Efezus (2.časť)

Efezus (2.časť)

Proto budu nyní mluviti podrobnějším způsobem jedině o EPHESU.

Bylo to vlnění a pohyb v bytostných úrovních a zcela jiného druhu než jemná a hrubá hmotnost, kterou tito bytostní utvářeli. Tvořením a prováděním napodobujíce Božskou vůli, přizpůsobovali se druhu svého okolí a přetvářeli je svým vyzařujícím chtěním tak, že se mohlo tvořiti úplně podle vůle Stvořitele, ovšem tak, že odpovídalo svému rázu.

Tak bylo stále napodobováno a utvářeno v každé sféře to, co v ráji prastvořené vyšlo z ducha Páně. Právě tak pohyblivá a trvale se měnící jako krásná prastvoření Světla je tato říše bytostných vůdců živlů, kteří jsou spojeni se hmotností.

V těchto překrásných zahradách a věčně se znovu tvořících hájích žijí světlí Asové a svým tkaním působí dolů do hmoty. Podobno činům tvořivých praduchů ráje, jest také jejich konání uctívajícím pohybem v rytmu záchvěvů stvoření.

Jako jemné, světlé provazce pronikají a oživují působící vlákna jejich chtění tyto sféry. V této říši je také světlé zvonění a zvučení, ale úplně jiného druhu, než hučící zpěv světla ve vyšších říších.

Je to šumění a zurčení líbezných zvuků přírody, jako perlivé bublání prýštících pramenů, jako jemný zpěv větru vanoucího nad loukami a poli, nebo jako hukot divoké bouře na moři a jako dunění ohromných vln. Je to šumot a svištění divokých horských lesů, kdy je slyšet dunivé pády stromů a rachot skal, kdy ohnivě světlé plameny blesků sjíždějí dolů a divoké záplavy valí se dolů z mraků, vybičovány zvířaty podobnými koním. Mráčky jemných výparů táhnou se jako divoké, rozsedlé skály mezi bojujícími živly a příboj vlnícího se působení jejich chtění naráží na mocné protiproudy, které vysílá otec slunce.

Otcem slunce nazývají svého pána, který je řídí a vede a od něhož pochází moudré pokolení Asů. On je vůdcem všech pohybů Světla a je podřízen Merkurovi, který shůry na zlatých vláknech vůle, plní rozkazy Páně. Otec slunce volá do služby a jeho družina je mu věrně oddána. On pohlíží ve svém působení na všechno ze zářícího slunečního světla a sám vypadá jako slunce a když chce přijmout na sebe postavu, tak je krásný, světlý a bílý jako jarní mladý den.

Oslepující zlaté copy padají dolů, má bílý, zářící obličej a světlé modré oči. Postava je štíhlá a plná síly a kolem něho plynou dolů jiskřící paprsky, podobající se zářivou silou paprskům matky slunce, nejsouce však tak hutnými jako tyto.

Zářící a svítící sluneční kruh má kolem hlavy a zlaté světlo objímá jeho štíhlé tělo. Je to široký, věčně kroužící pás ozdobený žhavě svítícími hvězdami. Otec slunce má na nohou zlaté boty, které jsou jako tekuté, lesknoucí se zlato.

S koloběhem sluncí jezdí kolem světů. Jeho oblačný vůz, lesknoucí se střídavě zlatem a stříbrem je tažen nádhernými oři, jež se podobají krásou a rychlostí duchovním ořům prastvoření.

Jako obláčky z jemné, světlé mlhy, zdá se býti tento jejich druh, tak jako všechny jejich výrazové formy, které se trvale mění a pohybují.

Po boku otce slunce procitla zářící, zlatovlasá Sif, jako nositelka veškeré krásy květin, panna šířící jaro. Z jejích světlých rukou proudí barevné útvary, které rozsévají pestré květiny na lukách a nádherně vonící květy na stromech. Milostná jest její tvář, jemně bílá jako list květu a hluboce modré jako pomněnky jsou její zářící oči.

Ve své podstatě spojuje zemské a vzdušné. Tvář září věčnou radostí, teplem a láskou. Rozšiřujíc štědře kolem sebe, kráčí bosýma, svítícíma nohama po světlých oblacích, které při jejím zjevu nabývají krásy síly a pohybu.

V šumících hájích začne to jásat, houfy krásných ptáků poletují a vznášejí se kolem ní, aby se osvěžili v její zářící blízkosti a nádherné květiny pozvedají své hlavičky a dívají se vzhůru. Hvězdné víly, milostné jako dech ve svých žhoucích, jemných barvách, kráčí za ní, přitahují sílu všech paprsků k sobě, vyrovnávají její dary a trvale všechno nově přetvářejí. Povzbuzují veškerou plodnost.

Se vzrůstem a vznikáním stvoření stupňoval se také vliv bytostných. Stále více takových světlých pomocníků začalo působit v jejich říši, která se táhla kolem hmotnosti a pronikala skrze ni.

Zatím, co se šířila tato bytostná říše přijímající veškerou krásu z rukou Páně a přenášejíce ji přeměněnou dál, vyvíjela se v těžkopádné pouti, v dlouhých obdobích, příroda.

Ptáci jásali, modře klenula se obloha a mohutná moře vysílala svoji vlhkost pomocí oslepující síly sluncí.

Nad hmotností země rozšiřovala se hřejivá síla a z hvězd proudily hojné paprsky osvěžující a vyživující svět.

Zvířata nepopsatelných druhů a velikostí vyrůstala na vlhkých močálech a žila na vysokých, písčitých březích, ba dokonce se již těžkopádně pohybovala v moři hlubokých, palmových a listnatých lesů, které šumíce a zpívajíce, vlnily se nad bublajícími bažinami. Zvířata podivuhodných druhů vyrůstala v tomto světě a v dlouhých, sluncem prožhavených obdobích nejbujnější vegetace a bohaté potravy, rozvíjela se a přetvářela se v podivuhodné formy.

Tak v tomto trvalém vlnění a tkaní vyrůstalo do nepopsatelných výšin vše, co bylo zrozeno z pramenů sil stvoření. Bylo to čisté, veliké, krásné a gigantické ve svých rozměrech. Všechna tato krása a původní síla byla vetkána do sítě záření, která skrze milióny barevných a zářících vláken, s ní byla spojena.

Jako vyživovací šňůry zasahovaly do vlastního bytí každé bytosti a do krásně svítících mušlí, které v hlubinách jasných vod se vznášely, rozvíraly a zvolna klouzaly do hlubin.

Vlnící se vody skrývaly něžně zelené lesy vlnících se kapradin.

Jiskřící ryby plavaly ve vodách. Jednoho dne se zastavily, překvapeny a plny hrůzy, neboť nad jasnou hladinou sklonil se jakýsi stín. Jasný jako v zrcadle, objevil se tam nahoře obličej – podivuhodná tvář.

Bylo to zvíře, neobyčejně dokonalé postavy, byla to tvář, která nejevila v sobě jen zvířeckost. Jevila mnohem spíše tahy předoucích a tkajících pomocníků, kteří často pospíchali od stromu ke stromu a od řeky k jezeru. Potom mnohokrát jako ryby ponořili se do vod, pohybovali se jako ryby a přece měli na hlavách krásu a cosi zralejšího než zvířata. Byla to ona dozrávající těla, která byla vytvořena, aby se stala prvními schránkami pro zárodky lidských duchů.

Podivuhodné tkaní přírody a podivuhodné vznikání tvorů viděl duch, který vnořil své oko do Ephesu.

A Jan pravil v modlitbě :

“ Pane všeho stvořeného a později stvořeného, Ty prameni Světla ve věčnosti! Nech mne, věčného svědka Tvé velikosti putovati po všech cestách, které Tvá Božská láska daruje tvoru k naplnění, v němž bych směl sloužiti svým duchem ve věčnosti. Pane, znám Tvoji moc a velikost a chci o tom svědčit až do hlubin Tvého stvoření.“

Nepopsatelný pocit štěstí naplnil ho ihned po modlitbě a jásavě chvěla se blažená jistota ve slově, které zřetelně cítil:

Je ti to dovoleno!

Nadešla veliká světlá hodina stvoření, zachvěly se prazáklady svatého Světla a vody věčného života hučely dolů do hlubin.

Zárodky živého ducha lidí proudily dolů do hlubin. Jako zlaté jiskry, jako miliardy maličkých sluncí vyrazily do nekonečně širokého prostoru, neboť to byl okamžik, kdy Boží vůle, Imanuel, stanul nad pozdějším stvořením v jasném Světle svého Otce!

A Boží vůle promluvila slova :

“ Vystupte ven a ponořte se do zralé hmotnosti ! „

Přemocné kroužení hýbalo pozdějším stvořením a na posvátném cimbuří vysokého hradu bytostných plápolal oheň dokončení.

Plamenný ve své zralé kráse, trůnil pán všech živlů, otec slunce, dárce života. Zralost šuměla z bytostné říše vzhůru ke Světlu Svatého Ducha.

Všechno bytostné v blaženosti vděčného poznání pozvedalo ruce i hlavu k modlitbě. Síla vířící hojností Světla obklopovala s hukotem bytostnou říši. Život proudil, Světlo planulo a život se perlil jako šumící zlaté víno. Na nejvyšších výšinách hradu trůnili vůdcové živlů a radovali se z šumícího díla ve své hojnosti sloužící lásky. Přemocný pohyb hučel vesmírem.

Tryskající jiskry podobné maličkým sluncím proudily v hukotu tlaku mohutným obloukem ven. Při pohledu shůry se zdálo, jakoby roh hojnosti prastvořeného ducha vysypal miliardy slunečních tělísek, podobných živým bytostem, ze stvoření.

Hojnost tohoto požehnání rozlila se jako nálevkou na určité místo ve vesmíru.

Hmotnost světové části Ephesu nacházela se však v takovém pohybu, který ji stále hnal v prazákoně rytmického kroužení po drahách Božských zákonů na totéž místo. Valící se hučící vlny šeptaly, zvonily a zpívaly v posvátně čistých prazákladech hmotností ve vyzařování živelných sil. Část světů byla nyní připravena přijmouti do sebe první zárodky ducha a pospíchala k místu naplnění.

Posvátně čistým, jako dřímající novorozené dítě byl tento oddíl stvoření, ozdobený veškerou krásou, kterou bytostné darovalo a kterou bytostní v láskyplné péči vybudovali a zformovali ve Vůli Boží. Vesmír se leskl, zpíval a zvonil. A nad touto zralou, kvetoucí, zvířaty a krásnými rostlinami ozdobenou a oživenou hmotností žili bytostní ve své říši, zářící ve své kráse, bohatství a radosti jako vzory pro všechno vytvořené.

Byl to nejvyšší bod, na kterém zářil hrad otce slunce, vyzdoben nejvyššími dary. Svazky paprsků v nesčetné hojnosti proudily dolů do hmotnosti a pronikaly jí, plynouce a tkajíce ve stálém lesku nejsvětlejší čistoty a síly.

Pevně napnuty byly tyto svazky, žhavým jasem svítily jejich barvy.

Všichni věční jásali a děkovali Pánu, když skláněli své tváře, aby viděli, jak nádherně kvete stvoření. Radostně děkovali Pánu, když viděli tuto radostnou činnost. Byl to proud nepopsatelného pohybu, který zachvátil stvoření a jako svatý slavnostní jásot zněl tento pohyb všemi sférami. Jako lesknoucí se svítící vlny valila se tato plamenná záplava kolem hory Walu, kde trůnil otec slunce.

S jásotem zvedaly se víly z perlících vod. Elfové vzduchu přilétali a tančili veselé reje. Elfové květin obklopili pahorek hradu bytostných vůdců nejkrásnějšími květy a mohutné obří postavy vybudovaly mosty, zdi a brány vysokého svatého chrámu.

Z postavy otce slunce proudila zářivá vřelost a zlaté světlo.Mocný mladík s vlající ohnivě světlou bradou a hluboce modrýma blýskavýma očima, téměř veliký jako on, vyskočil se smíchem, třímaje kopí a štít.

„T h o r“ zaznělo to v kruhu kolem.

Byl to zpěv jeho jména, které mělo v sobě dunění živlů, zvláště hukot hromu. Divoká družina bytostných postav běžela za ním, jakoby chtěla proletět lesy při bouřlivém veselém lovu. Nyní se však zdálo, jakoby se řadili všichni u nohou otce slunce, který stál v lesku své záře na vysoké hoře a zdravil je.

„Pane !“ modlili se, pohlížejíce do věčných výšin, které se klenuly v lesku Světla, v němž bylo možno rozeznati jako stupně lesknoucí se sféry.

„Pane, my víme o posvátné hodině Tvého požehnání a chválíme Tebe.“

Byl to otec slunce, který takto mluvil. Nad ním rozzářily se oblouky svítící stavby světů a rozžhavily se paprsky chtění čistých, vznešených duchů, kteří z vyšších úrovní působili dolů k bytostným.

Jako řetěz prožhavil se článek za článkem ze shora dolů, stále svítivěji se rozevíral zlatý prostor, který měl spojit nejvyšší bod bytostného této hmotnosti s duchovnem.

Bylo to, jakoby nastal okamžik, kdy dva zralé body se navzájem dotkly, aby se vzájemně do sebe včlenily. Pak nastal klid v blaženosti splnění a klid blaženého ticha. Zdálo se jakoby se vlnilo nebe ráje s pozemským světem. Jiskry světla vyletěly z něho, tryskající a oslepující. Byl to již jiný zvuk a jiné tkaní ve hmotě stvoření než dosud.

Bytostné splnilo svoji úlohu, aby bylo mostem pro duchovní zárodky, které byly přijaty jemnou hmotností, aby se mohly spojiti s hrubohmotností. Překrásné svítící obaly obklopovaly tvary zářící zdravými, mléčně matnými barvami, jež prozrazovaly jejich druh.

Malé, zlaté zárodky Světla pronikly dolů a byly obaleny těmito lesknoucími se obaly, aby mohly darovat zralým zvířecím tělům nevědomé duchovní, aby bylo povzneseno nad svůj druh opět ke Světlu.

Lidský duchu, pohleď jak tvůj zářící zárodek byl roztroušen a padl do úrodné půdy – hmoty. Bytostní pomocníci stvoření a prožhavení tímtéž Božím Světlem, obklopovali tě zářivou láskou. Spojovali své čisté, pomáhající síly s kvetoucí hojností a vytvářeli rajskou zahradu, ve které by mohl uzrávat duch člověka.

Brzy se stalo, že se probudil a zpozoroval krásu svého bytí. Hojnost stvoření kvetla a zářila kolem něho. Na hluboce modrém, svítícím, křišťálově jasném nebi, zářilo slunce, které dávalo překrásné světlo všemu stvořenému… Rozlévalo je na bujné listy, které vyrážely v jeho teple, a na rozlehlé lesy, jimiž pronikalo jeho světlo v krásných třpytivých paprscích.

Vlahé vody prýštily z vlhké půdy, slévaly se v potůčky a bublavě pospíchaly k malým jezerům, na jejichž březích vyrůstaly krásné květiny. Husté lesy byly naplněny vůní vysokých kapradin a dlouhých, vlajících lián.

Na rozlehlých, zelenajících se pahorkovitých stepích, které se šířily na západní straně, vyrůstaly opět jiné druhy travin, krátké mechy a nízká křoviska. Tam ztrácela se půda v písčité rovině, kterou omývaly vody zálivů širokého, modrého jezera.

Do těchto zálivů ústily široké potoky, které sem protékaly rovinou z lesů. Teplá byla půda, ze které vystupoval chvílemi kouř a rozvíraly se rozlehlé jámy, z nichž tryskal tekutý oheň.

Při tomto přírodním jevu rozechvělo se okolí na dlouhé hodiny lehkým vlněním.

Zdálo se, jakoby půda, na které rostly ty krásné lesy, byla úplně tenká a měkká, jakoby to byla jen vrstva, ze které prýštily ony teplé, dýmající prameny. Při každém lehkém zachvění lesů mnoho se změnilo.

Na mnoho oběhů měsíce byla pak vrstva v trvalém pohybu, nad rovinou i mořem ležela jemná oblaka kouře, jež zdála se zatahovat hvězdy nocí, zatím co zespoda byla chvílemi ozařována růžovými, chvějícími se plameny.

Tak podivuhodný, bohatý život rozkvétal z popele vulkanických výbuchů, který byl pak roznášen mírným větrem a pohnojil rozlehlé roviny. Rok od roku, jak duch z putování slunce viděl, měnila se zvolna chladnoucí, vulkanická země. Ozářeny světlem, čisté, teplé a vlhké, zvedaly se její mírné pahorky v paprscích slunce.

Milé byly hlasy této přírody, hýřící nádherou probuzeného života. Vítr tu zpíval, když vytvářel vyrovnání silného slunečního tepla s mořským chladem, až moře vrhalo vysoké vlny.

Pohyby vzduchu v pravidelných proudech podle postavení slunce, přizpůsobujíce se jeho východu a západu, ovívaly tento svět. Na této části světů Ephesu byla jistá podobnost s vývojem života na všech ostatních hvězdách.

Čím více byly si podobny teplotou, tím podobnější si byl duch jejich vegetace. A přece jevily se již rozdíly, které průběhem doby byly stále zřetelnější.

Podivuhodný život naplňoval svět planet kroužících kolem slunce. Byly obklopeny hojností vznášejících se svítících duchů a bytostí, které oživovaly, utvářely, vedly a poučovaly hmotnost.

Každá z velikých , zářících hvězd, jež kroužily kolem světového slunce, byla obalena jemným, chvějícím se fluidem. Do tohoto vydechování jemnohmotného druhu ponořovali se rádi oni bytostní, kteří byli sympaticky dotčeni tímto druhem.

Líbezná růžová tvář mimořádné krásy zahalila chvílemi svou svérázností onu planetu, kterou vy ještě nyní nazýváte Venuší. Tehdy neměla ještě žádného jména z hlediska lidského rodu.

Duchové znali to však jinak, neboť tato planeta vyzařovala v tisíceronásobném zředění a zhutnění opět proudy vůle oné duchovně bytostné královny Astarté, která do sebe vsála krásu a byla kněžkou Božské čistoty.

Zářící diadém modrého světla korunoval její stříbrojemný vlas a dech růžové záře se linul z její tváře. Obrazem této duchovně bytostné byla ona bytostná Astarté, dcera otce slunce, která dávala hvězdám jaro a květiny a přeměňovala je v ráj. Toto byla planeta chvějící se stejnorodě s ní, která jako ona sama vysílala nejjemnější paprsky růžového světla.

Na jejích vlnách přitahovaly se stejnorodé záchvěvy a jejich chtění přitahovalo opět ony jemné duchovní záchvěvy krásy hmotnosti a proto na této planetě vytvářely se květiny netušené krásy, barev a tvarů.

Tyto květiny plavaly na širých vodách, na nichž si pohrávaly líbezné vlny, které s pěnící korunou blížily se slunnému pobřeží, na jehož jemný písek, lesknoucí se oslepující čistotou, vyplavovaly hvězdicovité, perlící se mušle. Veliké, široce rozevřené misky ukazovaly ještě živoucí útvary zvířat, které však rychle vysychaly ve žhavém světle slunce.

Bytostné ženy, jemné jako mlžné závoje shromažďovaly třpytivé výpary těchto mušlí a pečovaly o ně starostlivýma rukama. Tyto bytostné postavy zdály se býti z pěny a zdálo se, jakoby svýma jemnýma nohama tančily nad světle modrými vlnami jezera. Jejich postavy byly bílé, vybrané krásy a jejich tváře se leskly jako perly.

Na této hvězdě nacházely se mnohé bytosti vodní a mnozí duchové vzduchu. Všichni měli jiné formy, než jejich druhové, kteří obklopovali a oživovali zemi, byli lehčí, pohyblivější a něžnější, ačkoliv to častokráte byly tytéž bytosti, změnil se úplně jejich vzhled v jinorodých záchvěvech okolí.

Nad ostrovy proudila teplá, sladká vůně jejich tkaniva, k němuž přiváděli svá nová tvořivá vlákna. Měkké větry šuměly a rozlehlé vysoké zahrady s nekonečnými háji a hlubokými, azurově modrými studnami se otvíraly, aby přijaly milostné bytosti.

Zářící zvířata žila ve vodách, zářící zvířata krásná jako krajkoví, vznášela se nad květinami, jež se tu kolébaly a šuměly na rozlehlých polích jako červené máky.

Když slunce chýlilo se k západu, pak letěly hluboce modré překrásné stíny nad tímto světem. Veliký a rozlehlý jevil se shůry. Vody jeho moří se pohybovaly, když rytmický průvod měsíců žhnul na temně modré obloze, počalo zase nové světlo nového slunného dne vystupovat na jasném nebi.

Jako nekonečné moře zalidněné plovoucími hvězdami jevilo se to bytostným duchům, kteří mohli plavat v tomto moři. Jako v síti z mnoha vláken a mnoha paprsků duchovního, bytostného a jemnohmotného druhu, bylo zapleteno každé světové těleso a viselo kolébající se, chvějící se a kroužící po dráze, kterou mu předepisovalo hmotné vyzařování.

Podle vyzařování jeho podstaty zbarvilo se také záření jeho dráhy. Nesčetná hvězdná tělesa letěla tak v barevné nádheře svých drah, zároveň s částicemi velikých hvězd a vymrštěnými kusy dosud ohnivých planet.

V mnohých vzduchových vrstvách bylo teplo a žár, které by přivedly vodu do varu. Lidskému duchu není možno, aby hmotně kráčel oněmi říšemi světů, neboť jeho tělo by to nevydrželo, poněvadž tyto světy nejsou pro tvory z masa a krve. Tlak vzduchoprázdného prostoru nebude moci překonat nikdy. Proto také žádný lidský duch ve hmotě nebude moci vyzkoumat tyto různé hutnosti, které jsou mu tak blízko a jsou tak nedosažitelné. Avšak duch může se na nich učiti.

V době budujícího vznikání ve stvoření bylo to však úplně jiné, žhavější, životnější a převratnější, než v pozdějších dobách, kdy hvězdy byly ochlazeny a chladné vrstvy vylily se těžce a zvolna, poněvadž ohnivé proudy slábly a již žádné nebo jen řídké oplodňující plameny vyrážely s párou a lávou z masivních kamenných vrstev. Nynější svět je úplně jiný a přece je to svět stejného dne stvoření.

Ak nám niečo vadí – dusí nás, škrtí, zbavme sa toho

Ak chceme niečo rozpohybovať, musíme na to vynaložiť adekvátne množstvo energie

Fyzika “nepustí”
Na malú vec, stačí málo..,
Na realizáciu veľkých vecí, je potrebné dať do chcenia i konania všetko…
Výsledok je adekvátny tomu, čo si do toho vložil …
Ak Ti na niečom zaleží, daj do toho všetko ….(napriek strachom, napriek obavám).
V sile chcenia sa tie bloky a brzdy stratía .
Len sila chcenia musí byť presvedčivá, vieryhodná, silná a tryskajúca zvnútra …
Zabojuj za svoju víziu, svoje chcenie, svoj život ….

Tatiana

Efezus (2.časť)

Efezus (1.časť)

Príbeh Efezus pojednáva o živote a pôsobení pripravovateľa cesty – Hjalfdara – v predhistorickej dobe. Je súčasťou knižnej série „Zaviate doby sa prebúdzajú“. Jej jednotlivé zväzky ukazujú, ako ľudstvo dostalo okamžitú pomoc od Svetla a ako bolo duchovne vedené. Obsah nie je rozprávaním v obvyklom zmysle. Príbeh je prijatý človekom obdareným schopnosťou prijať mentálne obrazy, ktoré následne autor vykreslil podľa svojho vlastného porozumenia. Zároveň sa obrazy vyskytli pred jeho vnútorným zrakom, nie pred jeho hrubým, pozemským videním a zobrazovali udalosti, ktoré sa odohrali v jemnejších hmotnostiach. Čitatelia majú príležitosť uvedomiť si, že ľuďom bola vždy poskytovaná pomoc zo svetla, aby našli cestu k Pravde.


„Na počátku bylo Slovo a toto Slovo bylo u Boha a Bůh byl Slovo! Toto pravím na svědectví, abyste věděli, kdo k Vám mluví, neboť já, Jan, jsem svědkem duchovního dění!“

Na Patmu, který se jako ostrov vznáší nad rájem vyvinutých lidských duchů, světlý, lehký, jasný a čistý, seděl ve světlem zalité besídce jeden ze stvořených, kteří nazývají Patmos svým domovem.

Na jeho kolenou ležela otevřená, ještě nepopsaná kniha. Jeho ruka držela již pero, aby vyplnila stránky, ale jeho vážný, míruplný obličej byl obrácen k výšinám, kde se rozprostírala nezměrnost prastvoření.

Oslnivě padl dolů bílý paprsek a s ním zaznělo shůry jako mocně se chvějící šumot, až se to stalo světy obsáhlým dunícím hromem, který nesl v sobě slova :

„Splň nyní, Jene, aby se mohl uzavřít tvůj kruh, který má v sobě část vědění o stvoření a o putováních, která ti byla povolena na Tvoji prosbu! Věrně jsi sloužil Světlu. Podej zprávu, co jsi směl vidět a prožít, vycházejíc z místa svého původu, na kterém se nyní opět nacházíš.“

Jan, sklonil se ve zbožné radosti a začal psát, zatím co současně s ním, v naplnění pro zemi, smělo sledovat jeho slova také pero jednoho z vyvolených ………..

Nad Janem se silněji rozzářilo, když napsal tyto řádky a ze Světla vynořil se obličej Ježíše, Syna Božího, jaký byl v hodině smrti na kříži a ruce, z jejichž jizev po hřebech tiše kapala a pak proudila krev a mírný, měkký hlas se snášel dolů: „Jene, slyš mne! Chci, abys mne nyní viděl ve Světle mého Otce, jako jsi mne kdysi poznal ve hmotě. Nyní musí přijíti soudce! Pohleď na Syna Člověka, který přinese světu soud a tím záchranu ke znovuzrození!

A po těchto slovech bylo, jako když se rozevře ve Světle závěs. Vedle Ježíše vystoupil Syn Člověka, Imanuel. Nad nimi však zářilo Světlo ještě silněji a z něho vyhlédla tvář Boha Otce.

Rozechvěn klesl Jan na kolena, zatímco proudy Světla ho zalévaly a napsal do knihy:

„A viděl jsem Jeho, Ducha Pravdy, Imanuele, v jasnosti jeho Otce a Ježíše Krista po jeho boku. Viděl jsem jejich nádheru a to prvorozeného Syna z Otce a vyrozeného Syna a byla to nádhera plná milosti a Pravdy.

Vznešený obraz zmizel a jak se nebesa otevřela, pramen Světla pronikl shůry a vlny věčného života proudily dolů a na vlnách snášely se dolů řady andělů Božích. Před nimi byl bílý kůň a na něm seděl On, Duch Pravdy, Chléb živý, Slovo Boží a ohnivý meč vycházel z jeho úst. Za ním se ubíral průvod věrných zářivých duchů. Jásavé znění a chvění vlnících se proudů Světla provázelo průvod Páně, který sestupoval dolů skrze stvoření do nádoby, kterou Bůh pro něho určil.

V modlitbě plné díků setrval pak Jan po určitou dobu, zatímco svit štěstí nevýslovně zjasnil jeho vážné rysy. Pak rozevřel knihu a na novou stranu psal. Psal bez přerušení, ve svatém naplnění svého milostiplného úkolu, zatím co pero na zemi sledovalo jeho tahy.

Když na Patmu, blaženého světlého domova, přijímala duchovní semena postavu podle obrazu prastvořeného ducha, byl jsem také já, Jan, v řadách těchto prvních. Šel jsem dolů do stvoření daleko dříve, než se cesty mého ducha ve hmotě setkaly se Syny Světla Páně. Starý je můj duch. Při smrti Ježíšově byl jsem vtělen na zemi naposled.

Vědění, které mi tehdy daroval Pán ve hmotě, bylo jen závěrečným kamenem k mým splněním, která zakončila mé putování a vedla mne zpět tam, odkud jsme kdysi vyšli.

Cesty Páně jsou tak všeobsáhlé, rozlehlé a nesmírné, že lidský duch je nemůže nikdy pochopit. Avšak cesty, po kterých vede Pán lidského ducha, musí se stát tomuto duchu vědomými a pochopitelnými, neboť ničeho nedává Pán svému tvoru, k čemu by neměl schopnosti.

Tak všeobsáhlým, svatým a velikým, jakým jest Jeho stvoření, tak zrozen z jeho moudrosti a lásky a dokonalý jest také zákon, který toto stvoření nese. Tak velikým a svatým jest největší v něm, tak velikým a dokonalým jest také nejmenší. Co ví lidský duch ve hmotě o naplnění svého putování a o vědění těch, kteří se navrátili zpět ke svému východisku? Nic !

Malé jest všechno, co proudí z lidského rozumu, úzce omezené a zlomkovité. Člověk nedosahuje již k oněm posvátným, světlým výšinám, které by ho mohly prožhavit.

Nyní však nastala změna, světlé proudy plynou opět hmotností a Svaté Světlo Pravdy svítí v temnotách. Pramen za pramenem věčné moudrosti se nyní otevírají a jako kdysi napájejí a vyživují žíznivého ducha, který usiluje o návrat domů. Láska Boží sklání se ke stvoření a přináší v soudu vykoupení od zla.

Láska Světlého Otce vyslala svého Božského Syna, Imanuele, aby ve slově Božím přinesl klíč k poznání. V Jeho Světle mohu se také já, Jan, přiblížit sám lidskému duchu ve hmotě, neboť moje cesty nejsou spojeny s lidským duchem od Ježíšovy smrti na zemi. Když jsem já, Jan, vystoupil vzhůru na Patmos do své vlasti věčného lesku, byl Ephesus v zármutku a duchové plakali.

Z věčných zahrad plynulo a sršelo dolů zářící světlo. Proudilo zvonící v mohutných vlnách směrem ke hmotnosti.

V nejvyšším, bíle planoucím ohni, stál vysoký mohutný kříž, převyšující všechno čistotou a zářící silou. Jako slunce, jako točící se světelný kotouč, zářil mocně kruh paprsků z pramene prasíly, stále vyzařující a opět se vracející do svého původu.

Perutě zvedají se ze Světla, klesají dolů ve vlnách svítících proudů paprsků, vedoucí a opatrující vyzářené zárodky, které z pravěčné říše Otcovy klesají jako maličká, plamenná, živoucí sluneční semena.

Tak zřeli jsme my, věční otcové na Patmu, jak život ducha ze Slova stále proudí a rozvíjí se, jak v nepopsatelném třpytu a jiskření tryská mohutný proud kapek, jak stojí otcové ve chrámu Páně, prožhaveném zlatým světlem a pozvedají zbožně hlavy vzhůru k Pánu.

Přemocné je pravěčné tvoření a bez začátku a bez konce vidí tkaní nádhery Boží. Jejich pohled je široce rozevřen, takže mohou nazírat do svatých, nebeských záměrů Páně a mohou poznávat velikou vznešenost a všelásku svého Stvořitele.

Žijíce a tkajíce, jsou ve tvořivém proudění Světla a proudí s ním síly duchovního chtění ven a dolů, spoluutvářejíce, spolutkajíce, vdechujíce život do zhutnění….

Všechno bytostné prastvořené, všechno duchovně bytostné dokončilo svoje nejnádhernější dílo.

V radosti zachvívají se v každé sféře a druhu, které naplňují a vyzařují jádro své podstaty. Jásavými zvuky zpívají miliardy zářivých bytostí, jásavé hymny žhnou v čisté uctívající kráse květin. Zpívajíce, jako jemná zlatá vlákna šumí větve vlnících se stromů a nádherné ovoce třpytivě nabízí osvěžující šťávy jako potravu a voní s květinami v horlivosti nádherného zrání.

Šumivě jako věčné vodopády plynou posvátné proudy poznání a milosti zahradami Božími. Staří vznešení duchové byli zavolání, aby střežili a chránili životní sílu, která tu v duchovním zárodku putovala dolů.

Bylo to jako veliké a mocné stěhování národů, které započalo zde nahoře v později stvořených zahradách blažených.

Tak také můj duch, dlící na vysoké hoře, pohlížel dolů.

Přitom zjevilo se mi mnohé obalování, zhutňování a uzrávání.

„Lidský duchu, nadešla tvoje hodina vnoření se do hmotnosti, aby uzrálo tvé vědomé Já!“ Tak zněl hlas Nejvyššího jasně jako zvuk pozounů v mocně kroužícím vesmíru.

Bylo Světlo. Světlo se rozšiřovalo a pronikalo silou Jeho Ducha veškeré temnoty.

Bude to věčně nepochopitelné pro představivost rozumu každého pozemšťana, jak působilo tkaní sil, když Bůh uvolnil pohyb Světla přes jeho původní hranice.

Jak tehdy všechno bylo, jak rostlo, pohybujíc se a kroužíc také hutností. Stávalo se těžším, klesalo a přitahovalo druh k druhu. Z plamenného Světla stal se oheň a ohnivá masa plamenů stala se koulí, vznášející se a vyrovnávající se, věčně kroužící v rytmu a zákonu slunečních kruhů.

Věčně oživující, formující a zdobící čistě bytostní obetkávali ona zhutnění světla, ze kterých se měla stát tělesa. Jak byli krásní, jasní a jemní, plně rozzáření v tekoucí Vůli svého Stvořitele, zachvívající se ve vyzařování, působícím v mocném prazákoně.

Jako nejjemnější, světlem utkané závoje, plynuly postavy, podobající se hlavně plamenům a hvězdným vílám, skrze jemné proudy zhutňujícího se tkaniva.

V podivuhodných proudech a pohybech kroužily části světů v zákonitě samostatném vývoji v nedohledném prostoru.

Byla to bezbarvá úplně jemná hutnost, do které se vnořily tyto zárodky, a která na nich způsobila tak podivuhodné změny. Bylo to, jakoby kolem jejich zářících, téměř tekutých jader byl obalen jemný, neviditelný plášť, který vytvářel za sebou tiché záhyby a působil jako jemná blána na vřelém, vařícím se mléce.

Jemný chlad rozprostřel se jako měkký plášť, který byl úplně bezbarvým a v protikladu ke svítícím zárodkům světů působil jako temnoty.

Tím ponořily se do takového stavu a balily se takovou hutností, která jimi byla přitažena a na kterou samy přitažlivě působily. Zachvátil je podivuhodně vyrovnávající zákon pohybu, řadily se do skupin a druhy dohromady, nebo se rozdělovaly podle moudrého rytmu a pohybu, který mohl být samozřejmý pouze jim.

Z tohoto rytmu vytvářelo se něco, co mělo svůj původ již ve věčném ráji: záchvěvy, pohyb a přeměna záření v odstupňování světla a tóny barev. Mocnými pohyby vytvořil se na velikých točících se tělesech žár, žhavost a plamenná výheň a vytryskováním věčně dále působících sil do hlubších, chladnějších hutností, vznikalo stále silnější zhutňování, až se nakonec utvořila tělesa.

Posvátným bylo toto působení, posvátným bylo řízení Světla a síla, která se tu duchu zjevovala z říše Boží.

Tak vznikl prostor a čas ještě dříve, než povstal nějaký tvor, který by mohl prostor a čas nekonečnosti tohoto stvoření změřit.

Avšak tento širý a obsáhlý svět, který rostl vstříc svému bytí, nebyl osamělý. Obklopovalo ho posvátné, čisté tkaní, jako jemné světelné tkanivo nořilo se do něho a proudilo v něm a počaly jím pronikat Spojující, Vedoucí a Pečující.

Podivuhodně a posvátně pečovaly jemné světlé Alby, vyslané z čistě duchovního, o růst, o prožhavení působení ve hmotnosti. Jemný, avšak podivuhodný svět krásy, péče a vzrůstu, vznášející se nádhera zahrad naplňujících přání Stvořitele, nesli se dolů čistí Elfové, kteří chtěli připravit hmotnost. Také na ně rozlilo čisté duchovno za tím účelem svoje posvátné síly.

Nepojmenovatelné epochy přešly v řízení těchto krouživých sil a v lůně zárodků spočívala posvátná síla vůle Otcovy, kterou věnoval všemu stvořenému a později stvořenému.

Všechno se zachvívalo ještě v bezejmenném bytí. Bylo to však protkáno jediným, velikým jménem, které znali jen věční a to pravilo, co věděli a prožívali jen oni:“ A M E N „.

Že já, Jan, mám vydati jednou lidstvu svědectví o velikých tajemstvích stvoření, pravil mi Ježíš Kristus kdysi na své pozemské pouti. Také můj duch nevěděl v pozemském těle nic o starém vědění, které nasál do sebe nad pozdějším stvořením.

Můj duch cítil jen úzké spojení s Božím Světlem Ježíšovým, které nedovedl nikdy pochopit. Poněvadž můj rozum byl jako rozum dítěte, nechával jsem se vést jenom velikou láskou, která mne zcela naplňovala.

Když jsem našel Světlo světa, jak bych mohl kdy zanechat, nebo nehledat dále se svou největší silou?

Když Ježíš mi to kdysi řekl, cítil to ovšem můj duch a uchoval to v sobě, avšak moje srdce to nechápalo. Když jsem byl zproštěn pozemského břemene a když jsem se opět nalézal v modrozlatém světle věčného domova, když jsem viděl opět změny času ve hmotě a jasným okem pozoroval veliký, věčně kupředu a dále se valící pohyb věčnosti, tu prožil můj duch vše, co žil a v dobách krátkého bolestiplného snu zapomněl.

Jako dítě a přesto starý a vědoucí klečel můj duch u nohou Ježíše, Syna Božího, který mu zjevil přicházející cestu Vůle. A pohleděl do Světla Božího, do jeho jasu plného milosti a pravdy.

Amen, svaté jméno, Bůh, Světlo, Život, Živoucí zákon, zachvívalo se ve vesmíru. Bylo jen prasémě nejčistších duchů. Jejich chtění je rozsévalo a dech čistoty pohyboval proudy živoucího stvoření. Na těchto proudech snášeli se Pomáhající, Spojující a Utvářející. A tito vybudovali si ve světlé stejnorodosti svět, který měl nésti hmotu obalováním, výživou a vyzdobováním.

Nejdříve byli vzdušného a ohnivého druhu, avšak ještě úplně světlí a jemní, podobni plamenným závojům s bílou a ohnivou silou záření. Vyhlíželi jako tekoucí světla, jako lesknoucí se proudy nejčistších vod, které jsou prozářeny světlem slunce.

Tam, kde se jim líbilo, posílala je působící Vůle a tam také zůstávali podle jistého vědění svých bytostí. Tam pracovali svým způsobem tak, jak se to učili v ráji od svých pravzorů a prarodičů, živě z toho tvoříce a cele se zachvívajíce v rytmu prazákonů stvoření. Z prastvoření přicházelo vše nekonečně mnohotvárné a vznešené, proudilo a pulsovalo to mohutným vesmírem, který poskytoval nedohlednou možnost rozšíření.

Všechno se pohybovalo v sobě přiměřených druzích záchvěvů, bylo udržováno a podepíráno vám nepochopitelnými zákony, které samy proudíce ze záchvěvů, byly napájeny shůry a připravovaly stále novou půdu možnostem rozvoje.

A nadešlo veliké působení a z oslepujícího moře Světla objevil se nad vlnícími se vodami života Duch Boží, nad pohyblivými kruhy stvoření, které byly proniknuty bytostnými zárodky a budujícími bytostnými. Tyto kruhy byly směrem dolů stále hutnější, chladnější a méně proniknuté světlem.

Duch Boží povolal prastvořeného Merkura a to byl okamžik pro stvoření, kdy chvějíc se cítilo Vůli Boží. Zavolal prastvořeného bytostného ve jménu svém a on, Merkur, pán nade vším bytostným a nade všemi živly, začal působiti dole ve hmotě. Vytáhl s armádou svých věrných a v tomto okamžiku projevilo se to jako zákon, který svou činností vnesl do stvoření.

Bylo to podmíněno zákonem pohybu, že po rozšíření musí následovati stažení, po oteplení ochlazení, v posvátném rytmu Božího dechu. A z toho vznikla přitažlivost stejnorodého.

V rozličných úrovních se to podivuhodně vyvíjelo, podle jemné lehkosti a propustnosti světla tvořily se přiměřeně světlé, lehké a jemné látky. Oddělila se voda od ohně, vznikly hutnosti skrze ochlazení a sraženiny, které se staly základy, formami a hutnějšími látkami.

Třpytíce se zlatem, stříbrem, nebo měděnou barvou, kovově se lesknouce a přesto jemné jako vlna nebo pěna vytvořily se tyto prazáklady Merkurovými zásahy, který vysílal své síly záření do hmotnosti. Podivuhodná vlákna pronikala kruhem stvoření, v němž se soustředila světová slunce a podle zpěvu chóru záření z věčnosti rozezvučel se hukot sfér a zpěv slunečních proudů pod mohutným Merkurovým žezlem, řídícím záření.

Byly tu při díle kosmické mocnosti nepochopitelných druhů, které byly uvolněny řízením prastvořeného a bytostného působení. Tato teplá a vroucí živná půda pozdějšího stvoření nesla v sobě již zárodky hmotného života, které měly v důsledku své snahy ke Světlu rozvinout se opět vzhůru.

A každý druh, který ze chtění prastvořených duchů byl již vzorně vytvořen v bytostném bytí, vyrůstal v pozdějším stvoření stejnorodě a zhutněn vzhůru ze hmoty.

Zprvu podle chtění a působení jemných, květinových světlých Alb, tvořila se vysoká, bujná, vlnící se stébla s jemnými, široce rozloženými větvemi. Byly úplně podle jejich druhu a Alby na nich sedávaly a potápěly se do měkkých, teplých základů, z nichž vyrůstaly jejich kmeny.

Zvonění a zurčení tu začínalo ze spodu a tichý šepot shůry, neboť ony mohly se dorozumět s hmotou, která jako jejich semena vyrůstala vzhůru a přece byla jiného druhu než ony.

Třepetajíce a lesknouce se blížili se shůry Elfové světlých semen v nezměrném počtu, nesli jemná, práškům podobná zrnéčka, která počala tiše padati ven, na jemné úrovně a Elfové řídili let těchto zrnéček svou vůli, neboť byli jiného, silnějšího druhu.

Všechno, co bylo vytvořeno v prastvoření, vyvíjeli bytostní na svých příslušných úrovních. Jako vzor a předobraz vyrůstalo v jejich jemné říši to, co později také pod nimi mělo vzniknout ze hmoty.

A tak se stalo, že kolem oplodněných světových těles kroužila ohnivá slunce, jejichž teplo a záření podporovalo zárodky a v kroužení a vzájemném působení vytvořila světlo a stín a označila změnu času.

Dávno dříve než člověk se svým počítajícím rozumem byl zrozen k životu.

Stříbrojasná čistota rozšiřovala se nad pozdějším stvořením. Hmotnost dýchala klidně a stále v posvátném klidu Božských zákonů. Jako obrovitý, svítící briliant protkaný mnohonásobně svítícími paprsky světla, bylo hmotné stvoření v tomto stádiu vývoje.

Dráhy světů tkaly své cesty kolem sebe a skrze sebe. Od prvního a nejvyššího světového kruhu až do toho nejhlubšího, byly pohyby tohoto koloběhu světových sluncí přizpůsobeny vždy dotyčné hutnosti podle zákonů stvoření.

Záření z těchto těles způsobovalo nejpodivuhodnější světelné jevy, obetkávalo měkkými, jemnými výpary a pak vytlačovalo je vzhůru až do jisté výše, kde byly tak přitahovány jinými světelnými tělesy. Kolem každé takové hvězdné koule vířil její dech v jemné vrstvě výparů. Ke každému takovému tělesu schylovali se pomocní, budující a spojující bytostní, kteří odpovídali druhu podstaty a vydechování hvězdy.

Nebeskou duhu, propouštějící světlo, čistou a rozlehlou protkávali světelnými vlákny a mosty svého bytostného působení.

Ponořovali se do hmoty, aniž by se s ní spojovali, neboť byli úplně jiného druhu. V každé části světů vytvářela se pokaždé úplně jinak utvářená hmotnost, každá jasná, vzešlá jednotně ze zákonů a proto neodchylná od svého čistého původu. Podivuhodné síly shůry pronikaly veškerou hmotností.

Jako krásný plod nebo květina, rozvíjela se ve svéráznosti své podstaty, podobajíc se duchovnímu obrazu tak, že duchové Světla, když se dívali shůry do křišťálové jasné stavby stvoření, viděli věčně se vlnící moře barev a světla, na němž a v němž plavaly čisté, světle zářící, široce rozevřené květiny jako lekníny a v němž se potápěly nádherně zářící plody …tak líbezné, čisté a půvabné bylo vyzařování útvarů, jež vznikající části stvoření jemnohmotně kolem sebe spořádaly.

Bezmezný jásot uchvacoval ony bytosti, které byly vyslány vůlí Stvořitele dolů, aby tam působily a které předly a tkaly svá jemná síťová vlákna, spojujíce tak všechno s vyššími sférami a vytvářejíce mosty, aby čisté duchovní chtění mohlo se jednou ponořit také do hmoty jako ony.

Jásot a dík těchto bytostí byl jako hymna, která věčně zaznívala až ke stupňům Božího trůnu. Všichni věční duchové znali její zvuk, který se jim zdál být šlehajícím jako plamen, jejž bytostní přinášeli svému Stvořiteli.

V této čisté, obrovské, světlé pavučině stáli oni duchové, kteří na hranicích kruhů sfér čekali na svůj odchod ke splnění a dívali se s díkem a úžasem dolů na bohatou krásu Božího stvoření.

Radostí, jásotem, teplem a silou, láskou a čistotou zvučely a zpívaly paprsky a napájely všechno, co tu bylo. A později stvořené tkaní a předení tvořilo dále podle myšlenek Božích a bytostní stavěli svůj světlý hrad nad hmotou. Měl to býti vzor pro všechno vznikající, co vstupovalo do procesu zhutnění.

Zde zelenaly se nádherné, zářivé lučiny, šuměly potoky a prameny plynuly lučinami a ústily do hluboce modrých, rozlehlých a vlnících se jezer. Vlnité pahorky řadily se k rovné, nekonečně rozlehlé rovině. Hluboké, vlnící se kapraďovité lesy se třpytily jako smaragdové klenby.

Mocně vyrůstaly do ohromných výšek. Tyčily se vzhůru jako posvátné domy. Vznikaly palmové háje, které se podobaly krásným rozlehlým a šumícím zahradám zlatých lesů ráje a na výšinách prudce stoupajícího pohoří vyrůstaly stromy velmi hutných, ale drsnějších kmenů.

Na nejvyšším vrcholu hor trůnili nejvyšší vůdcové bytostných, kteří rozličně roztroušené části světů opatrovali a pečovali o ně. Oni jsou světlé Alby, abych to vyjádřil, vám srozumitelným slovem.

Jedním z kruhu stvoření, nyní nejdůležitějším pro lidského ducha, poněvadž doba soudu přivedla k němu Pána, jest Ephesus!

Nejlehčeji bude proto možno vysvětliti lidskému duchu působení oněch bytostných pomocníků, kteří jsou určeni pro Ephesus a hlavně pro zemi. Z malého a nejmenšího může býti pak obzor rozšiřován a to, o čem se tu vypráví, možno pak přenést na mnohé vzdálenější části světové stavby.

Ak nám niečo vadí – dusí nás, škrtí, zbavme sa toho

Technika a jej vymoženosti

Tak ako som včera spomínala technika a jej vymoženosti má ľuďom pomáhať. Vďaka rýchlemu prenosu informácií vieme skutočne rýchlo reagovať a rozposielať do sveta, alebo prijímať radosti, ale veľmi dobre funguje i tá obrátená strana mince, že do „sveta“ a teda k nám sa rýchlo dostávajú i starosti, ale hlavne veľa negatívnych infomácií a impulzov k myšlienkam strachu.
Nemusíme diskutovať o tom, ktorých správ je viac 🙂. Práve negatívne informácie sa podieľajú na šírení a násobení strachu, či neistôt a teda neviery.
Čo je rovnako zjavné je i odcudzenie človeka človeku (to, čo som spomínala v predchádzajúcom článku).
Vďaka čomu?
Vďaka zrýchleniu. Kde je rýchlosť, je síce adrenalín, je síce vzrušenie, ale chýba prežívanie, chýba precítenie.
Informácie, ani emócie už „nemajú čas“ „preniknúť do vnútra“ a „zakoreniť“. Nemajú čas klíčiť a púšťať nové výhonky, ktoré by boli novou silou a oporou a priniesli by zakrátko ovocie.
Ale nám sa nechce čakať. Nám sa nechce zalievať, pestovať a podporovať. Načo? Je jednoduchšie zájsť niekam a „za pár šupov“ kúpiť.
Nechceme byť zodpovední za život a čakať a trápiť sa ako to dopadne. Nechce sa nám v tejto „rýchlovýkrmnej“ dobe čakať, akú úrodu mi prinesie to, čo sa zasialo a ja som sa o to zodpovedne staral.
Áno je tu riziko. Ale kde nie je riziko?
Celý život nevieme, nikdy nemáme istotu a napriek tomu si niečo volíme. Je zaujímavé, že niekde nás strach blokuje a niekde vůbec nie.
Je dôležité poznať seba, byť bdelý a rozlišovať, či strach prichádza ako varovanie a upozornenie „buď bdelý človeče“, alebo je to strach – blokátor a paralyzátor.
Strach ako taký je zlý. Tá jemnejšia forma strachu je obava – a tá naozaj slúži ako jemné varovanie – upozornenie – tá hovorí: „človeče, dávaj pozor, dôveruj, ale preveruj“, ale obava nespôsobí blok. Ja si veselo môžem kráčať ďalej životom, využívajúc všetky príležitosti, ktoré mi prišli do cesty.
Ale strach – ako pomocník, „dolných síl“, nás bude neustále presviedčať o tom , že nič nemusí dopadnúť dobre, bude presviedčať a spochybňovať každé naše rozhodnutie.
Výsledok? Postupne si prestaneme veriť, začneme sa báť rozhodovať a vzniká paralýza, neschopnosť sa hnúť z miesta, lebo zrazu budeme mať pocit, že kamkoľvek sa pozriem, kamkoľvek sa hnem, všade číha nebezpečenstvo a ani jedno rozhodnutie, nevyzerá ako správne.
Je paradoxné že pred zlým rozhodnutím nás hlava nevaruje, tam strach nie je, do „nesprávneho“ nás to priam ženie.
A naopak, pred dobrým, správnym krokom, nás bude tisíc myšlienok „varovať“, ba dokonca i „náhody“ sa objavia, aby nás od správnej cesty odradili a presvedčili, že nie je správna. I takto pracuje „čertík Bertík“. Tisíc prekážok a tisíc argumentov.
Takže, ak sa vrátim k tej úrode, áno, je tu riziko, že úroda bude slabšia, že plody môžu byť napadnuté škodcami, či zožraté zverou. Je tu riziko, že neopatrným zberom môžem všetko zničiť, je tu riziko, že príde hurikán a všetko ľahne. Áno je tu riziko……
Ale, keďže je tu riziko, obchodníci nebudú obchodovať?
Keďže je tu riziko, poľnohospodári nebudú pestovať?
Keďže je tu riziko, nebudeme mať deti?
Keďže je tu riziko, nebudeme vstupovať do vážnych vzťahov? Keďže je tu riziko, nebudeme sa otvárať, aby nás nezranili?
Keďže je tu riziko nebudeme radšej robiť nič, aby som nič nepokazil?
Keďže je tu riziko, radšej zostanem zavretý – ako vo vnútri tak i navonok?
Keďže je tu riziko, mal Boh zničiť svet?
Keďže je tu riziko, mal Boh odobrať človeku slobodnú vôľu?
Boh vedel, čoho je schopný Lucifer v spolupráci s ľudským rozumom, vedel, že má schopnosť deštrukcie všetkých a všetkého a napriek tomu to „riskol“ (i keď je všemohúci 🙂 ja viem 🙂 ), ale napriek všetkému, človeku neodobral slobodnú voľbu, sloboda i voľba nám bola ponechaná . JA sa rozhodujem, komu budem slúžiť. Ja sa rozhodujem či Jeho SILA bude použitá na TVORBU, alebo na DEŠTRUKCIU, len buďme pripravení znášať následky našich rozhodnutí).
A opäť k tej úrode 🙂. Ak sme dostatočne vnímaví, tak chápeme, že žiadna energia sa nestratí, takže ak sme sa dobre starali – úroda bude bohatá.
Ak je úroda nízka, uvedomme si, že prežilo a prebojovalo sa len to najsilnejšie  a súčasne nám v tejto chvíli nie je potrebné viac. Dostali sme najviac, len jedno – silné a výnimočné – a ako som povedala, len to najsilnejšie prežije. O to je to silnejšie a vzácnejšie a my by sme mali každý deň Bohu i za to jedno ďakovať.
Vždy sú tu riziká. Ale žiadna energia vynaložená sa nikdy nestratí a všetko sa nám vždy mnohonásobne vráti. To je zákon.
Takže viera v presvedčení, bez strachov z budúcnosti, i z nesprávnych rozhodnutí. Stojím si za sebou, za tým, čo cítim a verím, že z_Hora ma vedú len po svetlých a správnych cestách a nedovolia, aby som zblúdil…..
VIERA JE MOJIM PRESVEDČENÍM!
Tak nechajme klíčiť, zakoreňovať, rásť, zalievajme, dodávajme živiny, poskytujme oporu…., čím viac zo seba dáme, tým viac dostaneme.
Tešme sa na úrodu…. Bude toho mnoho čo získame….
Lebo ako sa píše v Biblii (list Korinťanom): „Ani ľudské oko nevidelo, ani ľudské ucho nepočulo a človek si rozumom ani nevie predstaviť, čo pripravil Pán tým, ktorí ho milujú…..“
S Láskou Tatiana

Úvahy/ výroky Útržky pravdy Pravda o svete