Efezus (8.časť)

máj 7, 2024 | Ďalšie články

Když Holdino první rozrušení se trochu utišilo tělesným odpočinkem a požitím ovoce z keřů, putovalo pak jedno prožití za druhým zvolna její myslí.

Nejvíce zaměstnávala se dojmem, který na ni učinila ona zvířata, jež visela na nižších větvích keřů jako listy. Na hlavičce měly vysoko položené oko, které mlčky a tajuplně a přece vědoucí pohlíželo do světa. Z něho vycházely jemné růžové paprsky, které však byly viditelné jen tomu oku, které se otevřelo tajuplným dílnám spojující prasíly.

Tu viděla paprsky jako tenká vlákna, která se spojují se stejnorodým, avšak výše položeným. Jakmile se tak stalo, prožila zazvonění, které z vyššího proudu chvějivě přešlo do druhého, níže položeného. Tak stal se pohyb větší, barva hutnější, tón hlasitější a hlubší. A ona viděla, jak toto bytostné zvířecí mohlo se tímto způsobem vyživovat silami přírody, při čemž vpíjelo do sebe nejen nejjemnější síly z vyšších úrovní, nýbrž současně zocelovalo také svou pozemskou vůli a nechávalo ji přeměňovati v čin. Přibližovala se jim pozemská nutnost, výživa pro tělo.

Holda zahloubala se do těchto zvuků, jež proudily z těchto činných paprsků a její ústa počala tiše znovu vytvářet zvuky a tóny, které tu v počátečním stádiu byly vdechnuty do pozemského stvoření jako záchvěvy. A při tom nastalo něco podivuhodného: Tón blížil se také k ní! S ním objevilo se nádherné, modrozelené světlo a jeho paprsky zdály se přitahovat šumot záchvěvů. Tvář kulatého jemného, jemnohmotného oka pohlížela tu s úsměvem na Holdu.

Holda cítila, jak chvějící se zářivá vlákna uvolňují se z její bytosti. Nutilo ji to do cizí myšlenky, aby nakreslila slunečně krouživý obličej do měkkého písku u svých nohou… Při tom se jí ujasnilo, že se její myšlenky zaměstnávaly tím, čím by bylo možno večer nasytit tolik lidí. Daleko široko nebylo žádného ovoce a nikde nebylo vidět zvěře, která by jim mohla poskytnout potravu.

Jemná vlákna napínala se dále, čisté světlo proudilo do nich a čisté světlo zářilo opět z Holdy a kolem ní a kolem kresby na zemi vytvořil se světlý kruh. S údivem dívala se na to Holda.

Tu blížilo se k ní dítě Elfů. Jeho tvářička s modrýma očima a veliká bílá květina vznášela se kolem něho jako šat a jeho pohyby byly jako kolébání velkých květů ve větru.

„Můžeš zavolat bytosti, které vám musí sloužit za potravu pro vaše těla,“ pravil stříbrný hlásek tohoto něžného dítěte. „Počkej jen, až paprsky stříbrného měsíce políbí zemi. Pak nastane hodina!“ Elfí dítě zmizelo.

Holda cítila ve své duši něco nepopsatelného. Byl to dík Světlému Otci a podivování nad pronikáním jeho síly, která se zdála proudit od kruhu ke kruhu. Od kruhu ke kruhu? Kde se v ní vzala ta představa? Proč musela opsat tento kruh v písku?

„To je zákon pohybu, že všechno od začátku plyne opět zpět,“ pravil hlas, který ji úplně rozechvěl.

A když pozvedla oko svého ducha, tu se jí objevil neznámý Světlý, vyšší než Heimdall.

Z jeho vyzařování prasíly třpytilo se věčně měnící se světlo všech spojujících a kolem jeho prastvořeného vyzařování ducha chvělo se jméno: „Ahura-Anesha“.

Holda stála ve Světle Páně jako Hjalfdar, který v tutéž hodinu slyšel jeho volání a nechal jednoho ze svých prastvořených duchů, který tu stál čistý a bdělý, aby ho pochopil.

“ Ahura-Anesha, služebník moudrého Pána!“

Vyryj všechny tyto značky i ty, které budou ještě následovat, do pískovcového kamene, aby toto všechno uchoval!“

Holda pravila k Hjalfdarovi, když mu toto všechno sdělovala, že vznešený však nařídil: „Mlčte o tom, neboť v síle mlčení roste naplnění.“

„Jaký je ten vznešený Světlý?“, tázal se Hjalfdar. Ano, jaký je ten, který se pohybuje ve všem záření? Převládající žhavost jeho barev, která je nepochopitelná jako moře, které je jednou prosluněno jasnou modří jako jasná hvězda a pak zase zdá se býti hluboce temně zelené a neprůhledné, z kterého vytryskují bílozlaté koruny pěny a jež, tiše se lesknouc odpočívá ve žhavém slunci jako mdlá perla a bouří je prozářeno ohnivými blesky a třpytí se jako tyrkys, vlníc se jako neklidný had. Vyzařující, věčně tajuplná, taková jest jeho bytostná síla.

Jeho tvář je však tak krásná, že lidské oko nemůže ji zachytit. Nápadně září jedno oko na čele a vrhá barevné proudy světla na lidi, vždy podle směru vůle ducha. Nazvali ho tak, neboť on sám pravil jim ve zvonění svých paprsků:

„Já jsem jeden z praduchů z prastvoření. Ve službě Světlu chci vám zprostředkovávati z prasemene mé moudrosti. Dávno již leží v zárodcích na zemi. Zvířata i rostliny mají ji v sobě. Člověk však musí se ji naučit vědomě. Ukazuji vám veliké síly přírody a vedu vás po moudré cestě vzhůru. Tobě, lidský duchu z prvního pramene, bude umožněno skrze mne proniknout do výšin Jeho posvátného hradu, v němž přebývá Duch Pravdy, uprostřed prvního kruhu prastvoření.“

Bylo to mnoho, příliš mnoho pro lidskou dvojici. Zatímco všichni ostatní oddávali se klidu a ochlazovali žíznivé rty v bublajících pramenech, přišlo k nim toto veliké prožití ze Světlých výšin! Krásný Světlý, mocný, podobný andělu.

Vyzařování jeho perutí oslepovalo oči, síly jeho oka nutily je však na kolena.

Zvolna stoupal stříbrný lesk na třpytících se listech, jemná rosa padala na všechny květiny, které vydechly omamný dech.

Holda neopustila místo, kde byl kruh se slunečním obličejem v písku. Seděla tiše přemýšlejíc a Hjalfdar jí byl na blízku a pohlížel dolů na mlčící zemi, kde odpočívali jeho druhové.

Dobře, že spí, neboť jejich těla si plně zasloužila odpočinku a uvolnění po tomto těžkém putování a posledním velikém vítězství nad sebou samými. Brzy potáhnou dále posíleni a vyzbrojení do nové, neznámé ještě budoucnosti a snad i do mnohého nebezpečí.

Tu dotkla se Holda tiše jeho ramene a tiše ukazovala její ruka k zemi. Jakési světlo a pohyb objevily se nad kruhem v písku. Vypadalo to jako vzdušné zrcadlení. Svištění a třepetání mnoha ptačích těl a šumot mnoha perutí zavadil z dáli o lidské uši.

V ochraně zářivého Světla snesl se dolů chvějící se pár křídel a veliký, temně lesklý pták, podobný divokému holubu, posadil se do nakresleného kruhu.

Tiše chytil ho Hjalfdar a usmrtil krátkým stiskem ruky. Za ním následovalo celé hejno. Byla tu potrava pro všechny, kteří tu v lese leželi… Mnozí procitli probuzeni údery ptačích křídel a měli radost, když jim Holda vyprávěla, že Světlí vyslyšeli jejich prosbu a poslali jim jídlo, Všichni pomáhali připravovat večeři.

Do vlhké, písčité hlíny byli ptáci zabaleni i s peřím a pak vloženi mezi žhavé kameny, které již po dlouhé hodiny byly ohřívány nad posvátným plamenem. Tyto plotny z kamene byly narovnány nad hlubokým, čtyřhranným otvorem v zemi a byly rozžhaveny jako kamna. Zde byli ptáci upečeni.

Když byla večeře připravena, volal je Hjalfdar na místa. Všichni se uložili kolem žhnoucího krbu, u kterého pracovaly ženy. Tyto otloukaly pevně spečený hliněný obal ze zvířat a oddělovaly tím peří od masa. Vonící, kořeněné výpary stoupaly vzhůru.

Dříve než byla večeře rozdělena, Hjalfdar povstal a přistoupil k ohni:

“ Světlý Otče, děkujeme ti za toto jídlo, které jsi nám jako první v nové zemi daroval! Živíme se podle tvé vůle z plodů Tvých niv a zvířaty lesa.

Ukaž nám ty, které máme jíst a ty, které máme ušetřit. Ukaž nám v síle Tvých všemohoucích zákonů plodiny a místa k výživě plodů nového domova, neboť chceme Tě poslouchat. Děkujeme Ti a prosíme Tě: Kéž Tvoje milost zůstane s námi, Světlý Otče!“

Ještě nikdy neprožily Hjalfdarovy oči takovou moc. Proputováním čekající země došli do úplně jiného pásma. Tichý údiv nad mnohostranností díla stvoření Světlého Otce bylo vše, co dosud byli schopni procítit, neboť tkaní přírody a věčné bytí a vlnění tepu přírody stavělo je do proudu Světla.

Hledali, zda jejich staří přátelé z dřívějšího domova vyskytují se i zde. Byly jim nápadné bytosti různého druhu, zvlášť malá zvířata vodní, obojživelníci a hmyz. Jednooká dosti veliká zvířata, která visela na stromech jako listy, zdála se stále víc množit, čím více si oko zvykalo na bohaté tvary a barevnou nádheru listnatých rostlin.

Zcela jiného druhu než tam, v chladném, drsném, i když ozdobeném domově sopečných předhoří, písečných dun a pastvin. Byla tu hojná a teplá, životem přeplněná krása a nádhera barev.

A různě a rozličně, tak jako tato příroda, byly také rovnoměrně utvářeny ony bytosti, kterým říkali Spojující, Zprostředkující, Lehké,Plynoucí a Světlé.

Zcela jiné byly v druhu výrazu, i když se zdály býti Holdě téhož stupně a druhu jako ty dřívější. Jako dítě, které putujíc daleko v podivuhodném pohádkovém lese, zatouží náhle po starém okolí, tak byla Holda přenesená do úplně jiné přírody. Byla v každém druhu svého lidského druhu přirozená a třebaže byla vzdálená všemu citlivůstkářství, měla přece cítění pro souzvuk ve stvoření jako správně naladěná struna ve velkém chóru života.

Tímto způsobem a ne hloubavým rozumem, prožívali tito lidé svůj vývoj ve výstavbě země.

Ještě nikdy neprožili takovou noc. Buďto bývaly noci dlouhé a šedivé a nebo proudilo světlo oslepujících, kouzelných sloupů severní záře jako tekutý kov. Nyní však viděli množství známých hvězd na hluboce modrém, teple sametovém nebi, z něhož linuly se ještě čisté paprsky.

Neviděli však již více Heimdallova mostu a neslyšeli již hlas jeho rohu. Zato však smálo se na ně ve dne slunce a bujné květeny těžké vlhkosti a hojnosti visely na velikých větvích.

Podivuhodně vlnilo se to v šumivých vodách, odkud vylézaly ještěrky a žáby a dívaly se přátelskýma očima na lidi.

Opět zaznívaly při tom tóny a opět rozechvělo vyzařování ze chtění těchto zvířat Holdino srdce. Zachytila tyto zvuky a musela je napodobit svými rty. A tu se jí zdálo, jako by rozuměla, jsouc spojena s nimi jemnými vlákny smyslu jejich řeči mezi zvířaty a rostlinami. Nové, obšťastňující, bohaté prožívání pro ni znovu začínalo.

Tato noc v lese, nad nímž třpytily se hvězdy a v němž tichý šumot kapradin a bublání vody nekalily tisíceronásobné hlasy, nýbrž provázel je lehký, uspávající zpěv, byla jako vnoření do dlouho vytoužené blaženosti.

Tělo neznalo únavy. Zatímco všichni spali, setrvával Hjalfdar i Holda v blaženém bdění, které na ně vylévalo proudy živoucího ducha.

Časné jitro halilo ještě nádheru lesa do jemných závojů. Holda přistoupila s několika děvčaty k ohni, kolem něhož byly ještě patrny známky večeře. Malá hravá a chlupatá zvířátka poskakovala se štěkotem kolem nich a starala se o očištění místa oddechu. Téměř ani kůstka neprozrazovala, co bylo k včerejší večeři.

Holda sáhla rukou nechtěně nahoru, neboť z jednoho stromu byla jí nápadná větev, plná chlebových plodů, které hned ochutnala. Listy zahalený bledý obličej schýlil se dolů a s úsměvem a šepotem podával jí v zářící ruce větev. Také děvčata to viděla.

„Holdo, matko nás všech, jaký jsi to miláček Světlých? Kéž bychom se od tebe naučili, aby i nám byli pomocníci tak milostiví.“

„Buďte přirozené, milujte se vzájemně a otevřete se posvátným silám a pak vám to všechno příjde samo sebou.“ Pravil Hjalfdar, který právě přišel.

Tento chlebovník, jak ho nazývali, poskytl jim hojnost plodů, jimiž se všichni nasytili. Pak měli chlapci veliké žně, neboť Hjalfdar radil, aby si této potravy nabrali na cestu.

Nad Hjalfdarem putoval opět veliký plamen, když kráčel po Holdině boku v čele dobře uspořádaného průvodu. Zvolna kráčel za nimi lid i dobytek. Hlasy mladých lidí, mužů, zpívaly novým způsobem chválu nové země.

Nebe bylo jasně modré a vzdálené pruhy světla upomínaly na svítící proudy Heimdallova mostu. Zda bude opět svítit slunce?

Namáhavá byla cesta hustým porostem, který Hjalfdar pádnými ranami prorážel. Putovali s důvěrou k údolí setrvání, které jim bylo zaslíbeno Světlým Otcem.

Ano, slunce svítilo! Svítilo nadcházejícího jitra, když kráčeli hvězdami ozářenou, chladnou a tajemně šeptající nocí. Svítilo nad rozlehlou, úrodně se zelenající rovinou, která byla obklopená řetězem pahorků jako kotlina.

Slunce vystupovalo velmi rychle. Tento způsob a druh sluneční pouti byl jim novým. Přicházeli z daleké země severu do mírného pásma a nechápali proto ještě mnohé, poněvadž jim chyběla znalost utváření a znalost pohybů.

Viděli také, že tu žily vysoké, bytostné postavy a horlivě pracovaly.

Veliké převraty země zanechaly tu své stopy. Vnitřek zemského povrchu byl obnažen zlomy, které bylo vidět na svazích a které ukazovaly jeho složení.

Viděli bílé, kovově se lesknoucí vrstvy, které se táhly v jemných plotnách v těchto trhlinách. Jedna z vedoucích bytostných postav odpověděla na Hjalfdarovou otázku:

“ To pozvedly žhavé síly a posunuly o kus dál. Pak to zadrželi obrové, aby to nebylo pomícháno s vodou horských jezer. Přitahující působení pórovité hmoty je však vpilo do sebe a nyní vystupuje na světlo v ochlazené formě jako třpytící krystaly.

Pohleďte kolem sebe. Teplo, slunce a žhavá láva udělaly z této kotliny v hlubinách úrodné údolí, kde nyní žijí veselá zvířata a jež bude později v budoucích časech sloužiti za obydlí lidí.

Vy však jděte dále, neboť ještě nejste u cíle: mnohem vyšší budou nakupeniny, které od té doby obrové střeží. Od té doby žijí na těchto vrcholech a kráčí velikými kroky po těchto hřebenech, které se jim zdají býti malými, zarostlými vlnami.

Obrovští jsou obři a mocně působí mezi vrstvou bytostného a jemnohmotného. Oni jsou skutečnými staviteli hmoty v jejím původu. Oni také vybudovali Světlým jejich vysoké hrady a jejich vůle jest láska k výstavbě.

Spřátelte se s nimi, jako jste se spřátelili s námi, které znáte již dlouho. Vyšlete k ním z vašeho chtění důvěru a lásku a pak také oni vrátí vám důvěru, lásku i pomoc. Ve své důvěře jsou spojeni se všemi světlými a v pravdě jsou oni silnými pomocníky.

Jestliže vy se svým způsobem vpravíte do velikého soukolí života, pak budete moci s jejich pomocníky také ve hmotě zřídit veliké, nádherné stavby a rozvinout síly, kterých nyní vůbec ještě neznáte. Nemáte ještě vůbec žádné představy o moci a síle, která spočívá v životě, avšak jste vyvoleni poznati a zužitkovati všech těchto darů.“

Zatím co táhli dále, pociťovali stále více žár stoupajícího slunce a velmi žíznili.

Hjalfdar, který to pozoroval dříve, než ostatní na to mysleli, prosil svého Světlého přítele, aby mu v pravou chvíli ukázal pramen.

Hjalfdar stál v záchvěvech důvěry a vědění o všemohoucnosti Světla, které používáním, školením a hybnou podporou ve chtění trvale rostlo. Jeho duch neznal žádných starostí a žádných pochyb a jeho zkušeností ho naučily, že se nepotřebuje bát žádných nebezpečí, dovede-li býti v pravý okamžik bdělým. Neboť žádné nebezpečí nemohlo se pak přiblížiti až ke konečnému projevu ve hmotě.

Zpěvem chválili mladí muži krásu země. Jejich hlasy zněly do dálky jako hymna ke cti Světlého Otce.

Holda dívala se opět jasným zrakem k zemi, neboť nový život na půdě se jí opět otevřel a ona jej pozorovala s velikou radostí. Tu vykukovaly z lesklých kamenů malé tvářičky, nepříliš staré a přece již vrásčité. Radostně, mlčky a velmi zaměstnaně pobíhaly malé postavičky touto hmotností, jako by jí vůbec nebylo. Jako závoj a světlé stíny seděly často na kamenech nebo z nich vykukovaly, kynuly maličkými prstíčky a zanášely lesknoucí se světélka do trhlin kamenných vrstev.

Tyto zárodky opakovaly vyzařování své lásky, která nechávala rozzářit barvy, jimiž se jednou budou lesknout nádherné hmotné drahokamy, jak to viděla Holda v budoucnosti.

„Až budete budovat Pánu nade vším životem, jemuž budete v pravdě sloužit, jeho stánek na zemi k poctě, pak ukážeme vám naše poklady našich obydlí a dílen. A vy prožijete, že jsme nezaspali ani hodinu od té doby, kdy nás Duch Svatý stvořil.“

Holda naslouchala v sobě. Jak to říkal? Duch Svatý ? Vzpomněla si, že slyšela zaznít jednou také slova, plná světla a života. Tehdy promluvil je Hjalfdar shůry ve znění paprsků pod Heimdallovým mostem, dávno před jejich vystěhováním do světlé říše: “ Duch Svatý vznáší se nad vodami!“

Stezka stávala se stále neschůdnější. Hjalfdar razil cestu a Holda kráčela po jeho boku. Zanechávali zelenou, rovnou kotlinu po pravé straně, ačkoliv by zdánlivě bylo méně namáhavé ji projíti. Avšak duch vedl Hjalfdara opodál svahů a hřebenů navršených pahorků, jež byly porostlé hustým, tichým křovím a listnatými úponky.

Jemný stříbrný lesk neprosvitoval již písčitou půdu, nýbrž kusy skal byly zarostlé. Cesta byla stále namáhavější… Slunce stoupalo žhavě po nebi a křoviska poskytovala málo stínu. Přesto však nikdo nežádal odpočinku ani nápoje, ani cestu po volné, u jejich nohou se rozkládající země.

Byla to důvěra ve vůdce, kterou měli všichni ve svých duších a tato důvěra vycházela z klidu a síly stále vzorně si počínajícího Hjalfdara, který vyzařoval lásku a jistotu. Působil ze zákona. Tak, jak otvíral on sám ve vědění spojení se světlým Otcem, tak držel také své tělo přímé a uvolněné a jako se zachvívalo jeho tělo čistě a nezkřiveně v duchovních proudech, které mu byly darovány, tak jako nástroj, tak dokončil se projev všeho toho, co říkal. Paprsky proudily kolem něho, přitahovaly čisté a odpuzovaly rušivé.

V ochraně a připravena putovala také celá družina, která se měla státi národem.

Stále silněji působila přitažlivost stejnorodého. Stále více světlých vláken, posílaných pomocníky, tkalo budoucí obrazy, které nový národ měl uskutečniti. Tak kráčeli a probojovali se namáhavou stezkou, jsouce zdánlivě plně zaměstnáni obtížemi pozemského života a přesto povzbuzeni v duchu, pohybováni, vedeni a prozářeni známou jim silou. Nepozorovatelně ubíhaly hodiny, v nichž slunce stálo vysoko na nebi a opět klesalo dolů za temně modré pahorky a stále výše vystupující výšiny.

Bylo ticho, tajemné ticho v přírodě. Pahorky koupaly se v jemné rose, která se k večeru snesla z osvěžujících oblaků. Měsíc vycházel, avšak stále ještě na západě svítil ohnivý kruh zlatě lesknoucího se večerního nebe. Tam bylo ještě jasno, zatímco na severovýchodě byla naplněna obloha temnotou a chladnou modří.

V hlubinách roviny táhly se jemné závoje mlhy a v nich vznášely se světlé bytosti a plameny a ze země vystupovali malí bytostní přírody.

Holdiny oči šířily se stále víc, zatím co kráčela bdělá a otevřená nízkým lesním porostem. Tichý šumot ji upozornil, že s vystupujícím světlem měsíce přešel noční vítr. Hlasy zvěře byly ještě bdělé a bylo slyšeti jasné, vábivé vrkání usínajících holubů a řev pasoucích se jelenů.

Stále zřetelněji bylo slyšet šumot, jako od padající vody. Po chvíli došli na místo, kde svah na levé straně rozšířil se v postranní údolí, z něhož vycházel měsíc. Stříbrné světlo zdálo se tu proudit shůry a měnit se v hloubi údolí v podivuhodné stříbrné jezero.

Jásot vydral se z hrdel těchto lidí, když spatřili stříbrolesklé údolí v měsíčním světle. Šumivě kolébaly se jemné, vějířovité stromy v jemném vánku a vysoké traviny objímaly jejich nohy jako závoje, když sestupovali dolů. Vůně hojných květin plnila vzduch a lesklá očka veselých Elfů usmívala se z kalichů.

Jak to zde musí vonět a tkát ve slunečním svitu, když noční stíny odhalují takovou krásu! Jejich nohy se nezastavily ani na okamžik. Lidé táhli do hlouběji položené kotliny údolí, ve kterém zářilo jezero svým stříbrným svitem.

Když dosáhli tohoto bodu údolí, kde se Hjalfdar rozhodl zastavit, viděli všichni, jak vystoupil na kámen a v očekávání pohlížel vzhůru. Proto se všichni posadili a utábořili také svá zvířata. Mladí muži vyhrabali rychle malý krb a naplnili ho dřevem.

Pak přinesly panny ohnivého hada z posvátné nádoby, který rychle se vinul v suchých, tvrdých větvích a nacházel v nich bohatou potravu.

Plamen posvátného krbu stoupal do výše a šířil příjemnou vůni. Hjalfdar pravil slavnostním hlasem:

„Tak, jak stoupá tento posvátný plamen vzhůru do výšin nebes, tak vznáší se dík tvých dětí vzhůru k tobě, otče Slunce, který naplňuješ svět teplem a světlem.

Heimdallův most, který viděli jsme pozemským okem, ukázal jsi nám ve starém domově jako cestu do výšin k vám Pomáhajícím, Světlým. Toto vědění o cestě k vám vzali jsme si sebou do nové říše, kterou nám ukázali kdysi Vyšší, kterým i vy, Světlí Asové sloužíte. Světlý Otec! Viděl jsem jeho oslňující paprsek, který mne tím naplnil. Všichni, kteří jsou tu shromážděni, následovali mne proto, že sloužím Jemu. Novou je pro nás tato říše slunce, kterou nám daroval, úrodná a plná života jest tato část země. Jeho hlas pravil ke mně:“

„Zůstaň zde, neboť toto jest vaše země! Odtud rozvinou se větve mých posvátných zákonů mezi lidi, odtud obsáhnou kořeny velikého stromu osudu celou zeměkouli. Žehnám této zemi, na které budou budovat čistí, lidští duchové ve jménu mém.“

„Amen“

Píseň, znějící jako z výšin nebes plynula jako právě promluvená slova ze rtů chlapců. Zdálo se, jakoby tato slova byla z úst Věčného Otce.

Jasné světlo vyšlo nad údolím setrvání, do kterého vtáhl Hjalfdarův lid.

„Zde postavíme naše chatrče! Pán Světla dal nám všechno, co potřebujeme k našemu životu.

Uvažujte o mých slovech, neposlouchejte je lehce jedním uchem tak, abyste druhým je zase vypouštěli, nýbrž pohybujte se ve vašem životě. Hojnost práce dal vám Světlý Otec, neboť jen v pohybu a činnosti také vašeho pozemského těla bude hojně chleba, který vám dává. Naše bytí je jako koloběh, neboť vychází z věčných zákonů a opět do nich ústí. Ve všem, co nyní započnete, přijdete opět k vašemu východisku, půjdete-li správně. Tak nastane vzestup.

Toto musí býti vysloveno, i když tomu nerozumíte. Avšak všechno, co je mi řečeno ústy Světla, musí býti ihned také vysloveno, neboť jdu s tím já před vámi a razím vám cestu tak jako jsem šel ohněm a bouří, chladem a bídou, krví a vodou před vámi až sem do údolí setrvání. Až do nejpozdnějších dob země, až veliké vlny budou ji omývat, i když oheň pozvedne jinou zemi a bílé pláně pokryjí po tisíce slunovratů zemi, stále ještě půjde pověst o domově Světlých Asů, který vystavili lidé Bohům na zemi, aby tu mohli zůstat a v lásce a v síle zakotvit ve hmotě stvoření.

Pravím vám, nechť moje slova pohybují vámi ve vašem všedním životě. Buďte mlčenliví, jak jste se tomu dosud učili. Chci vám ukázat světlá vlákna vašich činů, až den ze dne zářivější proniknou celé naše krásné údolí a shromáždí potravu zpět ze světlých výšin.

Efezus (7.časť)

apr 30, 2024 | Ďalšie články

Tam, kde je všechno čisté a krásné, budeme se moci i my, kteří vyhlížíme nyní jako drsní, duchovní Koboldové pouště, utvářeti krásně a mile podle záření a stejnorodosti tohoto světa. Bude to svět sám pro sebe, bude to říše obklíčená azurově modrými lesy a jezery. Vlnící se lesy zdobí úpatí zarostlých hor, jejichž nitro žhne zlatým ohněm.

Bohatá jest země na ovoce lesů, plna šťávy jest její půda. Její vody jsou plny ryb a slunce nesvítí tam tak zřídka matně a chladně jako v čekající zemi. Napněte své síly a řekněte to těm, kteří chtějí umdlít před cílem. Nyní musíte vyvinout největší sílu, neboť se blížíte k zemi oblud, které střeží vaši budoucí říši. Nic nevědouc, čeká svého dobyvatele.“

Těmito slovy jako by se napnul svět nejjemnějšího působení kolem malého zástupu, který hledal svou zemi.

Prach a mlhy zvedaly se v dáli. Teplý vítr vanul velikými nárazy nad pustinou a často bylo nutno zastavit. Tvrdě musela bojovat zvířata i jejich průvodci s prudkými nárazy větrů.

Ptáci se špičatými, ostrými zobáky a šustícími perutěmi dívali se žhavýma očima dolů z mraků, které se táhly nízko nad zemí.

Vyhlíželi velmi hrozivě. Neviděli patrně ještě nikdy člověka, který přinášel sebou úplně jiné záření a záchvěvy pohybu, kterých neznali.

Mohla by to být spíše úzkost před neznámým prožitím, než skutečná zloba nebo hněv, co je činilo tak ošklivými a strašidelnými. V jejich zuřivém skřeku byla obrana.

Hjalfdar přemýšlel, jak by zvítězil nad těmito bouřnými ptáky, kteří přicházeli stále v hustějších řadách z oblaků prachu a výparů.

Obrátil svou tvář vzhůru: „Vy, světlí pomocníci kolem Njoerdhrovy říše síly, pošlete mi vaše paprsky!“

Pravil to hlasitě, zřetelně a stál vysoko vztyčen, otevřen všem silám a s rukama roztaženýma jako kříž. Do jeho těla proudily světlé, fialové paprsky, které ve větší výši stávaly se jasnějšími a bíle zářícími. Nahoře objevil se však světlý kruh, z jehož středu proudily všechny tyto paprsky.

Kruh šířil se stále víc a více, prozařoval svou silou mraky a přitahoval nesčetné řady světlých bytostných. Tiše jako v hluboké děkovné modlitbě stanuli poutníci. Hjalfdar stál na vyvýšeném balvanu.

Zvonění pronikalo vzduchem a všem byly otevřeny jejich bytostné oči. Všichni viděli, jak bytostní, ovlivnění silou duchovních zárodků, poskytovali jim mocnou a čistou pomoc. Mocně však žhnulo bílé světlo ducha nade všemi bytostnými pomocníky.

„Holubice Světlého Otce stojí nad Hjalfdarem ku pomoci!“ Divoce křičící ptáci náhle umlkli a jako spáleni zářením klesali rychle na zem. Točili se jako v opojení a když dolétli do určité vzdálenosti, rozletěli se na všechny strany. Nikdy již neobjevili se v blízkosti průvodu. Byli však předchůdci bojů, které Hjalfdfarovo kopí mělo vybojovat jako první.

Zvolna, avšak stále blížila se karavana k modrým řetězům hor. Teplejší větry vanuly jim vstříc, když utichla bouře a mraky zmizely ve světlých paprscích nebes.

Sluneční koule nebyla dosud na obzoru, avšak síla a pohyb jejich paprsků rozlévaly po zemi i nebi zářící krásu, kterou si dovedou představit jen lidé ze slunečních zemí. Zvonivé barvy, syté a plné a vzdor svým stínům, teplé a zářící. Podivuhodné sametové odstíny fialové a modré letěly nebeským prostorem a dole na obzoru táhly se hluboce modré hory lemované zelenou záplavou jako širokou stuhou. Krátké, mechu podobné rostliny počaly se objevovat všude kolem. Jásavý výkřik lidí, kteří tak dlouho byli nuceni putovat pustým pískem, pozdravil tento objev. Vlhkost a teplo, přicházející spíše ze země než z paprsků slunce, bylo viděti nejdříve na tomto mechovišti.

Malé, lezoucí a létající druhy hmyzu přinesly tento lehký rozdíl v druhu a vyzařování půdy jako veliký dar a jejich měkčí, k bytostnému se chýlící povaha byla tím občerstvena. Positivní mužové nepovažovali to za významné, ačkoliv i oni byli tím potěšeni.

Všechno jejich myšlení směřovalo ke slíbeným výbojům a utkání s draky, jak to bylo chtěno. Hjalfdar to věděl. Cítil přípravu k tomu v sobě. Z jeho nitra pronikalo to jako z naplněného pramene síly, avšak hodina ještě nenadešla.

Světlé kruhy snášely se shůry dolů, obklopujíce ho a on sál z nich sílu. Jeho průvodci cítili nepopsatelnou sílu přitažlivosti. Tu byl Sieghart, bojovník, který skolil největšího medvěda a Speerhold, mladý modrooký skokan, který přepadal jako šíp s napřaženým kopím velryby, když skočil z útesu do vln.

Tu byl Leithold, stařec, který krotil divoké krávy, které mu běhaly do léček pomocí nezlomné síly jeho vůle. Jalmar s mlatem, který zabil velikého kance a Singalf, krotitel hadů, který je dovedl přelstít svým pískáním. Hjerub, lapač ptáků, napínal svou zbraň podobnou luku, z kterého vysílal malé, pérovité kopí tam, kam chtěl. Dovedl napodobit hlasy všech známých ptáků, takže v celých řadách následovali jeho volání. Každý z nich, nejstarší a nejobratnější z lovců a bojovníků a chytač jelenů , lovec s temnější kůží, měli své pomocníky, které si sami zvolili a vychovávali.

Byli to mladí muži, kteří neměli ještě ženu a chýši nebo jejich vlastní synové, které si navzájem podle jejich obratnosti vyměňovali.Hjalfdar nemohl přehlédnout řadu svých mladých mužů, kteří se chvěli jako v horečce před první příležitostí, kdy mohli vyzkoušet svou odvahu a umění ve vážném boji. Všichni drželi v rukou pevně své zbraně, ony zbraně, které byly muži tím nejdražším na zemi.

Již chtěli být netrpěliví. Po několik dnů tázala se Holda Erdy. Tato se jí vždy objevila, ale vždy říkala: “ Hodina ještě nenadešla. Dívejte se, až modré hory narostou před vaším zrakem a budou zelené jako vaše lesy u moře. Pak teprve budete blízko a pak držte se vedení vzdušných a jděte podle potůčku, který bude proudit u vašich nohou. Hledejte jeho pramen a naleznete ho ve vlhkých lesích, v jeskyních, kde obludy bydlí. Kroťte svou netrpělivost. Chcete být ukvapení? Vy, kteří znáte tkanivo vláken činů, chcete je roztrhat zbytečným neklidem? Chcete také zakalit tiché, horlivé tkaní pomocníků, když netrpělivými myšlenkami předbíháte vývoj tkaniva?

Bděte a nepřehlédněte nic, avšak chraňte se vynutit čin dříve než uzrál! K čemu máte oko, jež vidí tkát jemnou hmotnost, když toho ve své horlivosti nedbáte a necháváte bez povšimnutí hojnost svých darů. Využijte a važte si okamžiku, který vám má býti svatým, neboť on živí váš budoucí čin!“

Moudře řekla to Erda a oni zahanbeně krotili svou netrpělivost. Hory však dlouho nechtěly se zazelenat před jejich očima. Pokaždé, když hvězdy vybledly a slunný den šířil se po nebi, tu hory ve své chladné mlčenlivosti snad trochu povyrostly, ale stále ještě byly hluboce modré jako moře jejich domova.

Holda se však těšila:

„Pohleďte na malé praménky, které tu a tam zase pryští ze země, podívejte se na zelené palouky a nechte napást zvířata! Radujte se z toho, co vám podávají světlí pomocníci kousek po kousku, abyste to mohli plně prožít a vychutnat. Jak rychle jste zhýčkaní. Myslete na zaslíbený ráj! Jak chcete dosti děkovat Světlým za hojnost, jestliže nepoznáte maličkosti v plné ceně? Padli byste k zemi jako přezralé plody a shnili byste na ní.“

A Hjalfdar, který naslouchal, přátelsky Holdě přikývl:

“ Máš pravdu, Holdo, jak bychom snesli přebytek nedovedeme-li používat mála? Tak moudře to řídí vůle Světlého Otce a jak moudře to podle ní prožívá příroda. Naší pomocníci, Světlí i bytostní, dávají, co je nutno. Musíme to vděčně poznat až do hloubky. Také bolest.“

Holda kráčela těžkou cestou čekající země ve vědomém stavu svého ducha. Co bylo pro ni na počátku veliké cesty, která se zdála jíti do nekonečna, samozřejmým, ale nepochopitelným naplněním, to stávalo se pro ni Světlem chtěným děním. Dozrála ve velikých událostech života v přírodě.

Hjalfdar to ovšem poznal a viděl také, že vzestupující duchovní síla jeho ženy byla částí jeho vlastního velikého vzestupu.

Cítil sám sebe jako sílu, kterou světlý Otec postavil na krásnou zemi, aby se zachvívala v jeho posvátných zákonech a působila tak na všechny tvory jako vedoucí a povzbuzující.

Podle Holdina čistého druhu spojovaly se s ní všechny vznešené, zářivější proudy z duchovna, kterých všichni touto cestou dosahovali. Tak jako se jí blížilo vznešené čisté bytostné, tak i hmotě bližší malé bytostné mohlo se skrze ni projevovat. Její vidění rozšířilo se tak velice, že viděla vůdce živlů, uctívané dříve jako bohy, již jen jako prostředníky.

Toto všechno řekla Hjalfdarovi, před kterým neměla žádného tajemství, poněvadž jí rozuměl. Viděla, že už brzy uzraje doba, kdy vstoupí do země, kterou jim určil Světlý Otec a věděla také, že si ji musí vybojovat, poněvadž zářící domov měli dosáhnout pomocí vítězné síly svých duchů.

Holda modlívala se často a mnoho a při tom přišlo jí ono jasné, čisté vědění, které bylo pro ni tak přirozené. Kdykoliv se modlila, viděla se vždy stát na Heimdallově mostě. Tam obklopovaly ji čisté proudy vzdušné a světlé sféry a pak udála se podivuhodná věc.

Nad ní zaznělo zvonění a ze světlé, růžové zátopy světla přicházely zlaté, zelené a růžové stuhy světla, pevné napnuté, zpívající jako zvonky a nořily se do ní.

Proto modlila se Holda tak ráda, neboť tato prožití nahrazovala jí potravu, teplo i spánek.Vyživovalo to nejen její tělo, nýbrž také ducha. Zdálo se, že se do ní noří nejpůvabnější ženství a vůně podivuhodných květin, sladká, přísná a chladná současně plynula z ní.

„Jsi krásnější, silnější a čistší než zlatovlasá Sif, avšak jak mám pochopit tvoji bytost, tebe, která přicházíš z neznáma jako proud paprsků Světla Otce. Ty jsi částí oné posvátné síly, která se zdá vznášeti nad nejvyšším duchovním. Ty – formou učiněná, jsoucí. Budu Tě nazývati Pračistou Světlého Otce.“

Kolem Holdy byl zpěv a zvonění. Šla s Hjalfdarem v čele průvodu zcela sama. Nutilo ji to, aby do čisté přísné země, které se nedotkla žádná lidská noha, vstoupila sama jako první.

V síle se modlila k síle Božské čistoty. Ta opravdově vnořila se do pozemské ženy, že tato trvale pociťovala spojení.

Tu zazněl v dáli mohutný řev. Byl to hlas větřícího, divokého zvířete. Hrozivě a podrážděně šířil se řev do dálky. V jezerech a hustých, bujných kapradinových lesích, třpytících se jako smaragdové močály, vznikl vlnivý pohyb. Voda stříkala a vysoké, rozlehlé lesy vlnily se jako moře bičované bouří.

To všechno nemohli ovšem blížící se lidé viděti, neboť byli ještě příliš daleko. Avšak zvířata s chladnými, tlustými, rybám podobnými těly a s rohy na hlavách, pronikala zlýma očima zelení a viděla blížící se cizince. Cítila jejich sílu. Proto ten pohyb vzrušení a úzkosti, který přecházel v bojovou pohotovost.

Počet těchto zvířat byl nezměrný a jejich červovitá těla zarývala se v hustě porostlých jezerech nebo se choulila v jeskyních, které si sama vyhrabala. Tak číhalo strašlivé nebezpečí na blížící se lidi. Jako žhavé uhlíky pronikaly úzkostlivě oči těchto oblud hustotou lesů a Holdino bystré pozorování spatřilo ve vzduchu formy úzkosti.

Šedozelené a jedovaté vystupovalo to z lesa a blížilo se to jako mraky jemné hmotnosti ve formách stravujících se vztekem a úzkostí. Žhavé byly jejich oči, naježené jejich rohaté hřbety a drápy opatřené pařátovité pracky. Zdálo se, že oheň vzteku proudí z jejich chřtánů a trojnásobnými řadami zubů. Křídla nesla se tu a tam. Šedo bylo před Holdinýma očima.

Tu zatroubil Hjalfdar poplašeně na svůj roh. Jásavý křik zazněl od konce průvodu až k vedoucí dvojici – konečně vytoužený boj, dávno slibovaný. Konečně přišla hodina.

Kolem houfů přicházejících lidských duchů shromáždilo se množství světlých pomocníků, přicházejících ze všech stran.

Byli to duchové země, duchové vzduchu a světle zářící Elfové. Z nich proudily síly velmi jemného druhu, jež se leskly a třpytily, jako svítící řady perel a proudily po napjatých vláknech událostí, jež byly vytvořeny formami vůle a zesilovaly tak radostné, bojovné vyzařování blížících se lidí.

Obraz zářivých barev, jaký poskytovalo toto zářící duchovní bytostné a jemnohmotné spolupůsobení, země dosud nikdy nespatřila. Z tohoto mocného tepu života vznikla brána pro nejmocnější proudy sil světlého Otce. Všichni, kteří se připravili k boji, byli posíleni, když se před tím připravili radostným chtěním.

Stáli v proudu sil, které byly vůdci dány a desateronásobnou mocí to od něho vyzařovalo k nim.

To bylo hnutí, hukot a tok, jakoby vodopády Světla řítily se dolů. A všichni byli vidoucí. Viděli formy úzkosti draků, kteří svá líná těla plazením vytáhli na pokraj lesa. Strašlivější však byly formy vzteku a hrůzy, zloby a lsti, které se tu napřed plížily v šedozelené pevné jemnohmotnosti.

A tu zaznělo varovné volání Hjalfdarovo do dálky: „Pohleďte, jak rozhodnutí ke zničení vystupuje v dáli jako kouř. Vyšlete zbraně vašeho chtění a vyzařujte sílu, kterou Světlý Otec poslal k pozemskému boji! Pohněte svými myšlenkami a ražte jimi cestu vpřed. Pohleďte na pomocníky! Světlý Otec nedal Vám pochopení pro všechny vedoucí síly proto, abyste pásli své zraky na jejich kráse, nýbrž proto, že máte jejich pomoci využít

A stále více a více pohyboval se boj záření. Kupředu útočily jasné, světlem zaplavené vlny, jimiž probleskovala ostrá, plamenná kopí. Nejpřednější zbraň podobala se zahnutému meči, jakého dosud člověk nikdy nespatřil na zemi. Byl to duchovní meč jednoho ze stvořených, který kdysi Parsifal poslal na Patmos. Lehce zářil kříž jeho rukojeti a jako plamen leskla se jeho broušená, široká ocel….

Tak vznášel se nad člověkem, Hjalfdarem, který měl dobýti své říše.

“ Ke cti Světlého Otce vybojujeme vítězství“, bylo heslo boje.

Jako lvové zaútočili mužové a za nimi následovali mladí muži a chlapci. Teprve za nimi přicházely ženy a také nesly svítící kopí chtění před sebou. V řadě stínovitě pohybujících se draků vznikl neklid a vytryskly páry úzkosti. To nebyla stejnorodost, co se k ním blížilo, nýbrž vítězící, svítící plamenné záření, které rozhánělo tyto jemné výpary, aniž by se samo při tom změnilo.

Rozdělující, vysávající a zhášející byla činnost těchto duchovních, tvárlivých sil Vůle v podivuhodné práci, logicky bojujíce v Lásce. Hráz síly obklopovala dobyvatele, kteří tu měli objevit na příkaz Světlého Otce krásnou zemi.

S velikou rychlostí blížili se k místu pozemského boje. Tu ležely husté kapradiny a spleti lian jako spáleny. Bludiště houštin pokrývalo bažiny a obklopovalo lesy. Ptáci vybudovali zde drakům tuto obranu.

“ Musíte je vyhubit, neboť kdyby žili dále, nebyla by možná žádná výstavba „, pravila Holda.

Blížili se k nim bytostní. Vzdušní duchové ukazovali na pletivo, které bylo napleteno kolem zelených kapradin a duchové ohně volali je k nádobě posvátného ohně.

„Toto jest prostředek, který vám přinese vítězství nad draky ve hmotě! Tato moc je dána do rukou jen silným, kteří jí dovedou využít k účelu Světlem požadovanému!“

A Heimdall se blížil!

“ Bez předchozího boje, záření v opravdovém chtění, byl by vám zhasnul oheň, který nyní nese v sobě vítězství. Hjalfdare, zapal první oheň!“

„Jen jiskřička vaší zářící látky postačí dobýti vám vaši slunnou říši. Využijte toho a vychutnejte hluboký smysl tohoto prožití až do základů.

Moudrost je v tomto poučení, které vám Světlý Otec zvěstuje prostřednictvím Heimdallovým!“

Heimdallův roh zaduněl rozplameňujícím zvukem k Hjalfdarovu činu. Tiše a rychle olizovaly odpoutané jazyky ohně suchou sněť rostlin. Tajemně zapraskalo husté tkanivo. Silnými pohyby zafučeli do toho vzdušní. Tu vyšlehl jeden plamenný jazyk za druhým až vznikla ohnivá stěna. Vlhký vzduch se rozžhaveně chvěl a zatímco vrcholky lesů hořely plamenem, bojoval dole žár s dusivými parami hlubin.

Strašlivě byly rozvlněné pohyby vod, jakmile stal se drakům vzduch a vlhko příliš horkým. Jako řítící se, sám v sobě bojující, umírající les vyhlížela tato spletená, kouřící se masa.

Tu zazněly mučivé skřeky a šumot třepetajících se supů, které jejich vlastní stavitelské umění zapletlo do jisté smrti, neboť mohutné peruti nemohly proniknout větvovím a rákosím, když oheň začal sžírat jejich peří.Kroužíce a třepetajíce se řítili do žíznivých chřtánů draků, kteří se váleli dole v plamenném moři nasyceném tukem jejich těl, která začínala sama hořet. Nikdo s lidí neviděl skrze plamennou stěnu hrozné události v hloubi lesa. Mraky, pára a kouř, jiskřící déšť ohně a strašlivě zapáchající výpary nutily oči k slzení. Lidé museli utéci od těchto jedovatých výparů, které se tu šířily na hodinu cesty. Krev, tuk a potůčky bahna vpíjely se do močálovité půdy. Lidé museli se snažit všichni odejít a proto putovali směrem k východu podle pahorků a lesů, jež byly ušetřeny od požárů dračího bahniště a vedly na vzdušné výšiny. Tam teprve zastavili.

Tiše se vlnící, kapradinovité lesy nesmírné výšky přijaly poutníky téměř již udušené strašlivým zápachem tuku. Mile zavanul chladný vítr a vzdušní seřadili se na pomoc kolem žíznivých lidí.

Paprsky světla zdály se prozařovat podivuhodně harmonicky vyklenuté listy kapradin tak, že každá žilka a každý list přišel k uplatnění. Šupinatý přesličkovitý vzrostlý strom svítil světle vypálenou hnědí a tyčil se jako sloup ze šťavnatých, tiše se chvějících křovisek a travin.

Zde nebylo žádných oblud, divokých velikých zvířat, jakoby blízkost hrozivých draků v mnohadenní vzdálenosti držela ostatní zvěř. Tak ticho bylo v těchto lesích, že bylo slyšet padání nejjemnější květinky a zachvění vějířovitého listu, pohlazeného větrem. Pouze tichý šumot šel široce rozevřenými korunami a u nohou mlčky sem vnikajících lidí prýštily tiše bublající, stříbrně modré praménky.

Lidé pak poklekali, ponořili své dlaně do nich a pili. Světlý a tichý, silný a opravdový pronikal jejich vroucí dík k zářivému trůnu Světlého Otce. Ve strádání naučili se vážiti si jeho darů a jejich veliké hodnoty. Veliký klid zavládl v lese.

Nikdo z mnoha lidí nevnesl sem pohyb neklidu nebo cizoty. Zdálo se, jako by všichni byli svorní v tom, že se považují za obdarované a omilostněné hosty ve velikém chrámu Světlého Otce.

Hjalfdar a Holda stanuli na mírně vzestupujícím svahu a pohlíželi na lidi zbožně se sytící. Pocit velkého, tichého štěstí chvěl se v nich, čistá radost a klid splněného úkolu.

Byli jako pevné zakotvení v síle, která je spojovala nahoru.

Pevně však stáli na zemi. U jejich nohou odpočívali lidé, jimž se stali vůdci. zatím co Hjalfdar obíral se ještě jednotlivostmi boje, přitahovalo již hybné, bytostné řízení celou Holdinu bytost na mnohé dráhy. Všechno stalo se novým.

Spící čekající země ležela za nimi, posvátný oheň přeměnili činem ve vítězství. Co bylo staré, zašlo.

Tu tkali ti samí bytostní ve věčném koberci nikdy neselhávajícího života.

„Ti samí a přece docela jinak vyhlížející. Tak jako my jsme se přetvořili v činech, tak tomu bylo i s vámi. Ani vy nejste již ti staří, neboť posvátná ruka vtiskla pečeť své síly na vaše čela. Svatá znamení žhnou v knize života, ve které my všichni musíme živě stát a vaše jména září.

Plamenná síla z posvátného ohně vaší pravlasti vás prožhavila a Světlá síla světlého Otce tomu chtěla, aby nyní zavládlo vítězství.

„Siegwald“ nazveš jméno synáčka, kterého ti láska Světlého Otce posílá jako první výhonek v nové zemi, kterou můžete nazývat „Asgart“, podle zahrad vašich věčných pomocníků, kteří podle nich vám ji vybudovali.

Stali jste se Asgarty, kteří jsou spojeni s Asy, zlatovlasými jako vy. Máte založit na zemi domov světlých Asů!“

Tak mluvilo to šeptavě a zvonivě v paprsku, barvě a tónu v mile se střídajícímu seskupení k Holdě. A jí zatočila se téměř hlava od hojnosti života, který se tu rozevřel před jejím opojeným zrakem.

Všude krása. Každá buňka byla živoucí krásou vytvořenou ve zbožné snaze vzhůru. Ticho, čistota a vůně, záplava světla v šumící zeleni a perlící potok, jehož stříbrné bublání bylo jako hudba. Zde tkali světlí Elfové, tam vodní žínky, zde kutáleli se veselí gnómové země a vzpínali své sukovité ruce vzhůru, ukazujíce na byliny nebo šťávy deroucí se ze země.

Nyní uviděla také malá zvířátka lezoucí a poletující a těšila se z jejich hry s Elfy.

Chvějíc se štěstím chtěla uchopit svítícíma rukama všechnu tu hojnost, aby ji zadržela – avšak :

„Jedno po druhém,“ smáli se Elfové.“ Jedno staví na druhém, v blažené trpělivosti, věrno okamžiku!“

Efezus (6.časť)

apr 23, 2024 | Ďalšie články

Kolem Hjalfdara se však pohybovala vlákna. Bytostní napínali kolem něho pozemské síly a jeho duchovní oko vidělo světlezlatý most, na němž se objevil Heimdall, Světlý strážce. A jeho hlas byl jako hlas rohu, když pravil : „Tvůj Pán, který řídí a pohybuje nebem a zemí a který stvořil nás a naplnil nás silou svého živoucího Světla, praví ti nyní mými ústy, jimž lépe rozumíš než ústům jeho věčných Světlých duchů. Povstaň, vezmi svůj lid a putuj k severu! Neboť tato země bude zemí ohnivou po dlouhý čas, ve kterém vytvoří skvělé hodnoty.

Teprve později, až tvůj duch tě opět přivede sem dolů, bude nosit lidi z masa, kostí a krve.

Ty jsi jeden ze stvořených z prasemene, jehož země bude několikrát nositi, aby na ni a do jejího rodu zasadil čistotu svého původu. Proto povede tebe a tvůj lid přes šíři moře, čas od času, skrze věčnost a ty budeš praotcem lidstva a na konci těchto dob láska Světlého Otce uzavře kruh tvého putování.“

S hukotem přiletěla bouřka a jen malé bezoblačné místo bylo nad Hjalfdarovou hlavou. Zář Světla ležela na jeho tváři a všichni mužové ji viděli.

V tichém pochopení drželi schýlené hlavy a mladí mužové klečeli na zemi. Všichni pozvedli ruce nahoře otevřené a očekávali požehnání věčných Světlých.

Slyšeli Heimdallův roh, vyciťovali lesk jeho světlého oblouku a cítili, jak bytostné tkaní napíná kolem nich svoje síly a očisťuje nebe, pod kterým stáli.

Pozorovali zuření a rostoucí hukot ohnivého nitra země, cítili chvění tenkých vrstev, na kterých dosud putovala jejich noha a slyšeli volání Hjalfdarova rohu, který vyzýval k opuštění osady.

Dobře uspořádaný a přece v klidu vydal se na cestu malý průvod. Ženy, děti, kozy a krávy, telata a psi, někteří obtížení náklady, někteří volní.

Hejno ptáků sledovalo je ve vzduchu jako hejno bílých holubů.

Holda kráčela v čele průvodu a za ní čtyři světlovlasé dívky. Pak řadily se ženy každého stáří, z nichž některé byly neseny na nosítkách. Ty byly poraněny.

Holdina péče neponechala nic živého v osadě. Kolem její postavy byl upředen světlý plášť, jehož řídící a šeptající pomoc byla pochopitelná jen ji a Hjalfdarovi.

Na Hjalfdara přišla síla shůry. Stál, všechny o hlavu převyšujíce ve své malé skupince. Ženy a děti zastavily na úpatí pahorku a dívaly se z části v plachém obdivu, z části ve starostech, zda je všechno to hrozné prožití neobklopí. Dívaly se v jediné důvěře a úctě na světlovlasého vůdce, který zářil jako Heimdall. Jako by světlý kruh tkal se kolem něho a z výšin blížil se světlý plamen a hučící zvuk.

„Já jsem ten, který tě volá. Já, ten, který jsem! Jedině existující! Pravím ti, splň, co ti poroučí Duch Boží. Jsi ve Světle jeho Lásky a náplň jeho svatou Vůli jako posel ve hmotě, uzrávej k provedení! To praví ti ten, který se jmenuje Amen !“

Hjalfdar naslouchal hukotu této síly, která ho naplnila dosud nepoznaným proudem života. Cítil a viděl záchvěvy plamenného Světla, které se mu zdálo příliš silným, než aby se odvážil do něho pohleděti.

On, který dosud všechno beze strachu přijímal a snažil se vyzkoumat a pochopit, byl jako oslepené, přemožené dítě, jež chvějíc se skrývá svou tvář do rukou.

„Pane, který se nazýváš Amen, Ty jsi vyšší než všechno, co jsem kdy tušil, vím to, cítím tvou moc a sílu, která proudí skrze mne.

Heimadalla směl jsem vidět, Tebe však nemůže vidět žádný člověk, nýbrž jen odlesk Tvého lesku. A již tento odlesk mne spaluje „

Hjalfdar nevěděl, že mluvil všechno zřetelně a hlasitě slovy svých druhů tak, že mu rozuměli. Hjalfdar necítil a neviděl, jak se s údivem schylují plni zbožnosti. Mlčky a v úctě naslouchali mohutným zvukům a slovům, která promluvila z milovaných úst.

Tak jako Hjalfdarovo, tak i jejich nitro bylo zasaženo a rozechvěno a tak jako on poznali i oni přemocnou sílu slov, která opět zazněla z něho: „Nechám před vámi kráčeti jednoho z mých duchů, abyste zachránili semeno, které má býti na zemi nositelem mého světlého Slova.“

„Budete vedeni, chráněni radou a můj zákon budiž vám životem a život vaším světlem s vaší oporou až do věčností!

Obrať nyní svou tvář ke hvězdě, která ti září na severovýchodě a kráčej v čele svého lidu. Dívejte se jen kupředu, ne za sebe, neboť zuření svítícího ohně přelije se všude jako moře a ještě se sykotem poteče do moře.

Všechno, co zůstává, to má a zůstane s vámi. To ostatní je pouze velikým stupněm k vybudování veliké slavnosti. Buďte bdělí a učte se ze tkaní mocných sil stvoření v mé vůli. Nyní vydejte se na cestu, neboť vaše hodina nadešla!“

A Hjalfdar kráčel ve svitu polární hvězdy na severovýchod, maje v zádech rudou zář nebe a dýmající páry. Jeho věrní šli za ním. Nebylo žádného zvuku úzkosti nebo žalob a žádný pohled neobrátil se zpět do strašlivé výhně. Všechno bytostné pospíchalo napřed, svištění a šustění křídel bylo cítiti nad jejich hlavou.

Kráčeli stále s klidnou pravidelností , majíce v důvěřujícím duchu ještě nepochopitelný cíl, vedeni vírou v moc velikého Světla osvěcováni jeho silou kráčeli po písčinách s krátkými travami do holé, suché, chladné a mlčící nekonečnosti.

Tato krajina byla jim neznámou a oni se jí dosud vyhýbali pro její velikost prostoru. Jako vypálená kotlina zvlněná maličkými pahorky, písčitá a prázdná, bez života a osamělá rozkládala se před nimi, jako připravená ke vzniku dalšího života.

Tak blízká jejich půdě milého domova, kde byla spojena rajská krása s drsnou divočinou a půda bohatá a plodná, tak blízko ležela tato spálená, zasypaná země, kterou kdysi zrodily také žhavé, strašlivě se ženoucí proudy ohně.

Mlčenlivá, připravená a přesto prázdná. Tak tu hučela a čekala a noha Hjalfdarova, prvního vyslance ducha, táhla touto čekající zemí.

Čekající země! Kdo ji tak nazval ? Náhle měla toto jméno. Oni ji neznali.

Ten, který šel vpředu, výše vztyčený než dosud, s kopím v sevřené pěsti, mocnými, pružnými, ale opatrnými kroky stále bdělého pantera, každý nerv a sval napjatý k připravenému činu, toho znali jedině a ten byl nyní vůdcem, domovem a cílem.

Nedívali se nazpět, ačkoliv čekající země ve své mlčenlivé řeči byla pro ně téměř výhrůžkou.

Písečné vlny byly nekonečné, jakoby tu právě ustupovaly do moře po dlouhé, široké záplavě. Tak to tu vyhlíželo a jen okraje pahorků červeně žhnuly od záře, která se chvěla na celém nebi. Hrady mraků hnaly se od severu a klesaly dolů jako hluboké závoje. V dáli vyla zvířata, jejichž hlasy dosud nikdy neslyšeli.

Hjalfdar kráčel vpředu a zdálo se, jako by nad ním proudilo dolů přemocné Světlo, pronikalo do něho, rozšiřovalo a narovnávalo jeho tělo a zvedlo jeho hlavu do výše.

A ze Světla stále k němu mluvil hlas rozechvívajícím tónem a vše pronikajícím zvukem plným slávy. Stále musel naslouchat tomuto hlasu a bylo mu, jako by ho slýchal vždy, již před dávnými časy. Slyšel šumění posvátných vod a slyšel zpěv Světlých ve chvějivém jásotu a pohybujícím dechu. Viděl Světlo, nic než Světlo. Neviděl prach a namáhavou, šedou vrstvu písku, která chtěla překážet jeho nohám. Viděl Světlo! Toto Světlo šlo před ním a bylo to, jakoby se šlo rychleji a on je neopustil a jeho duch se ho držel.

Tu otevřel se nepřemožitelný proud, který pronikal jeho duchem i tělem, jež zapomínalo na klid a spánek i jídlo a hlas ihned napomenul: „Pamatuj na ty, které vedeš!“

Tu zastavil a podíval se poprvé na sebe. Putovali již mnohé hodiny téměř bez hlesu a bez váhání, avšak nyní vzhlíželi k němu prosící, očekávající oči. Holda přistoupila s velikou hliněnou nádobou.

„Nenapiji se první, nýbrž až poslední, Holdo. Dej dětem, zvířatům a pak ženám!“

Holda tak učinila a vystačilo pro všechny.

„Na této pouti naučíte se vážit daru nápoje jako modlitby! S touto vodou proudí do vás hojnost síly, kterou vám posílá světlý Otec z Prazdroje. Budete-li ji píti v Jeho jménu s veškerou silou své touhy, pak bude vám jediná kapka občerstvením a potravou, která vám dá více než všední živobytí.

Děkujte však v živé radosti při tom tak, jako to může činiti jen ten, kdo opravdu žízní!“

Tak promluvil z Hjalfdara hlas, který všichni znali a který nazývali Hjalfdarovým světlým hlasem. Když zazněl, bylo to pro ně jako modlitba.

Těšili se z občerstvení a na jeho příkaz se utábořili na krátký čas. Brzy však se zbarvil obzor, padly sem náhle temné stíny a chladný vítr rozvířil písek. Dolů snášeli se bytostní, kteří se táhli jako závoj do ohromné výše a šíře a měli cosi omamně konejšivého ve svých pohybech. Tu zaduněl jako budíček Hjalfdarův roh a všichni vyskočili.

„Nesmíte spát, ale musíte zůstat bdělí na poušti při naší pouti čekající zemí, která nepotrvá již dlouho a pak usměje se na vás nový domov. Buďte však bdělí, modlete se tou trochou chleba a čistou vodou, která je naplněná silou Světlého Otce, neboť on sám mi tak poručil!“

Hjalfdar pohlížel vzhůru a jeho tvář byla ozářena světlou září, jejíž pramen nikdo neviděl, neboť nebe bylo šedivé a země ležela ve stínu noci.

Stále ještě byl dusivý zápach ohně nad širou krajinou, stále ještě hrozil temný, dunivý rachot nad zemí, která se tu zdála být hustější a pevnější, starší než chvějící se rašeliniště starého domova. Mlčky, zavírajíce oči při setkání s šedivě lesklými duchy písku a bytostmi, kráčel průvod lidí za svým zářícím vůdcem.

Před nimi byla šedivá, téměř neproniknutelná noc, za nimi šlehal oheň z hlubin a žhavé moře s vířícími vlnami polykalo všechny milované byliny a všechny prýštící vody… Hejna ptáků objevovala se stále řidčeji a v jejich uších zaznívalo již jen volání vodních zvířat, které padaly v celých řadách spálené. Bylo to hrozné.

Kde byly asi ty mnohé bytosti, které měly svůj domov na nebi, v lese a ve vodě? Byly všechny stráveny tekutým žárem, který se rozlil ze zlatě planoucích jezer ohnivé země po celé zemi? Nebyla to však žádná bolest pro ztracené statky v těchto lidech, nýbrž jen dík za záchranu.

V důvěře a díku pohlíželi vzhůru k Hjalfdarovi. Z něho proudilo k nim něco, co je posilovalo. Kráčeli za ním bez všelikých úvah po celou tu dobu nekonečnou, šedou nocí a nebáli se. Všichni byli silní mužové a ženy, důvěřivě otevřeni životu. Proto také proudily všechny pomoci a síly k nim a oni je pili žádostivě plnými doušky.

Viděli, cítili a prožili, jak celý svět kolem nich byl naplněn nepřehlednou mocí. Jejich oči se otevíraly a oni viděli světelná vlákna nad sebou a prožívali blížení, šepot a pomoc bytostných služebníků Merkurových.

Také Merkur, který se zdál býti vládcem všech živlů, se přiblížil a objevil se v jednom mraku. Byl tak nesmírně silný, že veliký počet elektrických blesků se vybil nad zemí.

Děti ukrývaly se plaše před svištícími živly, ženy kráčely silné a tiché, bojující proti noci bouře.

Nebylo v nich ani stopy po myšlence na hněv Světlého Otce, neboť ony viděly v tom jen všemocný projev jeho silné moci. Necítily žádné viny a necítily proto také žádného strachu.

Po krátkých šedivých dnech následovaly dlouhé noci. Čím dále táhli na sever, tím zdály se býti delší. Bytostní ukazovali se jim jako modročerné, plynoucí, mlžné ženy ocelového lesku. Pozorovali bytostné nejrůznějšího druhu a byli by se jistě báli, kdyby byli znali strach. Na místě bázně byla u nich ještě důvěra v obratnost v sílu těla a pomoc Světlých.

Čím dále táhli temnotou severního pásma, tím silněji vyrůstala v nich láska k věčnému Světlu. Tato láska byla tak veliká, že povznášela jejich plamenné chtění nade všechny jejich pozemské temnoty. Bylo také velmi chladno. Každou chvíli vystupovaly však ze země tepelné vlny, které vše vyrovnávaly a vlhkost, která se již chtěla usaditi jako sníh, opět se vypařila.

Na odpočinek nebylo pomyšlení a Hjalfdar cítil, že tkaní těchto nočních chmurných bytostných počíná zvolna působiti ochromivě a uspávavě.

Nařídil své chtění vzhůru ke Světlým a vyčkával poselství a pokyn. Kde zůstal Heimdallův most, který zářivě ve třpytu půlnočního slunce ozařoval svět? Dávno již zdál se zmizet a nikdo ho nemohl zpozorovat.

Na úlomku šedobílého kamene, jež tu pokrýval půdu černající země, vrýval Hjalfdar dny, které poznával podle objevení se, vystoupení a západu veliké hvězdy. Tato hvězda byla jako střed, kolem kterého zdálo se točit celé nebe se všemi hvězdami.

Při krátkých chvílích odpočinku, které byly často drženy, usínaly ženy i děti dlouhým spánkem a zdálo se, jakoby v této době klidu přijímaly zvláštní síly, které nemohli pochopit ani vynutit, neboť přicházely jako dar.

Holda obdržela od Hjalfdara velký zodpovědný úkol. Musela ochraňovat oheň, který vzali s sebou v nádobě. Stalo se tak na příkaz Erdy, která se jí často zjevovala.

„Ochraňuj oheň dobře, neboť ty nevíš, že lid putuje do temnot,“ pravila Erda, „doba čekání a strádání předchází velikému rozkvětu. Budete-li správně bdít, překonáte ji rychle a vítězně. Budete-li váhat nebo upadat do spánku, pak vás dohoní konec a nezbavíte se nikdy chmur.“

„Buď strážkyní posvátného ohně, který vám budiž symbolem čistoty, vůle a lásky! Tak jak on hoří zářivě a jasně stravuje všechny strusky, takovým buď i vaše putování!“

A oni vzali sebou část půdy, ve které oheň vzniknul a ve které zvolna dále žhnul ve hliněné nádobě a vezli také větve z nízkého tuhého dřeva, které mu museli podávat jako potravu podle rozkazu plamenného bytostného mužíčka. Ten byl stále na blízku Holdy a svýma chytrýma očkama dával pozor na velikou nádobu, kterou nesly dvě panny v koši. Nádoba byla uzavřená a z dírek pokličky vystupoval jemný, kořeněný kouř prozářený červeným světlem.

„Běda, kdyby světlo zhaslo!“

Jako výstraha stálo to v Holdině duchu, šeptáno vnitřním hlasem. Kráčela po celou pouť jen za nádobou skrývající věčný oheň. Byla první kněžkou světla.

Tu jí dal Pán nový dar. Posvátně, čistě třpytil se z nádoby ohně žhavý odlesk a v kroužícím se kouři vytvářely se jemné závitky, které se zdály býti naplněny mocným významem. Často, když sedávali, odpočívajíce, dívala se zamyšleně na tyto kroužící obláčky, které psaly tak milé značky.

Zdálo se jí, že ohniví bytostní zvěstují takto svým způsobem moudrosti věčného života…Stále více a více zdály se pronikati jejího ducha. Snažila se zachytit značky a zpozorovala, že se opakují. Nyní bdělými smysly pozorovala události kolem sebe.

Její pozorování bylo bystré a moudře vedené a její oči toužící po světle, které tak těžce postrádaly zářící světlé dny domova, žily se zdvojenou silou ve vědění u plamene.

Tak míjel pro Holdu a její dívky den za dnem na pouti čekající zemí. Pro ně bylo stále světleji ve všech temnotách, neboť ony sloužily plameni, Světlu. Veškerá ženská mládež snažila se kolem nádoby shromážditi a horlivě se tlačila ke službě. V řadě lidí probudila se láska k ohni. Úcta a vděčnost Holdě, kterou dosud neznaly, neboť bydlely v teple, slunečním světle a v blízkosti ohnivých jezer.

Hjalfdar pozoroval s tichým štěstím péči své ženy a radoval se z její pevné, tiché, téměř posvátné něžnosti. Viděl počínání značkovat plamenné a kouřové písmo a byl jí při tom nápomocen.

Zprvu činili tak jen kvůli zvyku a lepšímu pochopení, potom vyryli značky do kamenných plotniček, aby se srovnáním poznalo, neboť v písku na zemi vše rychle zmizelo.

Stále jasnější bylo v Holdině vědění řeči ohně, která ji byla zprostředkována pohybem. Brzy zformoval se pojem za pojmem a stával se pevnými a opakujícími se značkami.

„Obraťte se nyní k východu, kde dosáhnete rychleji okraje čekající země a kde naleznete vodu.“

O vodu měli nouzi. Zdálo se, jakoby zafoukal teplejší vítr a na okraji obzoru objevila se jasnější zář na nebi. Od jihu přicházely jim vstříc řady ptáků a zvířata, jakých dosud neviděli.

Zdálo se, jakoby od východu prýštil sem tiše a váhavě tepelný život.

Na okraji nekonečných, čekajících dálav vypínaly se modré hory do takové výše, jakou dosud nikdy nespatřilo Hjalfdarovo oko.

Z některých zdál se vystupovat kouř, který pak dlouho stál vysoko a tiše jako závoj.

Útvar půdy byl stále ještě písčitý, tvrdý a ztrnulý, jakoby země byla pokrytá jakousi kůrou. V dáli pak počal se chvět vzduch, jakoby tam bylo teplo a vlhko.

Často bořili se lidé i zvířata až po kolena do písečné hmoty, ve které nacházeli lesklá, světlá zlatá zrnka. Pocházela asi z doby ohně a družila se k popelu těchto vulkanických útvarů.

A opět byla příroda oživenější. Také bytostní ze ztrnulé, chmurné pouště, kteří se zdáli tkáti ochromivě šedivé závoje spánku, již zmizeli. Zato však vynořovali se okřídlení, kolébající se duchové vzduchu, kteří varovně šeptali a ukazovali jedním směrem. Tam byla krajina, ze které vystupoval chvějící se vzduch a šířil se jako jasné zrcadlo nad výšinami.

Když se rozšířily temnoty, bylo častěji slyšet odtud jakýsi křik, podobající se hrozivému řvaní tygra, smíšeného se skřekem zlého supa. Nebylo možno nazvat ten zvuk pěkným, jak zazníval jako podrážděná hrozba od čekající země. Holda pospíchala k Hjalfdarovi a kráčela po jeho boku v čele průvodu.

„Slyš Hjalfdare, Holda ti chce něco říci!“ Hjalfdar obrátil k ní svou světlovlasou hlavu a jeho zářící oči pohlédly na svou ženu, kterou převyšoval o celou hlavu. “ No? “ Hjalfdar stal se skoupým na slovo. Jeho vůdcovský úřad vyžadoval napjatého naslouchání, pátrání a větření, takže nezbývalo času na řeči.

“ Ohniví mi pošeptali, abychom dávali pozor na vzdušné. Dají prý nám pokyny, kde žijí zvířata. Vyzbrojte se kopími, pravili mi ohniví, vyzbrojte se silou našeho živlu. Až vám vzdušní pokynou a zastaví vás bouří, pak si připravte zbraně k obraně, neboť v roklích, které se rozevírají na předhůří modrých hor a kapradinových lesů, hnízdí draci. Musíte však draky zkrotit, jinak byste neměli nikdy pokoje pro svou výstavbu, neboť jejich váha by všechno rozbořila.

Najdete zemi v podivuhodné kráse a jak se na vás z dáli usmívá. Tam budou tkáti věční svá světlá vlákna zákonů nad vámi, tam budou vám otevřeny oči i uši pro působení vůle světlého Otce. Tam naleznete opět také nás, bytostné živlů, malé i veliké vůdce i pomocníky. Tam budete námi řízeni a vedeni, zdobeni a obdarováni a tam se spojíme s vámi co nejvroucněji ve světlém předivu Božského díla lásky.