Zahorme!

Zahorme!

Nič v živote sa nedeje náhodou a útok na premiéra nášho štátu nie je toho výnimkou. Nad týmto človekom je totiž ochrana a to, že táto ochrana mohla byť takto prelomená, za to môže jedna vec. Špinavá liberalistická nenávisť šíriaca sa voči tomuto človeku! Bola to zhmotnená nenávisť šíriaca sa médiami a progresívcami. Temno dokázalo vďaka svojim prisluhovačom nabrať dostatočne na sile a takýmto spôsobom sa činiť v hmote. Rokmi trvajúca nenávisť vznášajúca sa „vo vzduchu“ sa prosto zhmotnila.

To, že sa mohlo niečo také udiať, je však veľkým varovaním pre nás všetkých! Varovaním, aby sme sa vyburcovali! Aby sme vnútorne zahoreli, vyžarovali svetlo a lásku, čím “prebijeme” liberalistický mor šíriaci sa v spoločnosti. V našej krajine žije veľké množstvo svetlých duší a keby všetci, alebo aspoň väčšina z nich bolo duchovne čulých a šírili svetlo do tohto sveta, táto udalosť by sa neudiala, pretože sila svetla by nedovolila zhmotniť tento temný plán.

Preto lenivosť a nezáujem už nemajú svoje miesto. Zahorme a staňme sa duchovne živými! Využime túto udalosť ako ponaučenie, varovanie a motiváciu znovuzrodiť sa na duchu. Nezabúdajme popri starostiach denného života, prečo sme prišli na túto Zem a v akej prevratnej dobe žijeme! Sme vyvolený národ! Majme to na pamäti a povstaňme! My musíme byť prví, odkiaľ vzplanie vlna Svetla, ktorá sa rozšíri do celého sveta! Preto sa tak krvopotne zlo snaží rozdeliť tento národ a zničiť každé svetielko nádeje. Nedovoľme to!

Vysielajme modlitby za uzdravenie nášho pána premiéra a za to, nech tento národ povstane a vzplanie v ňom duchovný plameň, ktorý čaká na to aby zahorel v krásnych dušiach žijúcich v tomto národe.

Daniel

Nesplnené priania? (zatiaľ) 🙂

Nesplnené priania? (zatiaľ) 🙂

Vždy dostaneme to, čo máme dostať, len si správne priať 🙂 „
Prijmime konečne skutočnosť, že všetko je tak, ako má byť …
„Najvyšší“ presne vie prečo, to, či ono hneď nemôžeme dostať … .
Možno, aj keď si to nepripúšťame, ešte nemáme zvládnuté niektoré veci a nevedeli by sme s tým, čo v tej chvíli chceme správne naložiť.
Možno by nám okamžité splnenie toho, čo chceme bolo i na škodu 🙂 – zdržanie na životnej ceste, alebo spomalenie, alebo strata rovnováhy, vybočenie zo správnej cesty – až zblúdenie a pod. …,
Alebo, sme jednoducho v danej oblasti „preverovaní“ (pokúšaní a skúšaní), aby sme boli zocelení… (vo viere, v nádeji, v láske atď.)
Nezabúdajme, trpezlivosť ruže prináša….
Krásny deň
Tatiana 🙂

Efezus (9.časť)

Efezus (9.časť)

Nyní přikročme k založení vlastního krbu. Ukáži každému z vás jeho místo. Až se postarám o místa nutná pro náš odpočinek, budeme přemýšlet o světlé zahradě, kterou vybudujeme Věčnému!“

Pod ochranou napjatých kožešin u otevřeného krbu trávili pak hodiny odpočinku, zatím co stříbrné údolí upadlo do stínu zapadajícího měsíce. Pak se zjasnilo nebe a paprsky denní hvězdy vítězně po něm přeletěly, dávno dříve než červená koule se ukázala na vrcholcích pahorků.

„Otče, pohleď, jak Tvůj zlatý paprsek zdraví naše nivy!“ zpívali chlapci ranní píseň.

Tak, jako dříve se třpytilo jezero večerním leskem, tak zdravilo je nyní podivuhodně hluboce modrou září jasné a průhledné do nejhlubších hlubin a čisté jako zrcadlo. Množství ryb plavalo blízko hladiny a bylo možno chytati je rukama.

Dunící, bílou pěnou stříkající vodopád vykouzlil barevnou nádheru jiskřivých kapek ve světle vycházejícího slunce a hlasy ptáků zněly jako mohutný chór.

Nekonečná hojnost rostlin a květin, rozlehlé lesy vlnících se kapradin a palem tu všude vyrůstaly. Nad lesy vznášela se modravá a zrcadlící a vonící vlhkost. Lesy byly naplněny svěžím, mocným životem prasvětla.

Obrovští, bílí supové kroužili nad dalekými, vyššími horami a v údolí setrvání byl jásot tvorů bez konce.

Z pahorků usmívaly se dobře známé, spokojené tváře. Všichni pomocníci zjevovali se lidem. Kde však byli obři?

„Odešli dále do kamenných hor, neboť oni nemají prodlévati ve vaší blízkosti, pokud je nezavoláte. Tam jsou také veliká zvířata, která potřebují jeskyně, vysoké stromy a bahnité vody. Jsou tam tlustokožci s obrovskými tlapami, jsou tam dlouhokrcí, kteří ožírají nejvyšší stromy a ještěři, kteří žijí většinou v jeskyních a močálech a živí se bylinami.“

Holda měla již opět nové přátele, nebo že by měli jen jiný výraz podle krajiny?

„Pannou jezerní“ nazývala stříbrolesklou rybí ženku, která měla bílý obličej a veliké, modrozelené oči lesknoucí se jako z perleti. Rozrážela vodu jako šíp, když vystupovala z hlubin a mile vábícím zpěvem volala nově přišlé lidi k jezeru.

Holda poznala hned toto volání jako cosi zvlášť důležitého. Lesklé oči veliké, rybě podobné ženy se střibrolesklým šupinatým tělem zarývaly se pátravě do jejich očí. Co to bylo tajemně tkajícího, jinak utvářeného kolem této ženy, co se zdálo ji přitahovat k Holdě neodolatelnou mocí?

„Světlovlasá ženo, vidím svítit tvůj plamen, který zahřívá moji chladnou prchavou duši. Přišel lidský duch a přivedl s sebou mnoho lidských duchů do našeho okolí. Tak, jak nám to Erda oznámila, tak se také stalo. A Erda mi dala příkaz, být vám věrná. Pravěká moudrost a spravedlnost je s Erdou a my ji nasloucháme.

Chci ti být přítelkyní! Jestliže večer, když slunce zapadá, přijdeš k hlubinám jezera u vodopádu, najdeš mne tam vždy. Věz, že ti poradím, až budete chtít stavět dům, Hrad Světlému Otci!“

A rozplynula se v lesklém, stříkajícím živlu jako pěna, avšak její zpěv, který zněl jako perlivý šumivý smích, vlnil se ještě nad vlnami jezera a všichni bytostní ho slyšeli.

Všichni přicházeli k Holdě: „Slyšela jsi ten zpěv ?“

„Ano, to byla jezerní panna. Čekejte a poslouchejte, neboť často zazní její píseň!“

Bylo ticho a všechny ženy utábořily se na břehu jezera, neboť hluboké, milé modrozelené vlny s úzkými, bílými hřebeny olizovaly hustý mech břehu. Stříbrolesklé, vzduchové bublinky vystupovaly na jemných, smaragdových větvích kolébajících se jezerních rostlin. Na hladině plavaly bílé květy a na okrajích zálivu bylo vidět lesknoucí a třpytící se mušle.

Chvílemi rozrazil syčící a vlnící se stříbrný had vody jezera, pak opět kolébaly se kachny a labutě z dálky sem přiletěvší a na hladinu snášeli se obrovští, křičící vodní ptáci. Holda nemohla se nasytit vší té krásy.

Jezero vyplavilo veliká dřeva plná žluté pryskyřice. Zdálo se, jako by toto dříví vystupovalo z jeho hlubin.

„Podivuhodné a tajuplné je toto jezero. Je plné krásy a mlčení a já se domnívám, že je plné podivuhodných pokladů.“

Ostatním nebylo jasno, co myslí Holda slovem poklady. Věděli, jak často poznává Holda věci, které jim byly uzavřeny, ačkoliv sami znali bytostné postavy v lese a v živlech.

Těžce pracovali muži, zatímco ženy byly zaměstnány přípravou jídla a opatrováním zvířat.

Vyhledávali v lesích stromy ke stavbě svých obydlí a přitahovali je obrovskými silami. Opět to byl Hjalfdar, který dovedl zavolati zvláštní síly a dovedl jich využít tak, že stavba domů pokračovala velmi rychle. Zcela jinak vyhlížely tyto domy než jejich dřívější obydlí. Těžká, namáhavá byla výstavba, ale o to krásnější a pohodlnější byla jejich malá vesnice. Hjalfdarova chata byla výše položena a obklopena nádvořím a plotem, který byl upleten hustě a vysoko z větví. Kolem jeho chatrče byly chýše starších a pak ve druhém kruhu chýše mladých mužů.

Každý dům byl přizpůsoben svou velikostí počtu obyvatel. Jeden vypadal téměř jako druhý. Rozdíl byl pouze v barvě dřeva a ve velikosti. Střechy byly ploché, nízké dveře byly ověšeny kožešinami a malé, ve dveřích ponechané mezery vpouštěly trochu světla do vnitřní místnosti.

Tato místnost prostírala se kolem stromu a opěrné trámy jako sloupy udržovaly strop. Na těchto sloupech bylo místo pro lovecké trofeje, které měly v budoucnosti ozdobit místnost.

Uvnitř se jevila místnost mnohem větší než se zvenčí zdálo. Za domem na sloupech byla opět střecha chránící veliké místo, kde mohly tkát a pracovat ženy.

Zde bylo také jejich nářadí a krb. Ve velikém sále stál také krb, kolem něhož všichni seděli při jídle a ukládali se ke spánku.

Dlouhý, veliký dům byl příbytkem všech mladých mužů, zatímco děvčata zůstávala v domovech rodičů.

Tak určil Hjalfdar všechna obydlí, jak to nejlépe odpovídalo dané potřebě. Krásný byl pohled z vyvýšeného místa sídliště na jezero a řetěz pahorků až ke stříkajícímu vodopádu.

Na oči zvyklé na roviny působily blahodárně v dáli zelenající se pahorky a lučiny, které směrem k západu se šířily stále dál a dál.

Když bylo provedeno a dokončeno nejnutnější zařízení pro národ, započal opět obvyklý život usedlíků, jak již byl dříve na dalekém severu. Loviště bylo opět probádáno nejdříve v menších, pak ve větších kruzích. Lidé rojili se na všech stranách, aby vyzkoumali zvěř, která se neodvažovala do blízkosti lidí.

„Odkud asi vznikla plachost a bázeň mnohých zvířat? Kdyby Hjalfdar sám provedl první výzkum, jistě by získal důvěru zvířat“, říkali si mezi sebou, „neboť zvířata utíkají k Hjalfdarovi.“

Lovci prosili, aby šel s nimi a že oni ho budou pak následovat v dálce.

Zprvu živili se obyvatelé údolí hlavně rybami ze stříbrného jezera a šťavnatými plody, které rostly v hloubi údolí na vysokých stromech. Plodů byla taková hojnost a měly v sobě tolik kořenité síly, že nepotřebovali mnoho k nasycení. Brzy také cítili, že mírné podnebí mění potřebu jejich potravy. Sami přestali požívat silných tuků, kterých potřebovala jejich těla ve starém domově. Neměli již také chuti na syrové nebo kouřem sušené maso lesních zvířat.

Holda zaměstnávala se důkladně objevováním bylin, které tu všude rostly, plné šťávy a kořenité různosti.

Opět hlásili se jí něžní vůdcové, její milí světlí pomocníci. Opět spatřily její užaslé zraky záření rostlin, které zvedaly své jemné hlavičky, zvlhlé ještě rosou noci, ve slunečním svitu. Když žhavá denní hvězda stála nablízku svého nejvyššího bodu, pak voněly a žhnuly nashromážděnou sluneční silou.

V této době trhaly je ženy pod Holdiným vedením nejraději. Shromažďovaly ovoce i byliny, neboť světlí pravili Holdě, že jich bude zapotřebí v pozdější době.

Zatím se vypravili mužové na prozkoumání země. Hjalfdara to táhlo na tuto první výpravu, aby tak mohl rozšířit větve a kořeny svého vědění, jak tomu duch chtěl. Hjalfdar šel vpředu, jak bylo umluveno.

Na své cestě viděl zřetelná znamení, která mohli dávat jenom bytostní. Jemu byl dán zrak, aby je poznal a rozuměl jim a pro něho bylo samozřejmostí, že se podle všech těchto značek řídil. Jistě, že cílem této pouti jsou nové zkušenosti a poučení.

Hjalfdara hnalo to kupředu a on nemohl zůstati v blízkosti svých průvodců. Nemohl ani zatroubit na svůj roh, aby jim dal zprávu o stezce, kterou si razil. Nechť hledají svým způsobem, neboť také oni musí využít všech schopností, které Světlý Otec do nich vložil. Příliš lehce běhali, jsouce zvyklí na jisté vedení, bezmyšlenkovitě a bez veškeré zodpovědnosti. Chodili jen za Hjalfdarem a stávali se línými. To nesmí být. Pokud šli v nebezpečí a nejistotě těžkou cestou čekající země, zůstávali bdělí. Zde však v tomto skvěle chráněném, přebytkem zářícím domově musí být udržování v bdělosti.

Větře jako divoká zvěř stanul Hjalfdar v neznámém lese. Nalevo vystupovala úzká pěšina na horské hřebeny a vábila ho k další cestě. Hjalfdar prohlížel stopy na zemi svými mnohostrannými zkušenostmi. To nebylo zvíře, nýbrž to musel býti člověk na dvou rozměrných velikých nohách.

Hjalfdar nechtěně uchopil zbraň a sevřel pěstí své kopí. Sledoval stopu, která vedla sem i tam a opět se vracela. Při tom také spatřil, proč se tajemný poutník zde obrátil. Trvalo to jen krátkou chvíli a jeho zrak objevil léčku, která visela na veliké větvi jednoho stromu. Byl to tedy lovec.

Léčka byla však z pletiva, které tu Hjalfdar ještě na stromech nikdy neviděl. Lovec musel přicházet tedy z jiné krajiny. Přišel jistě z jihu kolem řetězu pahorků a Hjalfdar sledoval dále jeho stopu, když vzal léčku s sebou.

Šedozelený les stával se stále hustší. Špičaté, dlouhé listy stříbrozelené barvy visely tu všude ze stromů, jež podobaly se eukalyptům. Jejich kmeny byly hedvábně šedé, kůra rozpukaná a plody vyhlížely jako modrolesklé jahody.

Poletovali tu ptáci s podivuhodně zpěvným křikem. Byli pestří jako papoušci a jejich peří se podivuhodně lesklo. Veliký muž se musel shýbat, chtěl-li jít dále mezi hustými stromy. Náhle spatřil, jak stopa lidské nohy mizí a zpozoroval další cestu nahoře ve větvích.

Jenom bystré a všem jemnohmotným jevům přístupné oko mohlo zjistit tento směr. Jen jemné, pozorovací smysly ducha spojené s přírodou.

„Ano, poznávám, že mne zase vedeš dále, Světlý Elfe. Tvé tančící paprsky ukazují vlákna, která za sebou zanechal cizí poutník. Je to asi podivuhodný druh, polozvířete a poločlověka.“

Hjalfdar pravil to zadumaně sám k sobě, vrtěl hlavou a měl vzrušeně napjatý každý nerv. Tak putoval jistě mnoho hodin na jih. Často musel se zachytit pevných, hustých větví a přeskakovat ze stromu na strom jako opice. Nedíval se ani nazpět a nepřipadlo mu ani na mysl, že by se měl vrátit, vždyť byl na stopě divočiny. Ani hlásek nepronikal sem od jeho průvodců.

Zbarvení světla v hustém lese se začalo měnit. Šikmé sluneční paprsky nemohly již pronikat hustým listovím. Snášel se mléčný, šedozelený soumrak a ze stromů proudil omamující vzduch. Hluboký spánek hrozil uchvátit Hjalfdara jako omamný jed. Avšak jenom teď neusnout, říkalo v něm cosi, neboť to bylo nebezpečné.Všechny barvy točily se již před jeho očima.

„Světlý Otec pomůže!“ byla jeho jediná myšlenka. „Vzdušný, přijď a veď mne!“

Jemná, modrozeleně se lesknoucí vlákna vinula se shůry do kruhu jeho vyzařování, které se stalo již velmi mdlé. S velikou námahou mohl se vyšvihnouti na vysoký strom. Koruna tohoto stromu přesahovala všechny ostatní. Zde nahoře proudil svěží vzduch a byl tu přehled po nekonečném, šedostříbrném moři stromů, které zdálo se vyplňovat pahorek za pahorkem a údolí za údolím do nedohledna.

Hjalfdar se rozhodl, že stráví na tomto místě noc. Shora mohl sledovati stopy divocha. Cesta zvířete vedla k vrcholu pahorku, kde zmizela. Hjalfdar znal svůj cíl pro příští den. Noc se rychle skláněla. Hjalfdar pojedl několik plodů, které měl ještě sebou. Pak se otevřel výšinám Světlého Otce.

Jasný proud jím pronikl a posílil ho. Prosba a dík spojila se ve vroucím pohledu k lásce Světlého Otce. Pak pohroužil svého ducha do života a nechal odpočívat svoje tělo v přirozené poloze, avšak dokonale ovládané. Byl uvolněn a přesto bdělý v každém okamžiku. Tak seděl mezi nebem a zemi ve vzdušné výši a proudy vesmíru šířily a sílily jeho vyrovnaného ducha.

Noc byla mírná a jasná. Hvězdy svítily podivuhodným, hlubokým leskem, jako by byly ještě jednou tak veliké.

Nebe zdálo se býti sametově černomodré a nesmírně rozlehlé. Ani hlásek neozval se z podivuhodných stromů u nohou Hjalfdarových. Široce a rozložitě tyčil se trůn, který si zvolil. Své sukovité větve a hromady listů visely z nich dolů jako dlouhé kohoutí ocasy.

Omamný zápach stromů zůstával pod jejich hustými korunami. Proto bylo nemožno člověku nebo zvířeti tam stráviti noc. Proto také ten veliký klid a osamělost. Nahoře pohyboval se však tichý vánek čistého vzduchu. Hjalfdar s pomocí Světlých dosáhl jediného místa odpočinku, které tu bylo na mnoho hodin cesty. Cele spojen s velikým tkaním ve stvoření, seděl tiše na větvi tohoto obrovského stromu. Vzdor tomu bdělý a naslouchající.

V dáli zaslechl náhle hlasy. Byly to podivné zvuky. Vypadalo to jako hlasy hněvivých, podrážděných lidí, avšak zvířecího druhu. Něco podobného Hjalfdar ještě nikdy neslyšel. Zdálo se mu, že směs těchto zvuků podobá se směsi stop a pohybu tohoto podivného divocha.

Celou noc slyšel zaznívat tyto hlasy tu i tam, takže věděl, že těchto zvířat je více. Zdálo se, jako by se tu střídalo volání s odpovědí. Trvalo to dlouho, než přešla tato noc, která tak podivně ve svém chmurném tichu a osamělosti pronikla do jeho duše. Nestalo se dosud nikdy, aby Hjalfdara přepadl pocit osamělosti, až nyní. Také bytostní jako by byli daleko. Jeho jasnovidné oko vidělo však světlo, které se zdálo hořeti v jeho vlastním nitru a osvětlovalo celou duši. Když spatřil toto světlo, zapomněl na tísnivou náladu kolem sebe. Spojil se opět se Světlým životem. Konečně přeletělo to zářivě na obzoru a ve sféře nad ním zaduněl zpěv, jako když miliardy lesklých a jiskřivých plášťů se pohybuje ve vzduchu. Světlo proniklo nad pahorky a vlny slunečních paprsků zaplavily náhle moře stromů, které se vynořily se svým stříbřitým leskem ze stínu noci. Ozvaly se ptačí hlasy a chladný vítr uchopil spící stromy a zatřásl jimi.

Podivuhodně hučící varhanní koncert rozšuměl se nad probuzenou osamělostí lesa. Započal ve veliké dáli, jakoby přinesen slunečními paprsky.

Vůně lesa stoupala již opět vzhůru a neměla v sobě již ničeho omamného. Nepřehledné houfy silných ptáků s pestrým peřím blížily se přes pahorky a usedly do vlnících se korun stromů. S údivem sledoval Hjalfdar tento živý obraz, tak změněný v několika minutách. Bouřlivé výkřiky umlkly. Zvířata zdála se mlčky naslouchati ptačímu shonu. Zato ptáci byli tím živější. Hjalfdar musel myslet na léčku, kterou objevil včera v korunách stromu.Náhle pozvedl s údivem napjatě hlavu. Směrem k jihu, na svahu nejvyšších skupin pahorků zachvátil jakýsi divoký pohyb koruny stromů, jakoby tam nahoře byla vypuštěna jakási armáda a dlouhou řadou pospíchala lesem.

Bouřlivé pohyby stříbrošedých vrcholků opisovaly stezku, která se rychle blížila k Hjalfdarovi. Že by to byl lovec, který pospíchá po staré stopě ke své léčce? Jaká je to asi bytost, která tu žije v lese s divokostí a silou zvířete a lstivostí lovce?

Rychlým během blížilo se vlnění vrcholků stromů. Hjalfdar slezl opatrně dolů, aby mohl pozorovat blížící se zvíře. Za okamžik ustrnul nad tím, co tu viděl přicházet.

Byl to člověk? Byl to chlupatý obr, opice či démon?

Země se chvěla pod těžkým, širokým krokem velikých nohou. Jediný hmat ohebných, dlouhých a chlupatých rukou do větví, zatřásl jimi a zlomil je. Ohýbal nejsilnější koruny stromů.

Náhle se v prudkém běhu zastavil a pozvedl mocnou lebku, jež byla zarostlá lesem chlupatých vlasů. Dvě pichlavě černá, slídivým pozorováním jiskřící malá očka rozhlížela se kolem. Malé, nahoru zašpičatělé lidské uši seděly hluboko na veliké, podlouhlé lebce. Obrovská, tesáky ozbrojená ústa podobající se více nějaké tlamě, byla spojena se stlačeným nosem a široce rozevřenými nozdrami. Mohutná lebka, jejíž nízké dozadu ubíhající čelo bylo brázděno vráskami, seděla pevně na nízkém krku mezi dvěma chlupatými rameny.

Týl lesního muže byl tlustý a svalnatý. Tělo však pružné a štíhlé. Jeho vysoké nohy byly jako sloupy, které však nebyly drženy vzpříma, nýbrž podle způsobu opic a pohyboval se chvílemi proto také po čtyřech.

Ošklivá tlama vyrazila ze sebe řev jako výstrahu pro druha a oznámení boje nepříteli. Kde byl nepřítel? Cítil ho, ale neviděl.

Netrpělivost, úzkost a krvežíznivost jevila se v jeho vyzařování jako oheň. Hjalfdar dosud nikdy neviděl takové strašlivé vyzařování.

Jakýsi udušený plamen zdál se třepetat v tomto těle. Duchovní plamen?

Nevyvinutý a uhaslý byl zárodek v této nádobě, kalný, bytostnému vzdálený a odkloněný, duchovnímu uzavřený, tupý a zvířecí, tak vypadal lesní člověk.

Zvíře čichalo krev a maso. Jeho oči žhnuly jako uhlíky. Vyrážel ze sebe zvuky svědčící o bojovnosti a krvežíznivosti, avšak oslepen držel si chlupatou ruku před očima.

Hjalfdar vysílal myšlenky obrany a silné paprsky síly jeho ducha pronikaly dolů jako meče, pod nimiž se zvíře choulilo. Tu viděl maličkou, zhasnutou blízkou jiskřičku rozžhaviti se ve zvířeti, jiskru, která byla jako stejnorodá s ním. Jak to mohlo být ? Hjalfdar se ulekl. Co máš ty, Hjalfdare společného s tímto zvířetem ?

Pro Hjalfdara bylo to veliké rozechvění. Přemýšlel, hledal, chtěl pomoci a nemohl najíti žádnou cestu. Zachránit ? Co chtěl zachránit ? Jiskru duchovního původu ?

Pro Hjalfdara bylo toto setkání rozechvívajícím, bičujícím prožitím, pro zvíře ničím.

V kruhu bytostného působení bylo uzavřeno a udržováno dole připoutaností na hmotu. Opustilo původní určení vydáno životu v přírodě a bylo blízko zhasnutí jiskry.

Hnalo je to také pryč z Hjalfdarovy blízkosti. Plno vzteku obracelo svoji tvář vzhůru, zatím co mocné tělo se schýleno vzdalovalo. Pak s velikou horlivostí sledovalo dále stopu, po níž šlo včera. Hjalfdar se však díval ze shora spíše na vzdalujícího se člověka a uvažoval, co by měl dělat.

Měl osvobodit tuto jiskru dříve než odumře? Ohromná touha a neklid jemu cizí ho zachvátily. Naplňovala ho bojovnost jako kdysi, když stál proti zvířatům divočiny, proti medvědům a ještěrům. Zničení ! Mělo to být? Měl osvobodit žhnoucí jiskřičku?

Zachvátila ho nepochopitelná touha po činu a žádost sledovati zvíře dále.

Mohlo to trvati hodinu, než se lesní muž vrátil. Hjalfdar sledoval znovu jeho cestu, jsa poháněn nepopsatelným tlakem.

“ Hjalfdare, vidíš smutné divadlo úpadku,“ pravil hlas.“ Brzy tě zavede cesta do říše zrůd, dříve než se naplní jejich zánik.“.

Bytostné tkalo opět kolem Hjalfdara a vedlo ho. Přesto však měl starost. Měl jíti touto stezkou k divočině sám? Chtěl pohlédnouti do života těchto zvířat, která kdysi přijala zárodek ducha, svítící jiskru ve správně vyvinutém stadiu jemnohmotně čisté nádoby, avšak v pudovém životě se neudržela na původní výši.

Hutnější, tupější a kalnější staly se tyto jemné obaly a tělo nevyvíjelo se k lidskému, nýbrž dále zpět k prazvířecímu. Byli to bytostní vůdcové, kteří jeho, Hjalfdara, nechali prožíti tento děj. Nyní věděl, že se tak muselo stát.

Kde žijí mnozí tito lesní lidé a jak? Živá, badatelská touha zatlačila v Hjalfdarovi původní úvahy. Dobře věděl, že stojí v silném spojení se všemi pomocníky, nechal se hnáti směrem jeho chtění. Hjalfdar nemyslel již na své průvodce, neboť nebyl přece sám, když slezl ze svého vyvýšeného sedadla a šel znovu po stopě obyvatel lesa. Bylo ještě časně, když dospěl asi hodinu poté na okraj výšiny s řidšími řadami stromů a díval se do mírně zvlněných dálek nekonečných lesů, z nichž přišel. Úzké postranní údolí jej velmi přitahovalo. Spatřil tak skalní formace ze třpytivých hornin a na sebe narovnané obrovské balvany, jakých dosud neviděl. Malé, nahoru se táhnoucí údolí, jež končilo hlubokým vodopádem, bylo naplněno osamocenými stromy a navršenými balvany. Černošedé zdi, které se tu tyčily do výše, připomínaly Hjalfdarovi jakési hnízdo postavené ptákem.

Něco podobného nevybudovala přece příroda, pravil si a zavrtěl světlou hlavou, jejíž vlasy se podivuhodně odrážely od obličeje dohněda opáleného.

Lidské dílo to také nemůže být. K tomu bylo přece jen obrovsky hranaté a chmurně divoké jako vzdorný hrad.

Co to však bylo ?

Za zdmi a mezerami se to hýbalo. Chlupaté kožichy dívaly se přes nestejnoměrně obranné zdi. Proč tu byly postaveny ?

Nesplnené priania? (zatiaľ) 🙂

Nečakaj, choď a plň si čo chceš!

Väčšina z nás čaká.
Čakáme na: vhodný čas, vhodnú chvíľu, vhodnú situáciu, vhodného človeka….
Čakáme na : „KEĎ“ bude/m/me/te… starší, múdrejší, skúsenejší, čas, chuť, vôľa, rozhodnutie, istota, presvedčenie,
Čakáme na: zmiznutie: smútku, neistoty, strachu, človeka, úzkosti, povinností, úlohy,
Čakáme na? SAMA? Samo sa to urobilo, Samo sa to urobí…..
Nikdy nebude vhodný čas, nikdy nebude pokoj, niky nebude ničoho menej a hlavne, Nikdy nebudeme mať istotu. Existujeme len my, naše chcenie a naše vnútorné rozhodnutie a prítomný okamih. A buď chcem, alebo nechcem. Ak chcem hˇadám spôsoby a konám a ak nechcem, hľadám dôvody a nekonám.
Ušetrime si teda čas zbytočným rozumovaním a vyhováraním….
Máš predstavu? Ideál? Vykroč za ním!
Máš prianie? Splň, či plň si ho!
Prekážky sú jedine v našej hlave!
Máš cieľ? Pomenuj prekážky a pracuj na odstraňovaní. Výsledok sa vždy dostaví.
Žiadna vynaložená energia sa nestratí! Nikdy! To je fyzikálny zákon zachovania hmoty a energie. Takže nič nie je márne! Vždy je z toho zisk! Len sa dobre pozerajme , chápme a učme sa….
Krásny deň.
S Láskou Tatiana

Zostaňte bdelí!

Zostaňte bdelí!

Nad nami je doba, v ktorej Syn Človeka zostupuje z najvyššieho bodu stvorenia, z hradu Grálu až k zemi, aby priniesol súd. S pribúdajúcim tlakom Svetla sa okolo nás ľudia menia z dobrých na lepších a zo zlých na horších. Pozorujte dobre svoje okolie, pretože známky Súdu sú nám všetkým na očiach čoraz viac. Rozdelenie spoločnosti a ohlasované triedenie zŕn od pliev bude čoraz viditeľnejšie. A aký bude každý z nás v tejto poslednej etape, taký koniec ho bude čakať.

Myslite na to, akí naozaj vo vnútri ste, ako konáte, ako myslíte a či je to skutočné a pravé chcenie k dobru, alebo iba chabá pretvárka pred vami samými. Javí sa vám, že ste už dosť urobili pre svoje zlepšenie? Spravili ste dosť pre víťazstvo Dobra na zemi? Budete každý jeden preverený a to každý deň, po dlhú dobu až do vyvrcholenia celého procesu Veľkej očisty.

Žiarenie sprevádzajúce Posledný Súd bude neúprosne tlačiť a vyžadovať, aby sa skutočná podstata všetkých ľudí na zemi prejavila navonok. Pokiaľ vo vás skutočne prevláda dobré chcenie a správne hodnoty, budete čoraz lepšími a silnejšími avšak všetko čo ostáva vo vás nesprávne a zlé sa musí v celej sile ukázať a prejaviť, aby sa v konečnom dôsledku samo v sebe zničilo. Pretože niet možnosti pre temnotu, aby obstála pod tlakom Svetla.

Vytrvajte vo svojom úsilí a činorodosti, buďte vždy vedomí a uvedomelí. Šírte do sveta Dobro, Lásku, Pravdu a Spravodlivosť a nedajte sa zlákať temným princípom k úpadku, lenivosti či opantaniu negatívnymi myšlienkami. Práve teraz sú nástrahy všade a aj v nepatrnom momente poľavenia v ostražitosti môžete skĺznuť tam, kam by ste nemali. Vy však všetko vďaka sebapozorovaniu a vedomému životu viete odhaliť a zastaviť v zárodku.

Preto buďte vždy bdelí!

Všetky tieto deje sú nevyhnutnou súčasťou očisty, preto buďte vždy zároveň aj vďační za každú šancu spoznať a zbaviť sa niečoho zlého, na čo tieto udalosti poukazujú. Neustávajte v úsilí a nevzdávajte sa aj napriek pošmyknutiam. Každé z nich je šancou na obrat k lepšiemu.

Žiarenie, ktoré sa približuje k zemi, prináša oslobodenie od zla, uzdravenie, výstavbu nového a vzostup. Tieto udalosti a deje sú podmienkou pre ďalší správny duchovný vývoj ľudstva a pre vytvorenie mieru na zemi. Zlo a temno sa musí v plnej sile teraz prejaviť, aby ho ľudia poznali a jeho dôsledky prežili na vlastnej koži a to tak, aby cez toto hlboké prežitie získali absolútny odpor voči všetkému zlému a zároveň odhodlanie, už nikdy k nemu neskĺznuť.

Zem preto čakajú neľahké časy. Nech je nám všetkým oporou v nadchádzajúcom dianí hlboká dôvera v trvalú pomoc Božej sily, pretože bez najhlbšej viery a presvedčenia bude zložité prekonať mnohé z toho, čo sa ľudstvu bude vracať ako spätný účinok – „žatva“. Človek sa musí teraz zo všetkých síl snažiť, aby sa z neho stala správne pripravená pôda, v ktorej môže pomoc Svetla zakotviť a to skrze túžbu po čistom, ušľachtilom živote podľa zákonov Božích. Pretavujte svoje snaženie rovnako aj do hrubohmotnej roviny, kde je nevyhnutné práve teraz čo najviac aktívne pôsobiť a pomôcť prevažovať negatívne formy tými dobrými a svetlými. Prebuďte v sebe túžbu po Bohu a naplno sa jej odovzdajte. Táto túžba vás povedie tým správnym smerom a otvorí vám dvere k Spáse.

Úvahy/ výroky Útržky pravdy Pravda o svete