo samo v sobě, stoupalo do výše a stále výše a spouštělo na jemných, světlých, z lásky upředených opěrných vláken Holdina ducha zpět do její pozemské schrány.
Posvátné šumění harf zvučelo chrámem Božím, ve kterém prvá, Světlem povolaná kněžka Páně, strávila v modlitbách první noc.
Sedm dní strávila Holda v posvátných místech. Sedm dní a sedm nocí. Stalo se jí to potřebou a ona se nemohla odloučit od těchto posvátných míst. Ovšem vycházela většinou po probdělé noci, kdy směla přijímat mnohé posvátné pravdy ze Světla, do místnosti vlastního velikého domu, aby se podívala po práci svých lidí a ohlédla zahrady a zvířata. Děti a s nimi stejně staří druhové byli tak dobře zapracovaní do všeho, že nacházela vždy všechno v pořádku. S radostí viděla, jak prospívají květiny a ovoce pod rukama mladých žen, jak zvířata denně sílí a krásní a jak všechny pozemské práce pokračují. Mladé ženy a mladí muži dělali všechno s největší radostí, že smějí konečně sami dokázat, co dovedou.
Slunné letní dny měly nadejít a tu muselo být všechno slavnostně vyzdobeno.
Na Holdu, svou přítelkyni, která jim byla ve všem matkou a vůdkyní, dívali se všichni s vroucí úctou. Od nedávné doby však také s úctyplnou plachostí, neboť cítili, že zvláštní světlé síly tkají kolem Holdy. Zdála se jim často velmi vzdálená. Ona, která byla vždy připravena k činu a měla jasný pohled pro všechno skutečné, bývala nyní jako u vytržení.
„Což nespřádají se kolem ní světlé závoje, tak jasné a plné síly Světla, jaká jest jen v našem chrámě?“ Vyprávěly si obě průvodkyně, které měla Holda nejraději.
„Co to asi je, co ji přitahuje osamělou do chrámu?“
„Holda se modlí a hovoří tam v duchu se Světlými, kteří jí dávají zprávy o všem co, se lidé mají od ní dovědět.“
„A já věřím, že se doví ještě mnohé a mnohem víc, než co nám smí říci. Je pohřížena stále do sebe a její tvář je tichá, plna jasu a dobroty s odleskem vnitřního štěstí. Dovídá se tajemství světlých sil, pomocí jichž nám pomáhá k moudrosti a k radosti, k práci a úspěchu.
Pohleďte, jak kráčí, jak se obléká a zdobí a jak každý její posuněk má vysoký stupeň krásy, ovládání a duchovního mravu. Je ušlechtilá každým dechem a úplně samozřejmá právě tak, jako jsou světlí pomocníci samozřejmě půvabní v každém pohybu, v každém činu a každém výrazu. Vyrůstá do podivuhodné výše naše milá paní, která je matkou nám všem. Jak jí září z čela moudrost světlého Otce.“
Tak si vyprávěly dívky, mladé i staré ženy, jichž bylo již nyní hodně. Všechny byly stejného mínění. Nic v tom nebylo nepravdivého, nic pochlebovačného nebo vypočítavého. Všechny byly opravdové svobodné lidské ženy. Všechny se připravovaly zbožně a radostně na slavnost, kterou Hjalfdar chtěl uspořádat k Boží poctě v den slunce, kdy chtěl také zasvětit Pánu dům na zemi.
Byl oznámen Hjalfdarův návrat. Chtěl přitáhnout s mnoha muži s velikou loveckou kořistí. Pověst o podivuhodném bílém jednorožci, který chodil za Hjalfdarem jako věrné domácí zvíře a nosíval ho na svém hřbetě, již dávno pronikla na svatou horu. Holda se jen usmála a přikývla k této zprávě. Věděla, že toto zvíře bylo určeno nésti Hjalfdara daleko po širé zemi.
